Našly se


1. srpna 2010, autor P.F.Zarken,



V pradávných dobách byl samotný počátek ještě v nejútlejším dětství. Planety se učily létat kolem svých sluncí, a jejich dráhy byly neuspořádané. Ale i tak byl v tom zdánlivém chaosu určitý světa řád. Jakoby z obráceného víru, který nic nevtahoval, ale chrlil ze sebe ven, vycházela dobra. Nad tím vším dlel Bůh.

Někde v hlubokém smutném koutě vesmíru byl ten, který pro svoji pýchu a lenost byl zavržen. Místo aby po svém těžkém přečinu sklonil hlavu před Bohem v pokoře a žalu, dělal pravý opak. Veškerou svoji mysl zaměstnával touhou po pomstě, které říkal spravedlivá odplata. Čím dál čas šel, tím hloub se topil ve své nenávisti. A o to víc se vzdaloval možnosti nápravy.

 Vypustil ze sebe to, co považoval za nejlepší, a Bohu nejodpudivější. Pýchu vyslal do vesmíru. Po nějakém čase uvolnil svoji druhou vlastnost – lenost. Obě letěly v nejrůznějších křivkách, až jednou se potkaly.

 „Ó, jak jsi hnusná! Jen se podívej, jak jsem nádherná, úžasná. Hrdostí jen zářím,“ řekla koketně pýcha.

„Proč bych se dívala, když se mi nechce?! Už je dost na tom, že tě poslouchám. A to jen proto, že nemůžu zavřít uši… Ty náno nafoukaná!“ ulevila si lenost a tvářila se velice unaveně.

 „Kdybys nebyla navíc i hloupá, tak by ses na mne podívala. Já, já jsem skutečně ta nejkrásnější v celém vesmíru,“ chlubila se pýcha.

Dobře teda, řekla si lenost. Do hnusných a hloupých si nadávat nenechám. To jí musím vrátit i s úrokem.

„Uznávám, že jsi hezká, ale jestli já jsem hloupá, tak ty jsi ze samé hlouposti přímo uháčkovaná. Ty pyšnice!“ vztekala se lenost.

„Takové budiž k ničemu mě nebude urážet! Kdybys jen tušila, jakou mám velikou moc, tak by ses přede mnou třásla. Ty ubohá chcíplinko!“ nabírala pýcha převahu.

„Můžeš mně nadávat, jak chceš. Stejně vím něco, o čem nemáš ani potuchy. A jestli mi ještě jednou řekneš jen jediné hrubé slovo, tak ti nic nepovím,“ hrozila lenost. „Navíc jsem z tebe strašně unavená a potřebuji si odpočinout.“

Letěly dál svou setrvačností a lenost přitom lenošila.

Pýcha by nejraději pokračovala sama, ale zvědavost jí to nedovolila. Věděla, že i lenost je tvrdohlavá.

Po čase společného letu se ozvala pýcha. „Ty líno líná, nepřeháníš to s tou tvojí lenivostí?!“

„Ani trochu, ty nabubřelá, a já nevím, jaká ještě!“ odrážela lenost. „A nejsem líná, ale strašně nadřená.“

„Poletím si jinam. Takovou ubohou chudinku, jako jsi ty, najdu vždycky,“ ozvala se pýcha na falešnou notu.

„Dobrá. Ale než se vytratíš, tak ti přece jen povím jednu novinu,“ řekla lenost, jako by mluvila o něčem, co je jí úplně lhostejné.

„Pokud tě to neunaví, tak jsem ochotna tě vyslechnout,“ neodpustila si pýcha jedovatou poznámku.

„Nedávno jsem odpočívala po nějaké velké dřině, a blízko mě zaletěli dva mladí andělé a… Neskákej mně do řeči, nebo se nic nedovíš! Povídali si něco moc zajímavého.“ Nechala dramatickou pauzu v bláhové naději, že pýcha bude vyzvídat, a pak pokračovala. „Bůh se prý rozhodl, že na kterési planetě založí novou formu života,“ řekla lenost a odmlčela se.

„Óó, to je úžasné! Pokračuj!“ Pýcha na okamžik zapomněla na své „já“.

„Budou tam, podle toho co říkali, bytosti z nějaké hmoty. Nejrůznější druhy, a ty se budou řídit stylem života, který jim Bůh dá. Nad nimi bude jediný druh, který bude mít rozum a svobodnou vůli. U nich Bůh chce zkoušet, jak se který zachová. Stále mně vyčítá můj původ a podstatu, jako bych byla kdoví jak zlá. Tady vidím jedinečnou příležitost, jak mu to vrátit i s úrokem. Pokud vím, tak tebe také nemá v oblibě…, a už jsem hrozně unavená,“ dodala lenost a dlouze zívla.

„To se mi líbí. I já mám s Bohem nevyřízené účty,“ říkala pýcha nafoukaně. „Nevíš náhodou, jak se ti tvorové budou nazývat?“

„Vím. Jeden se bude jmenovat člověk a všem se bude říkat lidé… Nech mě odpočinout!“ lenost sotva mluvila únavou.

„Něco mě napadlo,“ ozvala se pýcha. „Nabízím ti své přátelství. Chceš?!“

„Nevím, k čemu by mně bylo dobré, a nechce se mi přemýšlet. Klidně se vyjádři!“

„Tak dobře. Poslouchej!“ promluvila pýcha živě. „Dáme-li se dohromady, budeme mnohem silnější a zkazíme Bohu jeho dílo… Nebo jej alespoň potrápíme. Už hořím touhou po odplatě. Bereš moji nabídku?“

Lenost byla chvíli zticha a pak spustila – „Beru. A do té doby budeme odpočívat.“

„Ne ne! Budeme vymýšlet fajnovosti, kterými lidi ,obšťastníme´. Navrhuji nenávist.“

„To se mi líbí. Já bych přidala závist.“

„Nemůžu se dočkat, jak to těm lidem osladíme!“ smála se pýcha.

Uchopily se za ruce a letěly vesmírem.

 

                                                                      

 

 







Zařazeno v kategorii Povídky



Počet komentářů na “Našly se” - 2


    Eva   (1.8.2010 (14.16))

    mnoho vynálezů a objevů bylo učiněno z "lenosti", neboť člověk přemýšlel, jak by si usnadnil práci.. ještě, že Bůh nám sem tu lenost seslal:-))... i pýcha a ješitnost mohou vést v určitém směru k pozitivním výsledkům (já to dokážu!)... avšak nenávist posílat nemusel a závist už teprve ne...


    P.F.Zarken   (1.8.2010 (14.39))

    Evi, s vynálezy a objevy máš naprostou pravdu. Ale Bůh nám dal rozum a svobodnou vůli, abychom je využívali pro dobrou věc. Díky za příznivý komentář***



Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička