Smlouva s Ďáblem 64. díl


26. srpna 2010, autor tonyend,



„Pane Wolf, bohužel, oba kontrolní vzorky vykazují opět vyšší hladinu. Nerozumím tomu. Tak vás budu o něco více hlídat. Dietu máte, jste tady v klidu, váhu máte v pořádku, předpokládám stejnou, tak co se děje, to nevím.“
„Nedávno jsem zažil pane doktore šok. Rozhodil mě jeden dopis. Může to být z toho?“
„Stres má vliv na spoustu věcí. Já nejsem internista, diabetolog. Když to bude mít setrvalý stav a i příští test zůstane stejný, tak vás k někomu nasměruji. Doporučuji úplně vyřadit sladké z jídelníčku. Prozatím to udržíme dietou, ale nevím, nevím, jak se to bude vyvíjet do budoucna. To je všechno. A víte co? Doporučuje se v podobných případech, aby měl dotyčný u sebe pár kostek cukru.
Když se mu udělá nevolno, zle, tak by je měl rozkousat a sníst… Tak je noste sebou také.“
Poděkoval jsem mu.
Obrátil jsem se k sestře.
„Sestřičko, prosím nevíte, kdy můžu k panu primáři na rozhovor?“
„Ještě nevolal. Ale jestli si vás zapsal, tak se ozve. Nemějte strach.“
Strach jsem neměl, ale cítil jsem, že mi běží čas a nerad bych něco prošvihl.
Ani Veveruška mě nevolala.
Oni mají času dost.
Já ne. Byl jsem z toho celý nesvůj.
Chodil jsem zase vyrábět tašky a byl jsem jak na trní.
Ve čtvrtek si mě oba zavolali.
První psycholožka.
Řekl jsem jí o svém záměru, že chci jít pracovat po svém propuštění a odejít z domu. Že mi vedení školy dává návrh, na zrušení mé Učňovské smlouvy.
„ Důvod?“
„Nepříznivý zdravotní stav. Ale pravý důvod je to, že jsem alkoholik a soudně trestaný, proto o mě nestojí…“
 Zamyslela se a položila otázku, jestli jsem v tomto případě neuvažoval o tom, že bych přešel někam do jiného oboru, že by mně přece uznali ty dva roky a nastoupil bych do závěrečného ročníku tam.
Tak o tom jsem neuvažoval.
„Závěrečný třetí ročník už má za sebou tři měsíce. A nastoupit do něj až příští rok v září?  Paní doktorko a co nějaká praxe?“
 „To máte pravdu Tondo, tak jednoduché to není.“
No vidíš, ty chytrá.
„Tak co chcete dělat?“
„Mám naději na jedno místo, ale až když budu mít osmnáct, tak by mě tam snad vzali. Proto bych potřeboval být v léčebně co nejdéle.“
Veverka o tomto ale nerozhoduje.
Tak o tom se mám bavit s panem primářem.
Taková byla její závěrečná rada.
 
Odpoledne jsem seděl před primářem.
Ukázal jsem mu ten osudný dopis.
Viděl, že moji rodiče s návrhem školy souhlasí. Podepsali jej.
„Zbývá mi jen zajet do mateřského pivovaru v Loučce a tam smlouvu zrušit. To není ten problém. Problém mám s časem.
Do konce léčby je necelý měsíc. Osmnáct roků budu mít začátkem února. Potřebuji proto zůstat v léčebně ještě dva měsíce. Prosinec a leden. V únoru bych mohl nastoupit do práce. Možná bych mohl být doma u rodičů, ale bez práce, bez peněz, bez toho to nejde a pak po tom, co mi řekl otec, po tom  být doma nemůžu.“
Podíval se na mne.
„A co chcete dělat?“
„Pane primáři, asi se budete divit, ale klidně přijmu to místo…U pohřební služby! Jeden můj známý pracuje na patologii, v nemocnici v Brodě a domlouvá mi to.“
Primář málem spadl z křesla.
„Slyšel jsem dobře? Vy a k pohřební službě?
Člověče to je horší, než práce v pivovaře! A vy s tou vaší psychikou…
Asi nevíte, že se tam popíjí, že? Chcete zase špatně skončit, začít pít? Jak vás to mohlo jen napadnout!“
„Kdo bude chtět pít, bude pít a je jedno, co bude dělat!
Já strach z mrtvých nemám. A opakuji, že já s pitím skončil! Věřte, nebo nevěřte. Někde musím začít.
Mohl bych se přihlásit do ostravských dolů. Pořád dělají nábor. Dávají peníze a byt. Ale já chci být v Brodu.
Dvakrát v týdnu budu chodit do poradny, klidně budu brát antabus. Jen nutně potřebuji zůstat v léčebně. Pomůžete mi?“
„Podívejte se. Tady vám pobyt ukončíme k poslednímu dni v listopadu. Bohužel, i kdybych chtěl, tak tu déle být na tomto oddělení nemůžete.
Teď na zimu máme víc zájemců o léčbu. Musíte uvolnit lůžko.
Ale kdybych vám měl pomoci, tak o tom můžu uvažovat.
Ale váš záměr se mi dvakrát nezdá.
Mluvil jste prý o tom, že chcete odejít od rodičů. Máte zajištěné ubytování?
Já nemám zájem podporovat nějaké zvýšené riziko po vašem návratu do civilu. Máte nějaké finanční prostředky pro začátek?“
„Já to mám vymyšlené. Ano, odejdu z domu.
 Bydleli jsme na vesnici v domku. Ve Vidlákově, je to nedaleko Brodu.
Je volný, no ne tak docela, žije v něm můj děda a tak se tam nastěhuji a budu bydlet s ním. Je starý, může o něj pečovat.“
„Pokud si vzpomínám, tak jste o něm dost hovořil. A to je ten, který vás přivedl na dráhu alkoholika?!
Mluvil jste o něm, že je také alkoholik, že pořád pije. To si myslíte, že to je tak dobrý nápad, aby se léčený alkoholik nastěhoval k neléčenému alkoholikovi?
Vy snad nejste doopravdy normální!
Co vás to jen napadlo za tak šílenou myšlenku?“
„Mně je jedno, že pije. Je to jeho problém. Já o svém vím a vyřešil jsem si jej. Skoro šest měsíců abstinuji.
Řekl jste mi, abych se nepřeceňoval, přílišná sebedůvěra vede k recidivě.
Mluvil jste o mé šanci. Já ji mám před sebou. Tak mi ji prosím neberte dopředu.
To mi nijak nepomůže.
Chci se postavit na vlastní nohy. Je mi jedno čím začnu.
Ptal jste se, jestli jsem věřící. Já jsem ta zbloudilá ovečka.
Ale když jsem byl teď doma, šel jsem sám od sebe do kostela. Hledal jsem tam Boha.
Nenašel jsem ho. Asi nebyl doma.
Ale objevil jsem tam na zdi velkou sochu Panny Marie.
Tak jsem k ní upjal svůj zrak a v duchu s ní mluvil. O sobě. Aby mi dala sílu a ochránila mé kroky do nového života. Odešel jsem z kostela předčasně, mše ještě neskončila. Ale vím, že se tam vrátím.
Hledám usmíření s těmi, kterým jsem nějak ublížil. Třeba tam najdu klid a mír. A když ne, tak si říkám, že radši budu stát hodinu v kostele, než sedět hodinu v hospodě.
Říkám si, že raději budu Černý havran, než mrtvý alkoholik!“
„To je dobré! To je ale přirovnání! Nikdo se za vás v životě nebude rozhodovat.
A ta návštěva kostela… Neměl bych to vyslovit.
Vy nejste v jádru zase tak špatný mladý muž.
Sám přiznáváte, že jste zbloudil. To je slabé slovo.
Ale vidím, že máte zájem o celkovou nápravu. Máte to v rukách.
Jen vy.
Bůh může přihlížet a být vám svou sílou ducha nablízku. Dobře.
Něco mne napadlo.
Jste tady půl roku i s pobytem na uzavřeném oddělení. Po takové době by mohl být váš návrat do života komplikovanější, než u těch otrlých a zkušených alkoholiků. Ti se z toho pobytu otřepou raz dva.
Já zavolám na jiný primariát. Nic neslibuji.
 Pokud bude mít volné lůžko, tak vás tam k prvnímu prosinci nechám přeložit. A tam vám řeknou, jak dlouho můžete u nich být. Tady zůstat ale nemůžete.“
„A smím se zeptat, to bych skončil zase na tom uzavřeném oddělení?! To bych z toho radost neměl.“
„Ne, mám na mysli Rehabilitační oddělení. Tam by se vám líbilo.
Je to smíšené oddělení. Jsou tam spolu muži i ženy.
Většinou s lehčí formou neurózy a psychózy.
 Řeší se tam více méně rodinné vztahy, které jsou nějakým problémem narušeny. Každých čtrnáct dnů mají dovolenky. Ale tím vás nebudu zatěžovat. Jestli vás tam přijmou, tak si odpočinete jak v lázních. To jsou naše malé Karlovy Vary.“
„Počkejte, pane primáři. Řekl jste, že jsou tam dohromady muži s ženami. To bych spal s nějakou ženskou na pokoji?! To nemyslíte váženě, že si děláte legraci?“
Smál se.
„Pane Wolf, tak takové lázně to zase nejsou, ve Varech možná spolu někdy spí, ale to jsou ti záletníci, nevěrníci a nevěrnice! Tady mají jednu část oddělení ženy a druhou muži.
Ložnice jsou tedy zvlášť a je přísný zákaz pouhé návštěvy na ženském pokoji mužem a obráceně. Jen mají společné sprchy, oddělené WC, společnou jídelnu a terapii. Ale když vás primář Javorský příjme, tak to uvidíte. Ano, mohl byste absolvovat rehabilitační pobyt.
Zmíním se i o vašem sebevražedném pokusu. To pomůže. Nelekejte se tak, nikdo z pacientů o tom nebude vědět.
Zavolám mu a dám vám vědět. To je vše. Nebo máte ještě něco, s čím bych měl být seznámen?“
„Potřeboval bych před propuštěním dovolenku. Třeba na jeden den. Ale hlavně dopoledne, šlo by to?“
„Připomeňte se příští týden u vizity. Napíši vám den existenčního volna a můžete hned ráno opustit léčebnu a návrat budete mít do 20 hodin. Tak běžte, vy jeden živý černý havrane!“
Poděkoval jsem a říkal jsem si, že štěstí je vrtkavé, nestálé, ale začínám jej mít na své straně. Jen si to něčím nesmím zkazit sám.
Snad mi zase půjde dobrá karta, snad začnou padat samé šestky!
 
Od primáře jsem dostal tu nejlepší zprávu.
1. prosince budu přeložen na Rehabilitační oddělení Psychiatrické léčebny.
 Nemohl jsem se dočkat. Všechno mi začíná vycházet. Juchú!  
Existenční volno jsem si vyžádal na čtvrtek, 26. Listopadu.
 
Měl jsem volno celý den.
Odjel jsem domů. Jen budu muset říct mámě, že odejdu z domu a že chci bydlet u dědy. A že si hledám práci. Vydělám si na živobytí sám. Připadalo mi to jednoduché, ale…
 Jsem bez peněz.
Když to místo dostanu, tak si od ní budu muset vypůjčit pár stovek do začátků a z první výplaty je vrátím. Jestli mi nepůjčí, tak odpoledne stejně pojedu na slezinu k Plášilům, doufám, že tam bude také Čert a o půjčku požádám u něj. Hlavně, aby mi řekl, jak to vypadá s tím místem u pohřební služby.
Mámu jsem svým rozhodnutím šokoval.
 Že prý je to jedna z dalších blbostí, které jsem vymyslel.
Odpověděl jsem tvrdě.
„Otec mi řekl, že v osmnácti mám vypadnout z domu, tak vypadnu! Tak jak chtěl.“ „Prý to tak nemyslel, že se nechal unést hněvem.“
„To je mi už jedno. Já jsem rozhodnutý. Jak dovrším osmnáct let, odejdu. Ať se vám to líbí, nebo ne. Když budu bydlet s dědou ve Vidlákově, tak budete vědět, kde jsem. Budu vás navštěvovat, abyste viděli, že nepiju. Jen si ze začátku budu vozit prádlo a operu si je u vás. Vařit umím, tak co.“
„Ale i kdybych se tam nastěhoval, tak je domek vyklizený, zůstala tam jen ta stará kuchyň a kamna.
Na čem budu spát?“
„ No tak si snesu z půdy tu starodávnou postel po babičce. Až si vydělám peníze, našetřím si a koupím novou válendu s úložným prostorem a šatní skříň. Postupně si to zařídím. Nevidím v tom žádný problém.“
 Zlomil jsem ji. Rezignovala. Jen s půjčením peněz váhala.
Řekl jsem jí, že si je půjčím, pokud budu pracovat. Abych je měl z čeho vrátit.
„Co když ale práci nebudu mít?“
„ No a to mi chceš říct, že mě necháte doma a budete živit? A zkontrolují mě policajti na ulici a já půjdu sedět? Jsem v podmínce, a kdyby mi k ní přišili ještě příživnictví, tak nevím, kdy z kriminálu vylezu. Ne. Já si hledám práci. Chci pracovat a žít sám. Ještě dnes si zajedu na otočku za dědou a oznámím mu, že budeme bydlet spolu.“
 Viděl jsem, že mi chce říct, že děda pije.
„ A děda, jestli pije, tak ať si pije. Já nebudu. Slyšíš? Já nebudu!“
Šel jsem na autobusové nádraží a počkal jsem na autobus do Vidlákova.
Tak jsem se objevil ve své rodné vísce, po dvanácti letech.
Vystoupil jsem z autobusu a zamířil k našemu domku. Vypadal sešle, neudržovaně.
Stejně tak sousední Horní hospoda.
Jen vesnice byla upravenější. Akce Zet, občané sami sobě, fungovala.
Zazvonil jsem a čekal, až mi příjde děda otevřít.
 Trvalo mu to dlouho.
Tak jsem vytrvale mačkal tlačítko zvonku. Dočkal jsem se. Otevřel dveře a zůstal překvapeně stát.
„To jsi ty, Toníku?
Stalo se doma něco?“
Vklouzl jsem dovnitř.
„Nic se nestalo, dědo, jen s tebou musím mluvit!“
Odešli jsme k němu, do jeho výměnku.
 Nic se nezměnilo. Měl tam stejně nahuleno z cigaret, jako kdysi. Ani děda se nezměnil. Jen zestárl. Už to nebyl takový čipera, jako býval dříve. Bylo mu 75 roků, ale držel se. Posadili jsme se a já spustil, že se chci k němu přistěhovat. Nechápal proč, proč nechci být doma v Brodě.
Ale neměl nic proti tomu, abych se k němu nastěhoval. Spíš byl rád, že tam nebude sám.
Tak jsem měl první vítězství na své straně.






Zařazeno v kategorii Četba na pokračování, Smlouva s Ďáblem





Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička