Pátek 89

příběh jsem napsal na Maratonu psaní

Často slyším vzpomínky starších na listopadový den, kdy vyrazili do ulic, zvonili klíči a demonstrovali za svobodu slova a názoru. Já mám tento den a období spojené s úplně jiným zážitkem.

Bylo mi dvanáct a měl jsem zcela jiné starosti  než byla politika. Tenkrát jsem si neuvědomoval, že se děje něco převratného. Rodiče trávili listopadová odpoledne před obrazovkou našeho barevného televizoru Orava, občas zavolali dědovi a babičce do Prahy, aby zjistili podrobnější informace o dění v hlavním městě. Děda byl při telefonátech vždy rozrušený, a když mluvil se mnou, říkal, že se děje něco velkého. Nikdy nenaznačil, jestli je to špatné nebo dobré, prostě jen konstatoval, že se časy mění a dějí se věci, které stojí za pozornost.

Má první přímá konfrontace s revolucí nastala až se stávkou učitelů. Kdyby se stávka konala za jakýchkoliv jiných okolností, zajisté bych to uvítal, ale teď to přišlo nevhod. Měli jsme jít bruslit. Teď se mi moje těšení zdá absurdní. Nikdy jsem totiž nebyl kdovíjak sportovně nadaný a mé úrazy při hrách a soutěžích byly celkem pravidelné. Jenže tenkrát jsem to moc neřešil, rozbitá kolena mě nikdy nebolela, máma doktorka mi na ně vždycky nalila půlku lahvičky desinfekce a  když bylo nejhůře, vzala kartáč, namydlila ho, a z rány na kolenou a loktech mi vyčistila škváru nebo hlínu. „Rány se musí čistit“, vždycky říkala a mě to přišlo normální. Přesto jsem hry a soutěžení miloval. Když nám řekli, že v rámci tělesné výchovy jdeme na místní zimní stadion, byl jsem nadšený. Konečně si vezmu své nové kanady, na kterých jsem jezdil jen po zamrzlém potoce. Tak jsme stáli před stadionem, ráno byla celkem zima, nedočkavě jsme přešlapovali, jenže nikdo z učitelů nepřicházel. Bylo už po osmé, holky postávaly v hloučku, kluci se postrkovali a snažili se upoutat jejich pozornost. Všichni křičeli, situace začala být vyhrocená. V poslední chvíli přiběhl udýchaný učitel tělocviku. Postavil se na vyvýšené místo a dosti razantně si sjednal pozornost. „Jděte domů, dnes je stávka, bruslení se ruší!“ potom se obrátil a šel domů, nebo kdo ví kam. Nechápal jsem, co řekl. Samozřejmě jsem věděl, co znamená stávka, jenže v socialistické společnosti se nestávkuje. Stávky přece patří do kapitalistického světa plného vykořisťovatelů a najednou jsou tady! Byl jsem zmatený, stejně jako ostatní. Několik dětí se okamžitě vydalo domů, zbylé, včetně mě, postávaly před stadionem. Občas někdo zkusil vzít za kliku dveří, které zůstávaly stále zamčené. Postupně se hlouček rozcházel,  zbylo nás pár  co stáli s bruslemi přes rameno, marně jsme čekali na stávkokaze, který stále nepřicházel. Nakonec i ti nejvytrvalejší pochopili, že je konec.

Na druhou stranu měli jsme štěstí, protože díky tomu na památný listopadový den nikdy nezapomenu. Měli jsme štěstí, že na tuto akci vyrazil celý druhý stupeň základní školy. Mohl jsem se tak setkat se svými kamarády z jiných tříd. Vlastně se nám domů vůbec nechtělo, brusle jsme schovali v kanále,  který ústil do potoka protékajícího naším rodným městem a vydali se na místo, kam jsme se už dávno chtěli prozkoumat. Vedle Sokolovny, byly staré domky obehnané vysokou zdí. Při pohledu z vyvýšeného místa na druhé straně potoka byla vidět zarostlá zahrada. Bujná vegetace pohltila domky s rozpadající se střechou a špinavými okny. Už nevím, kdo z nás tu čtvrť nazval Stínadla. To listopadové dopoledne jsme věděli, že se tam musíme dostat. S průzkumem opuštěných domů jsme měli zkušenosti. V zahradě kousek od sídliště, kde jsem bydlel, byl opuštěný objekt bývalých kanceláří. Tam jsme trávili průzkumem hodně času. Všude se válely papíry, v místnostech byly zaprášené stoly, na jednom z nich byla dokonce svačina v pokročilém stádiu rozkladu, rozvrzané židle, otevřené skříně. Tak nějak si teď představuji zapomenuté místo po nějaké katastrofě. Škoda, že dva starší kluci rozdělali v jedné z místností táborák a chtěli si opéct buřty. Zezačátku se pokoušeli hasit, ale oheň se stal nezvladatelným a rychle se rozšiřoval. Na poslední chvíli utekli rozbitým oknem. Několik dní se před děvčaty chlubili spečenými podrážkami botasek, bohužel jen do chvíle, než si pro ně přijela Škodovka veřejné bezpečnosti až  před školu. Nevím, jak dopadli, ale užili si svých patnáct minut slávy. Soudružka ředitelka hlásila jejich jména ve školním rozhlase.

Přesně tohle jsme chtěli zažít, samozřejmě ne rozdělat požár, ale chtěli jsme dobrodružství. Přímo jsme po tom toužili. Naše představy o tom, co se skrývá na druhé straně zdi, se stávaly čím dál divočejší.

Obcházeli jsme zeď z cihel a zkoušeli se ji přelézt. Nebylo se čeho chytit, ani kam zaklesnout nohu, navíc nejmladší z nás odmítal kleknout a udělat nám stoličku. Potom někdo z kluků objevil dveře. Byly jako z jiného světa, oprýskaný nátěr, rezavá klika, trouchnivějící dřevo, zámek na velký klíč, který jsem do té doby viděl jen na staré chalupě. Zkusili jsme vzít za kliku, ale nešlo to. Nejsilnější a nejstarší z nás kopl do dveří, zbytek vystrašeně ustoupil o krok dozadu, jenže on nám nevěnoval pozornost, stále kopal chodidlem a dunivý zvuk se rozléhal ztichlými ulicemi. Vypadalo to, že už to někdy dělal, mířil přesně na zámek. Na chvíli přestal: „Mám to snad vykopnout sám?“ ten pohled nezapomenu, oči mu svítily nadšením pro věc. Už to nešlo jen tak zmizet, nebo říci že od toho dáváme ruce pryč. Kopali jsme na střídačku. Všechno trvalo dvě, tři minuty, pak ve dveřích zapraskalo, a při posledním přesně mířeném kopu se doslova rozpadly, zámek dopadl na zem. Vítězoslavně jsem zvedl ruce nad hlavu: „Ty vole, je to!“ mé nadšení však nikdo nesdílel, ostatní jen stáli jak solné sloupy. Na zarostlém chodníku ze zámecké dlažby stála shrbená postava s holí v pravé ruce a šátkem uvázaným kolem hlavy. Nebylo jí vidět do tváře. Prostě tam jen tak stála. Někdo z nás zakřičel „Polednice!“ Zavládla panika, všichni jsme utíkali. Dodnes nechápu, jak jsme tomu mohli věřit. V tom zmatku běžel každý z nás jinam, nevědomky jsme se rozdělili. Můj kamarád stále dokola opakoval: „brácha tam zůstal“ nevšímal jsem si ho. Celý udýchaní jsme se zastavili u splavu, kde jsme se scházeli. Ulevilo se nám, měli jsme pocit, že nám nic už nehrozí. Čekali jsme na své kamarády, kteří se musí každou chvíli objevit. Po chvíli dorazili, jen dva, jeden z nás stále chyběl. Bratr pohřešovaného, který se mnou utíkal, si prosadil, že zůstaneme na místě a počkáme na něj. Zatím jsme probírali kudy  kdo běžel a jací jsme byli hlupáci, že jsme vůbec utíkali, myslím, že nám bylo i trochu trapně. Než jsme se domluvili co podnikneme dál, ze zatáčky vyjelo policejní auto. Viděli jsme ho všichni, jenže nám vůbec nic nepřišlo divné. Stáli jsme tam a sledovali ho, pomalu se přibližovalo, na zadním sedadle byl příslušník a vedle něj… poslední z naší party. Na ruku a ukazováček, kterým nás označil, nikdy nezapomenu. Policisté i s kamarádem přišli k nám, my nemohli utíkat, stejně by to nemělo cenu. „To jsou oni“ a znovu na nás ukázal. Nebyla to pro mě ostuda, když jsem šel za doprovodu policistů domů, spíš mě tenkrát bolela zrada kamaráda. S odstupem času ho trochu chápu, ale tenkrát jsem to příkoří snášel těžko. Myslím že jsem z toho vyvázl celkem dobře, co se týče trestu. Rodiče mě nikdy nebili, až na několik výjimek. Táta šel tenkrát s rodiči ostatních kluků za onou dámou a vše svým přirozeným šarmem urovnal. Navíc vzhledem k politickým událostem, které následovaly, se na nás zapomnělo. V pololetí jsme marně čekali na sníženou známku z chování nebo čtení našich jmen ve školním rozhlase. Trest nakonec přišel, sice v trochu jiné formě, ale trest to zajisté byl. Mé krásné nové brusle jsem ve skrýši, o které si každý myslel, že je bezpečná, už nenašel. Celou zimu jsem měl utrum a nezabruslil si ani na zamrzlém potoce.

Takové jsou moje vzpomínky na jeden významný den, který nebyl vůbec sametový.