Smlouva s Ďáblem 42.díl


5. srpna 2010, autor tonyend,



Pochybuji o tom, na svůj věk piješ jak starý chlap…“
Její řeč se mě dotkla.
A dostal jsem chuť na pivo, tak jsem šel do sklepa do kumbálu a přihnul si tam z korbele. Trocha piva ještě nikoho nezabila.
Víc jsme se na téma pití nebavili. Jen mě Naďa začala více zajímat.
Na konci směny jsem jí řekl ahoj a šel jsem na internát.
 
Zastavil jsem se ze zvyku u školníka.
Juchuchu, dal mi dopis.
Erika v něm psala, abych přijel, ale že u ní bude i kamarádka Katka. No nevadí. Stejně není teď v zimě kam jít.
Dám jí dárek k narozeninám.
Mám v úmyslu, že jí koupím stříbrný řetízek se srdíčkem. Už jej mám vyhlédnutý v Klenotnictví.
Těšil jsem se, že ji zase uvidím. A obě mi můžou něco zahrát na klavír. Už aby byla sobota.
 
 
 
Do pátku jsem měl v práci na krku Naďu. Fakt není blbá.
Humno už zvládne za hodinu.
Když se ještě zlepší, tak získá více volného času na odpočinutí.
Nebo na cigaretu.
S elektrickým oráčem jezdí jak ta Junková, co vyhrála Targa Florio.
Fakt je dobrá. A taky hezká a tajemná.
V pátek na konci směny se mě sladmistr zeptal, jestli jsem už rozhodnutý, na které středisko se dám po vyučení. Odpověděl jsem, že ještě nevím.
Ale na varnu určitě ne, je tam horko. Na spilce je nuda.
Tak se nakonec budu rozhodovat mezi ležáckým sklepem a sladovnou. Víc se přikláním ke sladovně.
Udělal jsem mu tím radost.
 Naďa mi chtěla ukázat ten svůj kamrlík, ve kterém bydlí. Omluvil jsem se, že k ní někdy určitě zajdu. Dnes ale jedu domů, nemám čas.
 
 
 
 
Doma se máma zeptala, jestli se snažím dodržet těch pět denních dávek jídla a jak se cítím.
Jasně, že dodržuju a cítím se báječně. Až na tu věčnou žízeň.
A jestli pojedu za Erikou, když má ty narozeniny.
Jasně, že jedu.
Zítra ráno desátým vlakem.
Abych jí taky koupil kytičku. Sakra, na tu bych vážně zapomněl!
Díky za radu, maminko zlatá.
Ze šuplíku vytahuji vzácnou obálku, kterou jsem dostal k Ježíškovi.
Mám v ní padesát bonů.
Strčím ji do kapsy na bundě a jako velký pracháč mířím na Prior. Tuzex bude ještě otevřený.
 
 
Páni, tady je krásných věcí! Jen mít bony.
Ty co mám, ty stačí na rifle. Zkouším si světovou značku, jak mi řekla ochotná prodavačka "lévisštraus", je mi jedno, jestli leví nebo praví, hlavně že to jsou rifle štrausky.
Cítím se v nich skvěle.
Sednou mi v pase a nohavice mám až pod kotníky.
Když jdu oblečený do těch našich manšestráků, tak mám nohavice nad kotníky, jako bych čekal velkou vodu.
Toto jsou panečku kalhoty, jak mají být.
Záviděl jsem lidem tam na Západě, že nemusí shánět bony a můžou si asi koupit rifle, kdy chtějí. Když je ukazují ve zprávách, tak je každý má. A taky tu parádní bundičku. O kožených kovbojských botách nemluvě. Raději bych žil v tom prohnilém západním světě, než ve vzkvétajícím socialismu, ve kterém v obchodech nic není. Co nechybí a je pořád, tak to je pivo, víno a kořalka.
Znechucený pohledem na přetékající regály se zbožím odcházím z Tuzexu s riflemi pod paží.
Doma jsem se v nich předvedl mámě. Pokývala hlavou, no tak máš, cos chtěl. Dal jsem jí tu největší pusu na čelo a poděkoval.
                                    
V sobotu jsem jel za Erikou.
Jako velký frajer ve štrauskách.
Ve Vizovicích jsem koupil v Klenotnictví stříbrný řetízek se srdíčkem a v Květinářství tři rudé růže. Abych jí udělal radost k jejím sedmnáctým narozeninám.
Erika měla návštěvu.
Přijela k ní její dobrá kamarádka z Brodu, Katka.
Byl jsem cestou promrzlý, tak jsem byl rád, když mi její máma uvařila velký hrnek čaje.
Zeptala se, jestli bych nechtěl do čaje krapet slivovice.
Kdepak, já slivovici nepiju. Kroutil jsem hlavou. 
Nelhal jsem. Slivovici fakt nepiju. Stačí mi lžíce medu.
Vzal jsem si hrnek s čajíčkem a šel si sednout do Eričina pokoje.
Dal jsem jí malou krabičku a kytičku růží.
Byla dojata.
Objala mne, dala mi sladkou pusu a poděkovala za dárek.
Rozbalila krabičku a vyndala z ní řetízek.
Hned si jej dala na krk. Slušel jí.
Kdybych měl peníze na zlatý, tak bych jí ho hned koupil.
Katka se jen dívala a usmívala.
Poprosil jsem Eriku, aby zahrála Píseň pro Elišku. Sedla na ten bobek u klavíru a položila své prstíky na klávesy. Pak pozvedla zápěstí a začala hrát.
Zavřel jsem oči a nechal se unášet tóny hudby do světa představivosti. Seděl jsem v křesle a bylo mi moc fajn.
Vůbec mi nevadilo, že je tam s námi Katka. Kdyby nebylo Katky, nikdy bych Eriku nepotkal a nepoznal. Ještě, že na tom nádraží tehdy byla, že nejela o jeden vlakový spoj dříve. Popíjel jsem horký čaj s medem a mlčel jsem.
Erika dohrála.
Zatleskal jsem.
"Moc hezky hraješ."
Vstala a poprosila Katku, aby zahrála ona, že hraje lépe.
 Katka se nenechala přemlouvat, posadila se ke klavíru a začala hrát.
Erika se posadila vedle mne.
Držela mě za ruku a zavřela oči. Hlavu si opřela o mé rameno a tak jsme potichu naslouchali, jak nádherně hraje Katka.
Vdechoval jsem její vůni a nemohl se jí nabažit.
Tak voní žena.
Málem mi stouplo péro. Honem jsem dal volnou ruku na svůj klín, abych to zamaskoval. Nikdo z nich se stejně nedíval. Uvědomil jsem si, že jsem už tak dlouho nespal s ženskou.
A Erika tak ženou voní.
Není krásnější vůně na světě, to jen ženské tělo dokáže takhle vonět. Omamně, lákavě a tajemně.
Erika byla panna. Řekla, že na "to" má čas.
Asi má pravdu.
Moudro říká, kdo si počká, ten se dočká.
Nesnažil jsem se na ni naléhat. Mohl bych ji tím taky ztratit a to jsem nechtěl. Záleželo mi na tom, abychom byli spolu a nevadilo nám, že je to bez sexu.
Pochopil jsem, že ji můžu milovat i bez sexu.
 Důležité pro mne je, že na ni myslím, že mi chybí, když nejsme spolu, že toužím po její přítomnosti a blízkosti.
Stačí doteky, laskání a líbání. O to víc si mě vážila.
Budu ji muset poprosit o fotku. Dám jí svoji, ale nejdřív se budu muset jít znovu vyfotit. Doma mám jen fotku na občanku, ale dnes jsem o dva roky starší, vypadám docela jinak. To je dobrý nápad.
Katka hrála a hrála.
Jak na klavírním koncertě.
Na závěr svého recitálu řekla, že zahraje od Beethovena opus číslo 47, Kreutzerovu sonátu. Do stojánku rozložila listy s notami a začala hrát.
Zavřel jsem oči, poslouchal ty nádherné tóny a najednou pocítil, jaké zvláštní nálady prochází mou myslí právě při poslechu tohoto díla.
Mohl jsem to přirovnat jedině k poslechu hudby Doors. Asi hloupé srovnání klasiky a bigbítu. Ale přelévala se mnou radostná nálada a mísíla se s melancholií. Bylo to tak nečekané a zvláštní.
Katka dohrála, stoupla, my ji zatleskali a tak se uklonila.
"Bravo, bravo, Katko!"
Zeptala, jak se mi to líbilo.
„Moc pěkné.“
„Ale jak se ti líbila ta sonáta?“
„Něco úžasného, ještě teď mám husí kůži na těle. Už jsem ji kdysi dávno slyšel na výchovném koncertu ve Velkém kině. Dnes jsem ji vnímal jinak.“
Pousmála se.
„Víš, já nevím co je na tom pravdy, ale když ji Beethoven dokončil a byla poprvé uvedena na jevišti, tak naprosto posluchače ohromila.
Až tak, že si ji prý později lidi někde nechali zahrát, snad v restauraci, kde měli klavír, nebo kde hrál nějaký houslista, třebas na ulici a po jejím poslechu zaplatili muzikantovi a šli někam spáchat sebevraždu. Takové emoce prý vyvolávala.“
Už už jsem jí chtěl říct, že znám jednu písničku a ta mě dokáže také přivodit do podobné nálady, ale zavčasu jsem se zarazil.
Ale věřil jsem tomu, že hudba může ovlivnit psychiku člověka. Udělat jej šťastným i smutným. Škoda, že neumím na nic hrát.
Erika chtěla, abych u nich zůstal na oběd.
Omluvil jsem se, že nezůstanu. Dal jsem jí ještě velkou pusu na rty a rozloučil se s ní i s Katkou a maminkou.
Vyhrnul jsem si límec silonové bundy a spěchal na vlak. Naplněn štěstím z lásky k Erice.
 
Další dny nebyly ničím zvláštní. Všechno je stereotyp, nic nového. Škola, práce, škola a zase práce.
Ale přece je něco nového.
Soudruh ředitel Jurák zapůsobil.
Zdravíme "soudruhu, soudružko", ale s ironií v hlase.
Zásadní je, že tak zdravíme, ironie se přehlíží.
Nechodíme moc podnapilí na internát. Omezili jsme počet odpoledních vypitých piv. Máme strach z postihu.
Já si dám nějaké to pivo raději hned po ránu, než odpoledne v hospodě při kartách, nebo kulečníku.
Vrchní se podivuje, co to s váma pivovarští je, že už tak nenasáváte?
Nemůžem se přiznat, že máme strach ze soudruha Čuráka.
Už bysme nebyli takoví frajeři, jako doposud.
Nevím proč, ale mám pocit že, se čas nějak zrychlil. Nedávno byly prázdniny, léto, poznal jsem Eriku, pak vánoce a teď je už začátek února. Čas běží jak splašený.
Dělám pořád na sladovně. Naďa se už zapracovala a je spokojená.
Týden praxe vyšel tak, že 5. únor je ve čtvrtek a já mám narozeniny. Sedmnácté.
Už nejsem kluk, ale skoro dospělý muž. No mladý muž.
Jsem jinačí než před rokem.
Sbírám pořád moudra, tak nakonec možná budu fakt taky moudrý.
Pivo mi chutná ještě víc, ale když se ráno nenapiju, začínají se mi třást ruce.
Nevím proč. Ale napiju se a cítím se hned fajn. Taky zmizí ten pocit úzkosti.
Ve čtvrtek jsem si otevřel v mokrém sklepě, kde holky kouřily, svůj první ranní lahváč a vypil jej na ex. Na oslavu mých narozenin. Nechtěně jsem řekl, že dnes budu slavit.
Co?
No přece narozeniny!
Naďa řekla, že by to chtělo oslavu. Odpověděl jsem, že je budu slavit až doma.
Na konci směny mi řekla, jestli k ní nechci zajít po práci.
Řekl jsem si, proč ne?
Odemkla dveře svého bytu.
No jedné velké místnosti.
Její dvě sousedky, holky ze Slovenska, nás viděly, jak spolu jdeme dovnitř. Potutelně se na nás usmívaly.
Chtěl jsem se jít převléknout z montérek do civilu, ale Naďa řekla, že to nevadí, vždyť jsem čistý.
Zavřela dveře a zamkla s tím, že není zvědavá, aby někdo jiný přišel.
Stál jsem u dveří a prohlížel si, jak bydlí.
U okna kuchyňský stůl s hnědým, kostičkovaným ubrusem, dvě židle, jedna železná postel, jakou mají nemocnice, velká šatní skříň, umývadlo. Kelímek se zubní pastou a kartáček na zuby. V krabičce mýdlo na ruce.
 Všude pořádek a čisto.
Pomyslel jsem si, že by mě to také stačilo k bydlení, ke štěstí, že mám střechu nad hlavou. Navíc za to nic neplatí, ani za vodu, ani za elektriku.
Vedle umývadla malý stoleček a na něm dvou plotýnkový elektrický vařič a ve skříňce nějaké nádobí. 
„Tak nestůj, pojď si sednout ke stolu. Něco mám, tak ty narozeniny můžeme trochu oslavit.“
Zamířil jsem ke stolu. Dřevěná prkna v podlaze silně zavrzala.
„Už jsem si zvykla. Kdybych měla koberec, tak by to nebylo tak slyšet…“
Posadil jsem se a díval z okna.
Viděl jsem na nádvoří pivovaru, jak přijíždí auta pro sudy s pivem a bedny s lahváči. Venku byl mrazivý únorový den. Tady bylo příjemné teplo z ohavného žebrovaného radiátoru u zdi.
Naďa odněkud vytáhla láhev bílého vína.
Postavila ji na stůl a umývala dvě skleničky od hořčice. Univerzální sklo.
 Na vinětě bylo napsáno stolní jakostní víno a jmenovalo se Romance. Cena 18 Kčs.
Položila hořčičáky na stůl a hledala vývrtku. Když ji našla, tak mně ji podala, abych láhev vína otevřel.
„ Já to umím i bez vývrtky. Stačí párkrát bouchnout dlaní na dno a špunt vyletí ven…“
„Jo, taky to umím! Dnes to udělej vývrtkou.“
Zapíchl jsem hrot vývrtky do korku a párkrát zatočil, opatrně, abych korek neprojel durch a nenadrobil jej do vína. Trhnul jsem a špunt mlaskl a byl venku.
„Tony, jestli ti to nebude vadit, tak já se půjdu umýt a převléknu se do šatů.“
Vyzula se z trampek. Bez ostychu ze sebe svlékla zelené montérky. Pak tu barchetovou košili. Mlčky jsem si ji prohlížel, jak zůstala jen v bílé podprsence a kalhotkách.
 Neodolal jsem tomu, abych se na ni nedíval.
 Měla krásná prsa a v kalhotkách se jí rýsoval její klín a načechrané ochlupení.
Byla prostě krásná holka.
 Když jsem ji viděl takto, neušlo mi, že měla na levé ruce na předloktí vytetované malé srdíčko, probodnuté šípem.
U holky jsem to viděl poprvé.
Ze skříně vytáhla župan a čistý ručník. Oblékla se do županu. Zpod postele vytáhla trepky a obula se.  
Do jedné ruky vzala trampky a montérky, do druhé si vzala z umývadla mýdlo a ručník.
„Odemkneš mi prosím? Půjdu si dát montérky a trampky na šatnu a dám si sprchu. Hned budu hotová, tak počkej, jo?“
Odemkl jsem a otevřel jí dveře.
„Nezamykej, hned jsem zpět a nikoho nepouštěj dál, ani ty holky od vedle!“
Jak odešla, tak jsem zavřel dveře a sedl si ke stolu.
 Na stole stála litrová Romance, ale já měl chuť vlastně na pivo.
To Naďa zase nemusí.
 Říkala, že si dá raději trochu vína. No tak co, dám si taky trochu vína. Třešňák to sice není.
Dveře se bez zaklepání otevřely a dovnitř vklouzla osprchovaná Naďa oblečená do županu. Honem za sebou zavřela a zamkla. V ruce držela podprsenku a kalhotky. Vedle skříně měla proutěný koš na prádlo. Zvedla víko a prádlo do něj vhodila. Pak se posadila ke mně a ručníkem si drbala vlasy, aby je měla suché. Po chvíli ručník dala na to ohavné ústřední topení, aby uschl a vzala ze skříně fén. Posadila se na židli zády ke mně. Podala mi fén, abych jej zapojil do elektriky.
„Za tebou u okna je zásuvka. Buď tak hodný, že mě vyfénuješ vlasy?“
Stoupnul jsem a strčil zástrčku do zásuvky a zapnul fén. Motorek vyl a foukal horký vzduch. Jezdil jsem kolem její hlavy a pak jsem jí vlasy cuchal prsty a fénoval.
„To je tak příjemné, jak se mě dotýkáš prsty ve vlasech, vydržela bych tak sedět celé hodiny…“
„Ale to by se spálil motorek ve fénu!“
„Už jej vypni, to je už dobré. Já nemluvila o tom, že je mi příjemné kvílení fénu, ale že je moc příjemné, jak mi vískáš mé vlasy!“
Vzala fén, nechala jej vychladnout položený na posteli a rozčesávala si vlasy.
 Pak ze sebe shodila župan a stála přede mnou, tak jak ji pánbůh stvořil.
Polkl jsem.
Už jsem viděl nahatou Evu, Dáju a Jarmilku, Jarmilka měla opravdu velké kozy, ale Naďa byla jako model pro ty umělce, malíře nebo sochaře.
To by se to malovalo, to by se to sochalo, to by se to souložilo.
Doprdele co blbnu, na co myslím.  
Otočil jsem hlavu k oknu.
Usmála se. Otočila se také a vytáhla ze skříně ramínko se šaty. Po chvilce cinklo ramínko o madlo, kam je pověsila a zavřela skříň. Šaty zašustily, jak si je oblékla. 
V těch černých šatech s bílými puntíky vypadala božsky.
Určitě si je oblékla a zůstala bez podprsenky a kalhotek. Obula si trepky a přisedla ke stolu.
„No tak ulej vínka, když máš ty narozeniny! Opravdu teprve sedmnácté? Vypadáš ale starší, než jsi… Vypadáš moc dobře. Vlastně se mi líbíš. Kdybys byl takové pako jako ti dva, tak to bych se s tebou ani nebavila.“
Mlčky jsem nalil do skleniček trochu vína. Ruce mi třásly. Pozvedli jsme je a přiťukli si.
„Na tvé narozeniny, Tony. Přeji ti všechno nejlepší! A co se ti tak třesou ruce? Jsi nervózní?“
„Nevím. Když se napiju, tak to přestane. Asi jsem trochu nervózní.“
Napili jsme se, odložili skleničky na stůl a dívali se na sebe.
Můj pohled sklouzl na tu její černou tečku u oka a vytetované srdíčko na předloktí.
„Ty ruce se ti chvějí…z pití. Myslím, že moc piješ a to fakt není dobré.
Jsi ještě mladý a už jsi na tom dost špatně. Uvědomuješ si to vůbec?
Měl bys brzdit, neopíjet se. Já už viděla hodně lidí, kteří se propili až na dno…“
Po sklence vína třes přestal.
 Nesnášel jsem od kohokoli blbé řeči o mém pití.
Co pořád vidí jen mě? Druzí se neopijou, nebo co? Ale dělal jsem, že jsem to neslyšel.
„Já se kontroluji. Když chci, tak si vypiju, když nechci, tak pít nemusím…“
Lhal jsem jí. Vlastně jsem lhal i sobě. Už to není v mé moci.
Chtěl bych přestat, ale vydržím bez piva několik dnů a pak se musím napít.
A pak i opít, alespoň trochu. Takže alkohol řídí mne, ne já ho.
Ale nemám žádné problémy. Až na tu cukrovku, ale i o ní nevím. Není vidět, není cítit, že je to nemoc. Jen ta má věčná žízeň.
„Naďo, něčeho jsem si na tobě všimnul.
Zeptám se, ale odpovídat nemusíš.
Už v té jídelně jsem se tě myslím nějak dotkl… Co to máš u toho oka a proč máš vytetované srdce na ruce?“
Zesmutněla.
Seděla a mlčela. Pak se tiše zeptala.
„Chceš to vědět? Povím ti to, ale zavážeš se mi, že o tom nikomu na světě nic neřekneš!“
„Slibuji! Neřeknu nikomu ani slovo, můžeš mi věřit.“
Byl jsem moc zvědavý, jaké tajemství skrývá, že je to tak tajné.
„To černé pod okem je -kérka-, tetování jak na mé ruce. Vlastně je to poznávací znamení, že jsem byla v…kriminálu…“
Nalil jsem si vína a skleničku vypil na ex.
„Nalij i mně a nepij to jak vodu, víno se musí vychutnat, ty jeden barbare…“
„No prostě jsem byla zavřená ve vězení. Něco přes rok.
 Když jsem byla na svobodě, tak jsem se nechtěla vrátit domů a hledala jsem si práci, kde bych dostala ubytování.
Stejně by mě naši doma, kriminálnici, nechtěli, tak jsem hledala práci a dostala nabídku do Olomouce. Tam to bylo bez ubytování.
 Nabídli mi pivovar v Hradišti a tak jsem to vzala. Uvidím, co bude dál. Líbí se mi tady.“
„A za co tě proboha zavřeli? Já myslel, že jsou v kriminále jen chlapi, zloději a tak…“
Trpce se zasmála.
„Kdepak! Zašité jsou i ženské.
Já byla v krimu v Pardubicích, ten je jen pro ženy.
 Už bych se tam mezi ty lesby vrátit nikdy nechtěla.
A za co? To je taková dlouhá historie.
Jsem vyučená servírka. Pracovala jsem v jedné restauraci a v ní jsem se seznámila s jedním vrchním. Byl starší než já.
Zamilovala jsem se a to byl začátek mého průseru. To jsem měla něco přes dvacet roků. No prostě zblbnul mě tak, že jsem ho poslechla a dělala pro něj drobné krádeže.
 Začalo to cigaretami, pár krabiček amerik, pak celé kartony, potom jsem ukradla z tržby peníze.
 A nakonec mi ukázal, jak můžeme přijít k penězům i jinak.
 Zavedl mě po zavíračce do skladu.
Tam jsme měli v bednách chlast. Víno a kořalky.
Uvařil hrnec čaje a přinesl ho do skladu.
 Od někoho měl takovou velkou injekční stříkačku s obrovskou jehlou.
Vzal láhev rumu a propíchl jehlou špunt. Natáhl jej do té stříkačky a z ní rum stříkal do prázdné láhve od rumu.
Tak dlouho, až byla plná, jako ze stáčírny z lihovaru.
Pak bral další a další. Zarazil do nich nový špunt a dal si je do tašky. A do těch vyprázdněných stříkal ten čaj, takže vypadaly, jako by v sobě měly pravý rum.
Čaj má podobnou barvu, jako ten rum.
A když takto čaroval s láhvemi vodky, tak do nich nastříkal jednoduše čistou vodu. Rum a vodku si odnášel v tašce domů a prý je prodával do jiné hospody.
Ale najednou do práce přestal chodit.
Dal výpověď, na mě se vykašlal.
Trnula jsem hrůzou, kdy na to provozní příjde. Jasně, že přišel!
Výčepní si donesla flašky rumu a vodky k výčepnímu pultu. No a jednoho dne je otevřela a chtěla hostům nalít panáky. Nevšimla si toho.
Ani číšník, co měl ten den směnu.
Zato ten host ano.
Prý začal na celou hospodu křičet, že jsme zloději a podvodníci. Číšník, výčepní i provozní si čuchli k panáku a necítili nic. Čaj nevoní po rumu a voda po vodce…
Vedení RáJe nechalo udělat inventuru.
Chyběly cigarety, peníze a kořalka. Bylo to manko jako prase.
Byla jsem na VB u výslechu. Nezapírala jsem a přiznala jsem se k tomu, ale že mě ten mizera vrchní k tomu navedl, že to bylo z jeho hlavy a pro něj.
Z lásky!
 Taková jsem byla naivní kráva.
Policajti si jej našli a skončili jsme u soudu.
A tak   Jménem republiky… jsem byla odsouzená k 16 měsícům nepodmíněně a on dostal myslím tři roky. Nebo víc? Ale to je jedno.






Zařazeno v kategorii Četba na pokračování, Smlouva s Ďáblem





Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička