Smlouva s Ďáblem 59. díl


16. srpna 2010, autor tonyend,



Položili tác s chlebem v jídelně na neobsazený stůl a rychle zdrhli do kuchyňky. Do pacientů jako když střelí!
Vrhli se k tácu a málem se porvali o krajíčky chleba.
Nazval jsem tento okamžik jako krmení zvěře.
Podobně stádově se chovaly slepice na dvorku ve Vidlákově, když jim děda rozhodil po zemi hrsti zrní pšenice. Každá se snažila urvat, sezobat co nejvíce žrádla.
Když ošetřovatelé rozdali na stoly umělohmotné hrníčky, tak do nich začali nalévat bílou kávu. Teprve nyní se všichni pacienti utišili.
Popíjeli bílou kávu a přikusovali k ní suchý krajíček chleba.
Dostali první denní příděl jídla. Snídani.
Zhrozil jsem se poznání, jak se jim scvrkl jejich svět.
Drtivé většině stačila k naprosté spokojenosti jakákoli potrava.
Když měli co jíst, zářili spokojeností.
Bylo to zvláštní, málokterý měl hodinky na ruce. Kdo ví, jestli by uměli čas, minuty a hodiny vůbec poznávat.
Čas pro ně neznamenal nic. Hodinky na ruce měli pro parádu.
Ale věděli přesně, kdy bude snídaně, kdy oběd a večeře.
V žádném případě by se nenechali ošidit o ten svůj kousek masa, který měli dostat.
Každý den jsem pozoroval, jak se kdo chová.
Hledal jsem někoho, s kým bych se mohl v blázinci, v pakárně bavit.
Ale měli svůj uzavřený vnitřní svět, do kterého nechtěli nikoho pustit, jen u vizity se svěřili primáři, jaké mají halucinace, vidiny a neskutečné sny. Určitě je dobrácky vyslechl, něco hezkého jim řekl a do dekursu nechal připsat poznámku "Zvýšit dávky léků."
Nevydržel bych celé dny mlčet, sedět v křesle se zavřenýma očima a vytvářet si tam z nouze svůj vnitřní svět.
To bych se mohl potom také každé ráno zúčastnit rvačky o krajíc chleba, zahodit své hodinky a začít taky něco převratného vynalézat.
Třeba vodní prase s ocelovým rypákem. Nebo se z oddělení jednoduše vytratit na létajícím koberci.
Pak by zde můj pobyt nebyl určitě na týdny, měsíce ale na dlouhé roky.
 
Jak jsem je sledoval, tak jsem změnil názor.
Poznával jsem je a pochopil jsem, že jsou to lidé, ke kterým nebyl pánbůh milostivý.  Žádní cvoci.
Řekl jsem si, že oni jen jinak uvažují, jinak myslí. A vidí to, co jiní nikdy neuvidí. Tam venku je jiná norma na myšlení a oni ji nesplňují. A kvůli tomu jsou tady a já je tak můžu brát, takové, jací jsou. Ale jen tady.
Netrvalo to dlouho a někteří si našli ke mně cestu.
 
Na jedné snídani jsem dostal omylem také dva rohlíky.
Můj spolustolovník se díval, jak si ukusuji z rohlíku.
Co na mě tak hledí?
„Já jezdil na koloběžce po světě a odrážel jsem tááákovým velkým rohlíkem!“
Do prdele kde jsem se to jen ocitl!
„No a co já s tím? Chceš můj rohlík? Máš zase chuť stoupnout si na tu koloběžku a projet se po světě? Jestli k tomu potřebuješ ten rohlík tak ti ho dám. Na, a projeď se! Jen bude asi moc malý, táááákový jakým ses kdysi odrážel, tááákový tu nedostaneme.“
Zesmutněl.
Tak to jsem vážně nechtěl.
Podíval se na mě tak, jak se umí dívat jen děti. Bezelstně a důvěřivě. Dal jsem mu naději.
„Já už nejezdím. Nemám koloběžku. Nemůžu ji najít. Ale mám hlad!“
Podal jsem mu rohlík a díval se, jak ho lačně trhá na malé kousky a cpe si je do pusy.
„Děkuji vám, pane!“
Řekl mi pane. Když jsem se na sebe zadíval na umyvárce do zrcadla, nebyl jsem to já, ten kluk jako dříve.
Změnily se mi oči? Asi ne, ale jejich výraz ano.
Zestárl mi. Nezmoudřel, to ne, ale začal jsem vnímat a vidět svět zcela jinak. Vážně. Dospěle. 
Bylo zvláštní, jak za všechno děkovali, za každou maličkost.
Radovali se z naprostých banalit, nejdůležitější pro ně bylo, že na ně nikdo nekřičel a nemlátil je po hlavách. Když někdo v hale zvýšil hlas, někteří si automaticky pozvedli ruce a zakrývali si hlavy. Asi přes ně dostávali. Kde? Bohužel asi i doma od svých nejbližších.
 
Sedával jsem v křesle v hale a přemýšlel jsem o sobě.
Můžu ztratit klíč od bytu, občanku, nebo peněženku s penězi.
To se dá přežít.
Lehce se to nahradí. Ale já ztratil něco jiného.
Eriku a její důvěru ve mne.
Eriku a její lásku.
Eriku.
Mohl jsem si za to sám poděkovat.
Přesto jsem měl v sobě pocit křivdy, nespravedlnosti.
Od června jsem se alkoholu nedotkl, kromě toho, který mi vnutili jako součást mé léčby.
Zapřisáhl jsem se, že budu trvale abstinovat.
A přesto mělo být mé údajné opití s Effendym, důvodem k našemu rozchodu.
Za chyby se platí a já zaplatil za své předchozí pití jaksepatří draze. Dobře mi tak.
Vzpomínky na Eriku jsem zamkl do své Třinácté komnaty.
Rozhodl jsem se, že ji nikdy neotevřu. Tam mi zůstanou navěky. 
Ne, už nikdy žádná volba mezi žiletkou, provazem, plynem a tabletkami.
Už nikdy žádný pokus o sebevraždu.
Mám-li žít, tak budu.
Nikdy už ale nebude žádná jiná Erika.
Erika byla první a zůstane poslední.
Má pumpa spolehlivě hnala krev tělem a byl jsem si jist, že už nikdy nepozná poruchu.
Kdybych měl srdce, duši, bolestí bych se zbláznil nad to ztrátou.
Každý den bych si to uvědomoval, co jsem způsobil.
Mám jen pumpu a tu nikdy nic nerozbolí.
 
Obdivuji zde jistého pana Viléma.
S nikým se nebavil.
Celé dny si vystačí sám se sebou.
Po snídani si vezme do ruky dřevěný křížek a chodí podél stěn chodby sem a tam. Jako stroj. Jako inkvizitor. Jako oráč!
Ten by našel uplatnění v pivovaru! Páni!
Ideální typ oráče na sladovně. Stejně dlouhé kroky, nevrávorá.
Chodí tak každý den až do oběda a pak do večeře. Chodba může být tak dvacet metrů dlouhá.
Jednou jsem Viléma zastavil.
„Ahoj, kam jdeš?“
„Nezdržuj, nemám čas. Jdu do Vatikánu za papežem!“
Přemýšlím, kolik to může být kilometrů ze Šternberku, z pakárny do Říma.
Jak dlouho to bude Vilémovi při těch dvaceti metrech tam a zpět trvat?
„To tam s takovou půjdeš do Velikonoc. No vidíš, to bys mohl do těch svátků počkat a nasednout na nějaký zvon a odletět na něm do Říma! Nemusel bys pořád chodit sem a tam…“
Vilém zbystřil.
„Myslíš? To jako, sednout si na zvon, na ten, co je třeba u nás na vsi v kostelní věži? Neděláš si srandu?“
Zaujalo ho to.
„No jasně. Na Velikonoce přece odlétají všechny zvony do Říma! Nedělám si srandu, zeptej se třeba primáře, určitě ti odpoví jako já. A ten nesmí lhát, to víš!“
Vilém přesto každý den dál chodil po chodbě a přibližoval se tak ke svému Římu. Na zvony se nespoléhal.
Tak velký cvok zase nebyl.
 
Uzavřené oddělení se zaplňuje.
Jsem zde zavřený skoro měsíc.
Jak přichází podzim, tak začíná sezóna podzimních depresí.
Bláhově se utěšuji, že když se někdo opije, tak se z toho o druhého dne vyspí, že jsou na tom opilci lépe. Ale ne, nejsou.
Opilci mají sezónu non stop celý rok.
Neví pak, z které do které. Já to nakonec taky nevěděl.
Ale procitl jsem.
Bolestně, ale procitl jsem snad zavčasu.
Muselo to však dojít tak daleko, že jsem se rozhodl jít na rande se Smrtí?
Život mám znovu před sebou. Co na tom, že jsem na to přišel na uzavřeném oddělení v pakárně.
Důležité je, že jsem si to uvědomil a myslím na to.
Na nový život, který mám před sebou. Nevěříte mi, že jsem se změnil?
Tak nevěřte! Já si věřím a to je hlavní. Vím, co chci. Být jiný.
A být jiným, to znamená jediné. Nepít. Zapomenout na všechno špatné, co bylo, s čím mě svazoval alkohol. Nepil jsem a najednou mi to nechybělo. Měl jsem naopak pocit nenadálé svobody.
 
V hale se cosi děje.
Kolem jednoho pacienta je shluk dalších. Jsem zvědavý, o co tam jde.
Jdu se na to podívat.
Ten muž sedí v křesle a v ruce drží tužku a papír.
Oznámil všem, že je z jednoho nábytkářského podniku, že je z personálního oddělení a má za úkol přijmout nové pracovníky. Tváří se naprosto vážně.
Zájemci z řad spolupacientů mu ochotně diktují jména a adresy, náborář si je pečlivě zaznamenává a ujišťuje, že do dvou dnů budou písemně vyrozuměni.
Zájemcům nabízí nástupní plat 10.000 Kčs a nový družstevní byt 3+1.
Královský plat za výrobu židliček a stolů!
Práce na jednu směnu, závodní dovolená u Černého moře v Bulharsku.
Podíval se na mě.
„A co ty? Máš zájem u nás pracovat, takový plat nemají ani horníci v Ostravě, rychle se rozmysli, zbývá mi obsadit už jen několik volných míst! Ředitele už mám, tak bych ti nabídl místo výrobního náměstka, nebo mistra v provozu.“
Zklamal jsem ho.
„Bohužel nemám zájem. Rád bych, ale jsem ve stavu nemocných, nesmím nic dělat…“
„Jak myslíš, ale taková příležitost se nemusí opakovat!“
Neopakovala se. To měl pravdu.
Přišli dva ošetřovatelé a odvedli jej sebou. Dostal zklidňující injekci, posadili jej zpátky do křesla a náborář zavřel oči. Usnul a jistě byl ve snech ve svém podniku, kde jej pochválili, že získal tolik nedostatkových pracovníků. A prémie k pochvale, letecky na dovolenou na Krym.
Když injekce odezněla, pohasly mu oči, seděl a tupě zíral před sebe. Asi neplnil v reálu svoji pracovní roli a hráblo mu z toho, že skončil tady, na uzavřeném oddělení Psychiatrické léčebny.
A ti, kteří se mu tak horlivě hlásili o práci, kde budou rádi vyrábět židličky a stoly, ti seděli na kuřárně, kouřili napřed cigarety, pak kouřili i vajgly z popelníku, když už cigarety neměli. A smrděli vajglovinou a prsty měli od nikotinu černohnědé, jako popálené. Na pracovní smlouvy rychle zapomněli a spící náborář je nezajímal.
Mysleli jen a jen na to, co bude dobrého k jídlu, od koho vysomrovat cigaretu a spálit si ještě více ty své zčernalé prsty na ruce.
Jdu si sednout zpátky do křesla.
Říkám si, že je to tady jedno velké jeviště.
Divadlo bez obecenstva.
Všichni jsme tady jen herci. I s primářem.
Nikdo nemá vystudovanou DAMU, každý tu hraje, jak umí, nikdo moc nekritizuje druhé. Každý den premiéra, nový kus. Drama, komedie, jednoaktovky ze života.
 
Ošetřovatelé si všimli, že jsem jiný, než ostatní pacienti.
Netrvalo dlouho a začali se mě vyptávat, co jsem vlastně vyvedl.
Řekl jsem jim, že mám za sebou sebevražedný pokus. Stejně to věděli, ale asi mě zkoušeli, jak budu reagovat a odpovídat.
Dali mi dobrou radu.
„Dokud budeš slyšet ďábla, tak tě primář nepustí z oddělení.
Nehraješ to na Modrou knížku? Abys nešel na vojnu?
„Kdepak, to je úplně jinak.“
Poradili mi, abych u vizity mluvil jinak. Nebo tady budu dlouho a zbytečně.
Nejlepší bude, když požádám primáře o soukromý rozhovor.
Poslechl jsem a po vizitě jsem se primáře zeptal, jestli si na mě udělá čas. Neodmítl mne a odpoledne si mě zavolal do své pracovny.
Řekl jsem mu na rovinu, že lituji svého činu, s odstupem času se na všechno dívám jinak, že už nemám černé myšlenky a chci normálně žít.
Pověděl jsem o sobě všechno, že jsem v sobě hledal příčiny a pochopil jsem, jakých chyb jsem se dopouštěl.
Že už budu zodpovědnějším a že se chci vrátit na protialkoholní oddělení a dokončit tam léčbu.
Tady se cítím být za trest a každodenní nečinnost mi nedělá dobře.
„A co ty hlasy, ozývají se ještě?“
„Ne. Nemám je. Cítím se dobře, ale pobyt na tomto oddělení mi nic nepřináší, ten měsíc, co jsem tady, mi bohatě stačí. Každý den, každou noc o sobě přemýšlím a hledám svoji cestu, své místo tam, tam za zdí.“
„Tak vydržte do příští vizity. Poradím se, jestli už bude vhodné, abyste  byl přeložen zpátky na protialkoholní. Zdáte se mi již stabilizovaný.“
Odešel jsem od něj spokojený. Věřil jsem, že mě za týden propustí.
Blázni se ze slibů radují.
Dočkal jsem se však až 30. října.
Primář mě propustil až po obědě.
Mohl jsem vysvléknout pyžamo, hodit je do špinavého prádla a jít za ošetřovatelem do šatny, když řekl, to Pojďte za mnou!
Oblékl jsem se do uniformy, nazul si kanady a v ruce nesl knihu od Eriky a zalepenou obálku, určenou pro primáře Mikulku.
Když za mnou zamkl dveře na dva západy, tak jsem si mohl vydechnout. Dveře na uzavřeném oddělení neměly zevnitř kliku. Tady se čeká, až vás někdo pustí.
A to je moc špatný pocit. Stejný, jako z toho věčného Pojďte za mnou!
I když máte kliku, je ale jen z jedné strany. 
Další životní zkušenost mám za sebou.
Už nikdy do blázince, už nikdy uzavřené oddělení, už nikdy tam, kde mají dveře bez kliky.
Odešel jsem kupodivu psychicky posilněn. O to asi šlo.
Abych uviděl, že jsou na tom někteří lidé daleko hůř, než jsem já, a přesto chtějí žít, že se radují z každého nového dne, byť je na Uzavřeném oddělení psychiatrie.
Ošetřovatel mě doprovodil na Protialkoholní oddělení.
 
Protialkoholní oddělení, Odmašťovna, to je také součást blázince, ale snesitelnější.
Dveře byly zavřené.
Ale jen proto, že začala topná sezona.
Jinak byly alkoholikům, kteří se chtěli léčit, pořád dokořán.
Vstoupili jsme dovnitř.
Zavřel jsem dveře. Fajn pocit, šáhnout si na kliku z obou stran.
Tak jsem si je od radosti několikrát otevřel a zase zavřel.
Ošetřovatel nechápal, co s těmi dveřmi blbnu. No nejsi tu zbytečně!
 Ani jsem nepostřehl, že se na mě dívá Veverka, která vyšla ze své pracovny.
„Tak vás zase ráda vidím! Co to děláte, s těmi dveřmi?“
„Ale mám jen radost, že jsem na svobodě! A uvědomil jsem si, že dveře jsou součástí svobody, pokud mají obě kliky. Tak si to zkouším. Zavřu je, jsem tady. Ale můžu si je sám otevřít a odejít. Úžasné!“
Zavřel jsem dveře a šel chodbou k Veverce. Ošetřovatel řekl, že mě měl doprovodit, tak že jsem tady, on že se vrací zpět.
„Omlouvám se, asi jsem vás nepozdravil. Dobrý den paní doktorko!
Tak jsem se vrátil.
Dostanu černé body za pozdní návrat na oddělení? A musím říct, že po celou dobu, co jsem tu s vámi nebyl, jsem abstinoval!“
„Co to máte na sobě za oblečení?! To nemáte nic vhodnějšího? Ale oblečení není tak důležité. Máte nám co vysvětlovat. No nestůjte jak solný sloup a běžte se nahlásit do ošetřovny.“
Zase mám co vysvětlovat.
Zase se bude pitvat v mém životě.
Bude mě rozebírat, rozbíjet jak na střípky mozaiky a já se budu muset hledat, kousek za kouskem a poskládat se do spořádaného tvaru, obrazu přijatelného pro své okolí.
Sestry na mě hleděly, jak na zjevení.
Jednak že jsem se vrátil, ale hlavně v čem jsem oblečený.
 Ujistil jsem je, že napíšu domů, aby mně máma poslala normální oblečení, že sebou nic jiného nemám.
Předal jsem jim obálku, kterou jsem dostal na cestu z uzavřeného oddělení. Vyžádal jsem si modrobílé pyžamo a župan. Svoje papuče jsem našel v botníku. Tady se nekradlo.
Kdybych měl zubní protézu a nechal ji na umývadle, nikdo by ji nešlohl. Byl jsem mezi svými. V odmašťovně byly samé nové tváře.
Sestry mě zapsaly do stavu a mohl jsem odejít na pokoj, který měl volné lůžko. Nemusel jsem si ani fouknout do balónku. Věřili mi, že jsem za těch dvěstě metrů, ktré jsem musel ujít, které od sebe dělily oba pavilony, nic nepil.
Divný. Kdybych šáhl po půllitru s pivem, bylo by to pár centimetrů. Už by zavětřily! Vzdálenosti jsou však relativní.
Uniformu jsem pověsil na ramínko do skříně a čekal na to, co bude, oblečený do pyžama plavčíků.
Vrátil jsem se a nikoho z pánů kolegů jsem neznal. Taky dobře. Posádka se vyměnila. Ta stará byla doma a asi nepila. Přišli noví alkoholici, aby se léčili, aby také nepili, aby byli řádně odmaštěni.
Na pokoji jsem byl sám. Kolegové odjeli domů na dovolenku. Budu mít klid na přemýšlení o sobě.
Někdo ale zaklepal na dveře.
Otevřel jsem a byla to sestra.
Mám hned jít k paní doktorce Vamberkové.
Moc se mi nechtělo, ale říkal jsem si, taky dobře, budu to mít za sebou.
Myslel jsem, že mě vyslechne v ošetřovně. Byla ale u sebe.
Tak jsem zaklepal na dveře její pracovny a vešel dovnitř.
„Posaďte se.“
Neoslovila mě Tondo. To znamená, že jsem ztratil její důvěru?
 Veverka seděla v křesle u konferenčního stolku a pila černou kávu. Vybídla mě, abych si sedl do křesla, vedle ní.
„Hned na úvod vám chci říci, že bude tento rozhovor soukromý.
Nebudu dělat žádný zápis. Přesto budu ráda, když se budeme spolu bavit otevřeně…“
Tušil jsem, jaké téma zvolí.






Zařazeno v kategorii Četba na pokračování, Smlouva s Ďáblem





Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička