Naučení jízdy dopravními prostředky

Ono se řekne – jedem autem, ale co si mám pod tím představit, Auto jsem naštěstí zvládl stylem, že mne v něm přivezli, (pocházím od Pardubic) do Plzně. Představte si malé , vyjukané štěně, které vezmou z pelíšku od mámy a sourozenců, sice je muchlají (to je příjemné), ale naloží vás do plechovky, která smrdí, dělá hluk a už s vámi někam mizí.

Pak už máma není a jsou jen nové vjemy a noví lidé kolem vás. To by ještě ušlo, potom vás nutí jezdit v krabici, které říkají výtah. Naštěstí mne Tudy ze začátku brala do náruče (tam se mi moc líbí dodnes), mluvila na mne a dala nějakou dobrotu, takže s výtahem jsem se smířil rychle, potom nám udělali nový výtah a to bylo a je ještě lepší. Je tichý, má dvoje dveře, nehrozí, že bych si skřípl tlapku. Než ho udělali, nosila mne tudy v náručí čtyři patra, protože jsem byl ještě štěně a nechtěla mi přetěžovat.

Když jsme jeli prvně k veterináři, bylo to opět autem, jenže Tudy mi vzala na klín a děda řídil.

Jeli jsme navíc jiným autem, než byla ta řvoucí plechovka, co mne s ní přivezli. V náručí u Tudy se cítím natolik v bezpečí, že mi ani nepřišlo- se bát.

Jak jsem stárnul, naučil se čistotnosti, seznámili mne i s tramvají. Jako obvykle, nástup do tramvaje v náruči, potom si Tudy sedla a celou cestu jsem byl u ní na klíně a sledoval, co se děje kolem mne. Potom mi začala seznamovat i s autobusem a trolejbusem, nakonec i s vlakem. Vše jsem zvládl úspěšně na jedna. Ono vlastně se srandou, když jsem s Tudy, vím, že se mi nic nestane a naopak, už jsem dorostl a nedal bych jí ublížit. „jen ať si to někdo zkusí. Jsem malej, ale nebojím se!

Když už jsme u toho ježdění, je s podivem, kolik lidí si myslí, že když se pes třese, že to musí být strach nebo zima. Copak nikoho nenapadne, že se třesem i napětím a nedočkavostí toho, kam jedem a co bude?