Smlouva s Ďáblem 39.díl


2. srpna 2010, autor tonyend,



Erika stála u zamrzlého okna vagonu a pořád držela svoji dlaň na tom srdci, které nakreslila do ledových květů.
Mával jsem jí, dokud jsem na ni viděl. Tím jsme se rozloučili.
 
Na Štěpána není Pána.
Na žádnou zábavu jsem se nechystal. Spěchal jsem domů, do tepla.
Přede dveřmi jsem si pořádně oklepal boty od sněhu. Letošní zima je jak z Ladových obrázků. Všude spousty sněhu a mráz nepolevoval.
Otevřel jsem dveře a máma šla zrovna do obýváku. Opřela se o berle a zastavila se.
„Erička se mi líbí.“ řekla máma.
„Mně ještě víc!“
„A co dělá?“
„Nedělá. Studuje gymnázium a pak půjde na Vysokou školu. Jednou z ní bude paní učitelka.“
„A nevadí jí, že ty nestuduješ, že se jen učíš?“
„Řekl jsem jí to. Neřekla na to nic. Třeba půjdu také studovat, víš, že mi jakousi nabídku řekl můj třídní, pan Letocha. Podle toho, jak se budu učit. To bych musel mít ale vyznamenání…“
„Tak se Toníku uč! Vzdělaní lidé to mají v životě snazší, najdou lepší uplatnění. Ale jinak se říká – svůj ke svému. Zapamatuj si to.“
Tak další moudro k zapsání za uši.
„Budeš něco jíst? 
„Nedělej si starosti. Hlad nemám. Jen žízeň. Když, tak ti řeknu. Půjdu zase brzy spát. Lehnu si a budu poslouchat muziku, než usnu.“
Napil jsem se neslazeného čaje a zavřel do pokojíku.
Odložil jsem zimní bundu přes židli, aby proschla. Zapnul jsem svůj magneťák Sonet Duo a založil do něj kotouč s páskou Doors. Jejich hudba se mně stále neomrzela. Lehl jsem na postel, zavřel oči a poslouchal.
Přemýšlel jsem nad Eričinými slovy o hudbě.
O dobrých a špatných lidech.
Přemýšlel jsem o sobě.
Mluvila o ní tak poutavě. No jo. Bude to ale stejně asi nějak jinak.
Co když Beethovena poslouchá nějaký vrah?
Proč by nemohl poslouchat takovou nádheru a pak jít někoho zapíchnout?
Hudba za to rozhodně nemůže.
Je to jen o nás o lidech, jací jsme a jací budeme.
Usnul jsem bez večeře. Nějak nemívám hlad a chuť k jídlu.
Jen žízeň.
Doma bylo dobře, ale čím jsem byl doma déle, tím víc jsem začal být nervoznějším. Nemohl jsem se dočkat dne, kdy odjedu do Hradiště na internát. Nemohl jsem se dočkat okamžiku, kdy se pořádně napiju a opiju. Scházel mi ten blažený stav opilosti.
Především ale na týden praxe, jak si dám hned z rána každý den studeného piva z korbele.
Mohl jsem si zajít na pivo i někam v Brodu, ale odolal jsem pokušení. Měl jsem ale obavy z toho, že nevím, kdo by mě mohl vidět, a cosi mi říkalo, že by se to mohla dozvědět oklikou i Erika.
A to jsem za žádnou cenu nechtěl.
Maska přetvářky stále držela.
Na silvestra jsem poslouchal v rádiu humorné scénky a vtipy. Bez jediné kapky alkoholu. Do Nového roku 1970 jsem se probudil naprosto střízlivý.
 
 
Skončilo Vánoční volno a byli jsme zase v neděli na internátě.
Bylo vidět, že byl čas dárků.
Mnozí kluci se objevili v novém oblečení a botách. Také jsme se na našem pokoji s kluky bavili hlavně o tom, co kdo dostal za dárek.
Šlo hlavně o oblečení, o praktické dárky.
Já se pochlubil také.
Že jsem dostal nové boty kanady na čundr a padesát bonů na rifle.
A od své holky dvě knížky.
Smáli se mi. Páni, tak básničky!
To, prý je dárek mezi holkama, ne pro kluka.
Nikdo z nich neměl zájem se alespoň podívat, o čem ty knihy jsou.
Tak jsem si četl Sonety i Werthera. Hned jsem měl náladu lepší.
 
 
Druhé pololetí 2. Ročníku bylo před námi. Stejně tak celý rok 1970.
Co přinese za překvapení?
V neděli večer jsem psal dopis pro Eriku.
Pondělí bude 5. ledna a Erika bude mít v sobotu 10. ledna narozeniny.
Raději jí v dopise k narozkám popřeji a uvidím, co mi odepíše. Bude mít krásných sedmnáct roků.
Já zanedlouho 5. února také oslavím své sedmnácté narozeniny.
Těším se, že za ní v sobotu pojedu do Vizovic. Koupím jí gramodesku s nějakým klavírním koncertem.
Těším se také na to, jak se pořádně v pivovaru napiji pivečka.
Chybělo mi a moc.
Pane bože, na co zase myslím! 
Na pivo.
Proč se té myšlenky nedovedu zbavit, ani když myslím na Eriku?
 
Pozvu ji do cukrárny na jahodový pohár se zmrzlinou a šlehačkou. Když napíše, že mám přijet v neděli, tak pojedu v neděli hned ráno. Už aby to bylo.
 
Máme týden praxe.
Mistr nás zase rozházel na jiná střediska.
Můžu si vybrat – být na spilce, nebo jít na sladovnu.
Na spilce je to podobné, jako ve sklepě.
Mokro a chlad. A nuda.
Na spilku se přečerpá z varny várka do velkých kádí a přidají se kvasnice. Proběhne hlavní kvašení a kontroluje se stav prokvašení.
Tady je v kádích už mladé pivo.
To se pak přečerpá do sklepa, do sudů a tanků, kde dozraje.
Vzduch je zde nasycen tou vůní a píchá do nosu uvolňující se kysličník uhličitý.
A zase lézt do kádí, umývat a čistit, tahat se s kvasnicemi, den za dnem. Nuda.
Aleš s Jarkem chtějí být na sladovně.
Tak se tam hlásím také. Bude to různorodější práce. 
A budeme zase pohromadě.
V suchu i mokru, ale směna rychleji uteče a pak, pak je tam hodně zaměstnaných holek. S těmi bude alespoň větší sranda, než s chlapy.
Hlásíme se u sladmistra.
Rád nás vidí. Hned nám přidělí práci.
Mě určil k orání.
Dole na sladovně jsou takzvaná humna, rozdělená na několik polí.
Humen je na sladovně několik.
Na ně se vystře rovnoměrně vrstva namočeného ječmene, který pomalu naklíčí. Příjemě nakysle voní.
Vystřenému ječmeni na podlaze se říká trefně "hromada."
Aby se ječmen nezapařil, tak se musí obracet dolní vrstva nahoru a zase naopak. To bude má práce. Orat.
V přesně určené hodiny si vezmu dřevěný oráč, dlouhou dřevěnou tyč, na jejímž konci je srdcovitá lopatka.
Zabořím jej k podlaze do ječmene a začnu s ním na levé straně polepodél nízké zídky krok co krok žduchat před sebou.
A musím být velmi opatrný.
V podlaze jsou někde díry, pukliny, a když se do ní oráč zapíchne, skončí konec tyče zapíchnutý s bolestí v mém břiše.
Spodní vrstva klíčícího ječmene je nahoře a horní dole. Provzdušní se celá hromada.
Pole má na délku dvacet metrů a na šířku šířku čtyři metry.
Tak chodím krok, žduch, krok, žduch až na konec pole a vznikne první brázda.
Dřevěný oráč zapíchnu vedle ní a vracím se polem. Krok, žduch, krok, žduch… A pořád dokola, až zorám celé pole. Vznikne tak pohled, jak na zorané skutečné pole v JZD.
Brázda vedle brázdy, jako když střihne, tak musí být brázdy rovné, pole vzorně poorané. Když se sladmistrovi nelíbí, že jsou brázdy zbytečně daleko od sebe, tak řekne znova a pořádně…
Jedno humno má čtyři pole a mám na ně hodinu času, abych je zoral.
Když mám hotovo, můžu si jít na chvilku odpočinout na šatnu a pak jít na další humno. A zase krok…
Za den tak nachodím pár kilometrů a ruce od tyče pálí, nohy bolí.
Když si však najdu svůj styl a zrychlím krok, udělám je dříve než za tu hodinu a můžu si jít sednout na šatnu.
Sladmistr je přísný chlap.
 Proto není na sladovně tak oblíbený měděný korbel s pivem.
Zakázal pití.
Tak si musíme tajně nosit z flaškové stáčírny pod kabátem lahváče.
Není to ono, ale pijeme zase.
Jen láhve se nesmí nikde viditelně povalovat.
Tady se nikdo nesmí opít. Všude číhá nebezpečí, větší než ve sklepě nebo na varně.
Pro usnadnění orání na některém z humen máme elektrický vozík. Pěkně si na něj sednu, zástrčku vrazím do zásuvky 380 voltů, zapnu motor a můžu pomalu polem jet.
V podvozku je pluh, který ječmen obrací místo mne.
Nad hlavou sviští po ocelovém lanku přívodní šňůra od mašiny.
Na konci pole otočím volantem a obrácím se zpět a tak dokola.
Nohy nebolí, ruce nebolí. Ale musím jezdit střízlivý. Kdyby se opil a přejel vyhrazený prostor, mohl bych přetrhnout přívodní kábel a byl by průser.
A průser nesmí být ani tady, na sladovně.
Jinak by na konci roku nebyl Rudý prapor, chlebíčky a prémie.
Nachozený jsem za směnu jak poštovní doručovatel na valašských kotárech.
Ale práce mě baví.
Po tom ručním orání je větší chuť na lahváč.
Na vedlejším humně je čilý ruch.
Holky po něm jezdí se zelenými železnými vystíracími vozíky, plnými namočeného ječmene, který si do nich nasypou z namáčečích štoků.
Je to velmi namáhavá práce.
Přesto se smějí a pokřikuji na mě. Na sladovně je to samá ženská.
Plný vozík ale váží skoro metrák. Tlačí vozík ze všech sil na konec jednotlivých polí a tam otevřou záklopku. A začnou couvat. Přitom se z vozíku vysypává stejně vysoká vrstva ječmene.
Jak má vozík prázdný, vrátí se pro novou dávku. Hned ji ale vystřídá spolupracovnice. Přijede a vysype obsah svého vozíku na konec žlutého pásu z ječmene, který na sebe musí navazovat. A tak jezdí sem a tam, nohy jim kloužou na mokré podlaze a tak se ozve i zakurvování.
Na konci pole vznikne dlouhý žlutý koberec z namočeného ječmene.
A pak jej vystírají na další pole a na další, až je humno plné.
 
Ječmen se namáčí v obrovských štocích ve vodě na patře nad humny.
Voda se na něj napustí, ječmen se propláchne, odplavou splavky na síta, které si pak můžu koupit a velmi výhodně prodat dál.
Jak výhodně?
No přece do pytle se napřed nasype suchý ječmen z půdy a nahoru se se přidá něco uschlých splavků.
Dole ječmen, nahoře splavky, no nekupte to!
 
Čistý ječmen se napřed namáčí.
Pak se zase musí voda vypustit, nechat štok provětrat a zase napustit, zrno nabere dostatek vody a s takto nabytou vlhkostí začne nakličovat. Hned se musí vystřít na humna a už jen klíčí a klíčí.
A já ořu a ořu do zemdlení.
Jak mistr napíše na černou tabuli k humnu čas, vím, kdy je budu muset jít poorat. A tak dokola.
Na orání nemusím mít na nohou gumáky, ale stačí staré tenisky. I tak je vlhko všude. Ale je tu tepleji než ve sklepě. Na mě tak akorát.
Těším se na konec šichty, jak si zajdu do sklepa a přihnu si z korbele.
Lahváč, to není ono.
Pivečko musí při pití pěkně zapěnit a bodat do patra, do jazyku.
Dám si jedno, dvě, tři…
 
 
 
Konec šichty vítám.
Ruce a nohy necítím.
Má to ale jednu výhodu, to nekonečné orání. Nohy budu mít vytrénované na dlouhé pochody při čundru.
Čekám na kluky před šatnou na sladovně.
Kolem chodí holky a chichotají se.
Dívám se za nimi. Hádám, kolik mají roků.
Přichází kluci. Vypadají zničeně.
„Co vám dal za práci?“
„Ty vole, přehazovali jsme ječmen na půdě z jedné haldy na druhou, nadření jsme jak horníci…“ povídá Aleš.
„Já zase oral, jak ten Přemysl. Ale čas tu lépe utíká než ve sklepě. A je lepší být v montérkách, než v promočených prošívácích. Jdu se napít do sklepa, jdete se mnou?“
„To víš, že jo! Kurva, jak já se těším na postel…“ přidal se Jarek.
Kumbál je prázdný.
Sklepákům ještě nepadla.
Sedneme si na štěňata a zjišťujeme, že v korbelu nic není. Jarek se obětuje a jde s ním na stáčku.
Za chvilku je zpět s plným korbelem.
Pivo mu pění, jak spěchal s natočením.
Beru džber a jdu do něj nabrat horké vody.
Jarek ponoří korbel do vody a nechá pivo odrazit. Jo, dobrý, kýve hlavou. Napije se a po něm i my. Vypijeme všechno pivo a korbel vracíme na místo.
Kdosi se vynoří v přítmí chodby. Jde k nám sklepmistr.
„Hoši, tak a je to tady! To jak jsem vám říkal, že se časy mění. Byl jsem na výrobní poradě a je konec s ožíráním… Jasně, že se pít bude dál, ale už ne tak, jako doposud. Prý jsou prémie pohyblivé… Tak si dávejte bacha i vy. Jo, časy se mění… „
„Ale můžeme si sem zajít, ne? „ ptám se s rozpaky.
„Můžete, ale o ničem nevím, jasný?“
Pokýváme hlavami, že je nám to jasné a jdeme na naši šatnu.
Mytí je snadné, na sladovně je až na prach z ječmene pořád čisto. Odcházíme na internát s vědomím, že když si budeme chtít vypít víc, tak v hospodě a to leze do peněz.
Na nástěnce vidím letáček.
 
V úterý 6. 1. 1970 se žáci 2. ročníku všichni sejdou v 15.30 hodin na učebně. Účast povinná.
 
Po chodbě jde Hejkal.
„Pane vychovateli, nevíte, o co půjde?“
Zastavil se u nás.
„Jak jste už před koncem roku jistě slyšeli, chystala se personální změna na místě ředitele. Tak ode dneška máme nového soudruha ředitele. Zítra se vám představí… Pan ředitel Majerčík dnes odešel.“
Postřehl jsem, jak Hejkal zdůraznil  – soudruha-  ředitele !
Podívali jsme se po sobě a šli se do šatny přezout.
Tak budeme mít nového "soudruha"…no, potěš nás Pánbůh.
To nezní vůbec dobře.
Pan ředitel Majerčík byl starý pán. Nic neviděl, nic neslyšel.
To byl asi důvod, proč skončil.
Možná šel do důchodu, ale nikdo nic neslyšel o nějaké rozlúčce. Najednou tu už nebyl.
Ale časy se mění a já už slyšel, jak nám nový soudruh ředitel práská bičem nad hlavami. Že by to měl být konec našich zlatých časů na internátu?
 
Utahaní jak koně jsme přišli na pokoj, vysvlékli se a všichni jsme si hned lehli a čekali na čas k večeři.
V hlavách měli otázky – co nás čeká se soudruhem ředitelem?
Po večeři jsme se šli dívat na televizi.
Ve Zprávách se mluvilo hlavně o překonání krize v Komunistické straně Československa, jak se strana vypořádá s těmi oportunisty, jak se zase prohlubuje její vedoucí úloha ve společnosti a jak se uplatňuje v praxi Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti.
A taky o tom, že proběhne výměna stranických legitimací.
No jo, takže to je asi to, o čem s námi mluvil jak v hádánkách sklepmistr – časy se mění a legitimace.
Vymění se na důležitých postech soudruzi.
Slabí, nerozhodní odejdou a na jejich místa se dosadí ti zocelení.
Silní soudruzi, pevní jako skála, kteří ví, co strana v tuto dobu potřebuje nejvíc.
Soudruhy odhodlané ke všemu!
A Kupředu levá, zpátky ni krok!
Vychovatelka Marie byla v kulturní místnosti na zprávy s námi.
Jen si nervózně tiskla prsty na ruce. Netvářila se, že by z toho co viděla a slyšela z obrazovky televizoru, byla nadšená. Chtěli jsme odejít, koho by bavilo poslouchat ty kydy.
„Zůstaňte na místech a dobře poslouchejte! Zanedlouho se to bude týkat i vás. A klid prosím!“
"Hovno!"
Někdo to řekl do toho pološera kulturní místnosti, ozářené jen obrazovkou televizoru.
Marie se otáčela, ale kdo to řekl, na to nepřišla.
Dotyčný to vystihl jen z části.
Časy, které přišly, ty stály za hovno.
Politika se začínala dotýkat i nás.
Zvedl jsem se a šel spát. Mohlo se mi usínat a spát docela dobře.
Při odchodu jsem ještě zaslechl, jak soudruh redaktor vyzdvihoval z obrazovky úsilí pracovníků Vítkovických železáren.
Zavázali se, že letos překročí plán.
Hurá!
Budeme mít více oceli na hlavu než jinde ve světě.
Budeme vyrábět více ocele na mírové tanky a děla.
A když budeme mít tolik ocele, tak to určitě taky zlevní výrobu lokomotiv. Tak hovoří ekonomické zákony.
To všechno díky neomylné komunistické straně a budování socialismu.
Redaktor zmlkl.
Já bych byl ale raději, kdyby se začaly vyrábět v Krasu Brno rifle štrausky a byly běžně k dostání v obchodě.
Ty ingoty z ocele si vrazte do prdele, soudruzi.
Možná budou levnější lokomotivy a tanky, ale na rifle se bude pořád stát fronta před Tuzexem, jak na banány před Vánocemi.
Práskl jsem dveřmi a šel na pokoj.
 
Po snídani se nový soudruh ředitel sešel s pedagogickým sborem.
Před zahájením vyučování mluvil k bažantům.
K nám měl promluvit odpoledne.
Tak hoši bacha! 
Žádné velké chlastání. Vzhůru na praxi.
 
Převlékl jsem se do montérek, obul jsem si staré zelené tenisky, doprdele, kdo pro ně jen vymyslel ten název – trampky -, to nevím.
Chodit v nich po venku bych dlouho nevydržel.
Chodidla mě v nich pálila, protože podrážka byla tenká a měkká.
Jet v nich na čundr? To raději  chodit naboso…
Ale tady při práci na sladovně mi to tak moc nevadilo.
Našlapoval jsem celé dny jen po měkkém zrní a kromě humen, která byla z litého betonu, byly všude na sladovně dřevěné podlahy. Tenisky rychleji vyschly a nepotily se v nich tolik nohy, jako v gumácích.
Sladmistr už na tabuli rozepsal, která humna budu dnes dopoledne orat.
Jak mi bylo fajn, že jsem přestal kouřit.
Jak se mi krásně dýchalo.
Už tomu věřím, že s kouřením nezačnu.
Pět měsíců jsem neměl cigaretu v hubě.
Ale že by se to projevilo i finančně, to jsem nepostřehl.
Kluci a holky ze sladovny chodili každou volnou chvíli do mokrého sklepa, aby si dopřáli cigaretku. Jediné místo, kde se mohlo kouřit.
Mokrý sklep.
Jinak byl v celém objektu sladovny "Velmi přísný zákaz kouření a rozdělávání otevřeného ohně!"
Mohlo by se totiž stát, že by celá sladovna lehla popelem, nebo by mohl bouchnout všudy přítomný prach. A pivovar by byl v prdeli.
Lákali mě, " Mám Sparty ve tvrdé!", ale s díky jsem vždy cigaretu odmítl.
Přišlo mi divný, že bez cigaret můžu být a bez piva ne. Takže jsem už na pivu závislým? Asi jo.






Zařazeno v kategorii Romány, četba na pokračování, Smlouva s Ďáblem





Počet komentářů na “Smlouva s Ďáblem 39.díl” - 1


    Eva   (4.8.2010 (13.38))

    "Maska přetvářky stále držela" - hezky řečeno, tato jediná větička vystihuje celou kapitolu...



Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička