Smlouva s Ďáblem 37.díl


31. července 2010, autor tonyend,



„Kup si co chceš, ale víc peněz nedostaneš, tak na to mysli.“
Cestou ve vlaku do Hradiště jsem na mámy slova myslel.
No jo, má zase pravdu.
Budu chtít pozvat o víkendu Eriku do cukrárny a za co?
Tak Karle, nic z toho nebude, koupí si tě někdo jiný.
Přijel jsem do Hradiště a šel přes park, abych si zkrátil cestu k internátu.
Ruka Leninovy sochy byla stále namířena na Západ.
Vzpomněl jsem si, že mu něco chybí v té natažené ruce.
Jo, vypadá jako jeden z těch bojovníků za vizovickým zámkem, jen kdyby měl v ruce dýku!
Nahlásil jsem se Hejkalovi a šel na cimru.
Kluci tam už byli a lákali mě, abych s nimi šel do kina.
S díky jsem odmítl. Za čtyři koruny, které bych utratil za lístek, raději něco koupím v cukrárně Erice. Tak šli kluci beze mne do kina a já šel spát s myšlenkami jen na milovanou Eriku.
Už aby byl pátek!
 
 
Pondělní vyučování skončilo.
Hned po obědě jsem šel do zdravotního střediska k Mengelemu.
V čekárně nikdo nebyl.
Zaklepal jsem na dveře ordinace.
Otevřela je sestra.
"Tak jen pojď dál."
Vstoupil jsem dovnitř, sestra ještě jednou nakoukla do čekárny a pak zavřela dveře.
Mengele seděl za stolem.
Pozvedl mírně hlavu a podíval se na mne.
"Posaď se, posaď se…"
Nevím proč, ale když jsem seděl na židli, bylo najednou horko.
Otevřel složku s mojí dokumentací a něco v ní hledal.
Vytáhl úzký papír a začetl se do něj. Pak se podíval na mě a řekl, že mám vysokou hladinu cukru, ale že to raději nechá ještě jednou prověřit laboratoří. Nic víc.
Jen abych přišel zítra do půl sedmé ráno a abych nic nejedl a nepil od půlnoci.
Tak jsem v klidu odešel na internát.
 
V úterý ráno před snídaní jsem šel znovu za ním.
Sestra mi vzala krev do zkumavky a poslala se šampuskou na záchod, abych přinesl moč a pak že můžu jít a přijít ve středu po vyučování.
 
Ve středu odpoledne jsem seděl v čekárně.
Byla liduprázdná. Babky si přišly k Mengelemu popovídat hned ráno.
Dočkal jsem se proto brzy, sestra otevřela dveře ordinace a hned mě zavolala, abych vešel dovnitř.
„Posaď se.“
Vybídl mě Mengele.
„Bohužel, i ten druhý vzorek vykazuje zvýšenou hladinu cukru v krvi a moči. Proto máš, jak jsi říkal, pořád žízeň. Máš diabetes mellitus, česky cukrovku.
Ale na píchání inzulínu to není, ale musíš změnit životosprávu a vyvarovat se pití alkoholu.
Což znamená nepít ani pivo!
Stravu si rozdělit nejlépe do pěti denních dávek.
Vyvarovat se stresu, což znamená nenervovat se.
Musíš držet dietu. Sestra ti dá brožuru, tam najdeš na všechny otázky odpovědi.
To tvé páteční zvracení bylo od podrážděné slinivky.
Má u vás v rodině někdo cukrovku, léčí se na ni?“
To, co mi řekl, to znělo velmi špatně. Dieta. Životospráva. Žádné pití piva… To snad nemyslí vážně.
„Já nevím, že by někdo v rodině měl tu…cukrovku. Možná, že ji má můj děda.“
„Proč si to myslíš?“
„Když on má taky pořád žízeň…“
Vzpomněl jsem si na dědu.
Jak má pořád žízeň, jak ji hasí, jak pije pivo, borovičku a tu svoji zednickou Bílou 20% lihovinu, ten humus, jak říká máma tomu odpornému pití.
„Tak se zeptáš rodičů a příjdeš za tři měsíce na nové odběry a porovnáme si výsledky. Doma se na tu cukrovku zeptáš a řekneš mi to.“
„A je to vážné?“
„Cukrovka je vážné onemocnění, ale když budeš dodržovat životosprávu, tak se vyhneš píchání injekcí s inzulínem. Uvidíme při další kontrole. Ale na vojnu s ní jít můžeš, to se neboj! U odvodu půjde branec sloužit vlasti a lidu i s jednou kratší nohou… Natož pak ty s cukrovkou!“
Mengele se pobaveně usmál.
Sestra mi dala při odchodu brožurku a řekla, abych si ji dobře přečetl a řídil se pokyny.
Přečetl jsem si celé to povídání a bylo mi na prd.
Jak mám držet jakousi dietu?
V jídelně máme na snídani, oběd a večeři jen to, co uvaří, tak si nemám z čeho vybrat.
Dobře, vyhnu se sladkému a je to.
A pivo?
No, tak se omezím a je to Mengele vyřešené.
Doma mámě řeknu, že mám držet dietu a to jsem zvědavý, co vymyslí ona… Brožuru ji ale raději ukážu. A nikomu se s cukrovkou chlubit nebudu.
Do pátku jsem vypil jen tři piva a kluci se ptali, jestli nejsem nemocný.
Povídám, že jsem.
Nemohl jsem se dočkat odchodu na vlak a na to, až budu doma.
 
 
 
 
Mámě jsem řekl, že jsem nemocný.
Že mám cukrovku.
„Kuš! Vždyť u nás v rodině ji nikdo neměl a nemá.“
„A co děda, doktor říkal, že se mám zeptat i na něj, ten ji nemá, když má taky pořád žízeň?“
„Jo, ten žízeň má, ale na chlast, ne z cukrovky, to se neboj… Až půjdu ke své doktorce, tak se na to musím přeptat. Tak nebudeš sladit čaj a konec s pamlsky.“
„A co třeba zmrzlinový pohár, ten si můžu dát?“
„Ani ten ne!“
Podle všeho nesmím nic, co jsem měl tak rád.
Ne? Tajně si dopřeju a uvidím, co to se mnou udělá.
 
V sobotu v deset hodin jsem jel za Erikou.
Spěchal jsem do zámeckého parku, abych tam byl první.
Ale Erika už seděla na naší lavečce a vyhlížela mě.
Padli jsme si do náručí, dlouho se líbali a mlčeli.
Pozval jsem ji do cukrárny na náš oblíbený jahodový pohár se šlehačkou a zmrzlinou.
Erika si jej pořádně vychutnávala, já jedl pomalu a čekal jsem, co na pohár řekne ta má cukrovka a podrážděná slinivka.
„Tony, tobě dnes nechutná?“
„Chutná a moc! Ale nespěchám, je to na mne najednou moc studené a pobolívá mě zub…“
Musel jsem zase lhát.
O tom, že mám mít nemoc s názvem Cukrovka, jsem raději mlčel.
Cukrovka ba i slinivka však neřekla ani  ,Ň´!
Tak byl pohár dobrý a já se cítil normálně.
Bříško nebolelo, blít se mi nechtělo, možná se Mengele zmýlil. Asi to nebude tak horké, jak se říká.
Erika mě vzala na procházku Vizovicemi.
 Ukázala mi hlavně dům, kde bydlí. To mi udělalo největší radost.
Jinak nebylo k vidění nic zajímavého. Tak jsme se vrátili do parku a seděli na naší lavečce. Měla radost, že nesmrdím cigaretami, že fakt nekouřím.
Ještěže se nezeptala, jestli jsem v Hradišti nepil.
I když ji tolik miluji, k pití bych se nemohl přiznat.
Hradiště je daleko, nikdy se to nedozví a tady, když budeme spolu, nic pít nebudu.
To se dá vydržet.
To už mám vyzkoušené. A doma taky pít nebudu.
Řekl jsem jí, že jezdím někdy na čudr s kluky. Tam venku také nepijeme. Nevadilo jí to, že se každý víkend neuvidíme, stejně se musí učit, budeme si dopisovat, a když bude mít volno, můžu přijet.
Tak jsme se domluvili.
Naše rande bylo u konce.
Dovolila mi, abych ji tentokrát doprovodil až k domu. Tam jsme se rozloučili a neuniklo mi, že se na nás někdo díval za oknem.
 Asi její máma. Byl jsem zase tak šťastný, když jsem šel na vlak, ale přistihl se, že už to beru jako samozřejmost.
Já mám ji a ona má mne.
Milujeme se.
Je to ta Velká láska.
Když jsme spolu, nemyslím na chlast. Jen na Eričku!
 
 
 
 
 
O čtyři měsíce později.
 
Na kontrole u Mengeleho jsem se dozvěděl, že hladina cukru mírně klesla.
Prý je vidět, že držím dietu.
Hovno kulové.
Jím to, co doposud a pivečko mi taky furt chutná, ale nepiju tak často a moc.
Dietu držím tak, že když mám pivo, nemám takový hlad, tak jím méně.
Opilý jsem byl pořádně jen  asi třikrát.  Ale popíjím pořád.
Dávám si větší pozor, abych nebyl opilý moc. 
Těšil jsem se na každý týden praxe, na to, jak si hned ráno dám jedno pivo.
Přes den už jen čtyři piva a dost.
Jenže jsem se takto dokázal ovládat snad měsíc.
Pak jsem si vypil v práci nebo v hospodě deset piv a opil jsem se. Jednou za měsíc je to tak akorát. Všechno ze mě spadne.
Jen ty tiché výčitky jsou větší a větší, pociťuji už i jakousi úzkost, v noci než usnu, tak na to myslím, ale nejde to přestat.
Co by to bylo za ráno v pivovaře, bez korbýlku s pivečkem?
Ale to, že si vypiju, je jen moje věc.
Hlavně že od konce srpna nekouřím.
Z toho má radost Erika. Každý se diví, že jsem to vydržel, ale prý stejně začnu kouřit zase.
 
Ve škole žádný problém, vysvědčení bude zase hezké.
Ale problém asi budeme mít všichni na internátě.
Teď v prosinci tady skončí náš starý pan ředitel ředitelovat.
Prý nebyl na nás dostatečně přísný! Pan Neviditelný.
Kdoví co za tím bude.
Každopádně se na to nikdo netěší.
Ani Hejkal s Marií.
Má jej nahradit nějaký soudruh, který nám prý zvedne krovky!
Doneslo se to k nám ze sborovny.
Má jej vystřídat od ledna.
 
Na čundru jsem byl jen čtyřikrát.
Nejel jsem ani do Krnova.
Jen proto, abych se tam nepotkal s Dájou. Zase by chtěla spojit naše spacáky a já se zařekl, že budu Erice věrný.
Ani jednou jsem nevlezl v Brodě na nádraží do bufetu.
Zapomněl jsem už i na Jarmilu.
Kdo chce, tak jí může tu její chundelatou zahrádku obdělávat třikrát za den.
Změnil jsem se.
Vím, že to o mně druzí říkají a já sám se cítím nějaký jinačí.
 
Každý týden si vyměňujeme s Erikou dopisy.
Z těch jsem nejšťastnější.
Když jej dostanu, tak nejdu s kluky ani na pivo. Sedím na pokoji a dokola si dopis čtu.
Když mi napíše, že mám přijet, tak jedu pokaždé.
Nejhorší je, že je venku taková zima a nedá se pořád sedět na studené lavečce v parku. A do hospody s Erikou raději nechci chodit.
Vím proč!
Dostal jsem ale dobrý nápad.
Na vizovickém nádraží jsou odstavené vagóny, připojují se až ke spoji, který poveze z Brodu do Vizovic lidi z odpolední směny.
Otci jsem šlohl takový klíč, který otevře každý zamčený vagon.
Tak jsme ve vagonu úplně sami a skoro v teple. Hřeje nás naše velká láska.
Erika si váží toho, že na nic nenaléhám.
Chtěl bych se s ní pomilovat, ale poslouchám její přání, že to má čas.
Jsou to ale muka!
Tím víc ji miluji a ona mne. Už se neschováváme jen v parku, ale chodíme spolu veřejně po Vizovicích a vodíme se za ruce.
Našetřil jsem nějaké peníze, kupodivu mému i mámy.
Koupím mámě i Erice něco hezkého pod stromeček. Vánoce se blíží.
Otec mi řekl, že nic nechce.
Těším se, že třeba najdu pod stromkem vysněné boty kanady a možná i bony na rifle.
Potkal jsem Effendyho.
Vedl se s nějakou holkou, dělal se ten náfuka, že mě nevidí.
Tak si střílej sám!
 
 
 
Vánoce jsou tady.
Zase je delší volno.
Kam ale budeme s Erikou chodit, když je všude tolik sněhu a mrzne, až praští, to ještě nevím. Zavření ve vagonu také být pořád nemůžeme, a co kdybych se nedej bože, nějak neovládl…a chtěl se s Erikou pomilovat! Mohla by mi pak povědět, že je konec, ať jí zmizím z očí.
A to nechci.
Máma mi řekla, že by chtěla od Ježíška nějakou gramodesku.
Co jiného, než dechulku. Budou si ji poslouchat s otcem. Nic jiného nechce.
Eriky jsem se ani neptal a koupil jsem jí stříbrný prstýnek s hezkým červeným kamínkem.
Jednou mi půjčila svůj prstýnek a já si jej zkoušel navléct na prsteníček. Byl mi moc malý.
Tak jsem věděl, jakou velikost mám koupit. A že tak ráda čte, tak ještě knihu o životě Beethovena.
Kapesné jsem dostal v plné výši 220 Kčs. Mohl jsem si to dovolit.
Před Štědrým dnem jsem dostal od Eriky dopis.
Pozvala mě k nim domů. Tak to je věc!
 
Oblékl jsem se co nejslušněji, máma mi zabalila oba dárky pro Eriku a řekla, že když koupím její mámě malou kytičku, že tím nic nepokazím.
Tak jsem v květinářství koupil ještě tři červené karafiáty její mámě.
Jel jsem do Vizovic s malou dušičkou v těle.
Před polednem jsem zazvonil u jejích dveří.
Otevřel mi Eričin otec a nedůvěřivě si mě prohlížel.
Ale já byl naprosto střízlivý, tak nevím, co by viděl.
Za ním se objevila Erika a smála se tak nádherně, štěstím, z toho, že jsem přijel, že jsou Vánoce, smála se a byla ta nejkrásnější holka na celém světě.
Měla na sobě nějaké slavnostní šaty a vypadala báječně.
Pak se objevila její máma.
Také slavnostně oblečená. 
U nás doma si na to naši tak nepotrpěli, tak jsem jen koukal, jak jim to sluší.
Mamince jsem podal kytičku a bylo na ní vidět, že z ní má opravdovou radost.
Ani jsem se nemusel vyzout, Erika mne zavedla k sobě do pokojíku a přišla její máma, co prý si dám.
Já, že nechci nic.
Chtěl jsem pivo, ale to jsem nemohl říct, tak nic.
„Tak alespoň čaj.“
 No tak jo, ten si dám rád. Uvařila mi mátový s medem. Páni, to byla dobrota.
Pak nás nechala v pokojíku samotné.
Jen se ještě zeptala, jestli můžu zůstat i na večeři, kterou bude podávat v pět hodin.
„Paní, kdepak! Musím domů. Máma mi řekla, abych byl na otočku doma, že se na Štědrý den nechodí po návštěvách.“
Tak jsem dal Erice maličký balíček a pak ten větší.
 Řekla, že pro mě také něco má od Ježíška.
Vyměnili jsme si dárky.
 Popřáli jsme si krásné Vánoce a políbili jsme se.






Zařazeno v kategorii Četba na pokračování, Smlouva s Ďáblem





Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička