Pařba u pana ministra

Pan ministr se vlekl pomalu, co noha nohu mine. Sem tam udělal krok sun zpět a vždy se tomu uchychtl. Kdyby tady nebylo to zábradlí, kdoví, jak by to se mnou dopadlo, pomyslel si a znovu se zasmál. Chvíli si odpočinul a zase se těžce pohyboval dál. Po velkém úsilí se dostal až k jejich bytu. Dostat klíček do zámku byl zpočátku nepřekonatelný problém. Pak se mu to přece jen povedlo.

Byt byl tichý, jako by v něm nikdo nebydlel. Věděl, že jeho žena, která nemá ráda oslavy, odešla před půlnocí, aniž by to nějak zvlášť registroval.

„Má roztomilá…“ zanotoval. Vzápětí se ale zarazil, uvědomiv si, co by tím mohl způsobit.

Najednou jej napadlo, zda měl svoji sekretářku na klíně až po odchodu své ženy, nebo před tím. Při druhé možnosti mu přeběhl mráz po zádech.

„Pamatuj si, hochu, že všechno nějak dopadne,“ řekl tiše. Vždycky, nebo skoro vždycky jej tato věta alespoň trochu uklidnila. Tentokrát ale nikoliv. Za nic na světě si nemohl vzpomnět, co s tou sekretářkou vyváděl. Zná se ale, a ví, že když se rozparádí, tak s ním není k vydržení.

A již stál v otevřených dveřích ložnice. Unaveným pohledem zíral na jejich manželskou postel. Na manželčině místě leželo cosi chlupatého, zakrytého pokrývkou. Je to moje žena a čeká mě, uvědomil si. Věděl, že když ji nyní nevzbudí, má vyhráno – alespoň prozatím.

Malé kotě by nebylo tišší než on, jak bosky našlapoval.

Hlasité zapípání budíku na jeho nočním stolku v něm zastavilo krev. V mžiku byl rychlý jako střela a třemi skoky byl na místě. Zamáčkl budík. S děsem v duši se díval na svou ženu. Ta se ani nepohnula. Opět se mu trochu začala vracet radost.

Ani pomalu nechápal, jak rychle se mu podařilo sundat kalhoty a vklouznout pod pokrývku. Najednou dostal chuť se přitulit ke své ženě. Přemýšlet, zda to bude vhodné, se mu vůbec nechtělo. Zasunul ruku do mezery mezi prostěradlo a prošívanou deku. Jak nejněžněji uměl, pohladil to, co bylo uvnitř. Prudce ucukl rukou a dobře známý mráz se mu prohnal po zádech a celým tělem. To chlupaté cosi jej vyděsilo k smrti. Přivřel oči a přemýšlel. Sáhl do nočního stolku a vyndal zdobený osmatřicítkový revolver. Cítil, že se mu chvějí ruce a pramínky potu mu stékají po zádech.  Uchopil roh manželčiny pokrývky a pomalu jej obracel směrem k nohám.

Vytřeštil oči jako v děsném snu… A pak se začal smát. Na polštáři spočíval hlavou velký chlupatý tygr, kterého dal před mnoha lety jejich dcerce k desátým narozeninám.

„Ach ženská, ženská. Ty jsi ale číslo,“ poznamenal tiše.

Vzápětí si ale uvědomil, že to není jen tak samo sebou. Trochu se nadzvedl a odkryl tygra ještě víc. Měl mezi prsty jedné packy složený papír. S opravdovým strachem jej bral do ruky. Rozložil ho a začal číst.

„Běž si za sekretářkou, tygře všech moří!“

Zatočila se mu hlava. Najednou si jasně vzpomněl, že křičel, maje ji na klíně. „Má lásko přeúžasná! Jsem tygr všech moří a dám ti k nohám nesčetné poklady světa.“

Zachvěl se ještě víc a točil se s ním svět.

„Úůůůů! Já jsem vůl… jak přehrada,“ zaúpěl.

Vrátil zbraň do šuplíku a sáhl pro prášek na spaní. Věděl jasně, že po takové sprše by neusnul, i když byl děsně unavený. Ze spodní části nočního stolku vyndal petláhev s minerálkou. Dal do pusy malinkatou tabletu a zapil velkými doušky. Ještě chvíli trápil svoji mysl předešlými událostmi a usnul.

„Vstávej, ty blázne ožralý!“ slyšel křik své ženy jakoby z velké dálky.

Do toho skutečného nevlídného světa se mu ze snu vůbec nechtělo. Víčka slepená chmurami se nechtěla otevřít. Ač bděl, tvářil se, že spí.

„Máš na drátě předsedu vlády, tak si dělej, co chceš!“ štěkla po něm a rázně odešla.

Jako mladík vyletěl z postele a utíkal k telefonu.

„Tak co, pane ministře vnitra? Pracujete na tom úkolu?“ zeptal se hlas ve sluchátku. Malou chvíli se rychle vzpamatovával.

„Dnes odpoledne vám podám zprávu,“ odvětil, aniž by tušil, jak to stihne.

„Bude mi potěšením…, a do patnácti hodin,“ řekl předseda a položil sluchátko.

Ministr se zamyslel a rozběhl se do koupelny. Udělal si malou potřebu, přešel k umyvadlu a opláchl se. Ucítil výrazné bodnutí nad levým spánkem. Rozhlédl se a sáhnul po lahvičce „Březový šampon“. Odzátkoval a napil se koňaku.

„To je dobrota,“ poznamenal a přihnul si ještě jednou.

Rychle dokončil ranní hygienu, oblekl se a šel hledat sekretářku. On vlastně věděl, kde by mohla být a proto šel najisto.

„Andělko, rychle vstávej! Jde se pracovat,“ řekl věcně.

„Čertíku,“ sotva mluvila, „přilehni si, jestli chceš a neotravuj!“

„Mluvím vážně, tak vstávej!“ rozkázal.

„To poslední platí nejvíc,“ zadrmolila a zakryla si hlavu.

„Ach Bože, co jsem komu udělal?!“ mluvil k sobě, spěchaje z jejího pokoje.

Vzpomněl si na nejspolehlivějšího úředníka, jakého kdy měl, a šel za ním. Vzbudil ho a v rychlosti mu řekl, ať svolá všechny přítomné a schopné přemýšlení do zasedací místnosti.

„Za půl hodiny začne jednání, a nechci vidět, že někdo chybí. Jasné?!“ rozkázal.

Pak se věnoval sobě a jediné, čemu se vyhýbal, byla ložnice jeho ženy. Tedy ta, kterou využívala jen občas, jako dnes.

„Tak vás tady pěkně vítám a začnu bez zbytečných ceremonií. Máme za úkol vypracovat plán na snížení kriminality v naší zemi. Abych moc nemluvil, očekávám, že přijdete s plodnými návrhy,“ domluvil, posadil se a v duchu si řekl – ,Celou noc jste řádili za moje poctivě vydělané peníze, tak makejte!´

Přihlásil se ten, kterému přezdívali „Opatrný“. „Pane ministře, a kolik měsíců na to máme?“

Oslovený se málem složil, a místo toho vyletěl: „Herkules!! Vždyť jsem nikoho nezabil. O tomto úkolu jsem vám říkal před dvěma měsíci… Dnes! Dnes v patnáct hodin maximálně to musím odevzdat předsedovi vlády.“ Rozčilený si sedl a hudroval něco nesrozumitelného.

Další úředník zvedl ruku a povstal. „Já bych, pane ministře, přibral větší počet policistů.“

„No to já také, ale kde na to vzít? Ministerstvo financí chce naopak škrtat,“ odpověděl ministr vsedě.

„Navrhl bych, pane ministře,,“ začal mluvit jiný zvedaje ruku a vstávaje, „zvýšit tresty recidivistům.“

„Lidé! Co jsem komu udělal? Výše trestů přece náleží Ministerstvu spravedlnosti,“ zaúpěl ministr znechuceně.

„Tak se přejmenujeme,“ zašeptal jeden vtipálek tak, že to bylo slyšet. Pan ministr se raději tvářil, že to neslyšel.

„Zkusme prémiový pobídkový systém,“ hlásila se jedna úřednice.

„Vážená paní kolegyně! Kdejaký pobídkový systém jsme prověřovali a není-li vám to známo, veškeré snahy ztroskotaly na tom, že i policista je nádoba hříšná. Říkám ne!!“ odpověděl ministr a hodně se musel ovládat.

„Navrhuji sekání rukou, jak to bylo ve středověku,“ ozval se nejstarší úředník, který už měl být dávno v důchodu.

„To není špatný nápad,“ říkal ministr. „Ale má to jeden nedostatek. Brzy bychom byli národ bezrukých a kdo by na nás, kteří jsme jediní poctiví, pracoval? Navrhuji půlhodinovou přestávku.“

Sáhl do kapsy, aby se podíval na své zlaté cibule, a zbledl.

„Někdo mi ukradl moje zlaté hodinky. No to je vrchol!!“

„Šéfe,“ vyndala je sekretářka z kabelky, „ale musíte uhodnout, kde jste je nechal!“

„No tak! Neříkejte hlouposti a dejte mi je!“ zvedl ministr hlas.

„Tady jsou. A stejně musíš uhádnout, kde byly,“ zašeptala mu zblízka do obličeje, když mu je podávala a mrkla levým okem.