David Michie: Dalajlamova kočka

8. srpna 2013, autor Renata Petrickova,

Když naprosto pominu jedinečnost této knihy, tedy její neobvyklý pohled na svět kočičíma očima v chrámových komnatách samotného Dalajlamy, vepsané moudro i labužnický kočičí život, zanechala tato kniha ve mně kromě ostatních báječných pocitů ještě jeden: Chtěla bych být dalajlamovou kočkou.

„Představte si typické monzunové odpoledne v Novém Dillí. Dalajlama se vracel z přednáškového turné po Spojených státech. Mířil domů z letiště Indíry Gándhíové a jeho vůz se proplétal ulicemi předměstí. Doprostřed rušné silnice loudavým krokem vstoupil býk a zatarasil tak dopravu. Zastavit muselo i auto s dalajlamou.

Jeho Svatost klidně vyhlížela z okénka stojícího vozu a čekala, až se kolona znovu rozjede. Právě v tu chvíli upoutalo jeho pozornost drama, které se odehrávalo na kraji ulice. Uprostřed křiku a lomozu, mezi chodci, cyklisty, pouličními stánky s jídlem a žebráky, postávaly dvě otrhané děti ulice a snažily se doprodat, co jim ten den ještě zbývalo. Ráno totiž v jedné postranní uličce našly čerstvě narozená koťata, schovaná v hromadě režných pytlů. Svůj nález si pečlivě prohlédly a došly k závěru, že by se dal zpeněžit. Koťata nebyla žádná pouliční směska, jejich matka nemohla být obyčejná toulavá kočka. Koťátka vypadala naprosto čistokrevně. Chlapci neznali plemeno himálajských koček, ale podle safírových očí, krásného zbarvení a dlouhé srsti vytušili, že bychom mohli mít nějakou cenu…

… Mě nechali ležet v bahně a radili se, co se mnou. Shodli se na tom, že mě už nikdo nebude chtít koupit. Vzali noviny, byla to týden stará sportovní stránka z Times of India, kterou vítr přivál do blízké škarpy, a zabalili mě do papíru, jako bych byla kus zkaženého masa. Nejspíš mě chtěli hodit na nejbližší hromadu odpadků.“

„Rozhlédla jsem se, abych zjistila, z čeho ten můj nově nalezený pocit bezpečí a sytosti pramení – a setkala se s očima Jeho Svatosti.

Jak mám vylíčit první okamžiky v jeho přítomnosti?

Byl to pocit a myšlenka zároveň – hluboké hřejivé vědomí toho, že všechno je v pořádku. Jak jsem si později uvědomila, bylo to, jako když vám poprvé v životě dojde, že vaší pravou přirozeností je nekonečná láska a nekonečný soucit. Obojí je ve vás, dalajlama to ve vás vidí, a navíc vám to odzrcadlí zpátky. Vnímá vaši pravou buddhovskou podstatu, a toto vyjímečné vnímání přítomné často přiměje k slzám.“

A takhle ten příběh začal. Dalajlama a jeho dva asistenti se stali alespoň zpočátku těmi nejbližšími. Malé kotě, pajdající na zadní nohy ale postupně sílilo a vyrostla z něj velmi sympatická kočka.

JSK, jméno její. Čili Její Svatost Kočka. Zkráceně Jeska. Anebo taky Myška, jak jí hanlivě nazýval místní řidič. Nebo Malá sibiřská lvice, no anebo Rinpoče, jak jí pojmenovali o kousek dál, v městečku v Café Franc, kam se jistou nenáhodou jednou zatoulala a kde jí bylo vyhrazeno báječné místo v poličce, kde mohla nejen pozorovat cvrkot v místní kavárničce, ale také tady měla pokaždé nějaké vybrané pochoutky, jehněčí nebo lososa s báječnou omáčkou.

Přiznám se, že při popisu labužnických hodů milé Jesky, jsem dost často slintala…Ono se to ctěné Dalajlamově kočce moc nevyplatilo, protože jednu chvíli v knížce řeší taky svoji obezitu. Jak ponižující!

V příběhu je laskavý humor i napětí a hlavně plnými hrstmi, ke konci knihy, zažijete i mocné dojetí. První polovina příběhu je řekla bych adaptační, zvykáte si na nový život, rozšířeným očima hltáte svět kolem samotné Jeho Svatosti, jeho laskavost, jeho každodenní rutinu i výjimečné situace. V druhé polovině knihy se začíná příběh tak nějak sbalovat zpět a možná tu už, jak by řekl dalajlama, začíná pracovat karma a osud. Jeska se setkává dokonce i s těmi, kdo jí tenkrát zabalili do novin a mínili vyhodit na smetí. Okolnosti jsou to neskutečné a ne náhodou tu padají slova o tom, že sám dalajlama je jasnozřivý a sám se se svým laskavým úsměvem postaral, aby se přihodilo to správné.

K Jeho Svatosti chodí mnoho vzácných hostů, italská kuchařka paní Trinciová je vždycky pozvána, aby stvořila tabuli úžasných lahůdek (což vidět očima kočky není vůbec špatné) a z těchto chvil přímo dýchá klid, pokoj a touha to opravdu zažít. Občasní hosté přinesou do toho klidného kočičího světa nejen záchvěv nových vůní, ale také nějaké to moudro, laskavá slova dalajlamova nebo drobný zážitek, nad kterým se zastavíte.

Nevím, čím je tenhle příběh tak zvláštní, tak strhující a tak milý… snad pro prostředí, ve kterém se odehrává, snad pro ty laskavé oči Jeho Svatosti, které cítíte na každém řádku, snad pro safírové oči svérázné Rinpoče, snad pro nesmírnou lásku buddhismu, snad pro…

Však uvidíte, když si knihu přečtete… jedna z těch, kde slova chybí, protože její obsah naplňuje nejlépe tiché šťastné mlčení.

O autorovi:

David Michie

Mezinárodně proslulý spisovatel je autorem úspěšných knih, v nichž seznamuje s buddhismem čtenáře v dnešním uspěchaném západním světem. Michieho tituly Buddhismus pro zaměstnané lidi, Pospěš si a medituj a Praktické osvícení se překládají do mnoha jazyků a vydávají po celém světě.

Michie se narodil v Zimbabwe, studoval v Jižní Africe, deset let žil v Londýně a nyní bydlí s rodinou v australském Perthu. Píše také detektivky, poslední z nich je Kouzelník z Lhasy. www.davidmichie.com

A abych nezapomněla, Jeska tu jaksi více či méně diskrétně prožila i milostný poměr s velkým, krásným, mourovatým a svalnatým kocourem a… bude druhý díl knihy!

Možná i proto, že Jeska bude mít koťátka, tak to se jich přece musíme dočkat, no ne?

Vydalo nakladatelství Synergie Publishing SE, 2013, www.synergiepublishing.com

Zdroj: www.cajovnaumodrekocky.cz

Zařazeno v kategorii Knihy, recenze, Postřehy

Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a