Smlouva s Ďáblem 44. díl


7. srpna 2010, autor tonyend,



„A kdybych se zlobila, změnilo by se na tom něco?“
Odložil jsem příbor na talíř a díval jsem se do jejích očí.
Asi jsem se mýlil, když jsem ji viděl poprvé a pomyslel si, že má taky ty čuráčí oči.
Neviděl jsem v nich rozestlanou postel.
Jarmilka v nich měla hned dvě…
Naďa ne.
Měla v nich určitě touhu s někým trvale být. Ale já to nemohl být. Už kvůli svému věku.
„Naďo, já si myslím, že ti chybí chlap. Ale napořád, ne na jednu noc. A já na jednu noc už nechci být.
Zamiloval jsem se jednou do jedné holky. No do ženy. Měla přes třicet… Vyspal jsem se s ní.
Řekla mi, že můžu kdykoli přijít a zopakujeme si to.
Když jsem za ní přišel, tak mi přišel otevřít nějaký chlap a těžko jsem to pochopil… Že má kromě mne i jiné…
A pak jsem potkal Eriku.
Poprvé jsem se doopravdy zamiloval a pořád jsem zamilovaný. A to je úplně něco jiného, nevím, jak bych to vysvětlil…“
„Tak mi nic nevysvětluj, já to taky znám. Jsem ráda, že si o mně nemyslíš, že jsem nějaká kurvička. To teda nejsem a nikdy nebudu! Ale z tebe bude pěkný proutník. Tichá voda břehy mele… Nic ve zlým.
Ale v jednom máš pravdu. Jsem tu sama, nikoho neznám a vlastně mám strach, že zase naletím nějakému vychcánkovi. Tys byl první, kdo mi byl sympatický, přestože jsi mladší. Ale jsi jakýsi jiný, než ti ostatní. Asi proto. Tak uzavřem to. Zůstaneme kamarády. Platí?“
„Platí!“
Z jídelny jsme odešli spolu, ale už se do mě nezavěsila.
Kráčeli jsme vedle sebe na sladovnu a bylo to tak lepší. Nikdo po nás alespoň blbě nehleděl.
Naďa šla domů, na chodbě mi zamávala, já si šel za svou prací.
Nešel jsem se ani napít piva do sklepa.
Tím, že jsme si to takto vyříkali, tak jsem si  myslel, že jsem ten pocit provinění vůči Erice ze sebe smyl.
 
Byl jsem s oráním hotový dříve. Seděl jsem na slaďácké šatně a odpočíval. Ve dveřích se objevil zase jako duch mistr.
„To už jsi to udělal? Že tu sedíš?“
„Pane mistr, mám hotovo. Můžu jít na internát? Potřebuji si sbalit věci na doma.“
Podíval se na hodinky.
„No, je ještě brzo, ale běž. Jsem s tebou spokojený. Měl bys ale projevit víc zájmu o všechno, ne jen o svoji práci. Mohl bys dělat předáka, máš na to! No, tak běž, běž už, když tak pospícháš domů!
A přemýšlej nad tím, co jsem ti řekl. Za chvilku půjdeš do třetího ročníku a hodil bys ses mi tady…“
„Děkuju mistře, máte to u mě!“
Šel jsem se převléknout a umýt. Mrzelo mě, že jsem mu musel maličko zalhat. Spěchal jsem na internát jen proto, že byl pátek a mohl jsem mít u školníka dopis od Eriky!
A nemýlil jsem se.
Napsala, že mám v sobotu k nim přijet, jako obvykle.
S radostí jsem si sbalil brašnu, upaloval na nádraží a nemohl jsem se dočkat odjezdu vlaku a na to, že budu doma.
Po příjezdu do Brodu jsem nešel rovnou domů, ale dlouho jsem neviděl kluky Berkovy, tak jsem je šel k nim domů pozdravit.
 
Pokecali jsme si a zanaříkali, že už by mohlo být jaro, abychom mohli vyjet na čundr.
Jenže zima se ještě dlouho nevzdá své vlády nad přírodou. Do jara daleko. O to víc jsme se těšili.
Nabídli mi, že mají litr třešňáku.
Otec je opilý na mol, tak nebude vědět, jestli ho vypil, nebo ne.
Poděkoval jsem, že nechci.
Divili se, jindy bych neodmítnul. Zítra jedu za tou svojí holkou a nechci zbytečně chytit slinu.
Doma jsem pozdravil mámu i otce.
Podíval se na mne.
„Ty vlasy si běž ostříhat! Vypadáš už jak ženská, zezadu by se každý spletl… Bigbítová mánička!“
„Mě to nevadí, ve škole taky ne a v práci si je můžu vzadu stáhnout do gumičky a udělám si cop. Holič si na mě musí počkat!“
Z brašny jsem vytahal špinavé prádlo a hodil je do koše.
„Mámo co jsi vařila dobrého, mám vážně hlad!“
„Ale nepovídej! Obědval jsi v práci a snažíš se dodržovat životosprávu?“
„Jo. Měl jsem vrabce, zelí a knedlík. Osm koleček! Takže dodržuju.“
„V troubě je rizoto a na sporáku bramboračka v kastrolku. Tak si dej.
 A nesol tolik, víš, že to není zdravé…“
Povečeřel jsem a těšil se na sobotní ráno.
Probudím se, dám si sprchu a pojedu za miláčkem Erikou. Jen budu muset na mámě vyptat pár korun.
Vezmu Erikuji do cukrárny na pohár. Jak je jen možné, že nekouřím a peníze stejně furt nemám? Divný.
Divný je to všecko.
 
V sobotu dopoledne jedu vlakem do Vizovic za Erikou.
 Naštvaný, že mrzne až praští.
Na oknech vagonu je námraza.
Dýchnu do ní a povolí, utvoří se kolečko. Přiložím k němu prst a námraza taje.
Tlačím prstem čárky okolo kolečka a tvořím z něj malé sluníčko. Ale pořád je ledové. Už aby vysvitlo to na obloze a bylo jaro.
Než dojdu k jejich domu, tak jsem pořádně promrzlý. Chtělo by to nosit místo silonové bundy kožich. Nevím čím je ta má vycpaná, ale nehřeje, spíš chladí. Brr.
Čepici také nenosím. Schválně. Proč bych měl schovávat své dlouhé blonďaté vlasy? Nemám důvod.
Mně se dlouhé vlasy líbí a Erice také.
Kdyby řekla- ostříhej se, tak hned jdu k holiči.
Ale ona to neřekne.
Jsem mánička, ale bordel na zábavách nedělám, protože na zábavy nechodím. Policajti prý drsně máničkám doporučují, aby se nechaly ostříhat, je to prozápadní móda.
Z jejich komína se valí šedobílý kouř do mrazivého ovzduší. Je vidět, že kamna uhlí dobře spalují. Doma budou mít příjemné teplo.
Po zazvonění přichází otevřít její máma.
Kde je Erika?
„Dobrý den, jdu za Erikou, je doma?“ 
„Pojď dál Toníku, pojď, ať zavřu a nejde k nám zima do chalupy…A nemusíš se vyzouvat, jen trochu otřep boty na rohožce.“
Přede dveřmi oklepávám z bot zbytky sněhu a jdu za ní dovnitř.
„Erička šla do obchodu, každou chvilku by se měla vrátit. Snad tě nečeká na náměstí, jak jste se domluvili?“
„Že bude doma…“
„Tak si odlož tady na věšák v síni a jestli chceš, tak si běž sednout do jejího pokoje, nebo pojď za mnou do kuchyně. Však ona příjde.“
Pověsil jsem bundu na věšák a šel raději do kuchyně. Posadil jsem se na kanape a nevěděl o čem mluvit.
Díval jsem se mlčky na kuchyňská kamna, jak jsou rozpálená, jak hicují.
Vařila oběd a kuchyně voněla stejně, jako když moje máma vařila na podobných kamnech ve Vidlákově. Živý oheň nic nenahradí. Ani plyn, ani elektrika.
„Obdivuješ naše kamna? No ty už pamatují…
 Ale táhnou náramně, nedávno jsme tu měli mistra kominického, protáhl komín… Ve městě to máte snazší.
 Otočíte knoflíkem, lup lup, a zapálíte sporák na plyn, nebo zapnete elektriku.
Je to výhoda, v kuchyni je  pořád čisto. My musíme pořád dokola uklízet.
 Smetí z uhlí, vidíš jak je ten uhlák plný, tata, nevím proč, ho tahá ze sklepa přeplněný, jen mi přidává práci a pak ten jemný prach z popela, to ti nepřeji vidět… Ale to teplo, to je jinačí než z ústředního topení…“
„Ale já jsem z vesnice! Taky jsme tam museli topit dřívím a uhlím. A v ložnici i obýváku jsme měli jen takové kulaté železné kamna, byly na piliny a otec mě naučil natlouct do nich ty patrony…“
„Tak ty já také znám! Když se ta patrona, špatně nadusala, tak to v noci pořádně bouchlo, no že mám pravdu…“
„Máte, máte, přesně tak, ale v noci byly rozpálené skoro do běla a to byl zážitek, no když bouchly, tak jsem někdy myslel, že vyhoříme…
 A v Brodě jsme donedávna měli v bytě taky kamna na uhlí, ale jen v obýváku a ložnici rodičů.
 Na podzim nám vždy přivezli fůru uhlí a dřeva. S otcem jsem je uklízel do sklepa. Pak nám zavedli ústřední topení, tak máme čisto. Žádný svinčík.
Navíc je máma invalidní, tak to měla práci navíc. Ale pomáhal jsem jí, jak jsem mohl. Je hodná. Špatně chodí, ani nevím, jestli jsem vám o ní povídal.
Seděli jsme vedle sebe, smáli se piliňákům, vzpomínali vlastně na staré časy a přitom to bylo nedávno.
Dveře v síni zaklaply.
„No vidíš, už je tady… Eriko! Máš tady Tondu.“
„Já vím, vidím jeho bundu na věšáku, moment, jen se přezuji a jdu za vámi…“
Erika vejde do kuchyně, položí nákupní tašku na stůl a dá mi pusu.
„Ani nevíš, jak jsem ráda, že tu jsi a že tě zase vidím!“
„Mamko, že si nákup uklidíš, my půjdeme ke mně… pojď Tony, pojď…“
„Tondo, můžeme ti nabídnout oběd. Nebo mně dáš zase košem?“
„Jéé, to jste moc hodná, ale nemám hlad. Jen žízeň. Můžu vás poprosit o ten dobrý čaj s medem?“
 „A nechceš do něj taky trošku slivovice na zahřátí? Já to nemusím, náš táta si v zimě do čaje občas kapne, pěkně to voní a léčí… Tak co?“
„Fakt ne. Slivovici nepiju.“
Já hlupák to řekl tak, že oznamuji, všechno ostatní piju, tak můžete nosit na stůl, pivo, víno, vodku.
Erice to neuniklo.
Změřila si mě zkoumavým pohledem. Tony tak co piješ?
Čaj Eriko, jen čaj, teplý s medem nebo bez medu a studený také. Viděla jsi mě pít? Ne? No tak co koukáš, co jsem to řekl… Slivovici nepiju. Nic víc v tom nehledej…
Sedl jsem si do křesla a nic jsem neříkal.
Sedla si naproti mně a chytla za ruce.
„Tony stalo se ti něco? Jsi nějaký jiný…“
„Ne, nic se nestalo, jen jsem unavený z práce a špatně jsem asi spal.“
Jak je to jen možné, že každá žena na muži pozná, že Něco není v pořádku?
Vstala a řekla, abych zavřel oči a nedíval se.
Odložil jsem hrnek s čajem na stůl a zavřel jsem oči.
Něco zašustilo.
Ucítil jsem, jak mě lechtají její ruce na krku. Něco mi na něj položila.
„Už můžeš oči otevřít a podívat se!“
„Nic nevidím!“
„Tak si šáhni na krk a uvidíš!“
Přejel jsem si rukou po krku a ucítil jsem řetízek.
Pozvedl jsem jej, co to šlo a uviděl jsem, že jsem od ní dostal také dárek k narozeninám.
Stříbrný řetízek a na něm srdíčko, kotvičku a křížek.
„To máš ode mne k tvým sedmnáctinám.
Srdíčko je z lásky k tobě, kotvička je naděje a křížek láska až za hrob. Líbí se ti?“
Vstal jsem a objal ji. Pevně jsme se k sobě tiskli s vírou, že nás nic na světě nemůže rozdělit.
Líbal jsem ji a hladil po vlasech.
„Děkuji ti, má lásko, moc děkuji! Budu jej opatrovat, jak oko v hlavě, nebo jak se to říká a nosit až do smrti. To mi můžeš věřit, až do smrti!“
„Jestli chceš, tak ti něco ještě zahraji, chceš?“
Dobře věděla, že neodmítnu.
 A žádné Něco, ale moji oblíbenou Píseň pro Elišku.
„Prosím o tu moji…Však víš. A pak, jestli si troufneš, tak tu sonátu, kterou hrála Katka.“
„Tak dobře zase Kreutzerovu neumím, nic bys z poslechu neměl. Co třeba Čajkovského, Bacha?“
„Já si sednu, zavřu oči a ty jen hraj, co budeš chtít, jen prosím hraj…“
„Jak to, že se ti to tak líbí? Není lepší bigbít?“
„Když tě poslouchám, mám při tom hezké představy a příjemnou náladu. Ta hudba opravdu povznáší nad denní starosti. Tak si už sedni a spusť!“
Zabořil jsem se do křesla, uvolnil se a naslouchal vodopádu tónů, melodií, které se na mne valily.
To je věc, hraje jen pro mne… Ještě doma ji budu slyšet, jak půjdu spát.
Najednou položila ruce jen tak na desku klavíru a přestala hrát. Otočila se ke mně.
„Ale já tě snad uspala, to ne, Tony, otevři oči!“
„Já nespal, neboj, jen jsem se tou hudbou kdesi toulal, představoval jsem si Elišku a..“
„Já ti dám Elišku! Máš přece mě, nebo ne?!“
Jestli žárlila, tak to bylo přesvědčivé.
„Miluji jenom tebe. Asi se budu opakovat, ale věř mi, že budu milovat jen a jen tebe, žádnou jinou už ne!“
„Jo. To říká každý kluk holce, jen aby ji dostal, že?“
„Ale já tě nechci dostat, nejsem lovec.
Jsem s tebou šťastný tak, jak jsme spolu doposud.
 A co jiní kluci říkají, to nevím.
Nebavím se o tom. Možná jsem hloupý, naivní, ale věřím, že pravou lásku člověk může poznat jen jednou v životě.
 Protože je to poprvé a navždy. Proto ti docela vážně říkám, že miluji jen tebe.
A milovat budu až do své smrti.“
„To je bezva! Máš sedmnáct roků, tak to budeš dlouho, ale dlouho, zamilovaný a milovat jen mě. Nebudeš toho litovat?“
„Nikdy!“    
"No a co budeme dělat? Vážně s námi nechceš poobědvat? Ne? Tak počkej, já se najím a půjdeme ven. Ale kam v té zimě? Napadá tě něco rozumného? Přemýšlej zatím a já jdu na ten oběd."
"Nespěchej. Jestli je otevřená zámecká, tak se tam půjdu s tebou rád projít. Pod sněhem bude ještě více romantická akorát si nesedneme na tu naši oblíbenou lavečku, projdeme se a pak spolu půjdeme do cukrárny, pak si vlezeme do vagonu na nádraží. Zvu tě na oslavu!"
„A na co se mám už teď těšit?“
„Velký jahodový pohár se šlehačkou, navrch strouhanou čokoládu a velkou misku zmrzliny, bereš?“
„Jo! Tak chvilku strpení, hned půjdeme, už se nemůžu dočkat.“
Prsty jsem si pohrával s darovaným řetízkem.
I studený kov, stříbro, nádherně hřál.
Každou noc tak budu s Erikou.
Bude mě hřát a dávat víru.
 
Oblékli jsme se v síni a rozloučil jsem se s její mámou.
„Ráda jsem tě viděla, přijď zase. A doma nejez, chci tě pohostit!“
Vyšli jsme před dům a drželi jsme se za ruce. Máma se nad tím už nepozastavovala. Jen se veďte…
Venku bylo o něco tepleji než před obědem.
Mrazík štípal do tváří, do uší i do nosu. Tak ta procházka zámeckým parkem nebude dlouhá.
Zámek byl stejně zavřený.
Vrata byla zamknutá. Erika mě zavedla o ulici výš.
Tam byla zděná zeď okolo parku ukončena drátěným plotem. Jako každý plot, měl i tento v sobě díru.
Protáhli jsme se dovnitř a vstoupili na zasněženou cestičku.
Šli jsme po nekonečné bílé pláni, vedli jsme se za ruce a za námi zůstávaly ve sněhové peřině jen naše stopy. Jedny velké, mé, a druhé malé, její.
Kdyby tak mohl každý po sobě zanechat čitelnou stopu, vždy a všude, nejen jako do sněhu, hned bychom o sobě věděli více.
I o tom, co je skryto v nás, co vědomě nebo nevědomě tajíme. Panebože, jak já bych ten nevinný sníh zaneřádil…
Stromy byly bez listí jako roztažené ruce a jejich holé větve jako dlouhé prsty, natažené k nebi.






Zařazeno v kategorii Četba na pokračování, Smlouva s Ďáblem





Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička