O mém příchodu do rodiny

Moje panička(budu jí říkat Tudy), občas chodívá za svou sestrou (Ajajou) na kus řeči (mají to na půl cesty, obě bydlí v jednom městě, ale každá na jiném konci). Dají kávu a pokecají, tentokrát k tomu prohlížely katalog oděvů a některé kousky komentovaly. V tom zazvonil Tudy telefon, volal jí její tehdy už plnoletý syn, že s ní potřebuje nutně mluvit. Do Tudy už nic nebylo, měla obavy, aby se nedozvěděla, že se jí syn bude ženit. Rozloučila se se sestrou a jela domů. Tam už na ni synek čekal a povídal jí,“pojď raději ven do polí, já ti něco povím“.Tudy na to „ raději mi to řekni doma, kdyby to se mnou seklo, ať pro mne nemusejí jezdit daleko“. Syn pustil počítač a ukázal jí na něm fotku štěněte. Tudy na to, „ no je hezké, ale co já s tím?“ Odpověděl jí, že ho koupil. Tudy ho upozornila, že byt před nedávnem rekonstruovali a se psem zatím nepočítali, navíc jim zrovna moc s rekonstrukcí nepomohl, stejně si najde dívku a odejde a jim nechá potom psa na krku. Označila jeho jednání za nezodpovědné.

Na její obhajobu musím podotknout,psa chtěla sice už dávno, ale dala za pravdu manželovi, že dokud chodí do práce,tak moc času nemají a pes čas chce. Moji páníčci navíc ještě v té době dost chodili na túry, hlavně po Šumavě,jezdili na kole a účastnili se i výletů od odborů na hrady a zámky. Tudy znala v okolí skoro všechny psy jménem a šel k ní každý pro pohlazení. Ona nakonec dostala ten nápad, že by chtěla k padesátinám skočit padákem v tandemu, páníčkovi se to nelíbilo, tak mu dala druhou variantu-psa! Už byl smířen s tím, jak půjdou do útulku a vyberou si nějaké štěně nebo mladého psa.

No a do tohoto stavu přišel syn s nápadem, mít štěně. Chvíli se s mamkou dohadoval,nakonec šla pro páníčka (říká mu něžně „dědoušku“nebo“dědo“), dovedla ho k počítači a cestou z pokoje mu řekla, „prosím, hlavně neřvi“. On se totiž nakonec syn domluvil s mamkou, abych mohl být u nich, že mne daruje mamce dopředu k narozeninám.

Děda byl zticha,když mne viděl,souhlasil i s tím, že mne Tudy dostane skoro o dva roky dřív, ovšem druhý den volal Tudy do práce, byl nepříjemný a ona málem kvůli tomu brečela, protože už se těšila na mne a teď to vypadalo dost špatně. Domů šla ten den s obavami, jak to dopadne. Děda ji překvapil tím, že se jí nejen omluvil,ale navíc s mou maličkostí souhlasil.

Týden na to, jel syn pro mne až k Pardubicím. Na cestu vzal s sebou ještě kamarádku.

Tudy už měla pro mne koupené misky na jídlo a pití, pelíšek, obojek, vodítko a domluveného veterináře.

To víte, jsem její první pes, moc se těšila, ale věděla, že jsem závazek na celý můj psí život. Neměla žádné zkušenosti, jen věděla, že mne bude mít ráda.

Po obědě v den, kdy pro mne její syn jel, umyla nádobí, koukla na hodiny, bylo po jedné hodině a řekla „ bourali“. Děda na ni koukal a říká, „co blbneš, proč by bourali?“ Ozval se mobil a syn volal, aby potvrdil mamky předtuchu o bouračce. Nebyla to sice jeho chyba, jel na zelenou na křižovatce a naboural do něj chlápek, co jel na červenou. Auto pojízdné bylo, tak pokračoval pro mne a večer mne přivezl domů. U Tudy byli známí, co mne chtěli taky vidět, tak jsem do toho spadl rovnýma čtyřma tlapkami. Jen se otevřeli dveře od bytu, bafla mne do náruče a nejraději by mne nedala. Nakonec mne postavila ne zem, poodešla a zavolala „ Terry“, já zvedl hlavičku a to jméno už mi zůstalo.