Smlouva s Ďáblem 49. díl

                        Nemůžeš si vzpomenout na to, co jsi včera vyváděl?

Přemýšlíš, co doma řekneš, kde jsi spal a u koho?

Kolik je ti? Vypadáš na devatenáct.

Ještě, že je dnes sobota. To je ale klika, nebudu mít "áčko" v práci!“

Dívali jsme se na sebe.

„Já mám svědomí čisté, proč by mělo být černé?

 A moc dobře si vzpomínám na všechno, co jsem včera dělal.

Jen od jistého okamžiku si na nic nepamatuju.

Vlastně vidím ten okamžik matně, zdá se mi, že mě někdo nutil nasednout do auta a já nechtěl.

Bolí mě záda, asi jsem se někde uhodil.

No, co řeknu doma, to fakt nevím… A kolik mám roků? Měl jsem už sedmnáct.“

Na to  Už jsem kladl důraz. Znělo mi to, jako kdybych měl mít zítra dvacet roků.

„Počkej, počkej… Tebe někdo naložil do auta? 

A bolí tě záda?

Otoč se a vyhrň si tu zástěru a ukaž mi záda!“

Nechápal jsem proč bych mu měl ukazovat svá záda. Vyhověl jsem a vyhrnul si andělíčka přes záda.

„To je ale opravdu krásně vybarvené jelito! Můžeš být rád, že máš jen jedno. Asi ses moc nebránil.“

„Jaké  jelito?  A kdo mi ho tam udělal? Před kým jsem se měl bránit?“

Spáč se mi podíval do očí a zvážněl.

„To  jelito je modřina od rány obuškem. Chytil jsi jednu ránu pendrekem od policajtů. Oni si tě naložili do auta.“

Zase slyším Oni.

„Doktor mi na chodbě říkal, že si pro mě Oni mají přijet a odvézt. Proč si mě ale mají odvézt policajti?“

„Vzpomínáš si na to, co jsi dělal, kde jsi byl, s kým jsi mluvil a hlavně o čem, na to si rychle vzpomeň, pokusím se ti poradit… Tak mluv, nezdržuj!“

Stáli jsme u okna, dva opilci, po vyspané opici na pogumované matraci šternberské záchytné stanice.

Nevím proč, ale věřil jsem mu.

Popsal jsem celý svůj včerejší den, na nic jsem nezapomněl, když to tak rychle chtěl vědět. Skončil jsem u toho, že mě někdo cpal do auta.

Na víc si ale nepamatuji.

Díval se na mě a oči se mu rozjasnily.

„Ty vole, to je dobrý, ty seš kapacita a kurva  tak mladý, to by mě nenapadlo a to už chlastám nějaký rok!

Dát Leninovi čepku na hlavu a tenisky do ruky, to je vole tak dobrý, a fakt jsi mu dal na ten ukazováček tu aktovku?“

„Čestné slovo! Vidím to, jako bych to udělal právě teď.“

Spáč mlčel. Přemýšlel.

„Mladý, poslouchej, co ti teď řeknu. Poslouchej opravdu dobře a až budeš na oddělení vébé, tak musíš říkat, co ti poradím, rozumíš?

Tak za první. Hovno si pamatuješ!“

„Ale já si to pamatuju…“

„Tak na to rychle zapomeň!

Od této chvíle si nepamatuješ na nic.

Ani na to, že byl včera svátek práce, ani na to, kde jsi se tak ožral a už vůbec ne na to, kde jsi byl, s kým a co jsi dělal.

Máš v hlavě díru, okno, výkladní skříň!

Ani na to, kde jsi spal. Na nic si nepamatuješ. Prostě na nic, na nic si nevzpomínáš.

Budou tě vyslýchat, přitvrdí, ale musíš zapírat jak Fučík na gestapu!

Jestli řekneš, že si na něco přece vzpomínáš, tak ti dají takovou  nakládačku, že se přiznáš i k tomu, že můžeš za to, že začala druhá světová válka… Tak ti radím a dobře, mlč o včerejšku, zapírej a zapírej.

Počítej s tím, že tě můžou dost dlouho držet v cele předběžného zadržení. Musíš zapírat! 

Jinak to smrdí velkým průserem!

Rozumíš mi?

Myslím to s tebou dobře. A mluvil jsi něco o cukrovce. Fakt ji máš?“

„Chodím na kontroly hladiny cukru k Mengelemu, tak ji musím mít, jinak by si mě nezval.“

Spáč se smál.

„Kurva a kdo je zase ten Mengele? Já slyšel o jednom, ale ten byl lékařem v koncentráku, neslyšel jsem, že by i u nás nějaký takový byl!“

„Já mu tak prostě říkám…Normálně se jmenuje Mráček.“

„To je jedno, jak se jmenuje. Ale při výslechu se musíš zmínit, že máš cukrovku a léčíš se u něj.“

„Já občas chodím i k psychiatrovi, protože hodně piju, no dřív jsem pil, ale nechávám toho. To včera, to byla vyjímka…“

„Tak to je ono! Psychiatr! Výborně.

 Asi ho nasereš, že ses zase opil, ale jsi mladý nadějný alkoholik, tak tě bude chtět zachránit. On ti může taky pomoci. 

Tím, že prohlásí, že v tvém případě se jednalo o  patologickou opilost, že za to vlastně nemůžeš a budeš z toho venku. Chápeš a rozumíš všemu?

Naposledy. Na nic si nepamatuješ, máš cukrovku, léčíš se i u psychoše, jasný!?“

Bylo mi to jasný. Až na tu patologickou opilost.

Zavřel jsem oči a na nic jsem si ze včerejška nepamatoval. Kdyby řekl, že nevím, jak se jmenuju, tak bych to taky nevěděl, ale o tom nemluvil.

Ve dveřích zarachotil zámek a dveře se otevřely.

Stál v nich ten mladý lékař.

Chlapci vedle něj nebyli.

Místo nich tam stáli dva urostlí příslušníci VB.

„Pane Wolf, tak se můžete jít obléknout, sepíši s vámi zprávu a tady,“ ukázal na policajty,“ tady soudruzi z VB si vás odvezou.“

Podíval jsem se zděšeně na Spáče.

Podal mi ruku na rozloučenou a pevně ji stiskl.

„To nic, mladý, to nic, asi je to poprvé, že, ale to bude dobrý… Hlavně proboha nesmíš říct, že si na něco vzpomínáš, fakt to nesmíš, nesmíš! Tak už běž…“

Vycupital jsem po studené podlaze ven z gumové ložnice na chodbu za lékařem a policajty.

Lékař dvakrát otočil velkým klíčem v zámku dveří a  zamkl zbývající tři opilecké nocležníky.

„Pojďte za mnou, zavolám některého z Chlapců, aby vám přinesl vaše oblečení. Máte štěstí, je čisté, nikde jste se neválel.“

Šel jsem za ním do jeho ordinace na chodbě a dovnitř se cpali i dva policajti.

„Soudruzi vébé chvilku počkají na chodbě, bude hned  váš, jen co spolu něco sepíšeme!“

Policajti s viditelnou nelibostí zůstali stát za dveřmi.

„Posaďte se. Napíši zprávu do školy a vašemu lékaři. Musím, jste mladistvý. Víte, co jste včera dělal, že vás museli Oni přivézt?“

Založil do psacího stroje arch papíru a začal psát.

„Na nic si pane doktore, nepamatuji. Ani na to, jak jsem se zde ocitl. Nevím jak, nevím kdy. Nic nevím.“

Vypadal najednou, že jsem jej něčím pobavil.

Doktor se vyptával, kolik jsem toho včera vypil a co jsem pil.

„Jen pivo. Nic jiného mi tak nechutná, jen pivo. No a kolik? Určitě přes dvacet. Já mám pivo rád.“

Přestal psát.

Psací stroj Consul ztichl.

 Díval se na mě nechápavě.

„Tys vypil přes dvacet piv? Když tě přivezli, byl jsi jak mrtvý.

Neschopný mluvit, padal jsi ze židle na zem. Tak tak jsme ti odebrali krev.  Na  Vidmarkovu zkoušku. Z ní zjistí, kolik jsi měl  promile alkoholu v krvi.“

Ztišil hlas a podíval se na zavřené dveře.

„Neměl bych ti nic říkat, ale čím více  promile budeš mít, paradoxně tím lépe pro tebe.

A odpovídej jim, že si na nic nevzpomínáš.

Ne, že řekneš, že jsem ti to poradil“

Někdo zaklepal. Doktor hlasitě zavolal vstupte!

Ve dveřích stál jeden Chlapec a v ruce držel papírový pytel.

Přišel ke mně a podal mi ho.

Když jsem se podíval dovnitř pytle, tak jsem v něm uviděl své boty a oblečení.

„Ale kde mám své osobní věci, peněženku, občanku a hlavně, chybí mi stříbrný řetízek od Eriky!“

Doktor vstal ze židle a přistoupil k malému zelenému trezorku.

Otevřel jej malým klíčkem, který měl u sebe v kapse pláště.

Doktor mně okamžitě zase vykal.

„ Tady jsou vaše osobní věci.

Je zde všechno v obálce, všechno, co jste měl včera u sebe, když vás přivezla hlídka VB z Hradiště. Vezměte si to a zkontrolujte, jestli vám něco nechybí, pokud si na něco ale pamatujete!“

Řekl to tak, že jsem pochopil, že si na nic nesmím vzpomenout.

Radil mi to Spáč, radí mi to i doktor.

Takže čáry máry fuk! Nevím nic, na nic si nevzpomínám.

Peněženka tu je, peníze v ní nějaké kupodivu také, občanka, režíjka, fotka Eriky. Hřeben. A řetízek také! Hned jsem si ho dal na krk.

Ale kde mám klíče od bytu? To fakt nevím, měl jsem je sebou? Neměl?

„Pokud máte všechno tak mi podepište předávací protokol, můžete se obléknout, obout a ať vás tady už nikdy neuvidím. Jste příliš mladý na takové opíjení!“

Oblékl jsem se, obul, učesal si rozcuchané vlasy a ti dva Oni mě odváděli ke služebnímu autu.

Seděl v něm další On, šofér.

Jak nás vidět přicházet, otočil klíčkem a nastartoval motor.

Jeden z nich otevřel zadní dveře a vyzval mě, abych si tam vlezl a sedl.

Pak si sedl vedle mne a ten druhý zabouchl dveře.

Otevřel si na druhé straně a přisedl ke mně.

Seděl jsem mezi dvěma policajty, kteří nic neříkali, na nic se mě neptali.

Jeden jen vyzval Mirka, to byl On, co řídil, že může jet.

Ale kam mě vezou?

Najednou mi bylo jedno, kam mě vezou.

Zavřel jsem oči a podřimoval.

Pořád jsem si opakoval, že na všechno ze včerejška musím zapomenout. K ničemu se nepřiznávat.

Usnul jsem.

Probudilo mě pošťouchnutí do žeber.

„Budíček! Budeme vysedat!“

Řidič zastavil auto na jakémsi dvoře.

Policajt po mé levé straně otevřel dveře a vystoupil. Stál u dveří a hlídal, abych náhodou neutekl.

„No tak vylez!“

Vysoukal jsem se na kraj sedadla a vystoupil ven z auta. Okamžitě vystoupil i ten druhý a stoupl si ke mně z druhé strany.

„Tak jdeme. Ne že tě napadne nějaká kravina…“

Šli jsme na místní oddělení Veřejné bezpečnosti v Hradišti.

Otevřeli vstupní dveře a strčili mě dovnitř. Byli jsme v malé chodbě a před námi zavřené dveře.

„Zůstaň stát. Zavolám na dozorčího, aby nás pustil dovnitř.“

Zazvonil na tlačítko. Za dveřmi se rozdrnčel zvonek. Pak se dveře otevřely a objevil se jiný policajt.

Podíval se, kdo to zvonil.

„Á, tak už jste tady. Pojďte dál.“

Strčili mě za ty dveře a vstoupili za mnou.

Nedalo mi to a ohlédl jsem se.

Na ty dveře.

Neměly z druhé strany kliku. Otevíraly se jen klíčem.

Tak jsem se dostal do světa bez klik.

Byl to blbý pocit, být někde, kde si nemůžete otevřít klikou.

Kde musíte čekat na  někoho, kdo vám otevře ty dveře a můžete vyjít ven.

Vedli mě chodbou, pak po schodech nahoru do patra.

A zase dlouhou chodbou.

Na konci se zastavili a jeden z nich zaklepal na dveře.

Z místnosti za dveřmi někdo zakřičel.

„Dáále!“

Klepač otevřel dveře.

„Soudruhu majore, přivezli jsme toho Wolfa!“

Soudruh Major seděl za psacím stolem.

„Můžete odejít a   T y   pojď dál a zavři dveře.

Posaď se, udělej si pohodlí.

Kouříš? Nechceš cigaretu? Nemáš po včerejšku žízeň?“

Zavřel jsem dveře a podíval jsem, jestli mají kliku.

Měly.

Posadil jsem se na židli a nevěděl, co se bude dít dál.

Proč tak mile mluví?

„Děkuju, ale přestal jsem kouřit. Ale žízeň mám.“

Soudruh Major se dobrácky rozesmál.

„No abys žízeň hergot neměl, po takové pijatyce, co, že mám pravdu?“

Zvedl telefon a někomu zavolal, aby k němu přinesl láhev minerálky.

Někdo zaklepal na dveře a řekl, že nese tu minerálku.

Někdo byl další policajt.

Položil láhev Hanácké minerálky na stůl, zasalutoval a odešel.

„Tak na,“ řekl soudruh Major,“tady máš otvírák. Skleničku nemám, tak pij z láhve.“

Vzal jsem si otvírák a otevřel minerálku. Strhl jsem korunku a nevychlazená minerálka zasyčela. Trochu zapěnila. Bublinky prskaly v hrdle láhve. Pil jsem a nemohl jsem se nabažit toho, jak mi perlila na jazyku.

„Tobě ale vyschlo! Když budeš chtít, donesou další, jen klidně pij.

Pivo do tebe taky teče jak voda do kanálu?  No ty máš ale splav!“

Vypil jsem skoro celou láhev minerálky. Položil jsem ji na stůl.

„Děkuju. Co za ni budu platit?“

„Nic. To je od  Nás  gratis…“

Soudruh Major si poposedl a přitáhl před sebe starý psací stroj.

Narovnal se a založil do stroje několik čistých bílých listů, proložených modrým propisovacím papírem.

Podíval se na mě dobrácky, jako otec na syna, kterému chce něco prominout.

„A můžeme začít. Očekávám, že mi řekneš něco k tomu tvému včerejšímu vystoupení.

Já tvoji výpověď zaprotokoluji, pak mi to podepíšeš a můžeš jít domů. Rozumíš mi?“

„Rozumím. Ale já nevím, co chcete, abych vám řekl. Proč bych měl mít včera  jakési Vystoupení? Já nikde přece nevystupoval!“

Nenechal mě pokračovat v řeči.

Zbrunátněl v obličeji a zařval.

„Ty jsi ale včera měl hodně, ale hodně velké  vystoupení ! Tak mě nehleď nasrat hned po ránu a vzpomeň si a odpovídej na moje otázky!“

Už vůbec nevypadal jako dobrácký strejda. Naháněl strach.

No tak si strach naháněj!

Poučen Spáčem, abych se k ničemu nepřiznal a zapíral, odpovídal jsem na Majorovy otázky pokrčením ramen a že si na nic nepamatuji.

Asi jsem ho hned po ránu nasral.

Zvedl telefon a zařval do něj.

„Službááá! Příjďte ke mně. Ihned.“

Ta Službááá bleskově přišla.

Zaklepala na dveře a otevřela.

„Přejete si soudruhu, majore?“

„Odvést do cely. Je 6.30 tak v 11 hodin mi jej sem předvedete. Odchod!“

Vstal jsem a odcházel se Službou, aby mě zavedla a zavřela do cely.

Fakt lidi nelhají, je zamřížovaná.

Na zemi v ní byla podobná pogumovaná podložka jako na záchytce, ale byla tam i vojenská deka na přikrytí a židle.

„Neležet, jen sedět.“

Řekla Službááá. 

Strčila mě dovnitř, za zamřížované dveře a dvakrát otočila v zámku velkým klíčem.

Všude mají asi interní nařízení zamykat dveře všech typů bez klik na dva západy.

Ani tyto železné zamřížované dveře neměly kliku zevnitř.

Sedl jsem si na dřevěnou židli a zavřel oči.

Proč mě sem nechal zavřít? Asi abych změkl.

Mohl jsem sledovat, jak ubíhá čas, ale na co.

Soudruh Službááá jistě nezapomene a v 11 hodin mě vezme nahoru k soudruhovi Majorovi k výslechu. 

Sezení bylo nepohodlné a únavné. Vstal jsem a procházel se po cele.

Čas lépe utíkal.

Jeden, dva, tři a čtyři kroky. Stál jsem u zdi. Otočka a zpět čtyři kroky ke dveřím.