O horách a lidech


6. prosince 2013, autor cVoK,



     Možná znáte ty pocity, kdy Vám takzvaně „dochází šťáva“ – žádný obraz, žádný zvuk, bolí Vás i myšlení; pomalu, ale jistě nabýváte přesvědčení, že doma vypuklo perfektně naplánované spiknutí vůči Vaší nervové soustavě a z všeobecné letargie Vás svým hlubokým dekoltem nevyvede ani dobře vyvinutá sousedova dcera.

     V mém případě jsem se onen problém docházejícího paliva pokusil vyřešit obvyklým, již mnohokráte ověřeným způsobem, expedicí Vandr – sbalil jsem spacák, celtu i karimatku, oprášil dobré boty a vydal se do nitra jedněch moravských hor. Představa několika dnů a nocí v nádherně šumících, vonících a téměř liduprázdných jesenických lesích mi zvedala náladu už při odjezdu z domova. Obrazy prosluněné, pozdně letní krajiny podhůří se cestou na místo střídavě vynořovaly a zjevovaly jako zářivý příslib časů příštích, jenže … jenže protentokrát se ukázalo, že šlo spíše o sliby plané nebo jsem celou tuhle akci hrubě podcenil.

     Varovat mě mohl už příjezd na místo počátku expedice – kapacita trojice obřích (a samozřejmě placených) parkovišť sice zcela naplněna nebyla, nicméně všechna zbývající volná místa byla zaplněna lidmi, kteří těmi auty přijeli a bicykly, které na těchto autech dovezli. Všeobecný mumraj završovaly desítky volně pobíhajících, nervózních a hlavně uštěkaných psů všech velikostí a ras, které přivezli zřejmě úplně všichni. Zprvu jsem se utěšoval, že snad jde o náhodný souběh dvou akcí, amatérského cyklistického závodu a výstavy profesionálních psů, leč doufal jsem marně. Teprve když jsem se s batohem škrábal směrem vzhůru, došlo mi, jak hluboce jsem podcenil rozšířenost kmene Frikulínů, který jsem doposud znal pouze z televizních reklam.

     Prvním Frikulínem (tedy člověkem, jenž je zásadně free, cool a in), který se kolem mne prohnal, byl typově kolař. Nejčastěji projektový či jiný manažer, jenž pravidelně v sobotu ráno ozbrojuje svou milovanou Škodu Octavii střešním nosičem a jede sto kilometrů do přírody, aby zde osedlal svého značkového oře a vypotil škodliviny z firemních mejdanů. Cestou nahoru sice nemůže pro vražedný tlukot srdce, svěšenou hlavu a potoky prýštícího potu vnímat krásu okolní přírody téměř žádnými smysly, ale to vůbec nevadí; cílem je totiž povětšinou série fotek v jeho chytrém mobilu (já a vrchol, já a pivo, já a slečna, kterou jsem balil, já a druhé pivo), kterými se bude chlubit na mejdanech v příštím týdnu. Majstrštykem vyprávění kolaře bývá dramaticky barvité líčení sjezdu dolů, kdy pro rychlost a drn-drn-drncání sice opět nic z té majestátní přírody neregistroval, ale zato stihl vyplašit dva zajíce, tři bažanty a jednu výpravu dětí z mateřské školky. Pokud si navrch přiveze i pár dokazujících modřin, odřenin či tržných ran nebo skalp oné balené slečny, je vítěz.

     Naopak mnoho jiných Frikulínů jsem předehnal sám. Byli to typově pejskaři, mladí lidé, kteří si namísto dětí pořizují psy, ovšem se vším všudy – neuvěřitelnými jmény, značkovým oblečením, kadeřníkem a kvalitní stravou. Od normálních pejskařů je rozeznáte podle rasy a ceny psa, přičemž momentálně nejvíce „in“ jsou plemena vzrůstu mini mini nebo naopak maxi maxi. Když už jsem takhle málem zašlápl třetího z těch mini mini, v červené bundičce oblečené psisko s vizáží a charismatem Bohuslava Sobotky a jménem Shelinka, nevěděl jsem, zda se mám smát nebo brečet.

     Naposled jsem takovou expedici podnikl před dvěma lety a tehdy jsem ještě potkával opravdové turisty nebo trampy; pár slov prohozených s takovými lidmi mě naplňovalo optimismem, nehledě na cenné rady, které od Frikulínů nemůžete v žádném případě dostat. Třeba kde nejlépe na dané trase pod širákem přespat nebo že na Keprníku bývá nejkrásnější východ Slunce na celé Moravě. To totiž v tu dobu musí Artíček papat, Betynka spinkat, Lucky je objednaná na broušení drápků a Golema vezeme k lékaři, neboť nedělá krásná pevná hovínka, nýbrž ta méně konzistentní, která potom frikulínští kolaři rozjíždějí do všech světových stran a jenž si přivážejí domů na svých značkových kolech, dresech a vlasech jako vůni přírody.

     Vzdal jsem to druhý den odpoledne, kdy bylo jasné, že nejde o nějaký náhodný větší výskyt, ale všeobecné rozšíření tohoto kmene po našich horách. Přesto jsem dosáhl svého cíle – momentálně totiž ležím v posteli, ztichlý noční byt jsem provoněl vonnou tyčinkou a šumění jesenických lesů mi plně nahrazuje jemně ševelící harddisk.

     Snad to bude stačit na doplnění sil – nerad bych totiž jezdil na vandry v zimě …







Zařazeno v kategorii Ostatní literatura





Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička