Smlouva s Ďáblem 43. díl


6. srpna 2010, autor tonyend,



No a tak jsem seděla mezi lesbama a nemohla se dočkat, až se otevřou ta železná vrata kriminálu a budu na svobodě.
Byla jsem pitomá, nechala jsem si tam od jedné vytetovat tu tečku, prý se v civilu hned poznáme a na ruku to srdíčko, že je to znamení zrazené lásky. No já nevím… Nejraději bych si to vyškrábala, aby to nebylo vidět, ale nejde to.
Tož tak je to.
Z lásky a pro lásku se dějí věci, co?
Z práce mě vyhodili a doma nechtěli, tak jsem hledala, až jsem našlo tohle a teď sedím před tebou jak před farářem u zpovědi.
Domů se nevrátím.
A co bude dál to, je ve hvězdách.
No a proto jsem ti nedávno myslím řekla, že jsem si ,Tam´ dlouho povídala jen mezi samými ženskými. Přítomnost chlapa mi chyběla.
Ale věříš, že se mi nějak ulevilo, když jsem se ti mohla vykecat?“
„Věřím ti to. To já bych se do kriminálu dostat nechtěl. Nikdy!“
„Tony, jen neříkej nikdy. Dneska něco cekneš na komunisty a budeš sedět, až tam zčernáš…“
„A víš, že jsem nedávno slyšel dobrý vtip? Mám ti ho říct?“
„No já na vtipy zrovna nejsem, buď jsou blbé, nebo sprosté.“
„Ale tento je politický.
 Tak to příjde čert na Pražský hrad a bloudí po chodbách.
Potká soudruha Štrougala.
Čert se ho ptá, kde by našel soudruha Husáka, že ho má odnést do pekla. Štrougal ho chce ale zachránit a tak čertovi namlouvá, že je soudruh Husák ještě moc malý, aby ho nechal na pokoji.
Čert se nedá odbýt.
Ptá se, co teď Husák dělá, kde je?
Štrougal ho stále zachraňuje a ta povídá, no tak prý kaká. 
Čert řekne Štrougalovi, aby šel pro něho a řekl mu, že až se vykaká, tak že půjde s čertem Pááááá!
To je dobrý, ne?!“
Naďa se od srdce zasmála.
"To je fakt dobré. To je do soutěže O zlatou mříž!"
Jak se smála, šaty se jí na prsou jen natřásaly.
Zase jsme si naléli vína a pili. Víno mělo název Romance a to odpoledne bylo docela romantické.
Naďa se na mne náhle tak zjihle podívala.
"Tony, nechceš mě políbit a pohladit?"
„Ty jsi opilá nebo co?“
„Možná, možná, že trošku ano, ale moc dlouho jsem necítila mužskou ruku na svém těle, ani si neumíš představit, jaká rozkoš mnou projela, když jsi mi při fénování čechral vlasy. Pohlaď mne a polib, jen tak z kamarádství a přátelství, nemusíš v tom vidět nic špatného.“
„Já se jen tak z kamarádství líbal s Dájou na čundru a skončilo to tím, že spojila naše spacáky a pak se spojila naše těla…“
„Ale já ti neřekla, že se s tebou chci vyspat!“
„Dája to taky neřekla…“
„Ale líbilo se ti to s ní, nebo ne?“
„No líbilo, ale já ti řekl, že už chodím se svojí holkou, že jsem jí slíbil věrnost až do smrti, ne?“
„Ale to, že mě pohladíš a políbíš, tím přece nic neporušíš a zůstane to mezi náma…“
Zvedla se a lehla si na postel.
 Kývla na mne, abych šel k ní.
Vstal jsem ze židle.
Ale taky mi stouplo péro a já nevěděl jak to zakrýt.
Vyzul jsem si trampky a přitulil se vedle ní. Zavřel jsem oči a ucítil neodolatelnou vůni ženy.
Tak dlouho jsem se nemiloval, tak je to příjemné, to sexování…
Péro mi stálo v zelených montérkách.
Naďa si toho byla vědomá, ale dělala se, že o tom neví.
Tlačil jsem ji s ním do jejího pevného bříška a bylo jí to příjemné.
Když chtěla pohladit a políbit, když ji to nikdo tak dlouho nedělal, tak jsem zavřel oči a hladil ji všude, kde chtěla, a líbali jsme se.
Líbala zase jinak než Eva, Dája, Jarmilka a Erika.
Bylo to moc vzrušující, ale k ničemu jinému nedošlo.
Naďa byla jak omámená. Erotikou i vínem.
Já taky, ale znovu jsem jí řekl, že budu Erice do smrti věrný.
„Tak jen buď… Je to od tebe fakt hezké, že chceš být tak věrný. Taky bych chtěla mít takového kluka, který by mě tolik miloval. Ale nesměl by tolik pít.. 
Jsi hodný, něžný a milý kluk. Závidím jí. Ale poslechni a nepij! Děkuji ti za krásné odpoledne.Tak vstaň a půjdeme si sednout ke stolu. Dopijeme víno, jo?“
Vstali jsme a Naďa se upravila.
 Dopili jsme láhev a romantika pokračovala.
„Naďo, já tady ale s tebou ještě chvíli zůstanu, nesmím přijít na internát popitý. Vystřízlivím a pak půjdu, jo?“
Láhev Romance byla vypita a tak jsme si znovu lehli, a když se chtěla jen tak znovu pomazlit, tak jsem nebyl proti.
Krásně jsem při tom střízlivěl.
Na chvíli jsme usnuli. Probudili jsme se a mlčeli. Najednou jsme nevěděli co říct.  Dívali jsme se na sebe a pohledy do očí byly výmluvné.
Chtěli jsme, ale v pravý čas se dokázali zastavit, říct si stop.
K sexu nedošlo.
Rozloučili jsme se jako nejlepší kamarádi.
Když jsem od Nadi odcházel, tak zůstala na chvíli stát mezi dveřmi svého pokoje. Ohlédl jsem se za ní.  Dívala se na mě tak, jak se dívá žena na muže, když tuší, že se k ní už nikdy nevrátí. 
Na interát jsem přišel včas a střízlivý.
Jenže jsem měl i tak výčitky.
Vůči Erice.
Byl jsem jí věrný, nebo nebyl?
 
 
 Kluci se chystali jít na večeři.
„Ajfel, kde jsi byl celé odpoledne?“ vyzvídal Aleš.
„Slavil jsem narozeniny.“
„Kdo je má?“ zeptal se Jarek.
„Já. Mám dnes sedmnáct.“
„A jak to, že jsi střízlivý?“ zasmáli se všichni.
„Řekl jsem vám, že já si to dovedu zařídit. Oslavil jsem je a v pořádku se vrátil.“
„A řekneš nám, kde jsi byl?“
„Tak to vám milánci moji,  tak to vám opravdu neprozradím…“
„Nenapínej a vyklop to, v hospodě jsi nebyl, tak kde jsi seděl, že by v té čekárně na nádraží?“
„Jo, uhodli jste to.“
„A že jsi nás nepozval. To od tebe není pěkné.“
„Nepozval, abych vás nedostal do průseru.“
„Až budu slavit narozeniny já,“ řekl Aleš, „tak tě taky nepozvu, ty jeden soukromníku!“
Neprozradil jsem, jaké bylo mé odpoledne s Naďou.
Docela příjemné odpoledne s láhví vína Romance ve dvou.
Bez rozžatých svíček.
Zato částečně v posteli. Byla to taková krásná romantika, s příchutí zakázaného ovoce.
Po vínu mě začala pálit žáha a dostal jsem velký hlad.
A žízeň. Té se snad nezbavím. Budu muset zase zajít k Mengelemu, na kontrolu hladiny cukru.
Na chodbě se rozezněl zvonek.
„Pánové, můžeme odkráčet na večeři.“ Vyzval nás Aleš, a tak jsme šli do jídelny.
Na večeři byla krupičná kaše, ale vzal jsem si jen jablko, přídavek k večeři, protože na sladké jsem chuť neměl.
Odešel jsem na pokoj.
Klukům kaše chutnala, tak se s ní ládovali, jako malé děti. Když se objevili na pokoji, každý měl na tváři fousy od kakaa.
„Dnes vám nedali lžíce? Vypadáte, jako prasata, běžte se umýt.“
„Jo? Ale bylo to dobrý…“
Smáli se a šli se umýt.
Když se vrátili, tak zkoušeli, jestli vyzradím, kde jsem byl. Nic jsem jim však ani slůvkem nenaznačil a šel jsem se také umýt.
„Jsi nějaký nesvůj. Nevyvedl jsi zase něco?“ Zeptal se mě pak Honza.
„Myslím, že ne.“
Myslel jsem si to, ale jistý jsem si nebyl.
„Zahrajem si mariáš, budeš hrát taky?“
„Nebudu. Půjdu si lehnout. Mám nad čím přemýšlet.“
Natáhl jsem se do postele a chtěl usnout.
Nešlo to.
Ne kvůli svítícímu lustru, ale proto, že ve mně  hlodal pocit pochybnosti o líbání se s Naďou.
Bylo to opravdu tak nevinné?
Co by asi řekla Erika, kdyby mě viděla, jak ležím v posteli s Naďou?
Byl jsem sice oblečený, ale líbal se s ní a mazlil…
Naštěstí k ničemu jinému nedošlo.
Ale kdybychom vypili ještě jeden litr vína… Skončilo by to opravdu jen tím, jak řekla Naďa, kamarádským políbením?
Asi ne.
Takže už to raději nikdy neudělám. Hranice věrnosti je křehká. 
A Erika je jediná, kterou doopravdy miluji.
Nestojím o vyspání se s holkou bez lásky. Tak je to určitě správné. Už to fakt neudělám.
Usnul jsem a chtěl jsem si nechat zdát o Erice. Ve snu se mi však zjevila Naďa, tentokrát nahá.
Byla opravdu moc krásná.
 
 
Ráno jsem se probudil žízní a pocitem viny.
Jak ji ale mám ze sebe dostat, smýt?
Oblékl jsem se a šel ven, abych si dal jedno láhvové pivo v nedalekém bufetu.
Vstoupil jsem dovnitř. Nad hlavou mi zacinkal všudypřítomný hradišťský zvoneček.
Ten byl snad všude, kromě veřejných záchodků.
U pultu stáli nějací dva chlapi. Pili na stojáka své první ranní pivo.
Ruce se jim třepaly tak jako mě.
Prodavačka za pultem ani nemrkla, když jsem ji řekl o jednu desítku.
„Tak co mladý, bez toho vyprošťováku by nám den nezačínal hezky, že jo?“
Neřekl jsem na to nic.
No vida, tak hezky se tomu rannímu pivu říká. Vyprošťovák! To by mě nenapadlo.
Rychle jsem pivo vypil a vrátil prázdnou sklenici paní u pokladny a šel na pokoj. Pivo pocit viny nesmylo. Naopak. Byl jsem podrážděnější, než jindy. Měl jsem si dát ještě jedno.
„Kde jsi byl?“ Zeptal se Jarek.
„Pro vyprošťováka!“
Jarek se podíval na Aleše a oba nechápavě zakroutili hlavami.
„Dal jsem si jedno hned po ránu v bufetu, no a co?“
„To už nevydržíš do pivovaru? Že musíš mít pivo ještě před snídaní?“
„To je moje věc. A snídat nebudu. Stačí mi pivo.“
„Ale nedávno jsi žvanil, že musíš jíst pět krát za den, nebo to jsi taky jen tak kecal?“
„Krucinál fagot, co se pořád někdo stará co já? Hleďte si svýho a jiných, jo?“
Vyšel jsem ven a vztekle za sebou zabouchl dveře.
Spěchal jsem do práce.
V klidu si dám se sklepáky trochu piva a půjdu makat.
A když budu mít hlad, tak si koupím třeba dva rohlíky a stačí. A vy si žerte třeba deset krát za den. Měl jsem po náladě.
 
Šatna byla prázdná.
Převlékl jsem se do montérek a letěl do sklepa. V kumbálu nikdo nebyl. V korbelu bylo na dně piva, tak jsem ho vypil a šel na sladovnu. Hned mi bylo lépe.
Podíval jsem se na tabuli, přečetl jsem si, která humna se mají dělat.
Vybral jsem si oráč a šel pracovat.
Naďa měla dnes volno.
Potkali jsme se až v jídelně, při obědě.
Seděla za stolem s těmi holkami ze Slovenska. Mávla na mě a ukázala, že si mám jít přisednout k nim.
Na táci jsem si nesl jen hlavní jídlo, polévku jsem nechtěl. Moravský vrabec se zelím a knedlíkem mi stačil.
Položil jsem tác na stůl a pozdravil.
„Ahoj holky!“
„Ahoj!“ Odpověděly Slovenky a uculovaly se.
Naďa na mě spiklenecky mrkla.
Schválně jedla pomalu. Čekala, až ty dvě odejdou od stolu.
Když jsme zůstali sami, tak se zeptala, co na internátu.
„Žádný problém nebyl?“
„Ne. Jen se kluci vyptávali, kde jsem byl. Ale neřekl jsem nic. Zůstane to jen mezi námi. A jestli se vynoří nějaké řeči, tak jedině od těch dvou, co právě odešly. Viděly, že jdu k tobě.“
„To je má věc, koho si k sobě pozvu. Z řečí si nic nedělej… Vždyť jsme nic špatného nedělali, ne?“
„Já o tom, ale začínám pochybovat.“
„Ale no tak, Tony, vzpamatuj se! O nic nešlo. Zůstane to mezi námi a budeme dál přátelé.“
„Naďo, já ti něco teda řeknu. To je ono. Přátelé. Ale já mám z toho strach. Už se mi o tobě včera v noci zdálo… Přemýšlel jsem, jaký je rozdíl mezi polibkem přátelským a z lásky.“
„A co jsi objevil?“
„Že v tom rozdíl nevidím. A to je problém. Kde je tedy hranice mezi láskou a přátelstvím? Hmm?
Nemám s tím žádnou zkušenost, ale něco mi říká, že bude velmi tenounká, asi jako vlas. A já fakt chci být své Erice věrný napořád. A včera to bylo strašné pokušení. Co chybělo a vlas se přetrhl… Líbíš se mi, to musím přiznat, ale jestli chceš, tak buďme jen kamarády, jo?“
Naďa se zasmála.
„Tony, tobě by to vážně tolik vadilo?“
„Možná, že mě ne. Ale Erice určitě. A je dobře, že o tom neví…“
„Dobře! Ty můj kamaráde… Tak na včerejšek zapomeň!“
„Zlobíš se?“






Zařazeno v kategorii Četba na pokračování, Smlouva s Ďáblem





Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička