Smlouva s Ďáblem 51. díl


12. srpna 2010, autor tonyend,



Když se konečně jeho stav zlepšil natolik, že mohl ležet na posteli nespoután, začal rozpoznávat jednotlivé lékaře a sestry. Zlepšil se mu i rozostřený zrak, přestal se třást a začal pomalu jíst ústy.
Sestra jej hlídala, aby pil iontový nápoj pro posílení organismu.
 Z nejhoršího byl venku a tak celé dny jen prospal.
To se již udržel na nohách a za doprovodu došel na WC.
Začal se rozhlížet kolem a ptal se, kde to je.
Na nic si nemohl vzpomenout. Od kdy tu leží a proč tu je.
Pak byl přeložen na internu, na běžný pokoj.
První, na co podíval, byly dveře, které se za ním na pokoji zavřely. Oddechl si.
 Měly obě kliky. Jak zvenčí, tak zevnitř.
Jednoho dne po vizitě přišel ošetřující lékař a oznámil Tonymu, že jej navštíví dva pánové, jestli tuší kdo a proč přicházejí?
Tony přikývl.
„ Byl jsem opilý a vyzdobil jsem sochu Lenina. Jen jsem se k tomu nepřiznal. Pak si vzpomínám, že jsem byl na záchytce, pak na policajtech, tam jsem byl plný jakéhosi neklidu v těle a pak v cele. Potom už nic. Probral jsem se až zde. Kde jsem to vlastně ležel?“
„Na Jipce, na jednotce intenzivní péče, tady zachraňujeme lidi. Buď rád, že jsi z toho stavu venku. Byl hrozný pohled na tebe, to mi věř. Nechce se ani věřit, že jsi tak mladý a už tak piješ.
No k té soše, já nic neslyšel.
Museli jsme vyrozumět tvoje rodiče a školu, že jsi tady. Ozvali se, že za tebou přijedou jak rodiče, tak zástupce ze školy. Za chvilku jsou ti pánové v civilu tu. Tak já raději odcházím.“
Na pokoj vstoupili dva muži v civilním oděvu.
Oba byli vyšetřovatelé VB z Hradiště.
Žádali po Tonym doplňující informace k události ze dne  1. 5. 1970, které se měl dopustit.
Odmítl vypovídat, že si na nic nepamatuje.
Byl seznámen s faktem, že VB v Hradišti proti němu zahájilo trestní stíhání, z důvodného podezření, že spáchal pod vlivem alkoholu trestný čin podle § 104 Hanobení státu světové socialistické soustavy….
Za který může být potrestán až na dvě léta nepodmíněným odnětím svobody, nebo nápravným opatřením.
Jako mladistvému bude přidělen obhájce ex offo, se kterým se má poradit.
V krátké době bude případ uzavřen a předán na prokuraturu, která podá návrh na obžalobu k příslušnému soudu, v tomto případu Městskému soudu v Hradišti.
Vyšetřovatelé odešli. Před Tonym byly nejisté dny.
 
 
 Pak se v nemocničním pokoji střídaly návštěvy.
Jako první se objevil jeho obhájce, JUDr. Klíma.
Nechal si vyprávět od Tonyho, co v ten osudný den dělal.
Naléhal, aby si vzpomněl na všechno, pokud si na to pamatuje.
Nejlépe hodinu za hodinou.
Tony nevěděl, jestli má hovořit skutečně o všem.
Rozhodl se poslechnout rady Spáče, zapírat a zapírat. Proto i obhájci řekl to, co na VB.
Že se od rána potuloval po pivovaře, jak pil pivo, které se přivezlo na žebřiňáku na náměstí pro manifestující, a pak šel do hospody na náměstí, kde se dorazil a opil do němoty.
Na nic víc si nepamatuje.
 A že se probudil až na záchytce, ale neví, jak se tam dostal.
Obhájce si dělal poznámky a řekl, že to vypadá docela dobře, že to nebude tak hrozné, když se věci měly takto.
Že to svědectví proti Tonymu podala jen jedna osoba, bohužel v tomto případě nepůjde uplatnit tak zvané tvrzení proti tvrzení, protože jsi byl Tony silně podnapilý. Ale právě na to tuto opilost to uhrajeme.
Na VB si vyžádali totiž k doplnění obvinění zprávu ze Záchytné stanice.
 Z té vyplývá, že v době příjezdu na záchytku, což bylo v 15 hodin, po kontrolním odběru krve na alkohol, tak ti naměřili pěkných 3.8 promile, což je těžká opilost.
 A vyžádám si znalecký posudek, alkohol plus ta cukrovka, no vidím to na nepříčetnost.
Bude záležet, jak to vezme protistrana, soudruh z prokuratury.
Šanci na překvalifikování stočtverky je v tomto případě značná.
 Na nic si nepamatuješ, tak i u soudu mlč!
Prosadím shovívavost k tvému věku, náprava je možná a společensky nebylo tvé jednání nebezpečné.
 Ale politicky… Tam bude problém, ale ty jsou, abychom se s nimi poprali.
Beze mne nic nikomu nesmíš podepsat.
S návrhem na trestní řízení souhlasíme a s podáním obžaloby také.
To se nedá. Ostatní nech na mně.
 A když za tebou někdo příjde a řekne, že je soudní znalec, tak se s ním můžeš bavit, ale o Leninovi mlč.
Mluv jen o svém pití, od kdy piješ a kolik jsi toho vypil a za jak dlouho. Ještě se uvidíme a pak u soudu.
 
V jeden další den přijel otec spolu s třídním učitelem Letochou. Cestou se o mně asi dost bavili.
Ani jeden to nemohl pochopit, co jsem udělal.
Otec určitě a Letocha to mohl tušit.
O pití učňů na internátu si cvrlikali i vrabci na všech hradišťských střechách.
Jen na internátě se všichni dělali, že se nic neděje.
Mlčeli a nic neviděli. Ale jen do doby, než se stane průser.
A průser nastane, když se neobhájí Rudý prapor. Pak chybí na konci roku, pár chlebíčků, dvě decky vína a hlavně, hlavně prémie. Tak žádný průser!
Letocha mně oznámil, že vedení školy přihlédlo k dosavadním studijním výsledkům, dobrému pracovnímu hodnocení a proto vzhledem k tomu, že je předpoklad pro dlouhodobější hospitalizaci, budu mít uzavřen 2. ročník již nyní.
Ale. Vzhledem k tomu, že jsem se dopustil protiprávního jednání a jsem v trestním řízení, tak se vedení školy rozhodlo, v zájmu ochránit dobré jméno školy, k tomu, že mně bude vysloveno podmíněné vyloučení, pokud se bude opakovat opilství či nějaká výtržnost, budu ze školy vyloučen se všemi následujícímí dopady. Nástup do 3. ročníku je v úterý 1. září.
Otec mně řekl, že v nemocnici nebude mluvit, že si to řekneme až doma.
 
Tony si pomyslel něco o tom, že opilci mají v životě štěstí.
20. května byl z nemocnice propuštěn a odcestoval do Hradiště s neschopenkou v kapse. Zastavil se na internát pro své věci a jel domů.
26. května se do Hradiště vrátil.
K soudnímu projednání svého případu.
Soud byl rychlý.
Jeho obhájce odvedl vynikající práci společně se soudním znalcem.
Jako obhájce uznal argumenty obžaloby, že se Tony trestního činu sice dopustil, ale pro těžkou opilost, podloženou zprávou ze Záchytné stanice ve Šternberku, ve které se uvádí hodnota 3.8 promile alkoholu v krvi, se stal podle soudního znalce nepříčetným. Sám Tony se přiznal, že vypil -Asi- 25 piv, hradišťských desítek. Že si na nic nepamatuje. Svého celkového vystupování dne 1. května velmi lituje. Projevil vážný zájem o ústavní protialkoholní léčbu.
Prokurátor uznal argumenty soudního znalce a tak byl Tony prohlášen, že v době konání trestného činu by nepříčetný kvůli velmi těžké opilosti, kterou si sám přivodil, cizí zavinění v podávání alkoholu nebylo zjištěno.
A proto nebyl souzen za § 104, ale podle § 201 Opilství.
Navíc přijal rozhodnutí školy, vyloučit podmíněně Tonyho ze školy, pokud se dopustí další výtržnosti a opilství.
Předsedkyně soudu přečetla rozsudek.
Za § 201 Opilství.
Trestem bylo nakonec Nápravné opatření.
Podmíněné odsouzení na dobu 6 měsíců se zkušební dobou 18 měsíců, zákaz nadměrného požívání alkoholických nápojů a soudem nařízená protialkoholní léčba v délce 180dnů.
Proti rozsudku se nikdo neodvolal. Přijaly jej obě strany.
Další trest měl Tony doma.
Otec rozhodl, že může být pod jeho střechou do svých 18 let, pak si může jít, kam chce a dělat co se mu zlíbí, třeba se upít k smrti.
Tony pochopil, že sranda skončila.
Nečekal na nic.
Ihned po vynesení rozsudku navštívil psychiatra Procházku a řekl mu, jak dopadl. Že se chce jít protialkoholně léčit, co má pro to udělat.
 Doktor Procházka zvedl telefon a zavolal svému příteli, primáři Mikulkovi do Šternberku, aby přijal Tonyho co nejdříve na Protialkoholní oddělení. Vyhověl jeho žádosti.
 
V pondělí 1. června se Tony hlásil na příjmu Protialkoholní léčebny ve Šternberku se stejným hnědým otlučeným kufrem, se kterým přijel 1. září 1968 do Hradiště.
Teď tam stál s kufrem docela jiný Tony.
 
 
 
 
Pachatel se vrací na místo činu.
Já jsem se vrátil do Šternberku.
 Zdejší nemocnice měla Protialkoholní oddělení. Detox.
Mezi alkoholiky je to ale Odmašťovna.
Vedlejší budovy jsou určeny pro Psychiatrická oddělení. A ty mají pojmenování Pakárna.
Alkoholici se nestydí za to, že jsou v Odmašťovně.
Asi proto, že se cítí být vnitřně tak nějak zaneřádění. Svými flámy, lhaním a věčnými sliby. Také se tak začínám cítit a proto se nijak nebudu bránit léčbě a zařadím se mezi další špinavce na oddělení, kteří chtějí a touží být vyčištěni.
Protialkoholní oddělení byla jedna samostatně stojící dlouhá budova.
 Už na první pohled působila chladně, cize.
Dveře hlavního vchodu byly otevřené. Vyzývaly mě, abych se nebál a vstoupil do nich.
Vešel jsem do nich s kufrem v ruce a ohlédl jsem se.
Bál jsem se, že se ty dveře za mnou automaticky zavřou na dlouhých 180 dní a budou bez kliky. Udělal jsem pár kroků po zeleném linoleu a ohlédl jsem se.
Dveře zůstaly otevřené, měly kliku i zevnitř a dávaly tak naději na svobodný pohyb.
Šel jsem chodbou a hledal místnost doktora Zbořila.
Měl jsem se u něj hlásit.
Všude kolem nezvyklé ticho a klid. Prvotní pocit chladu a cizoty zmizel.
Z jedněch dveří vyšla sestřička.
„Dobrý den, sestřičko, kde najdu pana doktora Zbořila?“
Zastavila se a podívala se na mě.
„Máš tady někoho z rodiny na léčení? Jestli neseš v tom kufru pro něj věci, tak obsah můžu zkontrolovat sama a kufr předám.“
„Ne, nemám tu nikoho, já se přicházím nahlásit k nástupu léčby, ten kufr je můj.“
Stála a dívala se nechápavě. Pak ukázala na jedny z mnoha dveří.
„Zaklepej a počkej, nevím, jestli pan doktor nemá návštěvu.“
Odkráčela dlouhou chodbou.
Podíval jsem se za ní. Byla mladá a hezká.
Na dveřích jsem uviděl štítek. Obyčejný papírový štítek vystřižený z výkresu.
PRACOVNA LÉKAŘE
Zaklepal jsem a čekal, až uslyším výzvu, že můžu vstoupit.
 Dveře se však otevřely a stál v nich muž v bílém, asi třicátník, s vážnou tváří.
„Co si přejete?“
„Přišel jsem se léčit z pití. Jmenuji se Antonín Wolf. Soud mi nařídil ochrannou protialkoholní léčbu.“
„Pojďte za mnou dovnitř a posaďte se. Promluvíme si a pak vás pošlu za sestřičkami…“
Pracovna lékaře byla docela obyčejná cimra, vybavená nejnutnějším. Doktorské křeslo, pracovní stůl s psacím strojem, šatní skříň a dvě židle pro návštěvy. A zašlapaný koberec. Na okně tři květináčky s pichlavými kaktusy.
Zavřel jsem dveře a zůstali jsme stát.
„Promiňte, zapomněl jsem se představit. Jmenuji se Zbořil a jsem zde na oddělení lékařem. Posaďte se. Hned budeme pokračovat.“
Podal mi ruku a pevně stiskl.
Kufr jsem nechal stát u dveří a posadil jsem se.
„Pane Wolf, máte rozhodnutí od soudu?“
„Ne. To nemám.“
„Ale řekl jste, že máte soudem nařízenou léčbu!“
„Ano. Mám. Ale rozsudek nabude právní moci až v pátek 13. června. A v pátek třináctého…Mám svátek. Ne. Nemám ho sebou. Já hned od soudu šel ke svému psychiatrovi panu Procházkovi a ten mi zařídil, že mám nastoupit už dnes. Domluvil to s panem Mikulkou, že později soud přihlédne k faktu, že jsem nastoupil na léčbu sám a je možné, že můžu očekávat zkrácení pobytu.“
„Pan Mikulka je primář našeho oddělení. Tak proto. Jedině on může rozhodnout o vyjímce. Dobře. Tak jste tu a můžeme přejít k formalitám. Půjdeme do přijímací ordinace. Vezměte si ten kufr a pojďte za mnou.“
Na Protialkoholním oddělení jsem si všimnul, že se pořád za někým chodí.
Za kolegou alkoholikem, za sestrami, za lékařem, za primářem a psycholožkou tak dlouho, až uznají, že dotyčný je schopen samostatného života a vykopnou jej, jako vyléčeného ze dveří léčebny ven.
Už neuslyší žádné -Pojďte za mnou-.
Už žádné vodění za ručičky. Abstinující alkoholiku hezky po svých a sám!
 A bude mít smůlu, jestli tam venku bude muset zase za někým chodit.
Jakmile přestane rozhodovat sám o sobě, bude ztracen a je otázkou času, kdy přestane abstinovat a začne znovu pít.
Ale dveře Protialkoholní oddělení mu budou stále otevřeny. Odmašťuje se zde nonstop celý rok.
 Když příjde alkoholik s kufrem po 20 hodině, že se hlásí k léčbě, bude mít jen malou smůlu. Dveře najde zavřené.
Ale jen proto, že se oddělení po této hodině zamyká.
Také na dva západy. Asi je toto interní nařízení platné všude.
To pak musí dlouze mačkat tlačítko zvonku.
Zvonek kdesi jančí, kladívko magnetu mlátí do ocelového kalichu a pořád to nikdo neslyší a nepřichází. Alkoholik je zmaten.
Tak já se chci léčit…a nikdo o mne nemá zájem!
 Ale slyší. A dočká se otevření a vřelého přivítání.
Sestra podá klíč ode dveří spolehlivému délesloužícímu alkoholikovi, který požívá důvěry personálu.
Je to zástupce předsedy samosprávy pacientů.
Už se dívá na alkohol z patra.
Je tu dost dlouho na to, aby dostal chuť napít se a zdrhnout, když si může odemknout. Chuť by možná ještě měl, ale brání se jí, jak umí a jak jej to zde učí. Mít v ruce klíč, od čehokoli, to je jako dostat medajli. Pocta.
Každý ví, to je on, klíčník.
 Alkoholik požívající dočasnou důvěru. Nechce zklamat ty, kteří mu důvěřují a nechce zradit sám sebe, své přesvědčení, že přestane pít. Proto jde s důvěrou sestry odemknout dveře a vpustí příchozího dovnitř. Nezdrhne. Nezklame.
Zvonek za dveřmi drnčí a v hlavě příchozího rezonuje ozvěna jeho propitých nocí, prosby manželky, aby se vzpamatoval a přestal s pitím.
Proč ne? Proč nepřestat?
Přestane přece za měsíc, když chce, třeba dvacet krát!
 Není nic snazšího, než kdykoli s pitím přestat.
 Slib neublíží.
Nejtěžší je však po přestání trvale abstinovat.
Slovo alkoholika je jak chmýří na pampelišce.
Drží se, ale jakmile zafouká vánek bažení po alkoholu, tak odletí.
Někde se zachytí a znova. Slíbí cokoli.
Zafouká první větřík z větřáku v hospodě, kolem které projde a zavoní mu v nose zahulená hospoda, představí si ten půllitrový kus zlata v krýglu, uvidí, jak kamarádi drží velké štamprlata s kořalkou, která do nich zabodává své ostré drápky a zatouží po takovém trýznění.
 Následky bolí, ale dají se vydržet.
A pak, když teče do bot tak slibovat.
Všem a všechno.
Pán slíbí kožich a už ten slib zahřeje!
 Když se jednoho dne probudí, nahý, mokrý s boulí na hlavě, bez peněz, tak si vzpomene na zdejší zvonek.
První a poslední naděje.  Zvonek u dveří Odmašťovny.A zvoní a zvoní.
 Tady ten zvonek, to je jistota. Pořád je někdo doma. A je zde vítán.
Jen si musí na devadesát, nebo více dnů odepřít alkohol.
 Pak zase může svobodně odejít, stejně svobodně, jako sem přišel.
A jako svobodný člověk se může rozhodnout.
Trvale abstinovat, nebo se stát pampeliškou.
Žlutě kvést, zářit jak sluníčko, dívejte se, já nepiju, ale jakmile odkvete, z květu je bílé chmýří, které vítr roznese bůhví kam, tak i on jednoho dne povolí ve svém skálopevném přesvědčení a odletí se někam trošku napít.
„Nad čím jste se zamyslel?“
„To nic pane doktore, jen mě něco napadlo. Můžeme jít.“
V příjmové ordinaci byl také klid. Doktor Zbořil otevřel dveře a vešli jsme dovnitř.
Od stolu vstala starší sestra. Ne ledajaká. Byla to sestra, paní staniční.
„Dobrý den, pane doktore. Pán je nový příjem?“
„Ano. Posaďte se, pane Wolf.
Sestřičky se vám budou věnovat, jak budou hotovy s papíry, tak se na vás podívám. Zavolají mě.
Tak zatím nashledanou.“
Seděl jsem před pracovním stolem a odpovídal na otázky.
Když jsem řekl všechno, co bylo tak důležité pro můj příjem na oddělení, když bylo všechno napsáno na jednom listu strojopisu, tak zavolala pana doktora Zbořila.
Změřil mi tlak, výšku, váhu a zeptal se, jestli se s něčím léčím.
 Řekl jsem, že mám cukrovku. Dal pokyn setřičce, aby mi odebrala krev.
Pokud budu mít nález, budu mít dietní stravu číslo devět, ale když budu mít -Chycená- játra, tak jinou. Trojku.
Také jsem si foukl do detekční trubičky, jestli jsem nepřišel s alkoholem v krvi. Kdyby zezelenala, musel bych být odveden na záchytku.
Trubička barvu nezměnila. Pan doktor se na mě usmál.
Spokojeně a přátelsky.
Přeložil jsem si to po svém.
Pane Wolf, jste u nás správně, jste tady vítán!
Ta trubička byla vstupenka na scénu Protialkoholní léčebny ve Šternberku.
Sestra mě požádala, abych otevřel kufr.
 Prohrabala všechny věci a zeptala se, jestli nemám ukrytý alkohol.
Zavrtěl jsem hlavou.
„Nemám u sebe ani kapku. A že piji jen pivo. Teda, že jsem pil jen pivo, ale už nechci. Že se chci zbavit svého zlozvyku.“






Zařazeno v kategorii Četba na pokračování, Smlouva s Ďáblem





Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička