Smlouva s Ďáblem 54. díl


13. srpna 2010, autor tonyend,



Venku byl nádherný červencový den.
Zadíval jsem se do okna a vnímal, jak tam venku svítí sluníčko, jak tam kdesi pulsuje život a já jsem tady. V odmašťovně.
Slovo si vzal doktor Zbořil.
„Tak vás tady pánové, vítám! Po celou dobu jste se učili o teorii alkoholismu, ale dnes poprvé přejdeme k praktické části vaší léčby.
Má-li být účinná, každý z vás prodělá tady v této místnosti deset sezení, při kterých vám ráno vpíchne sestra po kůži injekci s velmi účinnou látkou Apomorfinem.
Ten ve spojení s alkoholem navodí podmíněný reflex na zvracení.
Žádné nebezpečí nikomu nehrozí, tato metoda je bezpečná a opravdu funguje. Neznám nikoho, u koho by se tento podmíněný reflex nevytvořil.
Zkrátím to.
Poslouchejte.
 Doposud jste pili alkoholické nápoje, každý preferoval něco jiného.
Jeden pivo, druhý rum, třetí víno. To není ale důležité.
Pili jste, protože vám alkohol chutnal. Vůní, chutí po něčem a snad jste někteří pili i pro požitek z barvy. Třeba u vína, kde se barva mezi odborníky degustátory hodnotí, že. 
Ale každopádně jste pili hlavně proto, abyste se opili, navodili ten falešný příjemný pocit euforie, který se vám přehoupl do nepříjemných problémů, a pro ty jste se ocitli tady.
Někdo dobrovolně, jiný nedobrovolně.
 Ale podepsali jste souhlas s léčbou a dnes tedy začneme s tím, co je jedním z pilířů současné léčby. Nejen u nás, ale i ve světě.
Sestra za chvilku před každého z vás postaví na stůl tři druhy alkoholického nápoje. Pivo, rum a víno.
Vaším úkolem je v klidu sedět za stolem, neodcházet, to v žádném případě nesmíte, a budete se dívat jen na své skleničky s alkoholem.
Kdo se cítí, tak se může i napít.
Nebo vypít všechno… Při tomto sezení je vám to dovoleno! Má to však být vaše poslední vypití alkoholického nápoje.
Sestra tady s vámi po celou dobu zůstane.
Ostatní vám řekne sama.
Po skončení sezení se každý osprchuje a může si jít lehnout a spát jak dlouho chce.To je vše.“
Nikdo z nás nevěděl, neměl tušení, o co tady půjde. Doktor Zbořil odešel a nechal nás v místnosti se sestrou.
„Pánové tady v tom kumbále si každý vezme kýbl a dá si jej mezi nohy. Prosila bych, aby si do něj každý napustil trochu vody, ano?“
Každý si vzal plechový kýbl a napustil do něj pár litrů vody. Seděli jsme u stolu a mezi nohami nám zavazel kýbl.
Sestra odešla za závěs a ozvalo se za ním cinkání láhví.
Podívali jsme se po sobě a nemuseli si nic říkat. Každý ožil vzpomínkami…
Skoro každý naprázdno polkl. Vzpomínka na láhev piva, kořalky či vína byla pořád živá.
Závěs se pohnul a vyšla sestra.
Přistoupila k tomu dlouhému stolu a před každého z nás položila deci červeného vína, frťana rumu a dvě deci piva. Nesla to na tácu jak servírka v hospodě.
Kdosi se ozval.
„Ale sestřičko, já rum nikdy nepil, já celý život piju jen borovičku, ta nebude nebo co..?“
Sestra zavrtěla hlavou, že ne, že borovička nebude a zkontrolovala, zda obsloužila všechny svatebčany.
Spokojeně si sedla na židli do kouta vedle nás.
„Pánové, můžete začít! Dívejte se, berte sklenice do ruky a čichejte a kdo si troufne, může se napít nebo vypít všechno.“
A smála se.
Smála se jak v kině na grotesce.
„Ale kdo si to všechno vypije, tomu už dnes nenaleju!“
A smála se tomu, jako nejlepšímu fóru dne.
Netrvalo snad ani minutu a ozval se první vyděšený výkřik.
Po něm zařval někdo další a další.
Někomu stačil pouhý pohled na alkohol, který měl před sebou na stole.
Nemusel se jej ani dotknout a začal se příšerně nadavovat.
Otrlejší alkoholici si skleničku vzali do ruky a párkrát přičichli.
Kdo by nezatoužil, aby si připomenul, jak voní víno, pivo a rum?
Někdo nestačil skleničku vrátit zpět na stůl.
Spadla na zem a její obsah se rozlil po kachličkách. Vůně alkoholu se linula svatebním salónkem a přispívala k dávící reakci.
Sklenička se nerozbila. Byla totiž plastová.
A  ten někdo okamžitě začal zvracet a řval při tom. Já si vzpomněl, jak jsem blil po vodce na internátu. Otřásl jsem se odporem.
Nejotrlejší z nás popadli skleničky a naházeli  to všechno do sebe. Víno, pivo i ten rum.
Sestra je pochválila.
Váhal jsem, mám- li se napít také. Že bych dostal pochvalu také.
Ale celá tato akce byla neskutečně rychlá.
 Během této minuty jsme už řvali, brečeli a dávili se všichni.
Jednak z toho alkoholu, ale myslím, že velký podíl na tom byl fakt, že pohled na zvracejícího souseda není nic příjemného.
Bylo to odporné, hnusné představení.
Deset mužů mělo skloněné hlavy nad kýblem, který se plnil páchnoucími zvratky. Z toho zvracení a dávení se bolel žaludek, jícen, ústa, hlava i oči z toho neustálého tlaku.
Slezl jsem ze židle.
„Pane Wolf, kampak, kampak? Víte, že je zakázáno odejít od stolu!“
„Já…já …nechci ode…“
Nedořekl jsem větu.
Klekl jsem si na bílé kachličky podlahy a naklonil se nad svůj kýbl a dávil jsem se, řval jsem bolestí, slzy mi tekly a bylo mi neskutečně zle. Zvracel jsem a myslel jsem, že vyhodím do kýblu celý žaludek i se střevy.
A ta sestra, která měla naši svatbu na starosti, ta musela být snad něčím  postižená, byla zvrhlá, ta sestra chodila kolem nás a jednotlivě chválila, jak nám to nádherně jde, jak úžasně blijeme a že se dobře dívá, že za to budou červené body.
Myslel jsem si, aby si ty červené body strčila do prdele, jen aby řekla, že to trápení končí.
Skončilo, když jsme všichni byli vyblití, zelení jako sedmy a sotva jsme stáli na nohách.
Zatleskala a řekla, že se jí dnešní  svatba opravdu líbila!
To snad ne!
Tak tomuto se tady říká svatba?
V životě nechci být ženatý!
Fuj. Hnus. Hnus hnusný.
Nakonec svatby určila jednoho z nás, aby ten svatební sálek uklidil.
Otřásl jsem se odporem. Brr! Někdo bude muset vylét a vymýt deset kýblů od blijanců a dokonale uklidit podlahu. Jednoho krásného dne to budu i já.
„Na každé svatbě se pánové, někdo opije pod obraz. Také to tam pozvrací, že?“
Díval jsem se na ni.
Třásl jsem se slabostí a zhnusením.
Holka zlatá, ty se v životě nevdáš!
Ty jsi šťastná při pohledu do kýble plného blijanců, který normální chlap by tě chtěl?
 Možná, že i jemu bys o svatební noci nastrčila kýbl a řekla láskyplným hláskem, blij, jen krásně blij, můj drahý!
 Tak tě vidím nejraději, ani nevíš, jak tě miluju, když tak nádherně bliješ!
 Navrhnu ti za to červené bodíky…
Kolega uklízel sálek za dohledu zvrhlé sestry. Hlídala každý jeho krok. Za závěsem byly láhve s alkoholem. Co kdyby se chtěl i přes děsivou zkušenost z první svatbu opět napít?
Musel povylévat všechny kýble do záchodu, pořádně je umýt a vydesinfikovat. Dát na své místo v kumbále a důkladně umýt a vytřít podlahu. Kachličky musely jen zářit. Nakonec utřel stůl. Ubrus z povoskovaného plátna neutrpěl žádnou újmu. Připomínal hospodský stůl. Ale tento byl čistý a nepropálený od cigaret.
Zvrhlá sestra jej po skončení úklidu vyhnala ven a svatební sálek zamkla.
Jak jinak, než na dva západy.
 Slušní lidé a zvrhlé sestry asi všude uzamykají dveře na dva západy zámku.
Darebáčci jen na jeden. A alkoholici? Asi nezamykají nikdy.
Ztratí totiž i klíče od bytu.
 
Odešel jsem na pokoj a vysvlékl jsem se z propoceného pyžama. Nohy se mi podlamovaly slabostí a hlava se mohla rozskočit, jak mně v ní hučelo. Vzal jsem si ručník a šel jsem si dát sprchu. Dlouze jsem si pak čistil zuby. V hubě jsem měl stále jak v polepšovně. A po sprše šup do postele. Schoulil jsem se do klubíčka, abych ztlumil bolest břicha. Moc to nepomáhalo, ale usnul jsem a vyspal jsem se z prvního svatebního dne.
Takových svatebních dnů jsem prožil deset.
Organismus si skutečně vypěstoval podmíněný reflex na alkohol.
Stačilo pouhé pomyšlení na alkohol a žaludek začal poskakovat jak malá holka na panákovi.
Uvidět tak plnou láhev s něčím alkoholickým, tak bych byl zablitý až za ušima.
 
Průběžně odcházeli z odmašťovny a zase do ní přicházeli na léčení noví kolegové.
Ti, kterým doba pobytu skončila, tak na komunitě řekli, co jim léčba dala, co očekávají od okamžiku, kdy budou v civilu.
 Každý prohlásil, že už nikdy nebude pít.
 Primář, lékař, psycholožka, staniční sestra i řadová sestra se při tom jen usmívali. Každému popřáli, aby abstinoval, ale dobře věděli, že jeden ze sta skutečně s pitím dlouhodobě přestane, ale to nám nemohli říct.
Co bychom si o smyslu celé léčby pomysleli?
Choval jsem se podle řádu léčebny a sbíral červené a občas i černé body.
 
Napsala mi Erika.
Dopis byl strohý, nevěděla co napsat.
 Byl jsem ale šťastný, že vůbec odepsala.
Zase jsem měl jiskřičku naděje, že ji neztratím. Nechápala to, kde jsem a hlavně proč zde jsem.
Ale že na mě myslí a miluje mě.
Ta věta byla, jak lopata uhlí hozená do kotle lokomotivy.
Naplnila mě optimismem a hořel jsem láskou a nedočkavostí, až ji uvidím, všechno jí povím. Musí to ze mě jít ven. Nebudu lhát, lhaní jde přeci alkoholu bok po boku. A já s pitím skončím, opravdu skončím. Nebudu lhát a a nebudu!
Odepsal jsem okamžitě, a že jak budu mít povolený opušťák, že za ní hned pojedu.
 
Čas v léčebně neubíhal.
Každý den byl skoro jak přes kopírák.
Jedinou příjemnou změnou bylo, že jsem začal plnit další součást léčby, docházení do pracovní terapie. Vybral jsem si každodenní úklid v areálu celé nemocnice. Zametání chodníků, sbírání odpadků.
Připadal jsem si, jak popelář bez kuka vozu.
Bylo mi jedno, že se na mě dívali kolemjdoucí lidé s úsměškem na rtech.
Věděli, že jsme alkoholici a tu práci zametačů nám přáli. Jako náš trest, za naše pití.
Chodil jsem po nemocnici a plnil tuto povinnost bez reptání.
Zametal jsem chodníky, dělal pořádek po nepořádných lidech, kteří odhazovali papírky a jiný odpad na zem. Cítil jsem se při tom, že začínám tímto dělat úklid a pořádek také ve své mysli.
Tam ale žádné koště nepomáhalo. Dlouhodobé pití v ní zanechalo příliš mnoho svinstva.
Napsal jsem tento poznatek do deníku. Veverka se mnou souhlasila.
 Každý alkoholik si musí v sobě udělat vlastní pořádek, úklid.
Především vyházet to, co mysl zatěžuje nejvíc.
Myšlenky na alkohol.
Myšlenky, na to, že bych se zase napil.
Každý den jsem se opřel do koštěte a ze všech sil zametal chodníky. Utvrzoval jsem se při tom, že nebudu, nesmím pít. Dnes, zítra, pozítří. Nikdy se alkoholu nedotknu. Kolegové se tomu nesmáli, jen řekli, že se to málo komu podaří. Ale za pokus to vždy přece stojí.
Já ale nechtěl dělat nějaký pokus, pak zase pít a dělat další zoufalý pokus.
Každý večer jsem usínal s myšlenkami na Eriku, dávalo mi to nesmírnou sílu do každého nového dne.
Byl jsem v léčebně dva měsíce.
Vzorně jsem si plnil všechno, co se po mně vyžadovalo.
Jiní kolegové už dostali opušťáky na víkendový pobyt doma.
Já pořád nic. Byl jsem ale trpělivý.
O nic jsem se nedoprošoval. Mohl jsem se volně pohybovat po areálu nemocnice. Dostal jsem velký kus svobody. Byl jsem oblečený do civilu, mohl jsem kdykoli proběhnout bránou nemocnice a vyběhnout ven.
 Do ulic Šternberku, vidět lidi, jak se tam prochází, jak jsou šťastní, nebo jak jdou zachmuřeni, když měli problémy. Byli ale naprosto svobodni.
 Mohli si jít, kam chtěli, vracet se domů kdy chtěli. Nic neměli na nějaký povel.
Zvykl jsem si na tvrdý denní režim.
Alkoholik jej potřebuje jako soli.
Cítil jsem se být silným, věřil jsem si, že i kdybych se ocitl tam venku, za zdí, která oddělovala normální lidi od nás, alkoholiků ve výběhu, že bych odolal pokušení a nešel bych se napít.
 Někteří kolegové neodolali.
Něco vypili a skončili na záchytce. Ale byly to vyjímky.
Napsal jsem si do deníku, že si věřím.
Veverka odpověděla, že je to nebezpečné.
Že ještě nejsem dost pevný, abych nepodléhal iluzi.
Přesto schválila můj první opušťák.
V červenci jsem poprvé mohl z léčebny odjet v pátek domů a vrátit se v neděli do 18 hodin. 
Těšil jsem se na to jak malé děcko.
 Po obědě jsem dostal od sestry propustku. Upozornila mne, že rodina musí napsat na druhou stranu malou zprávu, jak jsem se doma choval.
Zeptal jsem se, jestli před odjezdem dostanu taky tabletu Antabusu.
Kolegové ji dostali.
Sestra tabletku rozpustila ve sklenici vody a museli ji vypít.
Řekla, že ještě nemám antabusovou reakci, divila se, že mě pouští domů bez anatabusu.
Asi zkoušeli, jestli nezklamu důvěru. Nezklamal jsem.
Nasedl jsem do autobusu s taškou plnou svého špinavého prádla a jel do Hradiště.
Vystoupil jsem v Hradišti a do nosu mě okamžitě praštila vůně z pivovaru.
Vybavily se mi příjemné i nepříjemné vzpomínky. Ne.
Můžeš si vonět a lákat, jak chceš. Nenapiju se. Nesmím. Ne a ne. Nesmím.
Šel jsem přes park na vlakové nádraží.
Když jsem míjel sochu Lenina, tak jsem mu pěkně vynadal.
Ty hajzle, kdybys tady nestál, neměl jsem průser! Lenin za to ale nemohl.
To jsem nakonec přiznal. Můžu si za všechno sám, že jsem pil.
Počkal jsem na vlak a těšil jsem se, jak budu v Brodě, jak budu doma a v sobotu pojedu za Erikou.
 
Doma jsem zastihl i otce.
Přivítal jsem se s mámou.
Řekla, abych si sedl v obýváku, že mi chtějí něco říct.
Tušil jsem co asi.
Máma mně vynadala, že jsem si zničil život, co jen se mnou teď bude.
Řekl jsem, že nevím, co bude, ale že s pitím přestanu.
Musel jsem vyklopit všechno, jak jsem pil a od kdy.
 Litovala, že si toho nevšimla, že jsem grázl, takto jí po celou dobu lhát. Omlouval jsem se, ale byla na mě pořádně naštvaná.
Otec byl stručný.
Čekal jsem, že mě zmlátí, ale nemyslel na to.
Teď bych se určitě nebránil.
 Nedivil bych se mu.
 Ale on řekl něco daleko závažnějšího. A řekl, že to myslí smrtelně vážně.
Jak budu mít osmnáct roků, tak vypadnu z bytu a můžu si žít podle svých not. Uchlastat se třeba k smrti, že je mu to jedno, ale že si seberu svých pět švestek a půjdu. Je mu jedno, kde budu. Prostě doma mě nechce.
Rozuměl jsem.
Srazilo mě to na podlahu, k zemi, jako po háku v ringu.
Spočítal jsem si, kolik měsíců mi zbývá do osmnáctých narozenin. Moc ne.
To abych si hledal střechu nad hlavou. Snad něco seženu v pivovaře, vždyť i Nadi dali jednu místnost.
Jedna místnost by mi bohatě stačila. Máma brečela, ale otec byl neústupný. Půjdeš z domu!
Zavřel jsem se do pokojíku a nevycházel z něj. Odmítl jsem večeři.
Otec jen zakřičel, tak si trucuj, hajzle jeden, ale nic si nevytrucuješ. Dnešním dnem se mnou skončil.
 
V sobotu jsem jel desátým vlakem do Vizovic.
Šel jsem k Erice domů.
Zazvonil jsem a přišla mi otevřít její máma.
Divila se, že jsem se tak dlouho neukázal.
Musel jsem zalhat.
Řekl jsem, že jsem byl nemocný, že ještě zdravý nejsem, že asi budu muset znova do nemocnice. Ptala se, jestli budu ležet v té brodské. Ale ne, kdepak, v Hradišti!
Naštěstí se vynořila Erika a rychle jsme odešli pryč.
Vzal jsem ji za ruku a čekal, jestli ten dotyk neodmítne. Neodmítla. Stiskla moji ruku jako před tím. Oddechl jsem si. Ale vyhráno jsem rozhodně neměl. Nabídl jsem, co si tak zajít do parku a pak do cukrárny?
Kývla hlavou, že ano.
Prošli jsme zase tou velkou dřevěnou bránou a ocitli jsme se před průčelím zámku. Byl nádherný letní den, všechno bylo tak veselé, zelené, ptáci poletovali, kdesi řvali pávi a v zámeckém parku se nic nezměnilo.
Zase jsme šli tou srostlou alejí, vedli se za ruce a tiskli k sobě. Naše lavečka byla volná, tak jsme si sedli a mlčeli.
Nevydržel jsem to napětí v sobě a řekl Erice, čeho jsem tak plný.
Mluvil jsem otevřeně, tak jak to po nás vyžadovala psycholožka Vamberková.
Mluvil jsem jen s hlavou sklopenou k zemi.
Pomalu, větu za větou, jsem jí popsal, jak jsem se k pití dostal. Čím déle jsem hovořil, tím mi bylo lépe. Jenže jsem všechen ten svůj svrab přenesl na ni. Viditelně ji to zasáhlo.
Aby toho neměla dost, tak jsem se přiznal i k tomu soudu.
 Pustila moji ruku a odtáhla se ode mne.
Řekla, že jestli se toto dozví její rodiče, tak je mezi námi konec.
Nedovolí jí, aby se semnou dál stýkala.
Požádal jsem ji, aby mi nechala naději.
 Nechala.
 Šáhl jsem si na krk a ukázal jí řetízek, který mi darovala.
„Eriko, já tě miluji a budu milovat až do smrti. Žádnou jinou milovat už nebudu a nechci!“
„Nech toho, to jen tak mluvíš!
 Zklamal jsi mne. Já ti dám šanci, ale jen, pokud opravdu skončíš s pitím. Podmínka je však někde jinde. Nikdy se to nesmí dozvědět moji rodiče. Otec je komunista na úřadě a nikdy by nedovolil, abych byla s alkoholikem a ještě k tomu zločincem. Když se to dozví… Bohužel, bude konec našeho vztahu.“
 Namítl jsem, že jsem nebyl zavřený.
Náš vztah náhle ochladl.
V cukrárně byla i ta zmrzlina vřelejší.
 Nechutnalo mi a nesnědl jsem pohár ani zmrzlinu.
Jen jsem se v tom povrtal.
Na Erice bylo znát, že má také po chuti.
Paní vedoucí se divila, že jsem nedojedl.
Odešli jsme ven. Cítil jsem, že je se mnou Erika jaksi proti své vůli.
Navrhl jsem, že jestli se mnou necítí dobře, tak že pojedu domů.
 Řekla, že to bude lepší.
Že má o čem přemýšlet.
Když jsem se zeptal, jestli mě i po tomto má ráda, řekla, že ano, ale že jsem ji velice zklamal. Dává mi však šanci. První a poslední.
Slíbil bych všechno na světě, jen abych ji neztratil.
Jí však stačilo mé čestné slovo, že se po ukončení léčby nenapiji alkoholu.
Přijala je.
Dala mi polibek na rty a řekla, ať jdu na vlak, že jde domů. Zavolal jsem na ni, že jí napíšu dopis, aby mi odpověděla.
Odcházela pomalými kroky.
Pak se otočila a zamávala mi.
Nevěděl jsem, co si mám o tom pomyslet. Mává na rozloučenou, nebo na shledanou?
Na nádraží jsem počkal na vlak a s hlubokým smutkem odjel domů.
Máma mi nachystala čisté oblečení do léčebny, abych tam chodil vždy čistý a upravený. Poděkoval jsem jí a začal jsem si věci balit do tašky.
 Divila se, kam spěchám.
 Řekl jsem jí, že doma nemám stání, že se seberu a odjedu do léčebny, aby mi napsala na propustku zprávu o mém chování. Napsala, že jsem byl klidný, odjel jsem za přítelkyní a vrátil se rozrušený.
Že jsem podle mých slov nic nepil. Poprosil jsem ji, jestli mi může dát nějaké peníze.
„Na co?“
„Na sodovky a něco k snědku. Nic jiného tam nepotřebuji.“
 Dala mi padesát korun.
„Stačí ti to?“
„Samozřejmě, že stačí, sodovka stojí padesátník!“
 Rozloučil jsem se s ní.
Plakala, jako bych měl jít na vojnu, do první frontové linie a tam padnout.
Já odjel do léčebny, do své soukromé války, ale nemínil v ní padnout.
Život je příliš krásný, neměl jsem v úmyslu utopit ho v alkoholu.
Erika mi dala naději do dalších dnů.
Přijel jsem do Šternberku před večerem.






Zařazeno v kategorii Četba na pokračování, Smlouva s Ďáblem





Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička