Smlouva s Ďáblem 47. díl


8. srpna 2010, autor tonyend,



Hlas z něj oznámil cestujícím ve směru na Přerov, že vlak přijede asi o deset minut opožděn. Hlavně, že přijede a budu před večerem doma.
Oba dopisy jsem schválně neotevřel. Nechám si je jako překvapení až do vlaku. Cestou si je v klidu přečtu.
Jsem jak na trní, co hezkého mi píše má nejdražší Erika.
S nikým se nebavím.
Kluci stojí opodál v hloučku a smějí se.
Já nemám prostě náladu. Vím, že jsem divný.
Hlas upozornil čekající cestující, že vlak přijede k prvnímu nástupišti. Jo, dbejme na bezpečnost!
Vlak konečně přijel do stanice.
Nespěchám s nástupem. Počkám, až vystoupí cestující a teprve pak vybíhám z tepla čekárny k vagonu. Procházím se vozem a hledám, jestli je nějaké kupé prázdné. Zbytečně. Chtěl jsem mít klid na čtení dopisů.
Teď odpoledne se vrací plno studentů ze škol domů.
Sedí rozvalení přes sedadla a schválně ještě nechávají tašky na volných sedadlech. Říkají tím, Pozor, tady je už obsazeno! To už znám.
Nakonec vstupuji do kupé, kde sedí jen dva kluci a dvě holky.
Určitě se před chvilkou objímali.
Neptám se Máte zde prosím volno? 
Blbě na mě čumí.
No já vím, že vás seru a má přítomnost bude otravná, ale já stát celou cestu na chodbičce nemíním! Místa je tu dost.
Brašnu hodím nahoru do siťky, slouží na odkládání zavazadel. 
V klidu se vysvleču z bundy. Ještě že má poutko na pověšení.
Zavěsil jsem si ji do koutka kupé a pohodlně jsem si sednul a hlavu opřel o bundu. Kurva to je ale bordel. Venku mě v ní chladí a tady příjemně hřeje pod hlavou.
V kupé je teplo. Ve vlněném svetru je mi horko, ale nechávám ho na sobě.
Límec mě nepříjemně hryže do krku i zátylku. Pitomá kousavá vlna. Ale je od mámy, tak jí dělám radost a chodím v něm.
Partička v kupé zmlkla.
Asi se nechtějí přede mnou bavit.
Jen se neposerte, študáci! 
Vlak sviští k  Přerovu a přemýšlím, co jsem to jen chtěl.
Mám nějaké malé výpadky paměti.
Co jsem to chtěl?
Dopisy!
No vždyť si mám číst ty dva dopisy, které mám v brašně.
Vstanu, abych sundal ze síťky nad sedadly svoji brašnu.
Čtyři páry oči na mě hledí a věří, že se obléknu a v následující stanici vystoupím, a oni budou mít kupé zase jen pro sebe.
Možná se chtěli líbat a já jim vadím.
Ale vy mně nevadíte.
Vytáhl jsem jen dopisy a brašnu hodil zpět.
Síťka se zahoupala a čtyři páry očí zažily zklamání, čtyři páry rukou se nebudou dotýkat.
Podíval jsem se jim do tváří a usmál jsem se.
Klidně se líbejte, je to moc fajn a vezměte se za ruce a dělejte si, co chcete. Já jedu dál a nevšímám si vás.
Opřel jsem si hlavu o opěrku a bundu. Udělal jsem si také pohodlíčko a roztrhl jsem obálku dopisu od Eriky. Pomalu jsem četl každé její slovo, každou větu.                                                                                                                     Její dopis začínal oslovením Můj milý Tony.
A já na něm mohl oči nechat.
Bylo to, jako její políbení, jako dotek její ruky na mé tváři, ve vlasech.
Jen závěr mi vehnal do očí málem slzy.
Píše, že nemám jezdit, že dostala chřipku. Až bude zdravá, tak mi napíše.
Ten dopis jsem četl jednou, dvakrát, třikrát.
Mohl bych jej číst dokola, nemohl jsem se nabažit jejích slov.
Jak přijedu domů, tak sednu a hned jí napíšu dopis, aby jí nebylo smutno. Přemýšlel jsem, jak dlouho může chřipku mít.
Já byl nemocný… Kdy naposledy, to ani nevím. Zdraví mi slouží.
Asi mám ten  Dobrý kořínek, jak se říká.
Máma říká, že jsem po dědovi.
Držel jsem její dopis v ruce se zavřenýma očima.
 
Snil jsem si o ní, viděl, jak se spolu vedeme za ruky a procházíme v zámeckém parku. Ale ne teď, v mrazu a sněhu, ale v nádherném letním dni.
Vlak začal prudce brzdit před zastávkou a skřípění brzd mě vrátilo ze snění do reality.
Nevím proč, ale ten zvuk z brzdění vlaku jsem nenáviděl.
Otevřel jsem oči a Eričin dopis vrátil zpět do obálky.
Sedl jsem si na něj, aby mi nespadl na podlahu vozu a otevřel jsem druhý dopis.
Cítil jsem na sobě ty čtyři páry očí, jak koukají, že se chystám číst další dopis. Mánička jedna! Kdo mu co píše?
Oslovení bylo Ahoj Sigi! Podepsán byl kamarád Pípa a adresa do Krnova.
Zval mě na zimní čundr do Jeseníků.
Ještě, že mi nepsala Dája.
Ne, že bych z dopisu neměl radost, ale v zimě jsem nikdy přes noc na čundru ještě nebyl. Možná je to taky fajn, možná, že se někdy s kluky domluvíme a vyzkoušíme si, jaké to je spát v mrazu ve sněhovém záhrabu.
Určitě bych se těšil po takové noci na ráno, na vřelý čaj.
Tak tomu Pípovi taky napíšu.
Složil jsem jeho dopis a zasunul do obálky.
Stoupl jsem a vzal i dopis ze sedadla.
Ten je od Eriky, ten si doma pečlivě uschovám.
Zase jsem sundal brašnu ze síťky a dal do ní oba dopisy a vrátil ji zpět.
Ti čtyři se smířili s tím, že vysedat nebudu.
Podíval jsem se na hodinky. Za půl hodiny budu doma v teple. Napíšu dopis Erice a Pípovi. Ještě dnes je vhodím do schránky. Ale co dělat v sobotu?
Můžu jít k Berkům, můžeme hrát monopoly, karty a kostky.
Můžu se dívat na kokotiny v televizi, poslouchat magič, rádio.
Nebo si číst Sonety a zkusit se naučit některé nazpaměť, číst si Verthera, ale toho bych se nenaučil ani do smrti.
Mohl bych se taky zajít podívat do boxu, pozdravit tam kluky.
                                                                                                                                                       Ale Ale už vím, co udělám.
Dopoledne sednu na vlak a pojedu do Vizovic.
Za Erikou nesmím, tak vlezu tou dírou v plotě do zámeckého parku.
Táhne mě to tam, jako silný magnet přitahuje kus železa.
Zima nezima, pochodím po parku, projdu se všude tam, kde jsem byl s Erikou.
A jestli ve Vizovicích nenapadal sníh a jestli nikdo do parku nevlezl dírou v plotě minulou neděli po nás, tak tam uvidím ve sněhu naše stopy.
To bych měl velkou radost.
Jak málo může stačit ke štěstí.
Vidět šlápoty ve sněhu, někoho, koho mám tak rád. Jít znovu vedle nich. Aby nebyly samy. 
Vlak přijíždí do stanice.
Spěšně se obleču do bundy, zapnu si zip a sundám brašnu ze síťky.
Hřejí mě v ní oba dopisy.
Je to parádní pocit, vědět, že vás má někdo rád, že na vás někdo někde myslí, že mu vaše přítomnost chybí a že se na vás moc těší.
Já se taky těšil, až otevřu dveře a zavolám, že jsem už doma.
Ale váhám, jestli ukázat Učňovskou knížku hned, nebo to nechat na neděli, těsně před odchodem z domu na vlak do Hradiště.
Schovávat ji ale nebudu.
Když soudruh nerozumí srandě, tak trestá a varuje.
Máma to podepíše a vím, že řekne, abych neblbl, že jsem už dost velký.
Otec určitě řekne, že se takové věci nemají dělat.
Ale už neřekne nahlas, že jsem sice blb a hňup, ale jen proto, že jsem se nechal chytit a hlásil jsem se k tomu. O komunistech si myslel a věděl své. Mlčel, protože byl poučen z let minulých.
Změnil se.
Taky mi přestal mávat pěstmi před očima, už pověsil kožený řemen do své skříně a i kdybychom ještě topili v kamnech, tak už by mě nedonutil kleknout si na ostré hrany smrkových polínek.
Začal mě brát, jako velkého.
A kdyby na mě šáhl, tak bych se bránil.
Možná na to přišel. Já taky.
 
Domů jsem se těšil, ale s příchodem nespěchal.
Pořád mi vrtala v hlavě slova doktora Mengeleho.
Cestou jsem přemýšlel nad tím, jak budu doma odpovídat na případné otázky typu "Nevypadáš dobře… Stalo se ti něco… Nejsi nemocný?"
Jakou milosrdnou lež použiju?
Univerzální bude, když všechno svedu na tu cukrovku.
Stejně nikdo neví, kromě mne a Mengeleho, že v laboratoři už zjistili docela přijatelnou hodnotu okolo šesti.  Hladiny cukru v krvi a moči. Po té glykemické křivce mi vystaví Průkaz diabetika.
Možná, že když ho ukážu pokladní v kině, že budu mít slevu. Máma má taky průkaz a v něm velkými písmeny vytištěno jen ZTP/P a taky má výhody.
Ale nevím, proč je nevyužívá. Mohl bych s ní jet třeba do Karlových Varů autobusem. Za cestu by zaplatila pár korun, má ZTP/P, já bych jako její doprovod neplatil nic.
Ale je pořád doma.
Řekl bych, že se sama doma zavřela do svého vězení, ve kterém je spokojená, a okolní svět je jí cizí.
Chodí málo na nákupy, když jsem doma, jdu na nákup já, když jsem pryč, tak je obstarává otec.
A ten je věčně v práci.
Ještě, že koupili tu ledničku.
Máma jen hopsá doma o berlích a cpe se Alnagony od bolesti.
Napřed je brala jen na noc. V současné době už několikrát za den. Má je v krabici od bot. Schovává ji v baru sekretáře.
Asi se už ani tolik nemodlí za ten zázrak. Chůze bez berlí, to by byl zázrak!
Letos bude mít 4O roků, ale říká, že je to jedno, že není co slavit.
Otci bude 49 let. Také nic neslaví. Nikdy se neopil.
Děda, ten má nejvíc let. A opíjí se.
Děda pamatuje asi i císaře pána a všechny naše prezidenty, o kterých jsme se učili v hodinách Občanské nauky.
Pamatoval si taky jméno německého důstojníka, který byl u něj ubytovaný za 2. Světové války ve Vidlákově a který řídil ústup německé armády z okolí Brodu.
Jako pozorovatelnu používal věž, která byla na budově nedaleké vidlácké školy.
Jmenoval se Kugler.
Vyprávěl mi o něm, když jsem byl malý.
Kugler si s dědou rozuměl.
Jednak proto, že děda byl německé národnosti a hlavně proto, že mluvil dobře německy.  Já si toho němce zapamatoval proto, že měl jméno hodně podobné půllitru v hospodě. Krýgl znělo jak Kugler.
 
Důstojníka Kuglera však sestřelil i s tou školní věží nějaký šikovný ruský dělostřelec jednoho dubnového dne roku 1945.
Musel být fakt dobrý, protože ta rána z děla byla dokonale přesná na dálku pěti kilometrů.
Tak daleko je vzdušnou čárou ze Sazánek do Vidlákova.
Rusové Němce vytlačili nejen z Vidlákova, ale i z Brodu, až 2. května 1945 a na malém vidláckém hřbitovu vděční osvobození občané Vidlákova slavnostně pochovali 12 sovětských hrdinů, kteří zde, ve Vidlákově, položili své životy za naši svobodu.
Po válce tam umístili bronzovou desku se dvanácti jmény a každý rok 9. května, se tam konala slavnost a kladly věnce.
Padlé německé vojáky prý naházeli do jedné jámy, kdesi u zdi hřbitova.
Bez věnců.
Ty ale stejně dostali.
Místní hrobník uklízel po dušičkách hřbitov a ke zdi, kde byli ti Němci pochovaní, házel kytky a rozpadající se věnce.
V jednu chvíli jich tak měli  padlí Němci na sobě víc, než ruští hrdinové.
Hrobník pak spálil ty věnce a kytky. Tak ten oheň měli jako jednu obrovskou svíci.
Děda si na všecko moc dobře pamatuje.
Ten si se mnou povídal často.
Odstěhovali jsme se a všechno se změnilo. Jen děda ne.
Letos bude mít významné životní jubileum. Výborný zedník a alkoholik se dožívá se 75 let.
Celý život zedničí, kouří stovku šůlaných cigaret denně a pije. Pivo, borovičku, a 20%Zednickou bílou lihovinu.
A zdravý je jak řípa.
Jestli je něco pravdy na té teorii, že se vnukové podobají nejvíce svým dědům, tak si toho budu taky hodně pamatovat, jako děda.
Prozatím si píšu za uši jen moudra druhých.
 
Dívám se na ruch v ulicích Brodu.
Aut je čím dál víc a město se rozrůstá.
Na jeho okraji roste nové velké sídliště.
Bude se prý jmenovat Severní sídliště a domov tam najde na dvacet tisíc obyvatel, až se nastěhují do nových vysokých panelových domů.
Už teď slyším kamaráda Čerta, jak k tomu řekne, že je v Brodě  bab, jak krav na Ukrajině. A se sídlištěm jich bude ještě víc!
Slyšel jsem, že Čert pracuje v nemocnici na patologii.
Musím se ho zeptat, co tam vlastně dělá.
Chytrý je, ale na doktora fakt nevypadá.
Neslyšel jsem, že by nějaký doktor jezdil na čundr. Ale kdo ví.
Kdy se dostanu na slezinu, to taky nevím.
Asi si budeme víc dopisovat. No jo, dopisy.
Měl bych si jít ještě raději koupit deset dopisních známek, ty budou stát celkem 6 Kčs a sada dopisních papírů s obálkami je za 3 Kčs.
Peníze jsem neprobendil, tak mi zůstaly.
Budu si je šetřit, abych měl příští týden na útratu v cukrárně.
Doufám, že už bude Erika zdravá.
 
Stojím před naším domem.
V  ulici je klid.
Žádný velký provoz tu není. Ani trolejbus tu nejezdí.
Jen za nedalekými zahradami je slyšet dunění vlaků. 
Když má otec směnu a jede přes Brod, tak mámu pokaždé pozdraví zahoukáním a zapískáním.
V noci se za stromy vyvalí oblak kouře z komína jeho lokomotivy a k nebi vylétne roj jisker.
Máma sedí v kuchyni u okna, někdy nemůže bolestí spát, když uslyší projíždějící vlak, jak jen pro ni otec houká a hvízdá, jak vidí ty létající jiskry, tak si na něj hned  vzpomene.
Tatínek jede!
Kdybychom nebydleli v přízemí, ale až ve třetím patře, tak by možná viděla i na celý vlak.
Odemykám si dveře a jako jindy na ni volám.
„Tak už jsem zase doma, mámo ahoj!“
 
 
 
 
 
O pár týdnů později.
 
Školu navštívil psychiatr Procházka.
Na učebně měl hodinovou přednášku na téma Alkoholismus.
Seděli jsme a ani nedutali.
Tak varovně hovořil o alkoholové závislosti.
Na závěr se nás zeptal, kdo má zájem udělat si test.
Přihlásil jsem se jen já.
Podíval jsem se na kluky a pomyslel si o nich své.
Ne, vy nepijete!
Asi měli strach přiznat se, že také pijí a bývají opilí.
Byli zvědaví, jak budu odpovídat.
Nevěřili, že se veřejně přihlásím a promluvím o sobě a alkoholu.
Jenže ten test byl ten samý, který jsem si udělal u Mengeleho.
Opět jsem odpověděl na otázky 9 x ano a jen jednou ne. Na nic jiného se neptal.
Pan doktor se mě pak ale zeptal, jestli bych k němu nechtěl odpoledne přijít do ordinace. Na pohovor.
Řekl jsem, že určitě příjdu.
Proč ne?
 
Když jsem seděl v ordinaci, tak se vyptával napřed na rodiče, jestli pijí alkohol, na duševní nemoci v rodině a pak na to, kdy jsem já poprvé ochutnal alkohol.
Řekl jsem mu všechno popravdě.
Doma nikdo nepije, jen otec mé matky.
Já se opil v pěti letech. Poprvé.
Nevěřil tomu.
I kdyby ano, tak že je ta vzpomínka s odstupem času potlačena a dnes se na ni určitě dívám zkresleně a jestli to nezveličuji.
Vyprávěl jsem tedy, jak mě máma poslala do hospody pro dědu a jak jsem vypil jednu velkou skleničku Zelené kořalky a ještě ji zapil pivem, jak se chlapi smáli. Znovu jsem popsal, jak jsem prošel hospodou a u hlavních dveří upadl na zem a nemohl vstát a jít domů. Že mě nějaké sousedky odnesly domů a pak si už nic nepamatuji. A také to, že jsem viděl Ďábla a upsal jsem se mu.
Zřejmě jsem ho tím pobavil.
 Usmál se.
„Jestli jsi to  doopravdy všechno vypil, tak jsi měl halucinace, ďábel není.“
„Když myslíte, že není, tak není. Já říkám, že je!“
„A kdy jsi pil po tom?“
„No až ve škole a to jsem chodil se džbánem pro pivo sousedům. Cestou k nim jsem ze džbánu upíjel. Pokaždé. Napřed jen pěnu, pak i pivo…“
Všechno si psal do sešitu.
„A později?“
„Děda k nám přijel v neděli, šli jsme do kostela a z kostela do hospody. Tam jsem vypil napřed jedno velké pivo a později i dvě. Pak jsme s kluky v parku pili ovocné víno.“
„Byl jsi někdy opět také opilý?“
„Asi ano, ale ne tak moc, jako poprvé“.
 Nevěděl jsem, jak o tom mám vyprávět, ale cítil jsem, že to potřebuji dostat ze sebe ven.
Pokračoval jsem až od příchodu do školy, na internát.
Že jsem začal víc pít hlavně proto, že nám žáci 2. ročníku ubližovali, ponižovali a mlátili.
Že jsem přišel na to, že když jsem opilý, tak mě nechali na pokoji a nic mi nedělali, ale zuřili a odnesl jsem to stejně později.
„Proč jste to nenahlásili vedení školy?“
„Protože vyhrožovali, že to pak budeme mít ještě horší. A tak nikdo nic neviděl, nikdo nic neslyšel.
Kamarád chodil do oddílu boxu a tak jsem tam s ním chodil a učil se boxovat, abych se bránil…“
Vyprávěl jsem o sobě vlastně všechno.
Jak jsem jedl, abych měl větší váhu, jak jsem posiloval, vybíral si v pivovaru tu nejtěžší práci, jen abych měl sílu.
Pochválil mě, že jsem hledal východisko.
„No a jednoho dne jsem to už nevydržel a šéfa mazáků ve sprchách zmlátil a od té doby nám všichni mazáci dali pokoj.“
Vadila mu míra mé agresivity.
"Ale já se od toho večera s nikým nepral! Jen jsem si zvykl na každodenní pití.“
„Bylo to opravdu pravidelné a kolik jsi toho vypil?“
„Jak kdy. Dvě piva, tři piva, šest… V práci, ale tak, aby o tom zaměstnanci nevěděli!“
Nechtěl jsem někomu způsobit problémy, tak jsem zalhal.
„A pak jsem se čas od času opil. Naučil jsem se ovládat a maskovat podnapilost, abych neměl potíže ve škole. Piju i teď, ve druhém ročníku. Pivo mi moc chutná.“
„Jak ti jde škola?“
„Výborně, baví mě. Pití na učení nemá vliv.“
 Zakroutil hlavou. A pořád si psal.
„Líbí se ti děvčata?“
„Jo, líbí. Chodím s jednou holkou.“
„Nemusíš odpovídat, jen mě zajímá, jestli jsi měl pohlavní styk se ženou.“
Pobavil mě tím.
Že bych měl pohlavní styk s mužem? Nejsem bukvice!
„Měl. Když jsem měl patnáct, tak mě jedna svedla a vyspal jsem se s ní.
Pak na čundru a také s jednou paní, ale ta byla starší než já, ale už za ní nechodím, mám svoji holku a s tou se ještě vyspat nechci.
No co chcete ještě vědět?“
„Popiš mi, jaké máš v poslední době potíže, problémy, co tě trápí.“
„Abych vám pravdu řekl, tak to, že vlastně piju.
Všude to tajím, ale tady to každý ví a kluci taky pijou.
Dříve jsem pil proto, že mi to chutnalo, no pivo mi chutná pořád, ale v poslední době nepiju ani tak pro chuť piva, spíš jen proto, že se cítím po více pivech fajn.
 Když si nevypiju, tak se cítím mizerně a tak se opět musím napít. Někdy mám hloupé sny a budím se úzkostí.
A mám žízeň, pořád bych jen pil.
Někdy se mi po ránu třesou ruce, ale dám si jedno láhvové pivko v bufetu a přestane to. Já bych to nějak omezil, ale nejde mi to. Pár dní si dám jedno dvě piva a pak zase víc. Nejde to přestat.
Ale kouřil jsem a přestal jsem. To jsem zvládl, pití ne.“
„Piješ stejně, jako když jsi přišel do pivovaru, nebo pociťuješ nějakou změnu, posun v pití?“
„Ne, teď piju víc a víc. Já hodně vydržím a nic mi není!“
Zatajil jsem, jak jsem se opil z vodky a jak mi bylo zle.
„Takže rodiče o tom ví, nebo tuší, že tady tak piješ?“
„Ne, to vlastně nikdo neví a já se s tím radši nechlubím. Já bych chtěl přestat hlavně kvůli Erice.
 Kdyby to věděla, že piju, tak by mě určitě nechtěla a já ji chci."
„Tvé pití ti tedy vadí?
Je dobře, že si to začínáš uvědomovat, že děláš něco velmi špatného.
Máš pocit nemluvit pravdu a vadí ti, když ti někdo vytkne pití?“
„Normálně nelžu, ale o pití ano, a jasně, že mi vadí blbé řeči.“
„To je typické pro osoby závislé.
Já ti dám takový návrh.
Přestaneš s pitím a budeš za mnou docházet a řekneš mi, jak se ti to daří.
Dám ti velmi dobrou radu.
Nesnaž se o to, že si řekneš Mám chuť, tak si dám jen jedno, víc ne!
Věř, že mít pod kontrolou pití v takovém stadiu, do jakého ses už dostal, je nemožné.
Kontrolované pití neexistuje.
Dnes se nenapiješ a na druhý den vypiješ o to více.
A tak pořád dokola, až tě alkohol zcela ovládne.
On tě bude řídit, ne ty ho. Jsi moc mladý, máš sedmnáct, tak ti nabízím pomoc.
Když ji odmítneš, tak skončíš špatně.
 Slyšel jsem, že jsi vypil nejméně osmnáct piv. Je to pravda?“
„Je. Vypil bych klidně víc.“
„To je ono. Začneš s jedním a časem si začneš dávku alkoholu zvyšovat. Nějaký čas je to bez problémů, bez následků, ale ty nečekaně příjdou.
Každý je má jiné, končí tak, že jak je ta křivka v pití strmá, pak následuje prudký náhlý pád. Opilost se dostaví i po dvou pivech.
A objeví se psychické problémy.
Podrážděnost, agresivita, nespavost, potíže s erekcí, zanedbávání se, pocity viny. Tak začnou problémy v zaměstnání, v rodině.
 A okénka a několikadenní pijácké tahy.
Po nich lhaní, slibování, že to bylo naposledy.
A zase lhaní a samé výmluvy.
Absence v práci.
Nebo se uchýlí k tajnému pití, aby je nikdo neviděl. Ti jsou na tom nejhůře.
Pijí ženy, pijí muži a vidím, že i dorostenci. To je špatně.
Tak se k tomu postav, jako chlap.
Přiznej si, že jsi na alkoholu závislým a přesvědč sám sebe, že s pitím chceš doopravdy skoncovat.
Pít nepřestaneš kvůli té Erice.
Musíš přestat s pitím kvůli sobě samému.
Ona nemá problém s pitím.
Má ho s tebou.
Když nepřestaneš s pitím, tak tě nechá každá rozumná holka, jedno jestli Erika nebo Mařenka. Ty máš problém, ty jej musíš řešit.
Ne ona. Rozumíš mi?
Nenech se od druhých zlákat.
Oni už svůj problém s pitím mají a budou jen rádi, když tě do podobného dostanou.
Opilství je past. Jednou se do ní dostaneš a těžko z ní výjdeš.
Říkám těžko, ale kdo opravdu chce, ten přestane.
Navrhnu ti ambulantní léčbu.
Pokud budou rodiče souhlasit, tak bys docházel dvakrát v týdnu na Antabus.
Je to takový přípravek, který tě neodnaučí pít, ale když jej budeš pravidelně po určitou dobu užívat, tak si uvědomíš, že na něj nesmíš nikdy pít.
Musel bys také podstoupit antabusovou reakci, při které uvidíš, co to v těle udělá, napít se na Antabus.
Byl bych nerad, aby z tebe byl notorický alkoholik, člověk, který se už bez alkoholu v životě neobejde. Jejich konce jsou tragické.“
Tak o to jsem moc nestál. Podobně mi vyhrožoval i Mengele.
Konečná!
„Já tedy za vámi budu chodit a zkusím s pitím přestat sám. Nechci, aby to rodiče věděli, to by byla doma hrůza.“
„Ta bude, když s pitím nepřestaneš. Tak o tom vážně uvažuj. A ve škole si vás soudruh ředitel Jurák více pohlídá, mluvili jsme spolu. A při příští návštěvě si o tobě pohovoříme ještě podrobněji.
Můžeš jít a jsem tady i odpoledne, to mám poradnu. Jsi můj nejmladší případ.“ 
Když jsem od něj odešel, tak byla čekárna prázdná.
Nikdo si za ním pro radu Jak přestat s pitím do poradny nepřišel.
A tak mě vystrašil Mengele i Špacír, jak jsem doktoru Procházkovi začal říkat.
Zkoušel jsem pití zastavit sám bez toho prášku, Antabusu.






Zařazeno v kategorii Četba na pokračování, Smlouva s Ďáblem





Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička