Smlouva s Ďáblem 67. díl


29. srpna 2010, autor tonyend,



„Čas k obědu! Kluci vstávat, jdeme ke stolu.“
 Když vstali z postelí, tak mi každý podal ruku a představil se jménem. Postele nechali rozházené a šli na oběd. Žádné černé body tady nehrozí. Šel jsem jim v patách.
Jídelna byla plná.
Stál jsem a díval se, kde bude volno, kde budu sedávat.
Služba v kuchyni nosila na stoly porcelánové mísy s polévkou. Každý si nabral, kolik chtěl do talíře.
Přišla za mnou sestřička.
„Tondo, sedněte si támhle k tomu stolu!
Zapomněli vám na vaši dietu. Dnešní oběd máte nedietní. Večeře už bude. Ode dnešní večeře budete ale sedávat u jiného stolu, který bude mít pod ubrusem lístek s číslem devět.
To je dia dieta. To bude vaše stálé místo. Ano?“
Rozuměl jsem a posadil se na židli.
U  stolu seděly dvě dívky a starší muž.
Služba postavila na stůl mísu s polévkou a popřála nám dobrou chuť. Počkal jsem, až si nabraly polévky ty dvě holky. Na muži po mé pravici byla vidět nervozita, jako by nebyl spokojený s tím, že si nenabere polévky jako první.
Holky si toho všimly a usmály se. Zle se na ně podíval.
Nechal jsem jej, aby si naložil do talíře po nich. Já měl času dost. Mísa byla stejně plná polévky. Zatočil jsem v ní naběračkou, rozvířil nudle a masové knedlíčky. Nabral jsem plnou naběračku a dal polévku do talíře. Naběračku jsem vrátil do mísy.
„Dobrou chuť!“
Popřál jsem ji všem, ale odpověď jsem uslyšel jen od holek. Muž si hleděl svého talíře, plného horké polévky a lžíce.
Nikdo si nechtěl přidat, díval jsem se kolem sebe, co dělají ostatní.
Od každého stolu si někdo stoupl a vzal prázdnou polévkovou mísu, talíře naskládal na sebe, nahoru dal lžičky a odnášel na patrový vozík, stojící před kuchyní. Na nic jsem nečekal, vstal jsem a udělal u našeho stolu to samé.
Po polévce bylo hlavní jídlo.
Služba nosila z kuchyně tácy s několika talířky a nosila je k jednotlivým stolům.
 Muži u stolu se začaly silně třást ruce.
Dostal jsem dva plátky sekané s brambory a zelný salát.
Holky mě předběhly a dobrou chuť jsem uslyšel od nich.
Muž ji měl i tak, ruce se mu třásly a tak honil vidličkou po talíři kousky brambor.
Nikdo se na něj ale nedíval, nedivil. Tady to bylo opravdu jiné.
Počkal jsem, až všichni sní oběd a řekl jim, že talíře odnesu na ten vozík.
Potřeboval jsem práci, nějakou činnost.
Služba odvezla vozík se vším nádobím do kuchyně a utírala stoly, zametala podlahu mezi stoly, drobky jídla, které někomu upadlo od pusy.
Někdo se šel po obědě umýt, vyčistit zuby.
Někdo byly ženy.
Muži tak čistotní nebyli. Umyli si ruce a pusu, ale zuby ne.
Pak si sedli do křesel, nebo jen tak postávali v řadě, tvořící se u ošetřovny.
 
Z ošetřovny vyjel malý vozík a tlačila jej sestřička před ošetřovnu.
Pacienti se rozprchli na pokoje a každý si přinesl svoji skleničku, do které si nabral z nádoby čaj.
Stáli v řadě a sestra jim dávala do ruky léky. Vyvolala jméno a na vozíku měla připraveny ke jménu léky v malé mísečce.
Díval jsem se, jak řada postupuje. Někomu z ní vysypala do dlaně hrst léků. Jinému jen pár tabletek.
Ale každý musel před ní léky nasypat do úst a zapít čajem. Pak vypláznout na sestřičku jazyk.
Řekla jen „Děkuji, v pořádku a další!“
Stoupl jsem si na konec řady. Natáhl jsem ruku před sestřičku.
„Tondo, vy tu nemáte nic. Ale když se podávají léky, buďte nablízku, je možné, že večer dostanete také.“
Dveře kuchyně byly otevřené. Dva muži a dvě ženy umývali nádobí. Kuchyňská služba. Bylo odpolední volno do 14 hodin. Kuřáci odešli do sklepa, kde byla jedna velká místnost vyhrazena, jako kuřárna.
Divil jsem se, kolik je mezi pacienty kuřáků. Ale to nebylo nic proti těm, kteří si pak nosili ke kuchyni hrníčky, aby si uvařili černou kávu.
Kouřili a pili černou kávu, aby potlačili své neurózy a psychózy, ale marně. Spíš si je posilovali. Kouřili hodně a první kávu si vařili ihned po probuzení, ještě v pyžamu. Nikomu to nevadilo.
 
Celé odpoledne až do večeře jsem byl na posteli. Válenda měla nové, neproležené matrace. Kolegové měli nějaký odpolední program, který se mě netýkal. Ležel jsem a představoval jsem si, jak budu zařizovat místnosti v domku ve Vidlákově. Bylo to příjemné snění.
Vyrušil mě z něho příchod kolegů na pokoj.
„Kde jste byli?“
„V suterénu, na relaxačním cvičení se sestřičkou. Můžeš se přihlásit taky. Ale ani tady to není špatný relax na posteli, co?“
Se mnou se prozatím bavil jen Mirek. Adam s Jirkou toho moc nenamluvili. Byli uzavřeni do sebe.
Všichni se natáhli na válendy a čekali na zaznění gongu, který oznámí, že je čas jít do jídelny k večeři.
Mohli se jít dívat na televizi, ale raději lenošili na pokoji.
Ozval se gong. Nástup na večeři.
Jídelna se rychle zaplnila. Každý si sedl na své místo a já hledal dietní stůl. U stolu už seděly tři ženy.
Také diabetičky. Sedl jsem si a pozdravil jsem.
„Ahoj, já jsem Tonda.“
Odpověděly na můj pozdrav, představily se jmény, která jsem hned zapomněl.
Ale od stolu, u kterého jsem byl na oběd, na mne mávly na pozdrav ty dvě holky. Ten chlápek, co seděl s nimi, ten si ničeho nevšímal. Čekal jen na svoji večeři.
Sledoval jsem, jak se kdo chová, a dumal jsem, s jakou diagnózou tam asi je. Nepřišel jsem ale na nic.
 Duše člověka je hluboká studna, na jejíž dno dohlédne možná jen psychiatr. Ne abstinující alkoholik.
Přesto mne zajímalo, kdo tam je a jaký má problém.
Po večeři následoval celý obřad, jako po obědě. Vstal jsem od stolu první a ženským řekl, že talíře odnesu na vozík. Podívaly se po sobě a jedna řekla, že jsem hodný, že děkují.
Kuchyňská služba umývala nádobí a prázdné várnice. Jídlo se na oddělení dováželo z kuchyně každý den.
Rozhlížel jsem se po Květě. Chtěl jsem, aby mi přidělila nějakou práci. Nebyl jsem zvyklý na nečinnost.
Veverka tvrdila, že lenost a zahálka je pro abstinujícího alkoholika moc nebezpečná. Z nudy začne pít.
Moudro to asi nebylo, znal jsem lidi, kteří dřeli celý den a taky pili.
Květa seděla v křesle v hale a sledovala televizi s několika pacienty.
Naklonil jsem se k ní.
„Květo, dostanu nějakou práci?“
„Jo, ale až zítra. Dnes se hezky adaptuj na zdejší prostředí… A dívej se, co kdo dělá a jak to dělá!“
Rozhlédl jsem se.
 Několik pacientů uklízelo jídelnu, záchody a sprchy. Ostatní se scházeli v hale a usedali do pohodlných křesel.
Kuchyňští měli hotovo a volali, že vaří vodu na kávu, kdo má zájem, aby si přinesl hrnky. Na to mnozí slyšeli a odcházeli na pokoje a vraceli se hrníčky, aby si dopřáli večerní kafíčko. Já kafé nemusel. Raději čaj. Ale dobrý. Ne znechucený lžící octu.
O televizi jsem nestál, tak jsem šel na pokoj a uvelebil jsem se na válendě. Jirka měl malé rádio a poslouchal. Doufal jsem jen, že nenaladí stanici, kde by hráli dechovku.
Ve 20 hodin se podávaly večerní léky. Před ošetřovnou se zase vytvořila fronta a každý dostal svoji pořádnou porci tabletek. Dočkal jsem se také.
Sestřička, která přišla na noční službu, mě pozdravila, a zeptala se na mé jméno.
 „Antonín Wolf!“
Podívala se na tác s mísečkami, jednu vzala a do ruky mi vysypala dva maličké prášky.
Na nic jsem se neptal, léky jsem strčil do pusy a spolkl je.
„Tondo, musíte je zapít, kde máte skleničku?“
Vyplázl jsem na ni jazyk.
„Já je spolkl!“
„Dobře, ale příště skleničku s vodou, nebo čajem a zapít, jasné?“
„Ano, polepším se, jsem tu první den…“
Šel jsem se umýt a očistit si zuby.
Na umývadle ležely čísi brýle. Nechtěně jsem se rozesmál.
 Vzpomněl jsem si na uzavřené oddělení, jak tam někdo komusi ukradl zubní protézu, jak řval, že nemá zuby.
Tady se nic neztrácelo. Naopak, lidé tu byli zapomnětliví, ale druzí hned volali- , kdo zapomněl…? Byl jsem prostě v jiném světě.
Čistil jsem si zuby a na umyvárnu přišla pacientka v županu. Otevřela si dveře od sprchy, odložila si župan a se zpěvem se sprchovala.
Hm, tak na to si budu muset asi zvykat. Nikoho by ale nenapadlo, aby ji okukoval, jak se sprchuje. K čemu jsou potom ty sprchovací časy, určené pro ženy a muže?
Po těch maličkých tabletkách se mi chtělo spát, tak jsem si lehl, zavřel jsem oči a spal.
Škoda, že se mi nic nezdálo. Třeba by se mi to splnilo.
Ráno se otevřely dveře a sestřička rozsvítila lustr.
„Dobré ráno pánové! Vstáváme! Pan Wolf si příjde na ošetřovnu k odběrům. A otevřít okno, vyvětráme si!“
A šla probudit spáče na dalších pokojích.
Otevřel jsem oči a uslyšel jsem její hlas. Snad jsem v ráji!
Vstal jsem a v pyžamu přišel k ošetřovně.
„Nestůjte, sedněte si a vyhrňte rukáv, vezmu vám krev. Pak mi přinesete moč, tady do té zkumavky. Doufám, že jste na lačno?“
„Žízeň mám, ale ještě jsem nic nepil.“
„Jak jste spal?“
„Výborně! Nikdo nechrápal…“
„Tak máte štěstí na kolegy. Já když v noci procházím oddělení, tak odněkud slyším snad lvy…
 A je to. Pořádně si to stiskněte. Doneste tu zkumavku, za chvilku si pro odběry příjdou z laboratoře.“
Šel jsem na záchod a vrátil jsem se s plnou zkumavkou na ošetřovnu. Sestřička si ji vzala a dala do pořadače.
Šel jsem si pro ručník, že se ráno osprchuji. Všechny čtyři sprchy byly obsazené. Umyl jsem se nad umývadlem a podíval jsem se na svoji tvář v zrcadle.
 Vyžadovala oholit. Přinesl jsem si holení a pro změnu byla všechna umývadla obsazená. Muži i ženy měli ranní hygienu společnou. Jako doma. Počkal jsem, až se mi uvolní místo a oholil jsem se. I pod nosem. Knírek jsem nechtěl nosit. Proč já vůl se tehdy nemohl dočkat holení a škrábal jsem si tváře! Holení byla otrava, bez které bych se nyní obešel.
Rukou jsem si prohrábl vlasy. Pěkná hříva. Ještě že nikdo nemá blbé řeči. Tady si lidi hledí svého.
Převlékl jsem se do riflí a čisté košile. Okno někdo zavřel, na pokoji bylo cítit chladno. Je prosinec.
Ustal jsem si podle kolegů válendu a šel jsem se do kuchyně napít ústavního čaje, který byl v termovárnici.
Načepoval jsem si čaj do hrnku a posadil jsem se do křesla.
Kuřáci odcházeli do kuřárny, aby splnili denní normu a zaplnili plicní sklípky. Přemýšlel jsem, proč bylo snadné přestat s kouřením.
 Proč to nešlo také s mým pitím?
Uvažoval jsem, co o sobě řeknu na ranní komunitě. Nechci lhát tak pravdu.
Najednou se hala zaplnila. Přišli všichni a začala ranní rozcvička. Cvičili jsme s úsměvem.
Den tady začínal s úsměvem.
Po snídani se uklidila jídelna a v hale bylo rušno. Pacienti začali přemísťovat křesla.
Vytvořili z nich úzký ovál.
Do čela přistavili křesla pro personál, aby na nás hezky viděl.
Posadili jsme se a čekali na příchod pana primáře, naší doktorky, a sestřiček. Když přišli, posadili se a ranní komunita mohla začít.
Květa si stoupla.
Pozdravila všechny přítomné, oznámila co je za den, kdo má svátek, kdo narozeniny.
Oslavencům se zatleskalo a na závěr komunity tito rozdali všem kousek z bonboniéry. Bylo to milé.
Oznámila, že na oddělení včera přišel nový pacient. Podívala se na mne a rukou naznačila, abych se postavil.
 
„Dobrý den, jmenuji se Antonín Wolf, bude mi osmnáct let, bydlím v Brodu. Asi se zeptáte, proč jsem tady. Měl jsem problémy s alkoholem, které jsem nezvládl a musel jsem být proto hospitalizován. Chci s pitím přestat, nechci mít další průse…průšvihy, problémy. Kvůli mému pití mě vyhodili ze školy, tak si hledám řešení, co budu dělat, až odtud odejdu.“
Pacienti mě probodávali očima.
I tady jsem vnímal, jak jsou alergičtí na alkoholiky.
Alkoholik, člověk vyvržený ze společnosti! Co tu chce?
My jsme nemocní! My máme neurózy, my máme psychózy a on je alkoholik!
Květa znejistěla.
„Chtěl by se někdo ještě Tondy na něco zeptat?“
Bylo to právo každého pacienta, podrobit nového malému křížovému výslechu. Kdyby to přesáhlo únosnou mez, zasáhla by doktorka.
Odněkoho zazněla otázka.
„Jsi tak mladý. Smím vědět, od kdy piješ?“
Stal jsem s hlavou dolů. Do očí se mi tlačily slzy. To budu celý život poslouchat, že jsem pil a trpět za svůj pád?
Nebyl jsem na to připraven. Nenáviděl jsem se.
Proklínal své první napití.
 Proč jsem v tom parku raději neumřel? Mohl jsem mít klid.
Bylo by o jednoho alkoholika na světě míň.
Litoval jsem mámu, Eriku a otce. Tolik jsem všem ublížil.
Šanci ale mám a nenechám si ji vzít.
Byl jsem dokonale první otázkou psychicky rozhozený. Primářovi to neuniklo. Naklonil se k doktorce a něco si říkali.
„Od školy… Ublížil jsem hodně lidem, mám co napravovat. Především sám sebe.“
Utřel jsem si oči a sedl jsem si. Se sklopenou hlavou jsem se díval na podlahu.
Bylo jedno, kdo se takto zeptal.
Naštěstí žádná jiná otázka nebyla položena.
Květa ukončila komunitu a pacienti vstali, aby uklidili křesla na svá místa k malým stolkům v hale.
Primář si mě zavolal.
„Pane Wolf, příjdete odpoledne do mé pracovny, ano?“
„Rozumím, příjdu…“
Nikdo si mě nevšímal. Alkoholik!
Pacienti se šli obléknout a obout. Odcházeli do pracovní terapie.
Květa mi přinesla od sestry čistou docházkovou kartičku.
„Tondo, půjdete se přihlásit do terapie. Někdo vám ukáže, kam půjdete. Vyberete si, co vám bude vyhovovat. V jedenáct hodin je návrat na oddělení.“
Vzal jsem si od ní kartu a šel si obléknout svetr a bundu. Do botníku jsem dal papuče a obul si boty.
Před budovou někteří kouřili. Jak típli vajgly o plechový popelník, tak se vydali k barákům u zahradnictví. Přidal jsem se k nim. Tam se chodilo do terapeutických dílen.
Všude jsem nakoukl, co se tam dělá.
Když jsem otevřel dveře Artterapie, tak jsem uviděl, jak u stolů sedí pacienti a kreslí si na výkresy. Mlčky a se zaujetím. U okna stála nějaká žena a v ruce držela opravdovou malířskou paletu. Stála u malířského stojanu a malovala barvami nějaký obraz.
„Pojďte dál, nestůjte mezi dveřmi!“
Rozhlížel jsem se, kdo to na mne mluví.
Vzadu seděla za stolem starší paní v bílém plášti a četla v nějaké knize. Mávala na mě.
Zavřel jsem dveře a přistoupil jsem k ní.
„Dobrý den, měl jsem si něco tady vybrat. Tady chci být. Je tu klid, paní doktorko…“
„Já nejsem doktorka, vedu tady tuto dílnu. Jestli chcete, můžete mi klidně říkat sestro, jako ostatní.
Máte zájem o kreslení?“
„Asi ano.“
Vzpomněl jsem si na školu. Na hodiny výtvarné výchovy. Kreslil jsem dobře.
„Na stole jsou tužky, měkké i tvrdé, pastelky a uhel, používejte, co chcete a výkresy jsou támhle ve skříni.“
 Vrátila se ke stolu s mojí kartou. Už si mě nevšímala.






Zařazeno v kategorii Četba na pokračování, Smlouva s Ďáblem





Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička