Má návštěva u veterináře

Když jsem byl u svých páníčků necelé dva týdny, tak jsme šli k veterináři. Nevěděl jsem, o co se jedná, takže jsem tam šel bez strachu a spokojeně si hověl  cestou tramvají v náručí. Ani mi nevadil cizí dopravní prostředek, byl jsem u Tudy  „čeho bych se měl bát.“ Já jí věřil a věřím dodnes. To zase někdy jindy napíšu i o tom, jak mne chránila tam, kde jsem neměl šanci, byť bych svůj kožich nedal lacino.

U veterináře tehdy byla i paní doktorka a u té jsem byl na první prohlídce. „Jé, ta měla tak jemné ruce“ . Prohlédla mne, prohmatala bříško, poslechla si, jak dýchám, jak mi tluče srdíčko, zvážila a pak si s Tudy povídala o tom, co a jak se mnou má dělat.

Založila mi knížku, kam zapsala mé údaje a hned dala termín, kdy přijít na očkování. Já měl teprve první, ještě z mého původního domova. Na druhé jsem si musel ještě týden počkat. To jsem nevěděl, co mě vlastně čeká.

Veterinářka Tudy poradila, jaké granule jsou podle ní dobré, „a opravdu jsou“. Hned mi koupili i novou hračku, pískací míček, „jůůů , to vám byla doma s ním zábava“!

Za týden se se mnou vydali na mé druhé očkování, a to autem. „ Ještě, že tak“. K veterinářce jsem šel s radostí, nevěda, co mne čeká. Byl jsem zvážen, opět prohlédnut, pomazlen, pochválen, že pěkně prospívám a dobře se chovám, pak to začalo: u zadečku mi vzala kůži a najednou to píchlo, to ještě šlo, jenže cestou domů to začalo bolet. Byl jsem zmaten, nechápal, proč mě bolí na zádech a každý hrbol jsem naříkal, po vystoupení z auta jsem nevěděl už ani čí jsem a nechtěl jít. Tudy měla o mne strach, a to měla jít večer do divadla. Doma se mnou zůstal její syn Pája a měl za úkol mě hlídat a dávat pozor co se mnou je. O přestávce mu i volala. Sotva přišla domů z divadla, vzala mne ven a sledovala, jak se budu chovat. Už mi bylo lépe a i jsem se vyčůral, to bylo zase radosti, i pamlsek byl. Děda sice byl s námi, ale u veterinářky nebyl vevnitř, bolelo ho to za mne. Bouli po vpichu jsem měl ještě dva týdny, než se vstřebala. Další návštěvu jsem se už tolik netěšil, naštěstí, ta proběhla bez injekce, jen mi prohlídli bříško a zastřihli paspárky.

Pejsci totiž mají na zadních pacičkách čtyři drápky a nad nimi je umístěn paspárek, který už sice nepoužíváme, jenže nám tam zůstal a musí se krátit, jinak s ním nechtěně pěkně drápnem.

Někteří si je sice okusujeme, ne však všichni( nemá-li nám to kdo ukázat, nevíme, jak na to).

Další očkování nedalo na sebe dlouho čekat. Sice je to třeba, abych byl zdravý, ale radost jsem z toho neměl. Na prohlídku jsem byl vzorný, potom ale vzala doktorka injekci a to už jsem věděl, co bude. Ovšem ze stolu, kde mne prohlížela, jsem se nedostal, musel jsem si to protrpět. Tentokrát to ani moc nebolelo a i cestou to bylo dobrý. Zato asi za dvě hodiny jsem dostal takovou zimnici, že jsem se jen klepal a ležel. Tudy mi zabalila do deky a hned volala veterináři. Ten jí řekl, že to přejde, ať mi nechá v teple a pokud možno raději ať se mnou někdo je. Tudy měla jít do práce, tak tam volala a šla o něco déle, až přišel domů děda a byl se mnou on. Za další dvě hodiny to přešlo a už bylo dobře.