Smlouva s Ďáblem 50. díl


11. srpna 2010, autor tonyend,



Cítil jsem se docela fajn.
Jen ve mně byl jakýsi neklid.
No ten bude asi z toho prostředí.
Ještě nikdy jsem nebyl na policajtech, natož zavřený v cele předběžného zadržení.
Přesně v jedenáct přišla Službááá, odemkla a mohl jsem vystoupit ven z cely. Dvakrát zarachotil zámek a vyzvala mě, abych ji následoval. Vedla mě k soudruhovi Majorovi.
 
Sedl jsem si před něj na židli.
Major opět nasadil úsměv a zatvářil se přátelsky.
„Odpočinul sis, tak začneme znova. Od začátku.“
„Ale když já si na nic ze včerejška nepamatuju. Jaké jsem měl mít   Vystoupení?“
 „Tak Ty to nevíš? Ale že ses ožral jak to prase, tak na to si snad pamatuješ, nebo ani na to ne?!“
„ To ano, já od rána pil a asi jsem se pořádně opil. Ale už to neudělám, tak proto jsem tady a proto jsem byl na té  Záchytce?“
Soudruh Major se zhluboka nadechl.
„Ano, ožralého tě zajistila odpoledne hlídka na náměstí. Budil jsi veřejné pohoršení. Byl jsi tak opilý, že jsi nemohl ani mluvit, kdybys mohl, tak jsme si tě nechali tady u  Nás a nemuseli jsme tě vézt na záchytku do Šternberku.
Ale pro tu silnou podnapilost tu nejsi!
Čekám, co řekneš k tomu, co jsi vyváděl, pamatuješ si, co jsi provedl?“
„Když já si na nic nemůžu vzpomenout… A vy mně neřeknete, co jsem měl provést?“
„To tedy můžu, jen to potřebuji slyšet ještě od tebe, co tě k tomu vedlo a kdo tě k tomu navedl!“
„Ale k čemu, pořád nevím, o čem to mluvíte…“
 „Odpoledne jsme dostali od Někoho oznámení, že někdo, a ten Někdo  to jsi byl ty, že někdo zneuctil v parku u vlakového nádraží sochu soudruha Lenina.
Dostali jsme přesný popis a tak tě hlídka našla a zajistila.
Pro silnou podnapilost jsi nebyl schopen výslechu na oddělení a v takovém případu, v zájmu opilcova zdraví, jsme tě museli odvézt na záchytku.“
„Já, já že jsem měl zneuctít sochu soudruha Lenina? Prosím vás, a jak bych To měl udělat? Já jen vím, že tam nějaká socha stojí, ale že by to byl sám Lenin…“
 „Já ti osvěžím paměť. Narazil jsi mu na hlavu zimní čepici s bambulí, přes ruku pověsil páru obnošených starých tenisek a na prst mu navlékl potrhanou školní aktovku! Tak co, už si vzpomínáš?!
Chci slyšet, kdo ti dal ty věci, kdo tě tam poslal, chci slyšet jméno nebo jména! Nebo to bylo všechno z tvé hlavy? Mluv!“
Tak tohle tě tak sere? Taková blbost?
Chtělo se mi smát, ale nasadil jsem koženou masku a tvářil se jako hromádka neštěstí. Zatnul jsem zuby a ani náznakem neprozradil, jak bych se chtěl smát.
Na plné pecky.
„Tak soudruhu Majore, o tom já nic nevím. Fakt to někdo udělal?“
Soudruh Major opět vybuchl.
„Néé!  Ne Někdo, ale tys to byl!
Tys to provedl hned okolo poledne, přesný čas nám Někdo neuvedl, ale poznal tě, než jsme tě odvezli.
Rozumíš? Byl jsi usvědčen! Tak se nedělej blbým a vyklop to.
Kdo tě k tomu navedl, viděl tam jen tebe!“
„Já si opravdu na nic nevzpomínám, na nic si nepamatuju, mám prostě velké okno. Vím jen to, že jsem se dopoledne napil jen trošku piva a ..“
„Já ti dám, že jen  trošku! To bys nebyl ožralý, jak to prase! Kolik jsi toho vypil a kde?“
„No tak jo, napil jsem se, když z pivovaru přijel ten žebřiňák s pivem na náměstí. Rozdávali z něj lidem pivo zadarmo do těch voskových kelímků. Tak jsem si dal jedno, pak druhé, potom třetí a řekl bych, že jsem jich vypil možná pětadvacet. Ale nevím to přesně, já když piju, tak to nepočítám… Jen si vybavuju, že jsem si chodil pro pivo a pil, asi jsem to přehnal a opil jsem se. A byl jsem taky v hospodě. Jinak si vážně nic ze včerejška nepamatuju.“
Zatajil jsem před ním raději fakt, že jsem se opil v pivovaru ve sklepě. Nechtěl jsem dostat chlapy do možného průšvihu.
„Víte, já už ale přestal s pitím. Taky chodím kvůli tomu ke Špacírovi, k tomu panu psychiatrovi.“
„K jakému Špacírovi? Takového doktora tady neznám.“
„Ale on se jmenuje pan doktor Procházka. Já mu tak říkám ze srandy. Špacír. A taky chodím k panu doktorovi Menge… Mráčkovi, jsem nemocný, mám cukrovku.“
 „Ty se učíš v pivovaru, kurva tam to teda musí ale vypadat, když vás nechají tak chlastat. Budeme se muset na vás více zaměřit.
Jak to, že pijete? Kdo vám to tam dovolil?
A jsi nemocný. To se podívejme!
Tak Ty máš cukrovku a tak se ožereš?
Víš, že tě to mohlo zabít, že cukráři nesmí chlastat?
A ty se už léčíš s pitím u toho Procházky? Nevymýšlíš si?“
Nahodil jsem udičku a Major se nechal chytit.
Zabral jak kapřík na anýzové těstíčko.
Ale bude mi to co platné?
„Ano, učím se druhým rokem na sládka. Ale začal jsem mít s pitím problémy, tak jsem se svěřil panu Mráčkovi, ten mne pak poslal k panu doktorovi Procházkovi a pana Procházku pozvali k nám do školy.  Aby udělal přednášku o Alkoholismu.
„Jenže tys na ní v tom případě určitě nebyl, že?!“
„Ale kdepak, nemáte pravdu, celá třída si to vyslechla, já taky!“
„To je teď nepodstatné. Mě zajímá ten Lenin, tak co, jak to bylo, kápni božskou, já to zapíšu, přečteš si to, podepíšeš a můžeš jít domů.“
„Ale já si na nic nemůže vzpomenout. Vím jen to, jak jsem pil a pak už nic. Jen jak mě bolela záda a probudil jsem se na pogumované matraci na té záchytce.“
Major se asi zase nasral, možná chtěl už jít taky na oběd, tak zvedl telefon a zařval do něj.
„Službááá…Ke mně!“
„Pane majore, já mám velkou žízeň, já musím kvůli té cukrovce pořád pít, můžu dostat ještě minerálku, tuto bych dopil a mám v ní na dně…“
„Napij se hošánku a já tě pak nechám do večera zavřeného v cele. Však ty začneš zpívat…“
Je to zvláštní, ale pokaždé po pořádné opilosti jsem měl v sobě směsici protichůdných pocitů.
Od pocitu viny, studu, že jsem se opil, až po jásavou náladu, eufórii, která sice dlouho netrvala, ale byl jsem v ní schopen všeho.
Teď jsem ji právě měl.
Bylo mi fuk, že jsem na policajtech, bylo mi všechno jedno.
„A co bych vám měl pěkného Zazpívat? Když já zpívat moc neumím…“
Neodpověděl. Jen řekl Službě, aby mě odvedla zpátky do cely.
Tam jsem byl zavřený do osmnácti hodin.
Pak mě odvedla Služba zase nahoru, do kanceláře soudruha Majora.
Nevěděl jsem, že mají tak dlouhou pracovní dobu.
Seděl tam a chtěl pokračovat v mém výslechu.
Měl jsem hlad a velkou žízeň.
Jídlo jsem nedostal, ale láhev s minerálkou ano.
Radil mi, abych se přiznal, že napíše ten protokol, já že jej podepíšu a pustí mě.
K ničemu jsem se ale nepřiznal, zatloukal jsem jak ten Fučík na gestapu.
Ano, pil jsem a opil jsem se do němoty. Na nic si ale nepamatuji.
Nechal mě znovu odvést do cely a Služba mi řekla, že si už můžu lehnout.
Na otázku, kdy zase půjdu nahoru, řekla, že neví.
Možná později, ale že to sama neví.
Oni, že mají času dost.
Třeba mě nechají vyspat a pokračovat se bude zítra.
Zamkla na dva západy a nechala mě na pokoji.
Byl jsem rád, že si můžu lehnout.
Jenže mi začalo být nějak zle.
 
Lehl jsem si na tu pogumovanou věc a přikryl se vojenskou dekou. Nevadilo mi, že nade mnou vysoko pod stropem svítí žárovka.
Schoulil jsem se do klubíčka a snažil se na nic nemyslet. Nešlo to.
Začal jsem si vyčítat, že jsem se tak kurevsky opil, že jsem provedl tu klukovinu s Leninem. Že jsem se měl opít, na Lenina se vysrat a jít se vyspat raději na internát.
Asi bych měl taky průšvih, ale bez policajtů. Co bude dál? Co po mně budou chtít? Mám se přiznat, nebo nemám… 
Ne, nepřiznám se k ničemu.
Takto rozhodnutý jsem se snažil zaspat.
Usnul jsem a spal neklidně.
Uvnitř se v mé mysli probudil ten Jakýsi divný pocit.
Byl silnější a silnější.
Zdálo se mi, jak ke mně promlouvá Ďábel.
Viděl a slyšel jsem ho.
Stál přede mnou.
 
Stál přede mnou ten slušně vypadající úředník s luxusní aktovkou. Poplácával po ní rukou.
„ Ano ano, mám v ní tu naši Smlouvu!
Ty ses mi líbil od samého začátku. Je to nádhera, být opilý tak mladý.
Nevinné dítě! To se obzvláště cení. Proto se ti tak věnuji. To dovedu ocenit.
Jsi jeden z vyjímečných pijáků!
Pod mou ochranou se ti bude dařit náramně pít. Mám tak trochu výhradu k tomu, že preferuješ jen to pivo. Ale dáš si pořádně, to je v pořádku.
Ale ty jsi chtěl přestat, že ano? Tak to se ti nepodaří.
Dal jsem ti možnost pít a ty jsi mi za to ještě vlastně nic nenabídl.
Něco Dobrého.Něco moc dobrého!
Něco, na čem ti bude záležet, co by ti mohlo chybět.
Když ti to seberu, budeš mít zase možnost kvůli tomu pít.
A jak říkám já Pořádně!
Nechci už slyšet Já budu pít jen trošku.
Jen trošičku pivečka.
Žádné to ťuťu ňuňu !
Já chci od tebe slyšet hezky nahlas Hospodo pivo na stůl!
Ne jedno, ale deset, dvacet piv!
A vím, že jsi zamilovaný.
To je dobře.
Čím víc ji budeš milovat, tím lépe. Hlavně pro mě!
Já ti v tom nej nečekanějším okamžiku tvou lásku seberu.
První Dobrou věc, kterou máš.
A člověk bez své lásky, ten se může zbláznit, jak mu bude chybět.
Láska, to je jeden z největších z lidských darů, je to největší Dobro, které lidé můžou mít.
Ty zůstaneš bez své lásky. Nebudeš Nic.
Zůstane ti jen nesnesitelná bolest v srdci, denní prázdnota a nekonečné trápení. Ale já dostanu, co mi patří, a budu spokojen.
A ty zato budeš pít ještě víc.
Budeš si léčit zlomené srdce, tu bolest a prázdnotu dalším pitím.
Možná, že zase najdeš něco Dobrého.
A já si počkám a s radostí tě o ně připravím.
To mi věř!
Už se těším, jak ti bude chybět ta tvá Erika.
 
Máš dobrý vkus.
Opravdu krásné děvče.
Je inteligentní a jak hraje na ten klavír!
Jsi z ní celý pryč a dokonce tě oslovuje paní Hudba!
Škoda, že tvá Erika také nepije. Líbí se mi opilí muzikanti.
To je krásný pohled, když se takový muzikant zpije.
Hraje někde v lokále na klavír a smutkem brečí do kláves.
Chtěl by se ze všeho toho smutku vyplakat.
A tak hraje, lidé mu podstrkují panáky, tak hraje a pije na smutek.
Má taky Smlouvu.
Jak je tam všem pro smích, to je k popukání. To mám rád.
No nic, abych to nezamluvil.
Jsem zde pro to, že oznamuji, že si beru tvoji Lásku!“
 
Zakřičel jsem na něj, že mi Eriku nesmí vzít.
Řval jsem a vstal z gumové podložky a začal jej bít do tváře.
Ďábel byl ale mrštný.
Každé mé ráně se dokázal vyhnout, jako ten nejlepší mistr světa v boxu.
Běhal jsem za ním po cele, nemohl jsem jej pořád dostat, dát mu direkt a poslat jej K. O. k zemi.
Řval jsem na něj, běhal jako šílený, brečel jsem a pořád řval, že mu ji nikdy nedám, že ji budu chránit svým tělem, že bych pro ni položil svůj život, ale její lásku mi nesmí vzít!
Smál se na mě z kouta cely, běžel jsem k němu, ale objevil se ve druhém, smál se mi a vysmíval. Nakonec se vznesl ke stropu, vedle té žárovky a zůstal na stropu jako přilepený.
Nemohl jsem na něj došáhnout, stoupal jsem si na špičky a marně jsem se po něm natahoval.
A pořád jsem na něj křičel, že nikdy, nikdy…
Rozmlátil jsem dřevěnou židli o podlahu a kusy dřeva jsem po něm začal házet. Chtěl jsem jej srazit z toho stropu dolů, rozbít mu ten jeho úlisný a přívětivý ksicht.
Hlavně mu ale vytrhnout z ruky luxusní aktovku, vzít si z ní moji Smlouvu a roztrhat ji na milión kousků.
Podařilo se mi několik zásahů, ale Ďábel nespadl.
Trefil jsem při tom také žárovku.
 
Hluk z cely přilákal Službu, aby se přišla podívat do chodby, co se děje.
Otevřela dveře chodby a dívala se k cele v okamžiku, kdy jsem tam tak řval a házel nohama ze židle po stropě, a v tom jsem srazil žárovku.
V cele byla tma jak v pytli.
Služba stála mezi dveřmi na chodbě, ve které se svítilo, a křičela na mě, co se děje, že dostanu Nakládačku, až se z ní poseru a já řval na něj, že za mnou přišel Ďábel, že je tam pod stropem a chce mi vzít moji milovanou Eriku, že ho musím sundat dolů, vzít mu aktovku, že tam má smlouvy, že ho zabiju.
Služba opatrně přistoupila a zkontrolovala, zda je má cela zamčená. Světlo z chodby matně osvětlovalo tu spoušť, kterou jsem stihl udělat.
Řval jsem na něj, aby mi pomohla, aby mi dala svoji zbraň, že chci střílet na Ďábla a zabít ho jednou pro vždy.
Zeptala se, kde koho vidím, že tam nikdo není.
Rozzuřil mě ten hlupák ještě víc.
Jak jej nemůže vidět, když já Ďábla viděl a mluvil s ním?
Zakřičela, abych se uklidnil, ale o to víc jsem řval, že mě nechal napospas Ďáblovi.
Rychle odešla, dveře od chodby nechala otevřené.
Z chodby dopadalo trochu světla na moji celu.
Vysílený tím bojem jsem si lehl na zem, ne na gumovou podušku, ležel jsem na studené podlaze a sténal jsem.
Pak jsem se začal třást zimnicí.
V zamřížovaných dveřích jsem zahlédl nějaké postavy v uniformách.
Byli to Oni, nevím kolik jich bylo, ale stáli před celou a radili se, co mají dělat.
Nejchytřejší On rozhodl, že budou muset zavolat ihned lékaře.
Nevím, komu zavolali, ale ten je odkázal, když mu popsali, v jakém jsem stavu, na psychiatra, ten že mi dá injekci na zklidnění a co dál, řekne až na místě.
 
Služební automobil přivezl, nevím kdy, na místní oddělení VB v Hradišti silně rozespalého psychiatra Procházku.
Nesl sebou velkou hnědou lékařskou aktovku
Doprovodili ho k cele a ukázali na mne.
Ani jsem ho pořádně nevnímal.
Asi se jich zeptal, proč jsem zavřený v cele.
Museli mu říct, jak jsem byl v pátek silně opilý.
Přikázál, aby opatrně otevřeli dveře cely a zpacifikovali mne.
Jeden On odemkl dveře.
Vystartoval jsem po něm jak puma.
Srazil mě nějakým chvatem k zemi a vrhli se na mě další dva Oni.
Škubal jsem sebou, bránil se sevření, ale marně.
Řval jsem, že si mají dát pozor, že je nad námi Ďábel, že je právě pod stropem. Slyšel jsem, jak jim doktor Procházka něco říká.
„Držte ho pevně a stáhněte mu kalhoty.“
Otevřel svoji aktovku a vyndal z ní injekční stříkačku a jednu skleněnou ampuli.
Ťukl naučeným pohybem o zúžený vršek ampule.
Vršek spadl na zem a sklo cinklo.
Nasadil jehlu na stříkačku a natáhl do ní obsah z ampule.
Jehlu mi asi vrazil do zadku, ale ani o tom jsem nevěděl.
Oni přihlíželi a mlčeli.
Až se jeden zeptal, co mi to píchl.
„Co mu to dáváte?“
„Plegomazin. Pořádnou dávku. Za chvilku bude jak beránek a musíte zavolat okamžitě sanitku a nechat jej odvézt do nemocnice.“
„Co to tady na nás zkoušel?“
„Nezkoušel nic. Řekl bych jen delirium. Blouznění. Ale tohle bude delirium tremens.
A to se nedá nacvičit, zasimulovat. K němu se člověk musí propít.
Jak ten kluk skončí, to bych sám rád věděl.“
„Vy jej znáte?“
„Tak trochu.“
 
Doktor Procházka vyčkal příjezdu sanitky.
Pozdravil se s mladým lékařem, který vystoupil z auta a hned se ptal, kde mají toho pacienta.
Vysvětlil mu, že se jedná o jednoho nezletilého alkoholika, u kterého se projevil záchvat deliria.
Teď leží v cele předběžného zadržení, momentálně zklidněn injekcí plegomazinu. Kazajka nebude nutná, ale doporučil urychlený převoz na Jednotku intenzivní péče. Pacient v posledních dvaceti čtyřech hodinách nepožil žádný alkohol.
Lékař požádal příslušníky VB o pomoc.
Řidič otevřel zadní část sanitky a přinesl transportní nosítka.
Spolu s nimi naložil Tonyho na nosítka a odnesl k sanitce.
Pomohli ještě Tonyho umístit na pevné lůžko, lékař jej pro jistotu zajistil popruhy přes nohy a hrudník. Takto spoutaný odjel Tony do nemocnice v Šternberku.
Bylo krátce po třetí hodině ráno a Hradiště se zanedlouho probudí do nového dne.
Do neděle 3. května roku 1970.
Mezi lidmi v Hradišti koluje fáma, že někdo zneuctil Leninovu sochu v parku u vlakového nádraží.
K tomu, že měl na hlavě kulicha, se přidává navíc, že měl mít plakát hanobící Sovětský svaz. Pachatele už chytili a sedí v base.
Řidič zapnul ječící sirénu a šlápl škodovce 1202 pořádně na plyn.
Jednotka intenzivní péče čekala na jeho příjezd, připravena převzít pacienta do své péče.
 
Tak se tam Tony ocitl na posteli, na které strávil dlouhých deset dní, aniž by věděl, kde vlastně je.
Musel být v prvních dnech k posteli přikurtován koženými řemeny s filcovým obložením, aby si nerozedral do krve kůži na zápěstích a nártech, jak sebou neklidně smýkal.
Ležel na posteli, s bažantem mezi nohami a v žíle na ruce zavedenou jehlu s hadičkou od kapaček.
Odmítal přijímat tekutiny a výživu, byl silně dehydratován. Lékařům nezbývalo nic jiného, než obojí spolu s léky dodat do jeho oslabeného organismu pomocí infuzní léčby.
Nereagoval na dotazy, stále blouznil a křičel  Ďábe, Ďábel…
Mlela s ním zimnice a celkový třes.
 
Lékaři i sestry si o něj dělali velké starosti. Mladistvého v takovém stavu nikdo z nich ještě nezažil.






Zařazeno v kategorii Četba na pokračování, Smlouva s Ďáblem





Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička