Smlouva s Ďáblem 52. díl


13. srpna 2010, autor tonyend,



Byl jsem upozorněn, že to není zlozvyk, ale nebezpečný návyk, kterého mě tady zbaví, ale musím spolupracovat.
Mohl jsem si kufr s prádlem zavřít a řekla, Pojďte za mnou.
Zavedla mě k jedněm z mnoha dveří v prvním patře.
Otevřela je a v té místnosti, připomínající můj pokoj na internátě, seděl za stolem muž. Něco psal.
„Pane předsedo, nový příjem. Věnujte se mu, ano?“
Pan předseda pozvedl hlavu od lejster na stole.
„ To víte, že ano!“
Odložil barevnou tužku na stůl a vstal. Sestra mě nechala s ním a odešla po své práci.
Pan předseda se mi představil.
„Jmenuji se Novák. Mám funkci předsedy samosprávy pacientů na oddělení. Cokoli budete potřebovat, tak to bude přeze mne. Jsem takový styčný důstojník mezi pacienty a personálem. Můžete se obrátit i přímo na lékaře, ale vidí to raději takto.
Pojďte za mnou, zavedu vás na světnici, ubytujete se a seznámí te se vším, jak to tady u nás chodí.“
Vedl mne dlouhou chodbou, na každé straně byly dveře od světnic.
Napočítal jsem celkem deset dveří. Pět na každé straně chodby. Nad každými byla cedule s číslem a čtyřmi jmény. Zastavil se u jedněch, kde bylo číslo sedm, a na cedulce byla jen tři jména. Já měl být dopsán jako čtvrtý.
 
Pan předseda Novák otevřel dveře pokoje.
„Pojď za mnou.“
 Přešel k tykání.
Vstoupili jsme dovnitř.
„Zavři dveře a posaď se ke stolu. Proberu to s tebou v rychlosti, když budeš mít otázky, tak ti pomůžou kolegové, spolupacienti. Jinak se můžeš kdykoli obracet na mne a mého zástupce.
Pamatuj si, že se zde oslovujeme buď jménem, nebo Pane kolego. Od této chvíle se tvé chování, jednání a přístup k pobytu i léčbě bude hodnotit.
Červenými a černými body.
Čím více červených bodů budeš mít, tím lépe.
 Ale černé body smažou červené, tak na to si dávej bacha.
Tady na skříni, je Denní řád oddělení.
Přečti si jej pozorně a řiď se s ním. Předejdeš mnoha nepříjemnostem.
Všechno je nutno dodržovat.
Za porušení pravidel dostaneš černé body. Všechno je tam popsáno. Kolegové ze světnice ti ochotně poradí.
Jseš tady dobrovolně, nebo ti to nařídil soud? Tady si všechno říkáme zcela otevřeně, ale nic se nesmí vynášet ven. Co je tady, tady také zůstane, jen mezi námi kolegy a personálem.
A všichni si tykáme. Je jedno, kolik máš roků, je jedno jestli hážeš lopatou, nebo jsi profesor na Vysoké. Tady je už komunismus, ale nikde to neříkej. Tady jsme si všichni rovni. Jsme Alkoholici na léčení. Jen k personálu musíš být vstřícný a při oslovování pro změnu vykat. Oni ti můžou buď tykat, to až po nějakém čase, nebo zůstane u vykání. Abys nebyl překvapený. Pane Kolego!
Pokoj je čtyř lůžkový.
Vybavení vidíš. Tamhle ta postel u okna bude tvá.
U okna nikdo nechce být. Prý je jim zima.
Jedna část šatní skříně je tvá. Prádlo v ní bude v ukázkovém -Komínku-, jak na vojně.
Noční stolek Vždy uklizený.
To je, že i uvnitř budeš mít pořádek.
Budeš poslouchat Velitele světnice. Rozděluje kolegům úklid na pokoji.
Ale dostaneš na oddělení také úklid na Rajónech, co a jak a kdy, to se dozvíš.“
„Dobře, ubytuji se a co dál? Do čeho se mám obléknout a mám se přezout do papučí?“
„První tři týdny si užiješ jen pobytu na oddělení. Nesmíš se vzdálit. Dveře jsou otevřené, ale je to past.
Na toho, kdo by pomýšlel zdrhnout ven a napít se.
Už se to samozřejmě přihodilo.
Dveře jsou lákadlo, kterému musíš odolat.
Zdrhneš ven, napiješ se a skončíš zavřený na záchytce. Noc tě bude stát stovku a prodloužíš si o dva dny léčbu. Zopakuješ to a vyhodí tě. Jestli máš soudní výměr, můžeš se spakovat a skončíš v kriminále. To si ale každý rozmyslí. Tady není špatně, jen se musíš přizpůsobit a neudělat nějaký  průser.“
„Tady taky soutěžíte o Rudý prapor?“
„Zbláznil ses? Jak tě to mohlo napadnout…“
„No to nic, jen jsem se ptal, všude jinde bylo slovo průser spojeno s Rudým praporem, několika obloženými chlebíčky, dvěma deci vína a vánočními prémiemi…“
„Tak to ti tady nehrozí. Soutěžíme jen o červené body. Tak na to mysli a snaž se.“
Podíval se na hodinky.
„Bude deset hodin. Půjdu si uvařit kafé. Piješ černé?Nebo chceš s mlékem?“
„Já piju jen černé pivo. Kávu, tu nemusím. To raději čaj.“
Smál se.
„Na černé pivo rychle zapomeň, jako na černé pivo, to je dobrý, na pivo i světlý zapomeň…“
Otevřel jsem kufr a vyskládával jsem si prádlo do skříně.
Stoupl si za mě a díval se, jak to dělám.
„Vidím, že víš jak na to. Už jsi byl na léčení, nebo jsi byl zavřený? Že to máš předpisově, do komínků. Nováčky to musíme naučit. Tobě to jde, jako by ses u takové skříně narodil.“
„Zavřený jsem byl“.
Znejistěl.
„A řekneš mi za co?“
„Možná, že jsem rozvracel republiku…“
„Počkej, počkej..Ty jsi politický? Tak mladý? Kolik je ti?“
„Hovno!  Byl jsem zavřený jen v cele na oddělení VB v Hradišti. Ožral jsem se a zneuctil sochu Lenina v parku. K trestu jsem vyfasoval od soudu 180 dní protialkoholní léčby. Tak zde budu šest měsíců. Bude mi osmnáct roků.“
„Tak pozor ! Hovno se nesmí říkat. Je to sprosté slovo za jeden černý bod! Sprostě se nesmí mluvit, ani nadávat. Někdo tě uslyší a hned se ti objeví černý bod u jména, tak bacha na to.“
„Někdo mě u toho viděl a dostal jsem se k soudu. Jsem poučený. Dávám si už pozor na toho Někdo.
Nechci mít další malér na triku.“
Košile, trička byly v předpisovém komínku.
„Naučila mě to máma!“
"Počkej na světnici. Přinesu ti oblečení od sestry."
Pan předseda odešel do sesterny.
Sedl jsem si na postel. Ucítil jsem, jak jsou matrace proležené.
No tak na tomto se moc nevyspím.
Uslyšel jsem vrznutí dveří.
„Je zakázáno přes den polehávat na posteli!“
S vážnou tváří promluvil kolega předseda Novák mezi dveřmi.
„Já si jen zkouším, jak se mi bude spávat. Je to moc měkké. Co s tím udělat? Nevyspím se na tom…“
 „Kolegové si dávají pod matrace prkna. Řeknou ti, kde si je opatříš. Na, tady máš oblečení, budeš chodit po oddělení jen v tom, jasné?“
Podával mi modrobílé pyžamo s pruhy a stejný župan.
„To mám být celý den v tom námořnickém pyžamu?“
„Kolego, to snad není možný! To jsi uhádl. Ty tři týdny budeš jen v tom pyžamu a do jídelny a na nástupy se zahalíš do županu. A víš, jak se těm třem týdnům tady mezi námi říká? No jasně, že nevíš!
Je to tak zvaná Pruhovaná plavba! Dobrý co?"
„Co bude, až kamsi dopluju po té plavbě?“
„Přejdeš do další fáze pobytu a léčby. Všechno uvidíš a měj oči dokořán a ptej se, když ti bude něco nejasného. Koho chceš, každý ti pomůže. Je to součástí léčby, být otevřený k druhým kolegům.“
Vysvlékl jsem kalhoty, mé oblíbené štrausky a pověsil je na ramínko. Stejně tak košili.
 Byl květen, měsíc lásky.
Myslel jsem na Eričku, ale strach mi nedovoloval, abych jí napsal.
Bál jsem se, jak bude na všechno reagovat.
Měl jsem psychiku nahlodanou, jak strom od bobra. Stačilo do ní silněji vrazit a strom by spadl. Já se však chtěl psychicky posilnit, zůstat stát na pevné zemi, uzdravit ten pomyslný strom. Odolat všem úderům.
Oblékl jsem se do pruhovaného pyžama.
Stal jsem se plavčíkem na Pruhované plavbě.
Když se po třech týdnech osvědčím, tak povýším na řádného člena posádky Protialkoholního oddělení a můžu se s nimi vydat do neklidných, rozbouřených vod všedních dní a nocí.
Na konci je světýlko.
Maják Abstinence.
 Ale ne každý dosáhne na suchou zem. Už nikdy alkohol. To je suchá a pevná zem pod nohami abstinujícího alkoholika.
„Jsem připraven. Kam teď, pane kolego?“
„Ještě nikam. Neskončil jsem. Každé ráno po budíčku je osobní hygiena.
Po ní je  Sčíták.
 Postavíš se s ostatními kolegy z pokoje přede dveře a budeš stát v pozoru. Velitel nahlásí procházející sestře stav mužstva. To samé před spaním. Připrav se také na to, že se provádí namátková kontrola s detekční trubičkou… Ostatní ti řekne velitel.“
„A kde jsou ostatní kolegové?“
„Plavčíci jsou na pokojích a studují Denní řád a píší svůj životopis. Musíš jej vypracovat a odevzdat do třech dnů naší paní doktorce, psycholožce Vamberkové. Je vás plavčíků i s tebou deset.
 Ostatní mužstvo je buď v denním zaměstnání, nebo na léčebných procedurách. Máme plný stav, je nás tu čtyřicet.“
Nechal mne na pokoji, abych studoval Denní řád. Mám povoleno projít se po budově a podívat se, kde co je.
Mohl jsem vyplout vstříc Abstinenci.
 
Boty jsem musel odnést do společného botníku v suterénu budovy. Nedivil jsem se, že byl umístěn právě tam. Jedna část byla na civilní obuv, druhá sloužila na odložení pracovní obuvi. Neuhádl jsem, která část zapáchá více. Ale dveře musejí být zavřené, tak jsem přidal své boty k tomu smradu, dveře zavřel na petlici a vydal jsem se na prohlídku budovy. V suterénu byla taky šatna na pracovní oblečení. Pro modré montérky a prošívané kabáty, které se oblékaly, když byla venku zima.
V přízemí v chodbě je pracovna lékaře Zbořila.
Za ní sídlila psycholožka Vamberková.
Naproti je kancelář pana primáře Mikulky.
 O kousek dál příjmová kancelář a sesterna.
Vzadu pracovna staniční sestry.
V prvním patře světnice mužstva, záchody, sprchy a úklidová místnost.
Druhé patro bylo zajímavé v tom, že se zde v jedné místnosti odehrávaly  svatby. Další místnost sloužila k terapeutickým sezením ve skupině s psycholožkou. Pak jen záchody a úklidová místnost.
Z přízemí se procházelo do jídelny, která sousedila s budovou Protialkoholního oddělení a byla zároveň naší společenskou místností.
Alkoholik se nesmí příliš rozmazlovat.
Potřebuje denní režim a bič nad sebou v podobě trestných černých bodů.
Žádný luxus, žádné pohodlí.
Život v následující abstinenci nebude také luxusní a pohodlný, tak jen ať si zvykne na nepohodu a posílí se.
 Nesmí zůstat v bezpečí nějakého zákopu, za zdí léčebny, ale musí hezky do útoku a na bodáky, proti nepříteli, který je všude kolem. V každé hospodě, v každém obchodě, v každé ledničce. Tam, v každodenním boji ukáže, co se během léčby naučil.
Tady není za zbabělost považován útěk před alkoholem. Naopak. To se cení nejvíc. Nejít do hospody a neporučit si pivo, panáka, nejlépe však dveře hospody nikdy neotvírat, zůstat v prostředí, kde se nepije, jít do obchodu na běžný nákup a nekoupit si láhev chlastu a doma si ji nedat vychladit do ledničky.
 Tak se vyhrává jedna bitva za druhou. Nepít den, nepít dva, nepít týden, nepít měsíc, nepít celé roky.
 Když alkoholik vydrží do své smrti abstinovat, jedině spolu se smrtí vyhraje celou válku. Stejně nikdo neocení, jak dobrým byl vojevůdcem, že vyhrál tuto válku. Pozůstalým zůstanou navždy před očima pomníky bez věnců, proplakané a probdělé noci, lži a věčné sliby Já už nikdy nebudu, ten strach, kde je, obavy, jestli se mu něco nestalo, jeho prohrané každodenní boje, kdy přicházel domů opilý a jak marně sliboval, že už bude odvážný a bude s alkoholem bojovat.
S jeho smrtí přichází do jejich duší mír a klid.
A stejně budou mít k němu němou výčitku.
Muselo to opravdu tak být? Musel jsi opravdu tak pít?
Neušlo mi, že je vzadu jídelny také klavír. Kdo je ten umělec, který na něj hraje?
Pohled na klavír mě rozesmutnil. Představil jsem si za ním sedět Eriku.
Ne, že bude hrát Píseň pro Elišku čtyřiceti vypitým hlavám a pro personál léčebny. Viděl jsem ji krásně oblečenou doma ve Vizovicích.
Doma…Ve Vizovicích.
Rozhodl jsem se, že jí napíšu dopis. Jen budu opět kličkovat mezi pravdou a lží, ale ten dopis napíšu a pošlu.
Přiznám se jen k pití. K soudu ne.
Cítil jsem se i tak předem odsouzený za vlastní velezradu k trestu nejvyššímu.
Bál jsem se pomyslet na ďábla. Byl a je silnějším, než jsem já.
Bál jsem se pomyslet na to, co jsem si prožil na Jipce.
Bál jsem se, co mě čeká, ale chtěl jsem bojovat.
Žádný ručník do ringu!
Teď budu bez kouče a budu se muset rvát sám za sebe.
 
Vrátil jsem se na světnici a seděl jsem smutně u stolu. Hlavou se mi honily myšlenky, co bude doma, co bude ve škole, co bude, až si otevře dopis Erika.
Co bude se mnou dál?
Na chodbě se ozvaly kroky a hlasy.
Dveře se otevřely a dovnitř vstoupili tři muži. Překvapeně si mě prohlíželi.
Jeden se hned představil.
„Tak tě vítám na palubě! Jsem velitel světnice. Jan Holík. Můžeš mi říkat třeba Honzo, nebo jak je tu zvykem, pane kolego, když zapomeneš jméno. Nikdo se kvůli tomu nebude zlobit. Příjmení není důležité. A toto jsou tvoji kolegové. Vašek a Oskar. Seznamte se.“
Tak jsem věděl, s kým budu sdílet světnici.
„Já jsem Tony Wolf. Jsem tu na soudní příkaz.“
„Vypadáš moc mladě. Kolik je ti?“
„Měl jsem letos sedmnáct.“
„Cože? Sedmnáct a už jsi tady? To budeš asi rekordmanem, takový tu určitě ještě nebyl! Jak jsi to dokázal, že tak piješ?“
„Učím se v pivovaru… A tam se pije pořád…“
„Tak už máš dopito. No na nějaký čas. Já jsem tady po třetí a věřím, že to tentokrát vydržím a chlastu se nedotknu do smrti. Jinak mě čeká rozvod a vyhazov z práce. Možná, že i z domu. To bych nechtěl.
Dostal jsi se na významný pokoj.
Víš, že se tady léčil i ten básník Hrubín?
Ten taky chlastal, asi aby měl lepší inspiraci k té svojí tvorbě… Jen nevím, na které posteli spával.
Jsi nováček, tak budeš mít celý týden na starosti úklid na světnici. Zameteš podlahu, vytřeš mokrým hadrem na podlahy a utřeš všude prach. Všude, to je i na všech nočních stolcích a skříni. Příští týden bude mít službu někdo jiný. Snaž se. Sestra chodí na kontrolu s předsedou a hodnotí to. Když se jí to bude líbit, dá ti červený bod. Když to bude v normě tak nic. Odflinkneš to a dá ti černý. Bacha na to. Musí ti na tom záležet, nejen kvůli sobě, ale i kvůli nám. Když jako světnice nebudeme bodovat, může nám primář zarazit opušťák na víkend. A tady se každý z nás těší na to, že jednou za 14 dní může jet domů k rodině. Ale musíme mít všechno splněno, jasný?“
„Já pojedu taky za čtrnáct dní domů?“
„Ne. Ty se domů možná podíváš tak za měsíc a půl. Podle chování, plnění povinností a přístupu k léčbě. Ale to až ti skončí pruhovaná plavba. Řekl ti předseda, že si máš napsat životopis? Po obědě si zajdi za sestrou, aby ti dala sešit, do něj si budeš denně psát své pocity. Ráno se deníky odevzdají psycholožce. Už jsi ji viděl? To je kus! To je baba…. Ale bohužel, je to naše psycholožka. Všechno si stihne od každého přečíst. Tak o nás více ví, co se nám honí v hlavách. Však uvidíš. Ptej se na všechno, co tě zajímá.“
Tak domů se nedostanu. Erice bude divné, kde jsem, proč za ní nejedu. Tak to je v prdeli.
Kolegové si sedli ke stolu a bavili se. Já byl jaksi mimo dění. Ale zapadl jsem mezi ně velmi rychle.
Na chodbě se ozval gong.
„Co to je?“
„Signál jít do jídelny k obědu. Nezdržovat se, ihned jít, jinak máš černý bod za pozdní příchod…“
Odešli jsme do jídelny.
Z okolních světnic, kajut, vycházelo dalších devět plavčíků v pruhovaných pyžamech a županech. Papuče klápaly o zelené linoleum na podlaze. Mezi námi plavčíky, pochodovalo mužstvo v civilním oděvu a mířilo do jídelny k obědu. Na pořádek a klid dohlížela sestra u dveří.
Po obědě jsem šel do sesterny a vyžádal jsem si sešit, abych si mohl do něj psát svůj deník.
Sestra mi dala také tři archy papíru, na který mám napsat svůj životopis. Divil jsem se, na co tři papíry.
„Někomu by nestačilo ani pět, tak měl život pestrý… když tam napíšete pár vět, nebo hlouposti, tak vám to Vamberková vrátí k přepracování. Kolegové vám poradí co a jak napsat. Hlavní je, jak začala vaše   Pijácká kariéra!“ 
Seděl jsem na světnici a začal psát životopis. Sám jsem se divil, že to vlezlo na všechny tři papíry. A to jsem nenapsal všechno.
Kolegové odešli plnit své povinnosti. Jak pracovní, tak ty léčebné.
Odpoledne byla svačina.
 V hrnci bylo podmáslí a na táci ležel nakrájený pecen chleba. Na druhém hrnky. Nabral jsem si podmáslí do hrnku a vzal dva krajíce chleba. Dávali nám schválně starý. Aby nás čerstvý nenadýmal. Po starém se totiž tolik neprdí.
To bylo ale moudro. Tak jsem si je zapamatoval.
Čas běžel.
Životopis jsem měl hotový. Psaní mi nedělá potíže. Co na něj řekne psycholožka?
Kolegové se vrátili. Sledoval jsem pečlivě, jak se chovají, co kdy dělají a jak to dělají. Ulehčilo mi to další dny pobytu.
 
Po večeři jsme museli zůstat na jídelně. Přišla paní doktorka psycholožka Vamberková.
Vyzvala mne, abych se Pánům kolegům představil.
„Jmenuji se Antonín Wolf…“
Zarazila mne.
„Špatně! Správně je to takto.
Jsem Alkoholik, jmenuji se… Tak a znova!“
„Jsem alkoholik Antonín Wolf, je mi sedmnáct roků, učím se v pivovaru…“
Celá posádka zašuměla údivem. Má sedmnáct, chlastá a dělá v pivovaru, to je kombinace na kariéru alkoholika jak vyšitá!
„Pane Wolfe, nepřeslechla jsem? V y se učíte v pivovaru? A to si myslíte, že přestanete s pitím?“
„Ano, dělám a učím se pivovaru v Hradišti. S pitím bych rád přestal, ta práce tam se mi ale líbí…“
„O tom si ještě spolu promluvíme, osobně i na skupině. Taková práce je pro vás příliš riziková, to prostředí jistě vybízí k napití, mám pravdu? Třicet devět opilců přikývlo na souhlas.
A také se dívám na ty vaše dlouhé vlasy.
Neuvažujete, že se necháte ostříhat?
Podívejte se na kolegy, všichni mají vlasy hezky upravené…“
„A   V y  si myslíte, že délka mých vlasů má vliv na mé pití? Proč potom však támhle vzadu sedí pan kolega a hlavu má holou jak koleno, podle čeho se u něj pozná, jak pije? Vlasy si pravidelně umývám, češu a vši rozhodně nemám!“
Zle jsem se na ni podíval. Zanedlouho jsem ale pochopil, k čemu je každá komunita a skupinové sezení. Naučil jsem se na sebe dívat očima ostatních, před tím jsem toho mnoho namluvil, ale vlastně nic neřekl. I to se změnilo. Vážil jsem svá slova, uvažoval jsem nad tím, než jsem je vyslovil.  
Byla hezká, byl to opravdu kus baby, ale taky měla trochu problém s předními zuby.
No jo!
 Když otevřela pusu víc, vypadala jak veverka.
Hned jsem jí dal svoji přezdívku. Žádná Vamberková, ale  Veverka.
Jen to nesmím říct nahlas…
Hned první den jsem jí nepadl příliš do oka.
Zkoumavě si mě také prohlédla.
Následovalo denní hodnocení, rozdaly se červené a černé body, které pan předseda zapíše na nástěnku ke jménu.
Závěr mě dorazil.
Jeden pan kolega se posadil ke klavíru a Veverka posádku vyzvala ke společnému zpěvu. Kolega muzikant začal hrát a sbor alkoholiků začal zpívat jakousi písničku z mé nenáviděné dechovky.
Seděl jsem a nezpíval jsem.
 Trpěl jsem jak na mučidlech a čekal, kdy to skončí.
Veverka si mě opět všimla.
„Pane předsedo, pan Wolf dostane černý bod. Nezpívá s ostatními!“
„J á  dechovku nikdy nezpíval a zpívat nebudu!“
„Tak pan Wolf nám tady tvrdí, že pil, ale nikdy si nezpíval! Věří mu to někdo?“
Posádka znejistěla.
„Pil jsem, ale zpíval jsem si možná něco jiného, dechovku nenávidím…“
Velitel světnice se ke mně naklonil.
„Doprdele tak otevírej hubu a dělej, jako že zpíváš a máš od ní klid!“
Tak jsem opět musel lhát.
Otevíral jsem ústa a zpíval jako. Jako Jožka Černý na dožínkách.
Veverka byla spokojená.
 Moudro? Lhát se někdy prostě musí.
Aby se vlk nažral a koza zůstala celá.
Na samý závěr této kulturní vložky mužstvo vstalo a zazpívalo naši  hymnu.
Poučen velitelem, naslouchal jsem slovům a snažil jsem si je pamatovat. Každý večer si takto hymnu zazpívám s ostatními. I Veverka ji zpívala.
"Kamaráááádi vzhůru dóóó boje ! Za důstojnost člověka, když nepřítel nedááá póóókoje, správný chlap se neleká, bez pitííí půjdem dááál, abstinenci Zdar Zdar Zdar!"






Zařazeno v kategorii Četba na pokračování, Smlouva s Ďáblem





Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička