Smlouva s Ďáblem 68. díl


30. srpna 2010, autor tonyend,



Sedl jsem si ke stolu a přemýšlel, co mám nakreslit.
Zavřel jsem oči a nic mě nenapadalo.
Pak jsem vzal do ruky kus uhlu a začal tvořit. Šlo to snadno.
Nakreslil jsem zahradu. Vysoký listnatý strom a pod ním dětskou houpačku. Do ní jsem posadil ženu, jak se houpe, vlasy jí vlají a ona se usmívá na svět. Kousek od ní byla v trávě rakev a na ní dohořívala svíčka. Vosk stékal a vytvářel chládnoucí hrozen na boku rakve.
Vstal jsem a šel to té paní ukázat.
Podívala se na můj výtvor a pak na mne.
„Není to morbidní spojení…? To je nějaká vaše osobní vzpomínka?“
„Ne, jen mě to tak napadlo. Je to Veselá vdova! Proto jsem to udělal uhlem, barevnými pastelkami by to nevystihlo můj záměr…“
„Je to zajímavé, kreslíte slušně. Nechcete zkusit použít barvy na malé plátno? Tempery nebo olejovky, maloval jste už s nimi?“
„Jen ve škole na výkres. Na plátno nikdy.“
„Tak já vám připravím stojan a malé plátno, za pokus to stojí.
Postavila mi stojan, nastavila výšku a připevnila plátno.
„Můžu poprosit o větší? Něco mne napadlo…“
Nasadila velké plátno a podala mi paletu, sadu barev a štětce. Usmála se.
„Můžete začít!“
Šel jsem se podívat, jakým způsobem maluje ta žena u okna. Polekal jsem ji. Chvíli jsem ji sledoval.
Vrátil jsem se k plátnu a začal nanášet tmavou hnědou barvu.
Uprostřed plátna jsem namaloval nahou ženu, akt, ležela na zádech. Přední nohu měla pokrčenou v koleně, druhou nataženou. Prsa jsem namaloval pěkně kulatá, ruce měla složené pod hlavou, vlasy jí padaly dozadu.
„To bude akt?“
Otočil jsem se. Sestra stála za mnou a sledovala mne.
„Ne, nebude. Namaluji obraz v obraze! Nechte se překvapit…“
Pokračoval jsem v malbě. Maloval jsem neuvěřitelně rychle.
Hnědá barva se ukázala, jako špatná volba. Napadlo mě, použít modrou, tmavou modrou.
Štětcem s modrou barvou jsem vykrýval je její tělo.
Před ní jsem vytvořil tmavou zelenou louku s květinami, keříky a stromky. Louku protínal žlutý chodníček, klikatil se a končil pod hrudníkem, v místech, kde by měla mít srdce.
Na její horní křivky, nad její siluetu jsem začal malovat pás smrkového lesa. Dal jsem si záležet na několika vysokých stromech, aby měly vykresleny větve.
 Nad hlavou jí zářil kulatý pomerančový měsíc v cárech nočních mraků. Nad lesem se vznášely tři tmavozelené valašské klobouky, jak se vzdalují, jako ptáci. A noční mračna nad lesy.
Nechal jsem si po stranách dostatek místa, abych vytvořil pomyslný rám. Dole, v koutu rámu, jsem namaloval dvě překřížené nohy, nahé, ale obuté do rozvázaných tenisek. Podařil se mi i detail visících tkaniček.
Maloval jsem se zápalem a nevnímal okolí. Ty nohy vypadaly nakonec tak, jakoby někdo na rámu seděl a ty nohy vystrčil, ale tělo bylo ukryto za rámem.
Odstoupil jsem od stojanu kus dozadu, a podíval jsem se na svůj výtvor. Nebyl jsem spokojen. Silueta té ženy byla ještě poznat. Přidal jsem na odstínu a konečně se ztrácela.
Záměr se mi povedl. Po jedenácté hodině jsem byl s obrazem hotov.
Sestra se přišla podívat.
„Páááni, to je dobré! Já myslela na akt, a zatím jsou to nějaké vzdálené kopce, že?“
„Ne. To je to!
Zdálky to připomíná třeba beskydské kopce s lesy. Tak jsem to chtěl. Vidíte je. To je dobré.
 A když přistoupíte k obrazu blíž, uvidíte zase tu ležící ženu.
 A ta cesta vede k jejímu srdci, a tady ty malé nahé nohy, to jsem já.
 Hledám se. Proto nejsem vidět celý. A schválně sedím za tím rámem. Když se to plátno dá do skutečného rámu, vznikne tak obraz v obraze… obraz má jméno Sen.“
„Jakže se to jmenujete?“
„Wolf.“
„Pane Wolfe, je to nádherné. A jak rafinované! Neříkejte mi, že držíte paletu poprvé v ruce!“
„Už jsem řekl, maloval jsem jen ve škole. A to je dávno. Nejraději jak němci stříleli rusáky…“
Dělala se, že poslední větu neslyšela.
„Chodí ke mně pacienti a také malují skvěle, ale za jedno dopoledne dokončit plátno, to nepamatuji. Jak dlouho budete v léčebně? Nechcete ještě něco vytvořit? Budu moc ráda. Toto dílo skončí určitě na některém pavilonu!“
„V lednu půjdu doufám domů!“
„No tak to máme spoustu času, máte volné ruce k tvorbě…“
Ruce jsem měl zapatlané olejovými barvami. Dala mi hadříky a ředidlo, abych si mohl ruce očistit a umýt. Smrděly mi, ale odcházel jsem spokojený. Otevřel jsem dveře a ohlédl jsem se ke stojanu na obraz.
 Viděl jsem v něm Beskydy, nad kterými svítil měsíc.
Z dálky ženu nešlo poznat. Zůstala v něm utajena. Tak jsem to zamýšlel, povedlo se to.
Na oddělení mě Květa pokárala, že jsem nepřinesl podepsanou pracovní kartu. Nevěděl jsem, že si ji musím vzít zpět. Tak zítra to napravím.
Těšil jsem se na oběd a byl jsem zvědavý, co chce pan primář.
 
Odpoledne jsem seděl v pracovně primáře.
Žádné chmurné přítmí, ale místnost plná světla, plná pozitivní energie, taková byla jeho pracovna. I z něj čišel optimismus.
Posadil jsem se na židli a pan primář seděl v křesle za velkým psacím stolem.
„Pan primář Mikulka mi o vás vyprávěl.
Nemusíte nic skrývat, ani své emoce. Bude jen dobře, když z vás tady všechno spadne. Na ranní komunitě jsem si všiml, jak jste zareagoval na otázku, týkající se vašeho pití…Dostanete tady nějaký čas a srovnáte si psychiku. Máte ji viditelně pošramocenou.
Řekl mi o vašem problému, řekněme, že jste za těch šest měsíců potlačil závislost, chorobné pití alkoholu. Ale bohužel je to stále ve vás, uspal jste ji a celý život s ní budete bojovat. Nehleďte ji probudit, nebo vás doopravdy zničí.
Můžete mi nastínit, co hodláte dělat po popuštění z léčebny?“
„Nebudu pít. Našel jsem si práci. Odejdu z domu a budu bydlet u dědy na vesnici. Tam jsme dříve žili, ale když jsem byl malý, tak jsme se přestěhovali do města, do Brodu. Tak se tam vrátím, tam, kde to začalo a začnu znovu, od nuly.“
„Doporučuji vám zůstat u rodičů. Tam máte jisté zázemí, jistý dohled. Ten váš řekněme, záměr, plán, nese v sobě příliš rizika, která si neuvědomujete. Něco se vám nepodaří a jaká bude vaše reakce?
Bude vám osmnáct roků, nejste na tom nejlépe. Navíc s poruchou osobnosti a bohatou alkoholickou minulostí. To vaše zaměstnání má být dokonce u pohřební služby.
Já žasnu! Znáte to prostředí?
Tu práci tam zvládají ti pánové s několika panáky rumu v těle. Denně! Nechcete si to rozmyslet a poohlédnout se po něčem vhodnějším, úměrném k vašemu věku a zdravotnímu stavu?“
„Já jsem se už rozhodl. Proč mi chcete vzít naději?“
„Ale já vám ji neberu. Jen vás chci nasměrovat jinam.“
„Já ale nechci. Jdu do toho s plným rizikem. Když se tam neosvědčím, můžu jít na stavbu k lopatě. Blbé tam berou pořád.“
„Pane Wolf, vy ale nejste blbý, ani hloupý. Kolegyně Vamberková s vámi dělala testy. Řekla vám výsledky? Sám jsem z nich překvapen.“
„Ne, já se o to nezajímám. Vím jen, že jsem alkoholik a tím pádem jsem odepsaný, nadosmrti budu mít cejch na čele. I tady to cítím od pacientů… On je alkoholik!“
„Alkoholik jste. Ale abstinující. To je rozdíl. A mladý. Životní zkušenosti hledáte. Bohužel jste začal tou nejhorší, ale život máte před sebou. Dokázal jste se zastavit a uvědomil jste si, že jdete po špatné cestě.
Já neřekl, že jste blbý. Promiňte mi ten slovní výraz, nepoužívám jej.
 Nepodceňujte se. Vy jste naopak velmi inteligentní, alkohol vás ještě výrazně nepoznamenal. Máte na víc, než na pohřební službu. Poraďte se na školském odboru a začněte znova! Studijní výsledky jste měl údajně vynikající, není to škoda, všechno hodit za hlavu?
„Ne. Celý život se to potáhne za mnou. Zklamal jsem hodně lidí. Chci jim dokázat, že budu jiný. Nechci, aby mě někdo ochraňoval. Musím začít sám. Věřím si.“
„Myslím, že se přeceňujete, to není dobrý signál.“
„Záleží na každém, jak to vidí. Já vím, že mám velkou šanci a odhodlání využít jí v dobrém.
Už to nerad říkám, ale já nebudu pít. Někomu jsem přísahal a své slovo tentokrát dodržím.“
„Ale to je v pořádku, jen si to připomínejte. Dobře. Zůstanete na oddělení do ledna a pak vás propustím domů. Líbí se vám u nás?“
„Ano, jsem velmi překvapen prostředím a přístupem k pacientům. To jsem vážně nečekal. Spolehněte se, že se budu dobře chovat. Nestojím o problémy.“
„O své závislosti ostatním nemusíte říkat bližší podrobnosti. Nerozuměli by vám. Stačí, co jste ráno řekl. Držím vám palce. Můžete jít na oddělení. Odpoledne jsou vycházky do města. Běžte mezi lidi.“
„Nashledanou, pane primáři a děkuji, že tu jsem!“
 
Odešel jsem a byl jsem rád, že se na nic víc nevyptával.
V kuchyni jsem si nabral čaj a pil, jeden hrnek za druhým. Zase ta žízeň!
Seděl jsem v křesle u okna a pozoroval jsem obzor za zdí. Tam je svět, normální lidé, normální život. V čem jsou normální? 
Na nebi letělo hejno ptáků. Ach ptáci, raději bych létal s vámi, trpěl hladem, ale nikdy bych nepil.
„Můžu si přisednout? Nevadí ti to?“
Vedle mne stála nějaká dívka. Pohlédl jsem jí do tváře. Hádal jsem, kolik může mít roků. No byla asi starší než já, ale zdání klame.
„Proč by mi to mělo vadit. Místa je tu dost.“
„Říkal jsi, že jsi z Brodu. Já taky!“
Měl jsem po náladě. Tak někdo je tu z Brodu! Já myslel, že to doma utajím, kde jsem se ocitl, a ona je z Brodu.
„Nikdy jsem tě ale, myslím, ve městě neviděla. Tváře si pamatuji dobře!“
„Já nikam nechodím. Přes týden jsem byl v Hradišti a o víkendech jsem jezdil na čundr.“
„Jééé, ty jezdíš na čundry? Kámoška taky, ale já nesmím, mě by naši nepustili. Jsem nemocná.
Studovala jsem, ale onemocněla jsem. Naši mají o mě velký strach…
Jmenuji se Alena.
 Když budeš chtít, tak se můžeme spolu kamarádit. Raději se budu bavit s tebou, než s holkami. Na pokoji jsem stejně se třemi staršími ženami. Pořád mluví o svých problémech, jedna je po rozvodu, druhá před rozvodem a třetí doma muž pije a mlátí ji. To není správné, že? Řekl jsi, že jsi také pil. Už nebudeš?
Až se jednou oženíš, odpověz mi, uhodil bys svoji manželku, nebo děti? Kolik máš roků? Máš hezké vlasy, vypadáš zezadu jako holka.“
Sedla si naproti mne a mlela a mlela.
Nechal jsem ji, chceš se vykecat, tak kecej.
„No tak, co mlčíš, odpověz mi!“
„Co ti mám říct? Pil jsem jak Dán. Už nepiju. Manželku nemám, a kdybych měl, tak bych ji nebil. A děti také ne. Stačilo, že mě mlátil jako můj otec. Ráno jsi špatně poslouchala, řekl jsem, že budu mít osmnáct. A že vypadám, jako holka? No tak si zase nechám narůst fousy. Stačí?“
„Ty se nechceš bavit, že? No tak promiň.“
Zklamaně odešla.
 Bylo mi jí najednou nějak líto. Nemusel jsem na ni tak štěkat.
Pochopil jsem, že je na tom hůř než já.
 Doslechl jsem se, že si kusem skla řeže po těle, aby cítila bolest. Proč, na to jsem nebyl zvědavý.
Ztratila se a šla asi na pokoj, poslouchat od ženských rozvodové řeči a ty hrůzy, které jedna zažívá od ožralého manžela.
„Pane Wolf, nechcete se mnou jít na relaxační cvičení? Vidím, že se na vycházku nechystáte.“
Otočil jsem se za hlasem. Naštěstí to byla sestřička.
„Nevím, o co jde!“
 „Tak pojďte s ostatními do tělocvičny. Uvidíte. Je to dobré na psychiku.“
Ti ostatní, to byla skupinka mužů a žen, která mířila do místnosti, nazývané tělocvična. Na parketách ležely cvičební podušky.
Všichni si lehli, jak byli oblečeni, na podušky a sestřička zavřela dveře a zvenčí pověsila na kliku papírovou cedulku NERUŠIT.
Lehl jsem si také.
Místo očekávaného cvičení nám sestřička řekla, abychom se uvolnili, zavřeli oči a poslouchali její hlas.
„Klidně ležíte, na nic nemyslíte…
Levá noha je těžká… levá noha vám těžkne… Pravá noha je těžká…pravá noha vám těžkne…“
Vzpomněl jsem si na toho sovětského experta.
„ Spáááť …Spáááááť!“
 Doufám, že mi sestra nevrazí do nosu tampon namočený v lihu. Podmíněný reflex se ve mně docela dobře zabydlel!
„Pravá ruka je těžká… pravá ruka je těžká… Levá ruka je těžká… levá ruka je těžká… A celé tělo je těžké…“
Najednou jsem se začal kamsi propadat a necítil jsem své tělo!
Ten pocit ale znám.
Přestal jsem myslet na to, jak mám mít své tělo těžké. Už vím, tak jsem se cítil, když jsem do sebe cpal ty Alnagony v Kotvě. Měl jsem z toho pocitu strach.
 Usnu a příjde za mnou ta Krásná paní v bílém šatu a se závojem přes svoji tvář. Byla nádherně průsvitná, ale nepřál jsem si ji vidět.
Řekla, že mám ještě čas!
Polekaně jsem se opřel o ruce a tiše vstal. Sestřička naznačovala, abych zůstal ležet a nevyrušil druhé.
Lehl jsem si, ale oči jsem už nezavřel.
Tak tohle dělat nebudu!
 Všichni kolem v klidu dýchali. Otočil jsem hlavu a díval jsem se na své sousedy. Vypadali šťastně a spokojeně.
Asi neviděli a nezažili, co jsem viděl já.
Pak sestřička tleskla.
„ Probuďte se!“
Každý si zhluboka vydechl a posadil se. Prý to bylo moc dobré. Vstali a šli na pokoje.
Sestřička mě zastavila.
„Co to s vámi Tondo bylo?“
„Ani se neptejte… V takovém duševním rozpoložení jsem umíral! Mluvil jsem se Smrtí. Vážně. Už sem cvičit nepůjdu.“
Zůstala z toho udivená.
 Kruci, že jsem jí to řekl. Měl jsem mlčet, proč jsem se přiznal k umírání, mému pokusu o sebevraždu, jak se na mě budou teď dívat?
Odešel jsem také na pokoj.
Žízeň mě vyhnala do kuchyně.
Byla v ní Alenka a vařila si nějaký bylinkový čaj.
„Ahoj Tondo! Jestli chceš, uvařím ti svůj čaj. Je dobrý na nervy.“
„Jo? Co v něm je dobrého?“
„Třezalka, meduňka a ještě něco. Je to fakt dobré. Mám ho dost, dej mi hrnek, já ti do něj nasypu. Nemá se sladit cukrem, ale medem. Med už nemám, tak si sladím cukrem.“
Než jsem stačil říct Ne!, tak mi té směsi nasypala do hrnku a čekala, až zavře voda v konvici na plynovém sporáku.
Pára rozezněla píšťalku. Vypnula na hořáku plyn a zalila oba hrníčky vřelou vodou.
„Deset minut se musí bylinky luhovat. Pak se čaj může pít. Po doušcích. Kolik chceš cukru?“
„Děkuji ti, Alenko, já moc nesladím, vlastně bych neměl vůbec, tak mi tam hoď jen jednu kostku. Já za deset minut příjdu a hrnek si odnesu na pokoj.“
„Já myslela, že si sedneme do haly a budeme si zase povídat…“
„A o čem?“
„To je jedno. Hlavně, když si budeme povídat. Nejhorší je, když jsou lidé spolu a nemluví spolu. Nemám ráda samotu.“
„Tak si najdi holky a mluv s nimi, to bude lepší. Já si neumím povídat. Já si mluvím, ale jen tak, v duchu, ne nahlas. Nikoho tak nenaštvu.“
„Ty jsi taky nemocný, že? Když si rozprávíš sám se sebou…“
No to jsi uhodla. Jsem nemocný, ale jinak. A o tom se s nikým bavit nebudu.
„Jo. Taky jsem nemocný. Beru večer dva prášky na hlavu.“
Smála se.
„Jen dva? Já beru ráno čtyři, po obědě také čtyři a večer šest. Čtrnáct denně. Abych byla zdravá.“






Zařazeno v kategorii Četba na pokračování, Smlouva s Ďáblem





Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička