I dáma se může někdy chovat pitomě


10. srpna 2013, autor Eva,



Právě vyšla e-kniha Léčba autostopem. Tuto nečekaně otevřenou, obnažující a upřímnou zpověď autorka publikovala pod pseudonymem Peggy.  A protože se s autorkou znám, rozhodla jsem se ji trochu vyzpovídat:
 
Peggy, píšeš autenticky, přesvědčivě, navíc v „ich“ formě, přesto si nemyslím, že to jsou všechno tvé prožitky. Víš proč? Nevěřím, že by dáma s tak kultivovaným projevem jako ty, byla tak pitomá a nechala si všechno to ponižování od chlapů líbit. Co ty na to?
„Všechno nejsou mé prožitky, ale samozřejmě jsem čerpala ze svých zkušeností i ze zkušeností kamarádek, myslím, že i dáma se může někdy chovat pitomě a člověk se navíc časem mění.“
Máš pravdu, jako studentka jsem taky lehkomyslně postávala na stopu a nadělala plno pitomostí. Zmiňuješ se také o Cizinecké legii a muzeu v Aubagne. Máš zálibu v armádě a uniformách jako hrdinka knihy?
„Před pár lety jsem byla ve Švýcarsku a ve Francii a tam jsem se začala zajímat o Cizineckou legii. Přečetla jsem si o ní pár knížek, navštívila jsem muzeum v Aubagne a v současnosti jsem v kontaktu s pár kluky, kteří byli legionáři a prošli si tím výcvikem. V Čechách jsem se byla podívat na několik rekonstrukcí bitev, ale přesto je můj zájem spíš pasivní. Neumím střílet, nevěnuju se airsoftu ani ničemu podobnému.“
Jak už jsem zmínila, píšeš kultivovaně, s noblesou, když tu v textu z tebe vypadne šíleně sprosté slovo jako např. řiťomrd (který mě ostatně dostalJ))). To je úmysl ten rozpor? Protože text není vyprávění padlé dívky s veškerým vulgárním slangem ulice.
„Když jsem texty psala, přišlo mi úplně přirozené občas je proložit vulgaritami, nebyl to vyloženě úmysl šokovat. Moje hrdinky nepředstavují padlé dívky, ale sprostě se mluví i v tzv. lepších rodinách.“
V druhé novele píšeš dost zasvěceně o Jehovistech. Opět by mě zajímalo, zda ti to vyprávěla nějaká přítelkyně nebo jsi sama byla jejich členkou?
„V tomto případě jde o mou osobní dlouholetou zkušenost. Moji prarodiče byli mezi nimi a přivedli mě k nim, jako dítě jsem brala víru dost vážně, než jsem je poznala i z jiné stránky, jak se čtenáři dozví v novele. Časem bych chtěla napsat další text, ve kterém se vrátím ke svému dětství a dospívání, a chtěla bych se o svědcích rozepsat podrobněji.“
To bude čtenáře určitě zajímat, protože Jehovisti jsou pořád zahaleni tajemstvím. V knize prokazuješ také důkladnou znalost Koránu a je jakousi sondou mezi české muslimy. Ty se znáš s nějakými muslimy osobně?
„Dříve jsem se přátelila s cizími i českými muslimy (muslimkami), poznala jsem to prostředí. Nyní už je maximálně pozdravím. Myslím, že smutné je i to, že může být holčička žijící v Česku obřezaná, že se to neděje jen v méně „civilizovaných“ zemích.“
Vím o tobě, že hodně chodíš na sociální sítě a komunitní servery a nalézáš zde nové přátele, mezi nimi např. Vietnamce. Jaké máš zkušenosti s touto komunitou?
„S Vietnamci a jinými cizinci jsem se začala kamarádit asi před patnácti lety, když jsem bydlela v Praze. Poznala jsem je, protože bydleli na stejném sídlišti jako já. Sociální sítě ještě nebyly tolik rozšířené, internet jsem používala jen v práci a minimálně. Tehdy jsem se s nimi stýkala natolik, že jsem se naučila slušně mluvit vietnamsky a čínsky. Samozřejmě už jsem ty jazyky nepoužíváním zapomněla. Umím akorát pozdravit a zeptat se Jak se máte. Vietnamská komunita mi zprvu připadala velmi uzavřená, ale když jsem si tam našla pár přátel a mluvila jejich jazykem, zjistila jsem, že jsou velmi přátelští a pohostinní. Dokonce jsem s Vietnamcem chodila. Nelíbí se mi, když jim Češi tykaj a chovaj se k nim nadřazeně.“
Také se mi to nelíbí, když jim Češi tykají. Nedaleko nás mají Vietnamci obchod s potravinami, drogerií atd. Jsou tam každý den od osmi do osmi. Včetně svátků. Už jen kvůli té jejich pracovitosti bychom si jich měli vážit. Ten Vietnamec, s nímž jsi chodila, promiň, že ti teď polezu do soukromí, ale zajímá mě důvod, proč jste se rozešli. Byla to jen povahová nebo i kulturní rozdílnost?
„Ani jedno. Byl inženýrem a pracoval pro jednu zahraniční společnost jako programátor. Ta firma ho posílala na měsíční pracovní pobyty do Skandinávie a my jsme se tedy moc neviděli. Pak se rozhodl odstěhovat do Spojených států.“
A co zážitky z bohnické psychiatrické léčebny? Ty se také zdají dost věrohodné.
„Většinu toho, co popisuju, je založeno na skutečnosti, 95% popsaných typů lidí se tam opravdu léčí.“
Peggy, můžeš nám prozradit, jakou máš profesi? Tedy pokud chceš.
„Nechci to vyzrazovat, protože o tom bude pojednávat má další kniha, kterou mám v hlavě.“
Odbočme tedy jinam. Vím, že ráda a hodně čteš. Jací jsou Tví oblíbení autoři?
Ano, posledních pár let hodně čtu, zajímá mě především současná česká próza, například Jaroslav Rudiš, Iva Pekárková, Tomáš Zmeškal, Petra Hůlová. Z těch, kteří už nejsou mezi námi, se mi obzvlášť líbí Arnošt Lustig, Jan Balabán, Ota Pavel, Jan Werich, Zdeněk Jirotka. Z cizích autorů například povídky od Roalda Dahla, Raymond Chandler, loni jsem si přečetla Deník Anne Frankové a musím říct, že jsem byla překvapená tím, jak to dokázala čtrnáctiletá dívka v tíživé situaci dobře napsat. Také poslouchám rozhlasové hry a načtené knihy na CD, z poslední doby mě dostaly obzvláště dvě hry – Porucha od Friedricha Dürrenmatta a Koule od Davida Drábka.“
Tak to máme poměrně podobný vkus, ještě bych z těch oblíbených českých autorů/autorek doplnila Věru Noskovou a Ivana Krause.  A co posloucháš?
„Poslouchám všechno možné, letos jsem byla poprvé i na rockovém festivalu. Když mi bylo dvacet let, dostala jsem se k jazzu, tehdy u nás nebyl tento směr ještě moc propagován, takže jsem na něj dřív nenarazila. Byla to vlastně náhoda – popový zpěvák měl na CD jednu písničku s jazzovou zpěvačkou, tak jsem si koupila i tu zpěvačku a zjistila jsem, že zpívá jazz a že je to to pravé. Od té doby je to moje hobby. Poslouchám staré nahrávky z padesátých let, ale sleduji i novinky, například Jamieho Culluma, Dianu Krall nebo francouzskou zpěvačku Zaz.“
Peggy, děkuji Ti za rozhovor a přeji Ti úspěšné knihy.
(ptala se Eva Hölzelová)
 
 
 
 
 
 
 
 






Zařazeno v kategorii Postřehy





Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička