Smlouva s Ďáblem 36.díl


30. července 2010, autor tonyend,



Vychovatelka Marie byla také zvědavá, co mi vlastně je.
„V pondělí se mám zastavit u pana doktora Mráčka pro výsledky z laboratoře, nic víc mi neřekl…“
„Tak si sbal věci a můžeš jet domů dříve!“
To jsem rád uslyšel.
Poslechl jsem Marii a spěchal k nádraží na vlak.
 
 
Domů jsem přišel něco po patnácté hodině.
Tak brzy mě doma nečekali.
Objevil jsem se nečekaně ve dveřích a první, na co se mě zeptala máma, bylo, jestli se mi něco nestalo.
Věděla, že běžně přijedu až po sedmnácté hodině.
Zavřel jsem dveře, vyzul z bot a šel se vysvléknout do pokojíčku.
Navlékl jsem se do tepláků, trička na doma a šel jsem za mámou do kuchyně.
„Mami, já mám hlad, co jsi dnes vařila dobrého k obědu?“
„Ty jsi v Hradišti neobědval? Mám špenát s brambory. Jestli chceš, tak si udělej volská oka a ohřej si to.“
Zapnul jsem sporák a dal do pánvičky kousek sádla. Z ledničky jsem vyndal dvě vajíčka a vyklepl je na pánvičku. Sádlo začalo prskat, tak jsem ztlumil plyn a mlčky stál u sporáku. Vařečkou jsem míchal špenát v kastrólku, aby se nepřichytil na dně.
„Toníku stalo se ti něco? Nevypadáš vůbec dobře.“
Jako vždy, starostlivá máma.
„Ráno mi bylo špatně od žaludku, tak jsem šel k doktorovi. Odebrali mně krev a moč a v pondělí se mám zastavit pro výsledky. Vychovatelka mě dovolila odjet dříve. Nic víc…“
Věděl jsem, že jí zase lžu, ale nemohl jsem se přiznat k tomu, že to bylo po opilosti.  Opilý jsem byl mnohokrát, ale poprvé v životě mi bylo tak blbě.
Musel jsem zatajit, že jsem plný jakéhosi strachu a viny z toho, že tam v Hradišti tak piju. Čím déle jsem to v sobě tajil, tím hůř pro mne. Ale jak dlouho se mě bude dařit žít a tajit své dva životy?
Máma mi to stejně nevěřila.
Bylo to na ní znát. Ale v tomto mě neprokoukla.
„Kamarádi mi poslali dopis, abych s nimi jel dnes na Slovensko. Ale budu doma, nemám na nic náladu.“
Špenát byl ohřátý, nabral jsem si jej na talíř, brambory přisypal studené a navrch položil volská oka.
Teď jistě uslyším – A nesol tolik, není to zdravé!
Jedl jsem a díval se do talíře. První teplé jídlo od včerejšího oběda.
„Bylo to dobré jako vždy!“
Vstal jsem o stolu a dal nádobí do dřezu. Stál jsem u něj.
„Nechceš mi něco přeci jen povědět?“
Otočil jsem se a podíval se na mámu.
Jak je pečlivá, starostlivá, jak se snaží udržet v rodině to teplo domova a já…
„Víš, já jsem jen celý týden smutný z toho, že jsem čekal a věřil, že mi Erika napíše odpověď na můj dopis. Ale nenapsala…“
„Ale Tony počkej, ještě že jsi vzpomněl dopis! Myslím, že ti v úterý nějaký přišel, leží na sekretáři!“
„Co že!? Doma mám nějaký dopis!?“
Rozběhl jsem se do obývacího pokoje k sekretáři.
Spatřil jsem dopis a roztřesenýma rukama jsem si jej vzal a zmiznul do pokojíčku. Na obálce bylo napsáno krásným rukopisem …
Mladý muž Antonín Wolf…
A razítko na známce…Vizovice!
Svět se pode mnou štěstím zatočil. Tak Erička nezapomněla!
Lehl jsem si na postel a kvapně roztrhl obálku a vytáhl její psaní. Slastně jsem začal číst.
 
Můj drahý Tony!
 
Četl jsem její dopis a naprosto zapomněl, jaký týden mám za sebou.
Psala, jak mě miluje, jak jí chybím, jak se mám… a jestli už zase nekouřím?
Znovu a znovu jsem se stále vracel k úvodu.
Můj drahý…
Tak mi ještě nikdo neřekl.
Až samý závěr mě zklamal. Napsala, že tento víkend nebude doma, že pojede s rodiči k příbuzným na oslavu narozenin tety.
P. S. Proč jsi mi nenapsal také adresu do toho Hradiště?
 
Ležel jsem na posteli a s jejím dopisem pod hlavou. Já vůl do tohoto dopisu napsal místo adresy do Hradiště jen adresu do Brodu!
Proto jsem chodil otravovat školníka celý týden zbytečně!
A ona proto odeslala dopis na naši adresu, kruci já jsem ale vůl volů.
Vstal jsem a šel za mámou, aby mi zase dala obálku a dopisní papír.
Jen se usmívala, rozuměla mi.
Hned jsem napsal dopis pro Eriku, jak jsem se moc těšil, jak ji také miluji. A že jsem omylem přidal jen adresu do Brodu a na Hradiště zapomněl, ale co se dá dělat, uvidíme se až další víkend.
Když jsem myslel na Eriku, dočista jsem zapomněl na své pití. Zase jsem to byl já, ten Dobrý Tony z Brodu a ten Zlý Tony zůstával v Hradišti v utajení.
Na žádný čundr nepojedu, i kdyby mě zvali všichni svatí, myslel jsem zase jen na ni, jak mi chyběla a chybí. Že v sobotu 13. září dopoledne přijedu tím desátým vlakem a budu čekat na lavečce v zámeckém parku.
Jen Tvůj Tony.
Políbil jsem několikrát dopis, olízl jsem lep obálky a prsty stiskl okraje, aby se obálka neotevřela. Oblékl jsem se jen do bundy a letěl v teplákách na poštu koupit známku, abych mohl vhodit dopis do schránky a čekat na odpověď.
Cestou domů jsem se zastavil u Berkových.
 Alí, Štístko i Louda se právě balili na ten čundr na Vršatec.
„Ahoj kamarádi!“ pozdravil jsem hned ve dveřích.
„Ahoj Sigi! Jedeš s námi?“ zeptal se Alí.
„Kluci, já nepojedu. Jednak nemám peníze, abych si něco koupil a pak, je mi blbě…“
„My se složíme a můžeš si zajít do obchodu nakoupit, času je pořád dost.
A co je ti blbě, nekecej, vždyť záříš jak slunko! Jsme přece pořád ta naše parta, nebo ne?“
Ozval se Štístko.                
„Jste moc hodní…Ale fakt mi bylo ráno zle a jsem rád, že se cítím líp. Tak někdy jindy a nezlobte se.“
Proč bysme se měli zlobit? Ty příjdeš o zážitky, my ne.“
„Víte, kdybyste ale nejeli, tak jsem měl v úmyslu, jestli bysme nešli zase šlohnout to olovo z tiskárny… Aby byly prašule…“
„Tak to máš velkou smůlu! My jsme tam byli vlezení a oni asi přišli na to, že se jim olovo ztratilo a tak dali na bedny víka se zámkem, takže se musíme porozhlédnout po něčem jiném někde jinde. Třeba příští pátek. Jak přijedeš z intru tak se u nás zastav. Jestli budeme doma, tak vyrazíme, když ale pojedem na čundr, tak z lupu nic nebude. A vaši ti nedají alespoň dvacku?“ pokračoval Alí.
„Co je to dvacka… Potřebuju teď víc…“
„Nekouříš? Ne? No tak ušetříš a peníze ti zbydou!“
„Běžte doprdele! Nekouřím! Dvanáct korun za troje startky za týden, to mě tak vytrhne… A dvacetník za sirky… No nic, nebudu vás zdržovat, balte se a mějte fajn. A že pozdravuju úplně všechny! Ahoj!“
Zavřel jsem dveře od verandy a zamířil přes dvorek k vratům a pak domů.
Záviděl jsem jim, že pojedou na Slovensko. Ale co, do zimy je daleko, tak to s nimi ještě pojedu taky.
Doma jsem se zavřel do pokojíčku a pořád si četl dopis od Eriky.
Pak jsem si jej schoval do šuplíku a napsal do diáře k úterý 9. září.
První dopis od Eriky!
Mámě jsem jen řekl, že nebudu večeřet.
Jen jsem se musel pořádně napít čaje a bylo mi jedno, že je to ten otcův dobrý čaj.
Zase jsem měl jen velkou žízeň.
Šel jsem spát brzy.
Cítil jsem se tak šťastný, jako nikdy. Usínal jsem a objímal polštář pod hlavu, jako že je to má milovaná Erika.
Mé výčitky z opíjení byly pryč.
Teď zase vítězilo mé lepší Já.
To horší Já vyčkávalo na svoji chvíli.
 
 
 
Je sobota.
Pomůžu mámě s úklidem, ale napřed půjdu nakoupit.
Ráno jsem vystál jednu frontu v Masně na bůček a vepřová játra.
Druhou v  Zelenině, protože měli mít vajíčka "křapky".
Máma mě pochválila, jak jsem šikovný, že jsem všechno z obchodu přinesl. Byl jsem jako vyměněný.
Odpoledne jsem nikam nešel. Byl jsem doma a myslel jen na Eriku.
V neděli k nám přijel děda.
Tak dlouho jsem ho neviděl!
Přivezl králíka zabaleného do novin, v tašce síťovce. Máma z toho králíka měla obrovskou radost.
"No to je výhra! Vědět to, že přijedeš, tak jsem nevyhnala včera Toníka do fronty na maso…"
Umyla králíka, naporcovala maso a dala na pekáči péct v troubě. Děda si dal šálek turka a pak si šel před dům zapálit cigárko.
Když se vrátil, tak na mě kývl, že spolu půjdeme jako dříve do kostela.
Já ale zase z kostela utekl a venku jsem se nemohl dočkat, až zvon v kostelní věži začne vyzvánět a zvát lidi na další mši.
Věděl jsem, co bude následovat.
Děda mě pozve k Pavelcům na pivo.
Jen jsem si na pivo vzpomněl, hned jsem dostal neodolatelnou chuť vypít si tak, ze dvě černé… Ale bude stačit i jedno, jen když bude!
 Přišel jsem na to, že bez piva nemůžu být.
Jen se nesmím tak opíjet a bude mi dobře. Už žádnou kořalku.
 Budu pít jen zlaté pivo. Po něm mi nikdy nebylo zle od žaludku.
Děda mě nezklamal.
Zavedl mě do hospody U Pavelců.
Posadili jsme se ke stolu a povídali si.
Říkal jsem dědovi, že jsem na něj v pátek myslel.
Ona na to, že se říká My o vlku a vlk za dveřmi. Takže to taky funguje.
Děda se vyptával, jaké je to v tom pivovaru.
Vyprávěl jsem o výrobě všechno, co jsem věděl a velmi ho to zajímalo.
Řekl mi, že jsem si vybral moc dobré povolání.
Pivo, to má budoucnost, pít a vařit se bude pořád.
Taky jsem byl toho názoru.
Proto jsem vypil dvě černé, on dvě světlé a dvě borovičky a šli jsme domů na oběd.
Máma pekla králíka. Nebyl na smetaně, byl jen tak na cibulce a česneku, podlitý šťávou a s bramborem.
Chutnal výtečně.
Máma se po mně podezíravě dívala.
„Nepil s tebou taky pivo?“
Zeptala se dědy.
Zavrtěl hlavou, že ne. A s klidem obíral z kosti maso králíka.
Naučil mě pít i lhát.
 
Po obědě jel děda do Vidlákova a já si chystal brašnu s oblečením do Hradiště.
Při odchodu z domu jsem poprosil mámu, jestli by mi mohla dát víc peněz, že dostanu kapesné ve škole až na konci měsíce.
Zeptala se, na co potřebuji ty peníze. No na elpíčko Karla Kryla.
Tak nerada, ale dala mi celých padesát korun.
Abych si ale dobře rozmýšlel, jak s nimi naložit, abych si nezvykl utrácet za hlouposti.
"Tatínek o tom nesmí nic vědět, víš, že jsme na tom s penězi mizerně."
„Kryl ale mamí není hloupost! Toho musím mít.“






Zařazeno v kategorii Četba na pokračování, Smlouva s Ďáblem



Počet komentářů na “Smlouva s Ďáblem 36.díl” - 2


    Eva   (30.7.2010 (21.56))

    tak už náš hrdina lítá v chlastu až po uši.. jsem zvědava na další pokračování..


    P.F.Zarken   (31.7.2010 (0.28))

    Tony, je to o těžkém životě mladého kluka. Hradiště, Brod? Myslím, že je to Uherské(ý). Napsané je to slušně***



Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička