Smlouva s Ďáblem 45. díl


8. srpna 2010, autor tonyend,



Smrky a borovice nesly na větvích sněhovou deku, bylo to jako někde na horách. Procházeli jsme se a sníh nám vrzal pod botami.
„Víš, proč to tak vrže?“
Nechápavě se na mě podívala.
„Protože je to sníh, ne?“
„Kdepak! Každé sešlápnutí vytláčí ze sněhu vzduch, tak proto.“
Zimní park měl své kouzlo, ale v létě a na podzim je příjemnějším.
Teď byl jak čisté malířovo plátno a my do něj malovali naše stopy.
„Tak co, půjdeme raději do tepla cukrárny, ne?“
Paní z cukrárny na náměstí si nás už pamatovala. Hned jak jsme se posadili ke stolku, volala.
„Tak mládeži, zase jahodové poháry? Se šlehačkou a zmrzlinou? Nebo s griotkou na zahřátí?“
„Máte pravdu, ale na šlehačku přidejte jen hodně strouhané čokolády a zmrzlinu zvlášť do velkých misek, děkujeme, griotku ne!“ odpověděl jsem od stolku.
„Eriko, nechceš džus, nebo něco na pití, když mám ty narozeniny?“
 „Díky. Stačí mi, cos objednal. A děkuji ti, že nic nepiješ, i když slavíš.
Taky si tě vážím, že jsi přestal kouřit, že jak říkám, „nesmrdíš“ tabákem. Já bych to stejně hned poznala, kdybys chtěl švindlovat…
Jak je to už dlouho, co jsi kouřil naposledy?“
„Co vím…Asi tak půl roku, víc to nebude.“
Uvědomil jsem si, že se známe už půl roku a bylo to, jako bychom se znali odjakživa. Honem jsem šáhl na svůj nový řetízek s přáním, ať jsme spolu až do smrti!
Paní vedoucí a prodavačka v jedné osobě přinesla na náš stůl poháry a misky se zmrzlinou.
Erika zabořila lžičku do smetanové dvoubarevné zmrzliny a řekla.
„Na tvé zdraví, Tony!“
Paní to uslyšela a otočila se k nám.
„Eričko, ty máš ale hodného chlapce! Pokaždé jen pohár a zmrzlinu. Že nepije. Ani tu trošku griotky na pohár. A to má, jak jsem zaslechla, narozeniny. Tak popřeju taky všechno nejlepší oslavenci!“
Smlsli jsme si na pohárech i zmrzlině a já zase dělal něco špatně.
Nemyslel jsem na svoji nemoc, na cukrovku.
 Ale ani po této sladkosti jsem necítil, že by mě mělo být zle.
 Asi to nebude tak hrozné, jak říkal Mengele. Ale na tu kontrolu si k němu raději zajdu.
Poděkoval jsem paní, že mají nejlepší zmrzlinu a zaplatil. Vyšli jsme před cukrárnu. Zastavil jsem Eriku.
Teď jsem se díval na hodinky já.
„Eričko, za chvilku mi pojede vlak, tak budu muset jít na nádraží. Venku je zima, tak se rozloučíme na náměstí a běž domů do tepla a napiš, pokaždé se moc těším na tvůj dopis. Ano?“
„Je mi s tebou tak dobře, že tě půjdu doprovodit k vlaku a počkám, až odjedeš. Hřeje mě láska!“
Řekla to tak hezky, upřímně a rozpustile.
„Tak když chceš zmrznout, tak pojď! A podej mi ruku, budu ti ji zahřívat.“
Jednu ruku si strčila do kapsy kožíšku a druhou mně tiskla moji. Mráz nemráz. Láska fakt dělá zázraky a nemožné věci.
Vlak už stál, připravený k odjezdu. Políbili jsme se a řekl jsem jí, aby už šla domů. Nastoupil jsem do vagonu a stál za namrzlým oknem.
Stála tam na perónu a dívala se na mě.
Prstem jsem vykreslil velké srdce do jinovatky na skle.
 Položil jsem do něj obě dlaně a srdce začalo tát.
Jen ať hoří sedmnáctiletou velkou láskou.
Z nádražní budovy vyběhl polehku oblečený výpravčí, zapískal a zvedl plácačku. Zelená. Odjezd! Oklepal se zimou a běžel zpátky do tepla své kanceláře.
Vlak sebou trhl, lokomotiva zafuněla oblak kouře a odjížděl jsem k domovu. Sbohem, má nejdražší.
Erika stála u nástupiště, krčila se zimou v kožíšku a mávala.
Vlak projel zatáčkou a zmizli jsme jeden druhému.
 Domů jsem přišel jako ve snách.
 Další čistý, nádherný den bez alkoholu.
 Krásně se mi bude usínat.
Proklínal jsem ale svoji silnou – Slabou vůli-, že nevydržím nepít. Když jsem s Erikou, na pití nemyslím.
 
Ďábel se dlouho nezjevil.
Vyčkává, ví, že jsem v jeho moci, proto mě nechává jít a bloudit, ví, že z jeho cesty nesejdu a povede mé kroky tam, kde mě rád uvidí.
Mezi jeho vyvolené, vybrané.
Prozatím se spokojil s tím, že mi vzal pevnou vůli.
Kdo ji má, vlastní hodně, kdo ji takto ztratí, bude zatracen.
Tahá za neviditelné nitky, jako na  loutce.
Je chytrý, mazaný. Ví, že chci dobré.
Až ho budu mít více, tak plnou silou udeří a okrade mne, ne o všechno, jinak by to pro něj nebyla žádná napínavá hra. Něco mi určitě nechá.
Abych se dál o dobro snažil, nějaké získal, a on si pak bude mít zase co vzít.
Peklo není na nebi ani v podzemí.
Ty síly Zla vkládá do mé mysli, do mého konání a mne si ruce.
Nad každým, s kým podepsal Smlouvu. Můj Čas teprve nastane, jen se napij…Pořádně!
Bůh lidem vzkazuje- Nezhřešíš !
Ďábel mává Smlouvou- Neutečeš !
 
Doma jsem se celý šťastný mámě pochlubil s dárkem od Eriky.
„Je to moc hezké. A jestli ti to dala z velké lásky, tak si toho važ.
Je jedno, jestli z lásky dostaneš maličkost, nebo velký dar, ber to jako dárek, ale ten největší dar je ten, když se dva najdou a milují.
Láska, ta opravdová, to je největší dar jeden druhému.
Já bych řekla, že hned po mateřské lásce je tato láska, vzájemný upřimný citový vztah dvou lidí. Materiální věci zůstanou stále věcmi, vzpomínkami.
Ale lásku, takovou, jakou teď prožíváš, si člověk nekoupí, ani nevynutí.
 Ta musí přijít, jak se říká od srdíčka.
Tak na to mysli a važ si Eriky, oplácej stejně její cit. Jen jí něčím nikdy neubliž. Ať ji náhodou neztratíš.
 Rozum se časem se ztrátou vyrovná, ale srdíčko, srdíčko to dlouho bolí.“
„Tebe někdy taky bolelo?“
„Řekla bych, že jednou rozbolí každého a špatně se léčí…“
Viděl jsem, že se už o tom moc bavit nemíní.
Je to asi taky moudro.
 Láska je největší dar!
Tak si to raděj píšu za uši. Je velmi zajímavé, že ta největší moudra, obsáhne jen několik slov.
„Mamí, já nebudu večeřet. Tak mě nevolej ke stolu. Pustím si magič a budu poslouchat a půjdu brzy spát.
„A co životospráva? Nezahrávej si!“
„Hlad nemám a je mi fajn. Když, tak si vezmu dvě jablka. Dobrou noc!“
 
Ležel jsem jen tak na posteli a pustil jsem si pásku se Zeppeliny. Zavřel jsem oči a snažil se hudbou vypláchnout z mozku ten nepříjemný pocit z vlaku.
Nešlo to.
 Byl jako jed. Otravoval mě, ale neotrávil. Putoval mým mozkem a myšlenkami.
 A já si nevím rady, co s tím. Skončí to tak, že se zase napiju a pocit se rozplyne a později na mě zase sedne. A tak dokola. Jak dlouho ale ten souboj vydržím tajit?
Raději jsem magič vypnul, tato hudba ještě více rozvířila mé myšlenky.
Přikryl jsem se, zmuchlal polštář pod hlavu a objal jej.
Dobrou noc má sladká Eriko!
Zítra ti ujedu do jiného světa. Do Hradiště. Do světa, ve kterém se opíjím.
 Ale věř, že se odsud strašně těším domů a za tebou. Nelžu.
 
V pondělí hlásím Marii, že před snídaní půjdu k Mengelemu na kontrolu.
V neděli večer jsem snědl jen kousek sýru eidamu a krajíc chleba.
Zapil to jedním hrnkem čaje. Takže ráno budu na lačno. Tak jak vyžaduje odběr na cukr.
Uvidím, co dnes naměří.
Jestli to samé, jak naposledy, tak mi nic není.
Jím, jak mě napadne, kde bych jedl pět krát za den?
 A pivo budu pít dál omezeně, no…
V čekárně u Mnegeleho je plno.
Samá babka a dědek. Mladí se mu ale vyhýbají obloukem.
Vnucuji se sestře, že jsem na lačno, musím do školy a z hladu a žízně asi omdlím. Prdlajs! Seděl bych tam i tři hodiny. Sestra mě za chvilku volá, že mám jít do ordinace.
Odběry bere do deseti hodin a je něco po půl sedmé a už sedím na židli v ordinaci. Bunda je na věšáku, svetr z kousavé vlny také, ale je od mámy, rukáv košile na levé ruce mám vysoko vykasaný. Sestra mi dává rady.
Mengele tu ještě není. Příjde před sedmou a začne se selekcí. Zdravý…Nemocný…
„Tak natáhni hezky ruku a pořádně stiskni škrtidlo.“
Stahuji ze všech sil šedou gumovou pásku.
Vidím, že je stará a zpuchřelá. Schválně zaberu ještě víc.
Žíly mi naběhly na ruce jak provazy.
 Sestra poklepává na tu největší v loketní jamce a chystá se do ní zarazit jehlu. Ajatinem desinfikuje okolí místa vpichu.
 No já ti něco, předvedu. Táhnu za konce gumové pásky ze všech sil.
„Ty máš ale žíly! To je pak radost něco dělat, někdo má jen takové žížalky, vlásečnice a to jsou pak hematomy… Tak trochu to píchne..“
Zatáhnu ještě víc.
Ta guma ten tah nemůže vydržet. Rup! Guma praskla na dva kusy a sestra málem měla jehlu v oku, jak se lekla. 
„No to jsem ještě nezažila za ty roky, co tu jsem. A uff, to už jsem viděla ledasco.“
Chtělo se mi smát, ale ovládl jsem se a s kamennou tváří jí řekl.
„To je z toho, jak se mi třesou ruce.
Klidně mě píchněte i tak, vidíte, kam se trefit.“
 Natáhl jsem ruku a tak mi jehlu vrazila do naběhlé žíly.
„Povol pěst.“
Krev se objevila na konci tlusté jehly a tekla do zkumavky.
A ještě do jedné.
Jen si vem, kolik chceš. Třeba je to ta zlá, ta mi chybět nebude.
Zkumavky uzavřela gumovým špuntem a napsala cosi na kousek hnědé lepící pásky. Olízla ji z druhé strany a nalepila na zkumavky. Pak je dala do dřevěného stojánku v papírové krabici.
Podala mi čtvereček gázy.
Nemusela nic říkat, už vím, co mám udělat. Položit na vpich a palcem stisknout a ohnout ruku. Tak se žíla zacelí a krev neteče do rukávu košile.
Chtěl jsem vstát a říct, aby mi dala šampusku na moč. Přitiskla mě zpátky do židle.
„Ještě seď. To není všechno. Ještě si vezmu trochu krve z bříška prstu. Který mi podáš, hmm?“
Ukazuji na levé ruce prst prostředník. Přetřela bříško desinfekcí a chtěla do něj píchnout jehlou. V tom mi začala ruka hopsat a pak i druhá.
Jako kdybych měl hrát na tympány.
Pevně ji chytila za zápěstí a píchla do bříška. Krev okamžitě vytryskla. Vzala dva vzorky a položila na prst kousek gázy.
„To je náhoda, nebo se ti to stává často? To by měl vidět pan doktor. Máte doma – parkinsona ?“
„Nevím. V kuchyni, to vím, to je plynový sporák Mora a v koupelce karmu, taky Mora. Já mám magnetofon Sonet Duo a lednička je ani nevím, jaké značky, televize Tesla, vysavač taky, a ty rifle co mám nové, ty se taky jmenují jinak. Levíštraus.
 Ale o parkingsonovi nevím nic, že bychom ho měli doma…“
„Poslouchej ty…já si tě pamatuju, dělals z pana doktora blbce, hraješ si pořád na Švejka, co?! Já mu to ale řeknu!“
„ Já nevím, o čem to ale mluvíte, ptala jste se co, máme doma, ne?
A já vám to řekl a to mě otec říkal – Nikomu nikdy neříkej, co máme doma! 
Jestli je to značka cizího auta, tak vás ujišťuji, že nemáme ani mopeda, kozí dech, ne tak toho parkingsona. Mě auta nezajímají…“
Sestra zalapala po dechu.
Buď je tak pitomý, dělá se, aby nemusel na tu vojnu…Nebo fakt neví co je – parkinson.
„Kluku jeden, to je nemoc, člověku se třesou ruce, hlava, asi tak, jako teď tobě, rozumíš?“
„Jo tak. Tož doma se netřepe nikdo. Já se třepal strachy, když jsem měl dostat výprask řemenem od otce.. A teď se..“
„ Ale vidím, že tě darebáku řezal málo!“






Zařazeno v kategorii Četba na pokračování, Smlouva s Ďáblem





Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička