Proti proudu

Šel jsem po pěšině při břehu proti proudu řeky. Někde za křovinami jsem tušil východ slunce, které bylo zatím studené, ale s příslibem přívětivosti. Věděl jsem, že bude den, kdy je radost pohledět. Když je slunce obnažené, těšíme se, jak se za chvíli schová za obláček. Až je za ním, zase očekáváme, kdy se objeví jeho zlaté třásně. Kráčel jsem lehce jako na výletě. Ze stromů a velkých trsů trav se ozýval zpěv ptáků. Zvonivé trylkování se prolínalo s klokotáním a klepotem. Pod zvrásněnou hladinou se zavlnila rybka a svým šplouchnutím dávala najevo radost ze života. Chtělo se mi vesele poskočit.

„Kam jdeš, poutníku? A proč proti mému proudu?“ ozval se hlas, jako kdyby hovořila voda a všechno kolem řeky.

„Kdo to mluví… pro Bůh?“ ptal jsem se zmateně.

„Jsem řeka a chci znát tvoji odpověď,  jsi-li přívětivý,“ odpověděl hlas.

„Ale to nemohu říct já. Přívětivost člověka musí posoudit ti ostatní. Kdo to říká sám o sobě, už se dá o něm vážně pochybovat,“ slyším se, jak odpovídám.

„Jsi přívětivý proto, žes to tak pěkně vyjádřil,“ zazněl hlas.

„Děkuji,“ řekl jsem a mírně se uklonil.

„Jsem nedočkavá. Kdy mi odpovíš?“ ozvala se znovu řeka, a v jejím hlase nebyl ani náznak výčitky.

„Ani s jistotou nevím,“ pravím upřímně. „Proti proudu jdu asi proto, že je to můj životní úděl. Vždy proti přesile. Té, která mi nerozumí a já se s tím nehodlám smířit. Nechci přikyvovat na jejich nesmysly a pokrytectví. Možná bych je s velkým sebezapřením snesl. Oni ale stojí proti mně, jelikož jim občas řeknu, co si o nich myslím, a nehodlají ani za mák odpouštět. Vlastně jim o to ani nestojím.“

Řeka se na chvíli odmlčela. Málem se už zdálo, že mi nemá co říct, nebo jí za to nestojím. Ovanul mě z její hladiny smutek a já se zamyslel, zda můj boj není marný. Je to boj hlavně spravedlivý, i když jsem proti značné převaze. A nemůže mi nezáležet na tom, zda mi moudrá řeka rozumí a uznává mě či nikoliv. Musím jít za svým cílem. Musím!

„Ty nemáš přátele?“ ozvala se řeka.

„Ale samozřejmě že mám,“ odvětil jsem živě.

„Tak proč se těm nepřátelům nevyhneš a nehledíš si jenom přátel?“ zeptala se se zájmem.

„Neodejdou z mého života, tak jak ty neunikneš průtrži mračen, nebo jiným velkým nepohodám. Z jednoho pohledu se s nimi musím naučit žít, a na druhé straně s nimi nesmím přestat bojovat.“

„Dobrá. Ale proč tedy nepožádáš své přátele? Byl bys silnější s daleko větší šancí na úspěch.

Nebo se bojíš, že by tě tví přátelé odmítli?“ naléhala řeka.

„Myslím, že by mě někteří neodmítli, ale mohli by tím hodně utrpět, a to já nechci. Můj boj ať je můj se vším všudy,“ odpověděl jsem neústupně.

„Jsi tvrdohlavý…, ale líbíš se mi. Nebyla by to velká škoda, kdyby tě rozdrtili a porazili úplně?“ nechtěla se řeka vzdát svého názoru.

Tu jsem se odmlčel já a tiše se zamyslel, co říci.

 Slunce již bylo vidět v dáli nad obzorem, a právě se chystalo skrýt za malý obláček. Na okamžik jsem se rozradostnil a zapomněl na své chmury. Kousek od mé nohy skočil luční koník a někde v koruně stromu zaťukal datel.

V mých vzpomínkách se vynořila poslední událost, kterou mi uchystal člověk, který se tváří, že mi chce pomáhat. Převážným výsledkem jeho snažení jsou ale pomluvy, kterými si léčí své psychické neduhy. Nejlepší na něm je, že se umí tvářit jako spasitel všech. Nenávist vůči těm, kteří mu nevyhovují, je jeho nejvýraznější vlastnost.

„Proč neodpovídáš?“ zeptala se řeka.

„Trochu jsem se zamyslel… Promiň… I kdyby mi jakkoliv ublížili, nikdy mě nemohou porazit,“ pokračoval jsem zdánlivě klidně, i když mi do smíchu nebylo. „Jediná porážka a to definitivní by byla, kdyby mě donutili prosit je o milost, a zneuctít vše, co je mi svaté. Cítím se dost silný, abych jim odolal třeba i na mučidlech.“

„Máš ve mně tichého spojence. Přeji ti hodně štěstí… hodně štěstí… hodně štěstí!!“ opakovala blízká i vzdálená ozvěna.

Prožíval jsem si radost, pro jakou bych jen stěží hledal vhodná slova.