Pýcha předchází pád

            Na prosluněné rovině rostlo blízko sebe na sto smrků. Takový malý, řeklo by se, hájek. Byla mezi nimi pohoda, klid a jakási přirozená rovnováha.

            Ten, který stál uprostřed, se začal cítit nedobře. Najednou mu vadilo, že není nejvyšší a nejmocnější. Napřed svoji touhu po naplnění tajil a užíral se čím dál víc. Jednou to již nevydržel a začal reptat. Stěžoval si na nespravedlnost, kterou však ostatní stromy neviděly a nemohly tudíž ani pochopit.

            „Nevím, co ještě chce? Jsme pěkně jako jeden. Nikomu z nás to přece nevadí. Kdyby byl některý nejvyšší, pak ty menší by se právem cítily ukřivděny. Je správné, že jsme jak jeden,“ říkal ten, kterému přezdívaly „Filozof“. Ač byl skutečně nejmoudřejší, nemohl to nějak pochopit. Sám pýchu neznal a nikdy po jejím projevu nezatoužil. Byl vždycky ze své přirozenosti skromný, ale i zdravě hrdý.

            „Proč jsi to povídal ostatním a mně ne, jako bych tu ani nebyl?!“ rozčiloval se prostřední strom.

            „Mýlíš se, bratře. Ta slova patřila hlavně tobě. A proč jsem to řekl všem? Zkus přemýšlet a určitě na to přijdeš… Ale napovím ti. Týkalo se to tebe i všech.“

            Ostatní stromy jen souhlasně šustily a jakákoliv slova považovaly za zbytečná. Po chvíli ticha se opět ozval prostřední smrk. „Kdybych byl vyšší, bratři moji, abyste chápali, že to nechci jen kvůli sobě. Ptáčkové by si sedli na moji špici a dívali by se na vás pěkně z nadhledu,“ když domluvil, tvářil se, jako by se tak již stalo. Ostatní smrky to však nekomentovaly. Každý si o tom myslel svoje.

            „Ale ptáci nejsou jako veverky. Ti přece létají vysoko nad námi a vidí nás, kdy se jim zachce, z výšky,“ oponoval mu opět Filozof.

            „Vidíš, Filozofe? O těch ptáčcích máš pravdu. Ale na veveřičky jsem málem zapomněl. S těmi mám určitě pravdu já. To přece musíš uznat!“ zdůraznil a pyšně se rozhlédl po svých druzích.

            „Víš co, ty pyšnidlo? Pro mne za mne si rosti třeba do nebe. Ale jen aby tě to nemuselo mrzet,“ pronesl vážně Filozof. Všechny stromy souhlasně přikývly.

            Víc se o této rozepři nemluvilo. Mnohé stromy to považovaly za vyřízené. Jen prostřední smrk nenacházel klid, po kterém tolik toužil. Pýcha v něm hlodala čím dál víc.

            Když bylo mlhavo a přeprchalo, tak se všechny stromy cítily špatně. Ale jakmile vysvitlo slunko a ptáci zpívali, tak zavládlo mezi stromy veselo a radostno. Jen prostřední smrk býval zamlklý a zabraný do sebe i v ty nejkrásnější dny. A Filozof správně tušil, že se se svojí výškou nikdy nesmíří. Ale rozhodl se, že dokud prostřední strom znovu nepromluví, nebude to řešit.

            Ráno po příjemně vlahém dešti dostal prostřední strom nápad. Začal prosit boha vody, aby mu pomohl k rychlejšímu růstu. Ten se dlouho neozýval. Buď jej neslyšel, nebo váhal, ale nejspíš si dával načas.

            Po nějaké době proseb se bůh vody ozval a promluvil ke všem stromům – „Stromy, rozhodl jsem se, že vašeho bratra vyslyším a vláhu mu přidám. Ale i já musím ctít zákony přírody. Proto vodu, kterou dám jemu navíc, někomu musím ubrat, a mohu to učinit jenom s jeho souhlasem. Kdo se tedy nabízí dobrovolně?“

            Celým lesíkem se táhlo tíživé ticho, jako kdyby přestal existovat. Žádný smrk se nechtěl dobrovolně té trochy své vláhy vzdát. Bůh vody už chtěl odejít, když se ozval Filozof. „Dobrá tedy, spravedlivý. Odeber vláhu mně a nech mi jí tolik, abych nestrádal hodně.“

            „Staň se, jak si přeješ!“ zvolal bůh vody a víc se neozval.

            Od příštího dne skutečně měly kořeny prostředního smrku víc vláhy, a Filozof míň. Mnohé stromy nemohly pochopit, proč to Filozof udělal. On však věděl, že učinit radost jinému je dobré. Nevadilo mu ani, že se jeho růst zbrzdil a pokulhával za ostatními. Tiše sledoval, jak prostřední smrk začíná předrůstat všechny své druhy. Vzhlížel k němu, jako kdyby to byl jeho vlastní syn, a také se tak trochu cítil.

            Mnohé stromy s tím vůbec nesouhlasily. Nikdo z nich se však nechtěl ozvat, jelikož by se tím stavěl proti oběma, a oni byly nejváženější. Veverky skutečně sedaly na nejvyšší vrchol lesíka a z výšky si lépe hledaly potravu. I z toho měl Filozof radost.

            Jednou v noci se přihnala velká bouře. Mohutný blesk udeřil do prostředního stromu a rozťal jej vpůli. Ráno se stromy probudily do ozónem provoněné krajiny. Některé mlčely, a jiné se smály, že pyšný byl konečně potrestán.

            Filozof byl smutný, jak nikdy předtím. Prožíval hluboký zármutek nad prostředním stromem, jako by padl jeho jediný syn a druh. Nemohl se však ani smířit s chováním těch, kterým to působilo radost. A navíc si dělal výčitky svědomí. Chtěl dobro, ale v podstatě pro něj způsobil záhubu. Pozdě si uvědomil, že při každé bouři předtím bily blesky všude v okolí, kde byla vyvýšená místa. Ale do jejich lesíka nikdy.

            Všem stromům nastaly chmurné časy. Ty, jež se po osudné noci vysmívaly, se nyní styděly. Jejich radost odletěla s tažnými ptáky a nikdy se už neměla vrátit.

            Přišli lidé a na každý strom namalovali značku. Označení bylo několik druhů, ale stromy jim stejně nerozuměly. Jen tušily, že se děje něco podivného a byly pak ještě smutnější.

            Nastoupili dřevorubci a během několika dní celý lesík pokáceli. Některé dřevo bylo použito na výrobu nábytku, jiné na stavby a mnohé spáleno. Ale dřevo smrku, kterému druhové přezdívali Filozof, bylo zásluhou pomalého růstu hutnější. Proto jej zavezli do továrny na hudební nástroje, aby lidem dělalo radost melodickými tóny.