Smlouva s Ďáblem 48. díl

Ale doslechl jsem se, že není problém Antabus tak zvaně přepít.

S pití jsem však chtěl přestat.

 Bylo to těžké období.

Přestal jsem ze dne na den. První dny byly strašné. Přímo muka.

V březnu jsem byl u Špacíra pečený vařený.

Pořád se vyptával a já se mu vlastně zpovídal.

Mně to nevadilo.

Ulevil jsem si a vypadalo to celkem slibně.

Nepil jsem a snažil jsem se na pití nemyslet.

Napřed to šlo, ale později jsem dostával silné nutkání napít se alespoň trošku.

 Byl jsem silně podrážděný a pořád nervózní, zvláště v pivovaru.

Všude teklo pivo tak říkajíc proudem a kdekdo pil.

Občas se mi někdo vysmál, že nepiju.

Tak se mé přesvědčení pomalu ale jistě začalo drolit a byla to jen otázka času, kdy se zase napiju.

Snažil jsem se ten čas co nejvíce oddálit.

A pomyšlení, že bych doma řekl, že mají přijet za Špacírem kvůli mému užívání Antabusu, to mě děsilo i ve spaní.

 Doma jsem prostě nic nepil. To šlo.

 Měl jsem strach, že se to provalí a dozví i Erika. To byl jediný strašák nade mnou. Doma fungoval. V Hradišti ne.

S Erikou jsem stále chodil a měli jsme se pořád rádi.

Navštěvovali jsme se doma a zdálo se, že tomu tak bude navždy.

 Ale zpozorovala, že jsem se změnil.

 Stále se mi dařilo mé předchozí pití a dočasnou abstinenci utajit.

O pár týdnů později.

Jaro bylo nádherné.

Jezdil jsem do Vizovic za Erikou a občas s kluky na čundr.

Navštěvoval jsem Špacíra, ale začal jsem trošku, jen trošku pít.

Tak jsem lhal, že je to se mnou v pořádku.

Ale nebylo.

Neodolal jsem pokušení a sem tam jsem si jen ucucl trochu piva.

Ale neopil jsem se. Měl jsem strach vypít celé pivo.

Stačilo jen tak trošku na jazyk, na chuť.

K  Mengelemu jsem chodil na kontrolu cukrovky a říkal mi, že je to dobré, jen držet dietu.

Ve škole bez problémů, blížil se závěr roku a každý se těšil na měsíc volna a na měsíc práce, za kterou dostaneme slíbené prémie.

Těšil jsem se, že na 1. máj budu doma a půjdu někam s Erikou.

Soudruh ředitel nás vyvedl z našeho omylu o volnu.

Měli jsme 30. dubna odjet z internátu domů.

Domů jsme nejeli.

Zůstali jsme i s bažanty na internátu a museli jít do prvomájového průvodu za školu a za pivovar.

Zuřil jsem.

Navíc jsme měli nést Rudé prapory a transparenty v průvodu.

Dostali jsme za to na ruku sice 50 Kčs, ale já neměl v úmyslu v průvodu pochodovat.Vzteky jsem byl bez sebe.

Chtěl jsem být s Eričkou a ne tady šaškovat s praporky!

Peníze jsem si vzal, ale transparent jsem strčil jednomu bažantovi do ruky, že s tím má jít v průvodu a šel jsem do pivovaru.

Na pivovarském nádvoří se zdobil žebřiňák, na kterém byly dva hekťákové sudy piva. Byly určeny pro občerstvení jásajících manifestantů.

Dvě stě litrů piva, to je čtyři sta piv pro žíznivé hradišťské manifestanty dost.

Vůz táhli dva koně v zápřahu, také namašlení fáborky.

Panovala zde skvělá nálada.

Pilo se a pilo. Nikomu to nevadilo, svátek Práce se přece musí pořádně oslavit! 

Tak jsem si jen trochu lízl piva ve sklepě z korbele, pak o trochu víc a nakonec jsem si řekl, dám si také jedno malé pivečko, když je taková dobrá nálada.

Proč  mám  troškařit ?

Proč cucám jen jedno malé pivo?

Tak jsem začal pít s chlapy také.

Pivo mi chutnalo jako dřív. Vypil jsem jeden korbel. Ježíšmarija, to je balada, to je něco nádherného.

Pak druhý. Třetí…

Všechna dobrá předsevzetí jsem spláchlo  pivo.

Chlapi měli radost.

"No konečně jsi dostal rozum, copak to jde žít bez piva?"

Na tváři jsem měl zase ten blažený úsměv, jaký mají opilci, když se dostávají do své euforie.

"Máte pravdu, bez piva žít nejde."

Najednou mi bylo všechno úplně jedno.

Zapomněl jsem na své předsevzetí, že přestanu s pitím.

Proč? Proč si nevypít jednou za čas?

Vždyť je to tak fajn, vypít si, vždyť je to tak nádherný pocit, jak se začíná točit hlava, je veselá nálada, žádné starosti, žádný smutek…

Ale jo, no tak doteď jsem se spokojil s jedním malým pivem.

Co se může stát, když se dnes zase trošku opiju?

Nic!

A zítra nevypiju ani to malé. Já vám všem ukážu.

Já totiž mám tu silnou vůli, já ji mám!

Vždyť jsem tak dlouho nic nepil, neopil se. Tak o co vám jde?

Já když budu chtět, tak pít nebudu.Jenže jak jsem před tím dlouho nepil, tak jsem byl velmi rychle silně opilý.

Opil jsem se.

To dřív nebývalo.Vydržel jsem vypít mnohem více piv, než přišla opilost.

A jak jsem zuřil, jak jsem byl nasraný na soudruha ředitele, jak jsem byl opilý, tak jsem dostal dobrý nápad.

Odešel jsem na internát a bylo mi úplně jedno, jestli mě někdo vidí či nevidí v tomto stavu.

Průvod lidí pochodoval městem, hudba hrála a lidi byli veselí.

Jen mávejte prapory a jásejte!

Věděl jsem, že je dole v šatně pohozená zimní čepice, kulich, rozbité tenisky a čísi stará aktovka.

Kulicha a tenisky jsem nacpal do aktovky a s povznesenou opileckou náladou jsem zamířil do parku u vlakového nádraží.

Vzpomněl jsem si totiž na sochu soudruha Lenina.

Jak tam sám smutně stojí a ukazuje na Západ nataženou rukou.

Ani jsem se nedíval kolem sebe a natáhl jsem toho kulicha na Leninovu plešatou hlavu.

To je ale legrace, Lenin v zimní čepici! V květnu!

Na jeho nataženou ruku jsem pověsil páru roztrhaných tenisek a na prst pověsil aktovku.

To bude haló, až to lidi uvidí!

Rychle jsem se z parku vytratil.

Dostal jsem zase chuť na pivo. Zamířil jsem do hospody.

Měl jsem kromě svých peněz i tu padesátku ze školy a tak jsem si dopřával jedno pivo za druhým. Opil jsem se jako nikdy před tím.

Někdo mě ale v parku viděl a letěl udat na policajty.

Asi velmi dobře popsal a když jsem se později motal po náměstí, tak mě hlídka VB poznala a …

Asi zajistila.

Těžká jsou rána opilců.

Spal jsem jak zabitý.

Probudila mě šílená žízeň. Tak vyschlý jsem ještě nebyl.

K tomu celková slabost a zimnice. A také to, že některý z kluků strašně chrápal.

Ale opravdu strašně.

Třásla se mnou zimnice, bylo mi chladno, takovou zimu jsem v posteli ještě neměl. Otevřel jsem oči.

Na pokoji se svítilo.

Který vůl včera nezhasl?

To jsme museli být všichni na šrot.

Chtěl jsem si přitáhnout přikrývku až k bradě, ale všiml jsem si, že tahám jen za pokrčené prostěradlo. Přikrývka nikde.

To jsou ale blbé fóry.

Kdo mi sebral a schoval deku?

Žízeň byla nesnesitelná. Posadil jsem se.

Protřel jsem si zakysané oči a zívl.

Chtěl jsem sundat nohy z postele, ale okamžitě jsem narazil na podlahu.

Teprve teď jsem si uvědomil, že nespím ve své posteli.

Vidím, že jsem spal na pogumované matraci.

Kurva kluci, co blbnete?

Kam jste dali moji postel a proč vy paka taky ležíte a spíte na těch matracích?

Kam jste dali ty postele? Vždyť je na ní taková zima.

Guma studí, je chladná a na pokoji se netopí, je květen.

Vstal jsem z matrace, že se půjdu něčeho napít.

Bylo mi jedno, jestli vody na koupelce, nebo čaje v jídelně.

Šahám na dveře, na kliku a klika nikde. To snad není pravda, kluci to jsou fakt pitomé fóry!

No nic, probudím Aleše. Chrápe jako nikdy před tím.

To je divný. Snad ví, kde je ta klika od dveří schovaná.

Spí jak zabitý.

Všichni tak dnes spí.

„Alešku, probuď se!“ třesu s Alešem, ale ten se taky krčí pod prostěradlem, má je natažené až přes hlavu  a jen pod ním něco nesrozumitelně mručí.

Třesu s ním, ale nereaguje.

Tak to zkusím u Jarka.

„Jaryne, probuď se, no tak probuď se!“

Jarek drží partu a taky spí jen pod prostěradlem.

No my jsme museli včera vypadat, že takto blbnem, to nás ještě nikdy nenapadlo.

Prostěradlo má až přes hlavu. Probouzí se. Hlavu nechce vystrčit.

„Co je? Nechte mě ještě spát. Kolik je vlastně hodin?“

Jarek má zvláštní hlas.

Stáhnu z něj prostěradlo a z pod něj na mě hledí jakýsi cizí chlap s vytřeštěnýma očima!

„Kurva, co děláte na našem pokoji a kde je Jarek?“

Chlapík si přetáhl prostěradlo zpátky přes hlavu.

„Tady je jenom jeden pokoj pro muže a to je tento. Spím tady už po osmé a žádného Jarka neznám, nevím, kde jsi ho včera nechal.

Já piju sám, ale kámoše bych ve štychu nenechal. Nech mě na pokoji a chci ještě spát.“

Do prdele, tak kde to vlastně jsem?

 Rozhlížím se po pokoji.

Ne, já nejsem na své ložnici na internátě.

Žízeň mám takovou, že snad slabostí nevydržím stát na nohách a omdlím.

Znovu budím neznámého spáče pod prostěradlem.

„Poslouchej mě, jen mi řekni, kam jste schovali kliku od dveří, potřebuji se napít a chce se mi taky na hajzlík.“

Spáč se rozesmál.

Shrnul si prostěradlo až po prsa.

„To je fakt dobrý Kam jste schovali kliku!

Já už tady slyšel různé hlášky, ale tato je nejlepší.

Vypadaš, že už jsi vystřízlivěl, ale ptáš se, jako kdyby tě právě přivezli!“

„Já jsem střízlivý, jen se mi chce na hajzlík a potřebuju se ihned napít a Kam by mě měl kdosi přivézt?“

Spáč se posadil na matraci a pohyb nahého těla po pogumovaném potahu se neobešel bez nepříjemného vrzavého zvuku.

„Tak tě vítám ve Šternberku! Na záchytce! 

Na, tvé první noci na záchytce.

Jo na hajzlík?

Tak ten je tam venku, za těmi dveřmi bez kliky.

A žízeň? Tu mám taky.

Ale pivo si dáš až venku, až tě pustí. Tady ti zřízenci nechcou dát ani vodu z kohoutku…

Jinak můžeš zatlouct na ty dveře a řvát.

To pak někdo ke dveřím příjde, aby se na nás podíval, co se děje, proč řveme. To je dobrý nápad, taky bych se napil.“

Vstal a teprve nyní jsem si uvědomil, že máme oba na sobě oblečeny jakési bílé košilky. Zatahal jsem se za ni a prstem ukázal na jeho.

„ Co to mám proboha na sobě?“

„Andělíčka. Pyžamo v tomto hotelu za stovku na noc nedávají.

 V ceně je jen vyspání na pochcané matraci, nic se neděje, když se v noci někdo ze spaní pochčíje. Tady je to normální. Někdo to neudrží a ani o tom neví. Jen se probudí mokrý. Nebo když má silnější spaní, tak se i zasere.

Ale jsou tu hodní. Ošprycují tě pak studenou vodou, abys nesmrděl. Ale až ráno, když tě propustí domů.“ 

Přistoupili k těm oplechovaným dveřím bez kliky a Spáč do nich začal vší silou mlátit.

Uvědomil jsem si, že je v nich malé kukátko.

Stáli jsme bosí na chladných dlaždičkách a třásli se zimou.

Dlouho nikdo ke dveřím nepřicházel. Spáč do dveří bušil znovu.

Podíval jsem se do kukátka.

Na osvětlené chodbě za dveřmi jsem uslyšel nějaké hlasy.

„Běž se tam podívat, už se některý probral a tříská na dveře, podívej se a zeptej se, co se děje, co chce…“

Odstoupil jsem ode dveří.

V kukátku se na druhé straně  objevilo čísi oko.

Pak promluvilo.

„Co chcete, řekněte mi své jméno!“

Spáč chtěl něco zavolat.

Předběhl jsem Spáče.

„Jmenuji se Wolf a mám ukrutnou žízeň a nutně se potřebuji napít, nebo omdlím…“

„Jo kamaráde, žízeň jsi teď nemusel mít, kdybys včera tak nechlastal!

Tak si běž zpátky lehnout a spi, ať jsi fit, až si pro tebe přijedou!“

Podíval jsem se na Spáče.

Jak kope do dveří a křičí na Oko za dveřmi.

"Ty debile, běž pro doktora a řekni, že musíme na hajzl! Slyšíš?!"

Zakřičel jsem také, abych dodal Spáčovým slovům na důraze. 

„Ale já jsem nemocný, musím se napít, nevydržím bez napití, tak hergot otevřete ty zasrané dveře a pusťte mě ven!“

A jak to o těch lidech na druhé straně Spáč  mluví? Že by je znal?

„Kdo jsou ti za dveřmi? Znáš je?“

Spáč se zasmál. Asi jsem jej dobře bavil.

„To jsou ti, kteří tady také vyspávali své opice. Dali se přesvědčit a jsou tu na protialkoholní léčbě.

Ale teď jsou z nich zřízenci, Chlapci, a v noci měli povinnou službu, jako pomocníci lékaře na Záchytce.

Ozvalo se Oko ve špehýrce.

„Jo jo, každý kdo chlastá je nemocný, já to znám, taky jsem nevydržel nepít a vidíš, jsem tu taky, ale na druhé straně!“

„Kurva svět, ale já jsem fakt nemocný, mám cukrovku, musím se napít, musím…“  

Do rozhovoru, který k ničemu zřejmě nebyl, se vložil Spáč.

„Seber se ty blbe a běž za doktorem a řekni, kurva, že je tady nějaký Wolf, je už střízlivý, ale že má cukrovku a vypadá to, že dostane záchvat, také nečum do špehýrky, stejně hovno uvidíš. Tak běž pro doktora!“

Oko ze špehýrky zmizlo a šlo za lékařem, který měl tuto noc službu.

Spáč se obrátil ke mně.

„Nezdáš se, jsi ale dobrý. Napřed ten fór  Kde je klika?

A teď si pohotově vymyslíš, že máš cukrovku.

To by mě nenapadlo, to si musím pro příště zapamatovat.“

„Ale když já tu cukrovku mám doopravdy, tu jsem si nevymyslel!“

„Fakt nevymyslel? Tak moment… Stoupni se tak, aby na tebe viděli přes špehýrku, předkloň se a dělej se, že asi spadneš na podlahu…“

Postavil jsem se, jak mi Spáč řekl, držel jsem se za břicho a předkláněl se.

Spáč se otočil zpět ke dveřím a začal do nich zuřivě mlátit pěstmi a řvát.

Netrvalo dlouho a přišlo Oko, aby se dívalo kukátkem dovnitř.

„Sakra chlapi, nedělejte bordel, za chvilku vás pustí, tak buďte v klidu a vydržte. A ty, ty to tady dobře znáš, tak mladého pouč a nemlať do dveří.“

„Ale on má doopravdy cukrovku, má záchvat, tak mě neser a upaluj pro doktora!“

Oko znejistělo. Ale poslechlo a šlo pro  lékaře.

Za dveřmi se ozvaly rychlé hlasité kroky a nějaké hlasy.

Dveře bez kliky zevnitř se otevřely klíčem zvenčí.

Otevřely se a stál v nich mladý doktor a vedle něj po každé ruce, stáli dva nějací muži, jako jeho stráž.  

„Pane Wolfe, je vám špatně, dýcháte pravidelně?“

Doktor promluvil a ptal se mě na takovou blbost.

„Ano, je mi zle, ne na zvracení, ale od žízně, mám cukrovku a dýchám normálně, jen asi omdlím, jestli se hned nenapiju!“

Doktůrek si mě prohlížel a bylo na něm vidět, že váhá.

„Pane Wolfe, tak pojďte ven, tady pánové vás doprovodí na chodbu, můžete se napít vody na našem WC.“

„Kde?  Na hajzlíku?“

„Kdybyste se včera tak neopil, mohl jste si teď zajít někam na ranní čaj nebo kávu. Nic jiného vám zde nenabídnu. Jen vodu na WC. A nebude to už dlouho trvat,“ podíval se na zápěstí ruky, na hodinky,“ a oni si pro vás přijedou a pojedete domů. Ale na cestu vám vystavím složenku na sto káčées. Tolik stojí u nás jedna noc. Dopravu platit nemusíte, oni si vás přivezli, oni si vás také odvezou, už tu mohli být…

No tak pojďte, co stojíte, chtěl jste se napít, tak pojďte, nestyďte se napít vody ze záchodu, tady ji už pilo před vámi tolik lidí a nikomu z ní nic nebylo…“

Ozval se Spáč.

„Pane doktore, já bych se potřeboval taky napít, že můžu jít také?“

„Tak můžete, ale po jednom. Chlapci vás pustí a doprovodí k záchodu, až se pan Wolf vrátí.“

Vyšel jsem z té divné ložnice do osvětlené chodby.

Tak vymalováno je jen v nemocnici.

Doktor otočil velkým klíčem v zámku a nadvakrát zamkl.

Spáč zůstal stát za oplechovanými dveřmi gumovové ložnice.

A mě dva Chlapci  doprovázeli ke dveřím WC na chodbě.

Dveře měly kliky dvě.

Jedna byla z chodby, druhá zevnitř. Hned jsem měl lepší pocit.

Tak to je asi to, když se říká, že člověk Mněl, nebo má Kliku.

Otočil jsem kohoutek studené vody, nechal ji chvilku odtéci, sklonil jsem se k němu a dlouho pil ledovou vodu.

Konečně jsem se cítil dobře, ale voda mě v žaludku nepříjemně tlačila. Pivo by bylo lepší.

Z chodby se ozval hlas jednoho z Chlapců.

„Tak co, už ses pořádně natankoval? Nezdržuj a vylez ven, ten druhý chce vodu taky.“

Otevřel jsem dveře klikou, páni, to je pocit, otevřít si dveře obyčejnou bakelitovou klikou!

Hned jak jsem vystoupil, tak si oba Chlapci stoupli po mém boku a doprovázeli mě ke gumové ložnici a dveřím bez kliky. Blbečci, já vám nezdrhnu! Kam bych utíkal v tomto oblečku?

Cestou jsme se zastavili.

Jedny dveře na chodbě byly jen přivřené.

Pracovna lékaře, přijímací místnost pro opilce.

„Pane doktore, vracíme se a vezmeme toho druhého na WC“.

Pan doktor vyšel ven se svazkem velkých klíčů na velkém kroužku. Vypadal jako bachař v bílém.

Podíval se mi do tváře.

„Vypadáte docela dobře na to, v jakém stavu vás sem včera přivezli, to si nedovedete asi představit, že… Říkali mi, abych jim zavolal, až budete naprosto střízlivý, aby si pro vás mohli přijet.“

Nechápal jsem, o kom to mluví.

 Kdo jsou to ti Oni?

Otevřel dveře a mohl jsem si jít lehnout na svoji pogumovanou matraci.

Naštěstí suchou.

Vyspávající opilec na matraci číslo tři spal také v suchu.

Když jsem se podíval na matraci číslo čtyři u okna, tak bylo kolem ní na podlaze mokro. No potěš pánbůh! Pochcal se. A klidně spí dál.

Chlapci doprovázeli Spáče na WC na chodbě, aby se také napil vody z kohoutku.

Doktor pečlivě zamkl dveře na dva západy. Interní nařízení.

Zamykat na dva západy.

Tak bych se probudit tedy nechtěl.

Zachcaný.

I tak toto probuzení stojí za hovno. Jak jsem se sem jen mohl dostat, to nechápu. Šel jsem k oknu.

Co bych za to dal, nadechnout se čerstvého vzduchu tam venku.

Vzpomínal jsem na včerejší den. Jen na den.

Noc si nepamatuji.

Jen to probuzení na studené matraci a s andělíčkem u krku.

U krku!

Šáhl jsem si na krk a kurva, já tam neměl řetízek od Eričky, který hajzl mi ho jen ukradl? Chytit ho, tak bych mu rozbil držku.Jak jí to vysvětlím, že její dárek nemám?

Za oknem byl nádherný den.

Byla sobota 2. května a já se ocitl na zachcané záchytce a přijedou si pro mě záhadní Oni.

Nechtělo se mi ležet na matraci.

Nebylo to pohodlné, ale opice se na ní dala vyspat.

Stál jsem u zamřížovaného okna a mozek šrotoval mé myšlenky na to, co jsem vlastně včera všechno dělal.

Vzpomínal jsem, co jsem včera dělal.

Žádné velké okno jsem neměl.

Ale jen do doby, kdy jsem šel do parku k soše Lenina.  A pak si pamatuji, že jsem byl v hospodě a pil pivo za pivem.

Ve dveřích zarachotil klíč a zámek se po druhém otočení otevřel.

Chlapci strčili Spáče dovnitř a řekli, aby to už vydržel, že mu doktor už vypisuje papíry k propuštění.

Přistoupil ke mně.

„Zpytuješ své černé opilecké svědomí?