Smlouva s Ďáblem 57. díl


15. srpna 2010, autor tonyend,



Poděkoval jsem jí.
„Maminko, já už nikdy nebudu mít hlad.“
„Co to meleš za nesmysly?“
Zavřel jsem se do pokojíku a pustil nahlas Doors.
Otec za chvilku mlátil rukou do zdi. Neztlumil jsem magič.
Ležel jsem a cítil, jak ze mne prchá poslední kousíček naděje.
Nezůstalo mně nic.
Jen v šuplíku dopisy od Eriky, v peněžence její fotka a na krku pálil stříbrný řetízek, který mi darovala. A v hlavě hluboko uložené vzpomínky. Vstal jsem a vytáhl jsem svazek dopisů.
Začal jsem si je číst.
Slzy mi tekly po tváři jako hrachy. Jen si tečte.
Všechny dopisy jsem roztrhal a hodil do odpadkového koše. Když konec, tak konec.
Eričinu fotku jsem si ještě nechal v peněžence.
 
V sobotu ráno jsem vstal pozdě.
Nebylo kam spěchat.
Oblékl jsem si wehrmachťáckou uniformu, do kapes jsem si nacpal krabičky Alnagonu.
Přemýšlel jsem nad tím, jestli se pojedu naposledy podívat do Vizovic.
Vzal jsem si peněženku, knížku Utrpení mladého Werthera, kterou mi dala Erika, a šel za mámou. Chtěl jsem se rozloučit.
Byla v kuchyni.
Podívala se na mne a divila se.
„ Kam se chystáš? Když jsi ve stavu nemocných, tak musíš být doma ne se kdesi chystat na výlet!“
Nikdy jsem nepřemýšlel nad tím, že alkoholik může být nemocný.
Opřel jsem se o futra a s klidným hlasem promluvil.
„Za všechno, co jsi pro mne v životě udělala, ti moc děkuji.
A taky otec může být v klidu! Já si to už vyřešil.
Už doma ožralu neuvidí.
Jestli můžete, tak mi všechno odpusťe.“
„Kam chceš jet? Co to má znamenat?“
„Možná, že daleko, možná, že tam uvidím konec světa. Nevím.“
Dívala se na mě nechápavě.
 „Nepřeskočilo ti?“
„Možná jo.“
V očích jsem měl jasno. Stejně tak v hlavě.
Nechápala moji odpověď.
Seděla na židli a jen kroutila hlavou.
„Zůstaň prosím doma a nikam nechoď. Slyšíš, co ti říkám?
Neposlechl jsem ji.
Už mě nikdo a nic nezastaví.
„Ne, maminko, já se už rozhodl a půjdu. Víš, já tam musím…“
„Proboha, pro co ses rozhodl, proč Toníku mluvíš v takových hádankách?“
Políbil jsem ji a utekl z domu.
Odešel jsem na vlakové nádraží.
Stále jsem váhal, jestli mám jet do Vizovic a ještě se projít parkem.  Vlak ale přijel k nástupišti a tak jsem nasedl do vagonu a odjel do Vizovic.
Naposledy s myšlenkou na Eriku.
 
Chodil jsem zámeckým parkem a zůstával jsem na určitých místech stát s hlavou skloněnou.
Vzpomínky nejde jen tak vymazat z paměti. I alkoholikovi zůstávají.
A byly jen krásné.
Přišel jsem k lavečce, kde jsem byl naposled s Erikou.
Sedl jsem si a chtěl jsem tam zanechat nějaký vzkaz. Určitě sem zase někdy příjde. Jo, příjde. Ale ne za mnou.
Zabořil jsem prst do písku a napsal do něj „Eriko, jen tebe budu milovat až do své smrti!“
Díval jsem se na to a připadlo mi to hloupé.
Moc hloupé a směšné.
I kdyby Erika přišla, tak zafouká vítr, rozmetá má slova na milion drobných žlutých zrníček. Zaprší a déšť smyje ve žlutém písku můj vzkaz, nebude mít co číst.
Napadlo mě ale něco jiného.
Vytáhl jsem z kapsy čistý kapesník a nabral jsem si do něj hrst toho písku, na kapesníku jsem udělal uzel a strčil ho do náprsní kapsy.
Eriko, co jsem ti řekl, to dodržím.
Miluji jen tebe a do smrti pít nebudu!
Bylo mi jedno, že o tom už nebude vědět.
Do smrti nebudu pít a budu milovat jen tebe!
Chtěl jsem to křičet ze všech sil na celý park, na celé Vizovice.
Ozývalo se to však jen z každého otevřeného okna vagonů onoho vlaku, který se řítil v mé hlavě a slyšel jsem to jen já.
Seděl jsem na lavečce a zaklonil jsem hlavu.
Díval jsem se na oblohu, na mraky, na to jak nádherně svítilo zářijové sluníčko. Ze stromů se ozýval křik ptáků, na silný hlas pyšného páva, zámeckého pána parku, však neměli.
Jen si lítejte mojí ptáčci, buďte šťastní, že nevíte, co je to chlast, jak bolí srdce z lásky. Bolí, bolí a jak bolí.
Vzpomněl jsem si na slova kolegy z Odmašťovny.
„Také se jednou proletíš! Ale komínem krematoria.“
Srdce mi pukalo bolestí, nevydržel bych tam být déle, naposledy jsem se rozhlédl kolem a odešel jsem zpátky na vlakové nádraží.
Počkal jsem na vlak do Brodu a věděl jsem, kam půjdu po příjezdu na nádraží.
První zamířím do bufetu.
Koupím si limonádu.
Jedna mi stačí.
 
Za výčepem byla Jarmila. Hezká a vyzývavá jako vždy.
Pozdravila mne, ale já jí neodpověděl. Nezajímala mě.
Podala mi limonádu s výrazem „Tak si trhni“. 
Trhnul jsem si. Nevšímal jsem si jí.
Zaplatil jsem bábě u pokladny a zamířil jsem si to do Kotvy.
Vlezl jsem do houští zlatého deště, do našeho Doupěte.
Lehl jsem si do trávy a pozoroval jsem zase nebe.
Hlavou mi šly myšlenky, jak vlny na moři, jedna za druhou.
Tak tady jsem začínal.
Kouřit a zkoušet pít.
Tady jsem zažil spoustu legrace s kluky Berkovými.
Kde dnes asi jsou, kam jeli na čundr?
Hlavou mi proběhl zrychlený film z mého pití.
Tak je dopito, flašky vráceny a už nebude co pít, nebude co promítat.
Otevřel jsem si knížku, kterou jsem dostal od Eriky a četl poslední stránku Utrpení mladého Werthera.
Četl jsem ten Wertherův příběh snad už stokrát. Doma, na internátě.
Pěkné a smutné.
Taky inspirující.
V náprsní kapse doslova pálil písek z vizovického parku, zauzlovaný v kapesníku.
Budu rád, když mi jej někdo hodí na moji poslední cestu.
Ale kdo?
Zavřel jsem oči, abych potlačil pláč.
Nepomohlo to.
Slzy se kutálely po mé tváři víc a víc.
Vybavila se mi vzpomínka na první setkání s Erikou. Pomyslel jsem si, že je jen dobře, že jsme se spolu nevyspali. Zůstane čistá.
Proklínal jsem tu sobotu, že jsem šel s Effendym do té hospody.
Proklínal jsem sebe za to, že jsem se poprvé opil.
Při té vzpomínce jsem ucítil to pálení zelené kořalky kdesi v mozku.
Tehdy to všechno začalo. V mých pěti letech.
Stačila jedna velká štamprle zelené kořalky a cesta k alkoholové závislosti dostala také zelenou.
Kdybych to věděl, jaký to nabere směr, nikdy bych se nenapil.
A později neopil. Ale když to pivo tak chutnalo.
Proklínal jsem se, že jsem se šel učit do pivovaru, proč jsem nešel na toho kuchaře.
Proklínal jsem sám sebe.
Nikdo jiný za to nemohl.
Jen já sám.Nenaviděl jsem se.
Ležel jsem v trávě s křivdou na duši.
Já, Eriko, opilý v tu sobotu vážně nebyl! Všeho před tím moc lituji. Ale to je už jedno.
Když konec, tak konec. Alespoň pro mne.
I v léčebně můžou být spokojení. Už se nikdy neopiji.
Otče, ty nemusíš čekat na mých osmnáct roků. Vypadnu ti z domu dnes.
Vytáhl jsem z kapes krabičky s Alnagony.
Tobě moje drahá maminko, tobě pomáhaly snášet bolest v nohách.
Já mám bolest v srdci.
Tak se jí jednou provždy zbavím, když jsou ty prášky proti bolesti.
Odpusť mi to.
Otevřel jsem si láhev limonády a začal jsem polykat jednu tabletku za druhou. Jedno balení…Druhé…Třetí… Přestal jsem je počítat.
Tabletky drhly v krku, byly protivně hořké a tak jsem si občas ucucl limonády.
Ležel jsem a dával si na jazyk tabletku za Eriku, za maminku, za tatínka, za všechny kamarády, za personál léčebny. Pořád dokola, dokud jsem je měl.
Hlava si mi začala točit, viděl jsem Doupě rozmazaně, zdálo se mi, že slyším nějaké lidi v parku.
Špatně se mi začalo dýchat a chtělo se mi spát.
Nacpal jsem si do pusy poslední tabletku Alnagonu a naposledy se napil limonády.
Všechno kolem ztichlo. Propadal jsem se kamsi do neznáma. Nebe bylo najednou tak blízko.
Vzpomněl jsem si na svoji oblíbenou písničku V Montgomery.
Tiše jsem si ji zazpíval.
Nebo to byl jen pocit, že si ji zpívám, slyšel jsem ji však uvnitř sebe.
 „Déšť ti šeptá jeho jméno, šeptá ho i listoví, že tě měl rád nade všechno, to se nikdo nedozví…“
Přestával jsem vidět a dýchat.  
Jak to jen řekl ten Werther? Charlotto… Pistole jsou nabity! A v jeho pokoji se zablesklo…Do noci se ozval výstřel.
Eriko, já nemám zbraň… Já nemám… Sbohem, má jediná lásko…
A tobě Ďáble, tobě už nikdy nic nedám, vzal jsi mi to nejcennější.
Lásku.
Teď si můžeš mávat s naší Smlouvou, jak chceš!
 
Kdy je nejvhodnější čas ke smrti?
Ráno? Odpoledne nebo večer?
Zůstal jsem ležet bezvládně na zemi a najednou bylo kolem  ticho, které mne objalo a nechtělo pustit.
Nebránil jsem se.
Bylo to příjemné, jak jsem se kamsi propadal do nějakého zářivého světla v tunelu. Nad parkem prolétla a zlověstně zahoukala sova.
Jen si houkej sýčku.
 
 
V sobotu navečer našel Tonyho bezvládné tělo náhodou nějaký muž, který šel do parku vyvenčit svého pejska. Pes něco vyčenichal v křoví a stále štěkal.
Když rozhrnul křoví, uviděl ležet na zemi bezvládné tělo mladého muže v uniformě wehrmachtu. Napřed si pomyslel něco o opilcích, co neví, co by na sebe navlékli. Pak však spatřil v jeho ruce krabičku od léků.
Kolem něj ležely obaly od léků. Na nic už nečekal, nemyslel.
Spěchal na nedaleké vlakové nádraží, aby telefonem přivolal hlídku VB, že v parku Kotva našel asi mrtvého muže.
Do parku přijela hlídka VB, zanedlouho také houkající sanitka.
Tonyho naložili do sanitky.
Lékař sotva nahmatal tep a kroutil hlavou, tak mladý kluk a chce odejít takovým způsobem ze světa. Řidič zabouchl dveře a nastartoval motor.
Lékař jej vybídl, aby jel co nejrychleji, že je pořád pro toho kluk velká šance k záchraně.
Sanitka s vyjící sirénou uháněla ulicemi Brodu k nemocnici.
 
 
Probudila mne nesnesitelná bolest v nose a silné bílé světlo, přicházející odněkud shora. Vnímal jsem ho i přes zavřené oči.
Na malou chvíli jsem oči otevřel. Světlo bodalo a pálilo. Raději jsem oční víčka zase přivřel.
Světlo bylo podobné tomu, které mne provázelo tím tunelem.
Ano, já byl v tom tunelu!
Než jsem do něj mohl vstoupit, někdo mi v něm zavázal nějakým šátkem oči.
Pak se ozval líbezný ženský hlas.
„Chtěl jsi přijít sám, to se nemá, ale když chceš, tak se ti budu věnovat!“
Světlo bylo tak silné, až mě z něj bolely oči.
Musel jsem je rychle zavřít.
Jediné, na co jsem si dokázal vzpomenout, byla ta Krásná paní v bílém.
Ta mne vedla a držela za ruku, když jsme spolu procházeli tím tunelem až na jeho konec. Tam se zastavila u dveří. Sundala mi ten šátek z očí.
„Tak a jsme u cíle!“
Nevěděl jsem, kde to jsem.
Její sladký hlas byl tak vábivý.
Chtěl jsem se jí podívat do tváře, ale nechávala si ji schválně zahalenou bílým závojem.
Za tím hlasem bych šel na kraj světa.
„Kdo jste? Ukažte mi prosím vaši tvář! Chci vás vidět.“
„Proč? Proč mě chceš vidět? O mě nikdo nestojí, nejraději by mě neviděli!“
Z jejího hlasu bylo cítit, že je polichocena.
„Ne, já vás chci vidět!“
Byl jsem napjatý vzrušením, jakou tvář pod bílým závojem spatřím. Když má ta žena tak nádherný hlas, musí být jistě taky neobyčejně krásná.
„Hle, odvahu máš. Ale k čemu je ti? Tady už nikdo nic nepotřebuje. Dobrá, otoč se, zavři oči, a jak ti řeknu, na malou chvíli mě uvidíš.“
Otočil jsem k ní zády a dychtil ji spatřit.
„Můžeš se otočit a otevřít oči!“
Přede mnou stála nádherná žena v bílých šatech. Nazvedla svůj závoj a já jí pohlédl do průsvitné tváře.
„Tak co, ještě se ti líbím?“
Byla nádherná. Okouzlující.
Podobna ženě z obrazu s názvem Zima, který namaloval Alfons Mucha.
Toužil jsem se jí dotknout, něžně, tak jako na tom obrazu paní Zima hřeje v rukách prochladlého ptáčka.
„Ano, líbíte se mi a moc.“
Usmála se.
„Pořád chceš vědět, kdo jsem?“
„Ano, chci to vědět.“
Náhle zvážněla. Její sladký usměv se změnil v bolestný.  
„Já jsem Smrt!
Vzdálená sestřenice Ďábla. Nikdo o mne nestojí a ty jsi tak neodbytný.
Líbíš se mi, jsi odvážný, když ses za mnou vydal na cestu sám.
Vidíš ty dveře za mnou?
Koho já těmi dveřmi provedu, ten se už nikdy nevrátí do světa živých. Tobě je jen ukazuji, nevezmu tě tam sebou.
Ty máš ještě Čas.
Ale neboj se, já na tebe nezapomenu, budu na tebe myslet a příjdu za tebou sama, až bude tvůj Čas můj. Líbíš se mi. Vrátím tě zpět a budeš jinačí, uvidíš.
Ale Ďábel, Ďábel na tebe pořád myslí a navštíví tě.
Zavři oči, to světlo by tě mohlo oslepit, zavedu tě zpět mezi živé.“
Zavázala mé oči a vydali jsme se společně na cestu tunelem zpět.
Když jsme stáli u vchodu, sundala mi ten šátek a zlehka mě vystrčila ven.
"Neotáčej se  a běž, utíkej ještě žít, utíkej, utíkej žít, nechtěj, abych si to rozmyslela a vzala tě zpět!"
Odešla bez dalších slov na rozloučenou.
Smrt se nikdy neloučí.
Smrt jen přichází.
Nechala mě kdesi s mým rozbolavělým tělem.
Objevil se u mě Ďábel.
„Tak ty jsi mi chtěl utéct? Zbavit se naší Smlouvy?
 A že ještě žiješ? Sestřenka Smrt tě ještě k sobě nechce.
Ne, že by měla dobré srdce, ona stejně žádné nemá!
Vrátila tě do světa živých, ale jen proto, aby se tvé trápení neukončilo. To ti ta kráska neřekla, že? Až se sama rozhodne, tak s tebou jednou provždy skončí. Neměj strach, ona nezapomíná!
Ani já nezapomínám a nikomu neodpouštím!“
 
 
 
V noci jsem se probral na nemocničním lůžku.
Pochopil jsem realitu.
Tak já jsem neumřel.
Krásná paní v bílém mě přivedla tunelem sem, na nemocniční lůžko.
Do očí mě bodalo světlo nad postelí. Proto jsem je musel mít zavřené.
 "Tak co sestro, už se probral?"
"Sedím u něho, pane doktore a mluvím na něj. Stále mlčí a oči neotevřel."
Sestra po celou dobu seděla na židli vedle mé postele.
Držela mě za chladnoucí ruce a hřála je svými, aby mi do nich vrátila život.
"Pít. Pít! Chci se napít."






Zařazeno v kategorii Četba na pokračování, Smlouva s Ďáblem





Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička