Na svatbě

U Alfrédových sousedů vdávali dceru. Jeho mamka tam pomáhala s vařením a pečením. Alfréd byl pozván také. Neměl ale momentálně známost s děvčetem, což byl jeden z důvodů, že dělal tak trochu číšníka přes pití.

Setkal se se strýcem ženicha, kterého znal z panelárny. Pohovořili spolu jako staří známí.

V místnostech domu se sedělo a hostilo. Na dvůr chodili chlapi kouřit, popovídat si a popíjet. Zábavy bylo dost a všichni se dobře bavili. Alfréd zrovna seděl uvnitř, vychutnával dobré víno a jedl zákusky. Přiběhla k němu značně nervózní svatební babička.

„Alfe, prosím tě, honem pojď na dvůr!“

„Co se stalo?“ ptal se Alfréd, když vstával od stolu.

„Ty znáš Ludvíka Bulmana z panelárny, že.“

„Ano, proč? Stalo se něco?“ ptal se, jak spolu pokračovali na dvůr.

„On chce mlátit chlapy. To je hrůza.“

Alfréd pochopil. Takovou situaci zažil několikrát na panelárně při nějaké oslavě. Když přišli na dvůr, viděli to divadlo zkázy. Muži postávali po krajích a dvůr byl jinak liduprázdný. Tedy s výjimkou Ludvíka. Ten běhal od jednoho muže k druhému, pěsti zaťaté v rohovnickém postoji a volal. „Pojď se bit! Ty jeden, pojď se bit! Já vás všecky zbiju, že jste to ještě neviděli. Já jsem boxoval přebor. Pojď se bit!“

„Ludvíku, co to tu vyvádíš?“ řekl mírně ale důrazně Alfréd.

Ten zůstal jako zaťatý. Pohlédl mu do očí smutným pohledem. Bylo vidět, že mu zvlhly oči. Se sklopenou hlavou šel k Alfrédovi.

„Alfíku, oni mě chtěli zbit. Zachraň mě,“ a rozplakal se.

„Ludvíku, ani se tě nikdo nedotkne. Já bych jim ukázal, jen se neboj. Pojď dovnitř,“ vzal jej za ruku a vedl do domu.

Všichni hleděli a nebyli schopni ani slova. Alfréd jej zavedl dovnitř, řekl pomocné kuchařce, aby mu udělala silnou kávu a šel zpět na dvůr.

„Prosím tě, co je to za blázna? On se chtěl skutečně bít? A jak jsi ho tak zvládl? Jen tě uviděl, stal se z něho učiněný beránek.“

„Chlapi, na tom není nic zvláštního. On by neublížil doslovně ani kuřeti. Ale když si vypije, tak dělá přesně to, co vám tady předvedl. A když ho znám z panelárny, tak vím, jak na něj. Kdyby se to znovu stalo, tak pro mě skočit můžete, ale bát se ho nemusíte. Vždycky to skončí jeho slzami,“ vysvětlil Alfréd ku všeobecné spokojenosti.