Smlouva s Ďáblem 69. díl


31. srpna 2010, autor tonyend,



„ Já jich jednou snědl za odpoledne nejméně čtyřicet…“
„Abys byl zdravý?“
Holka zlatá, mrtvý, ale to ti říct nemůžu!
„Ne, nepomohly mi. Proto jsem tady sedmý měsíc. Ale už je to dobré. Tak mi dávají jen ty dva prášky a brzy pojedu domů.“
„To je škoda. Cítím se vedle tebe dobře.“
„Já také.“
Po dlouhé době jsem lhal.
Ale byla to ta milosrdná lež, ta se nepočítá mezi špatné.
„Alenko, nebude už ten čaj? Mám na něj chuť.“
Teď jsem nelhal. Příjemně voněl.
Být ten čaj ještě oslazený medem…Mohl jsem si jej vychutnávat u Eriky ve Vizovicích. Zavřel jsem oči a říkal si, panebože ne, nesmím, nesmím myslet a vzpomínat si na cokoli, co by mi Eriku mohlo připomenout.
Erika, Vizovice, to všechno bylo, je to pryč a nikdy se to nezopakuje.
„Můžeš si jej scedit, nebo pít přes zuby, aby se kousky nati nedostaly do pusy.“
Vzal jsem hrnek, byl horký, ale dal se držet v ruce. Posadili jsme se raději do jídelny, ke stolu. Aby na nás bylo vidět. Bál jsem se, že se dostanu do těch řečí.
Venku byla zima, byl začátek prosince, ale ještě nesněžilo. Foukal tam severák, ven jsem nešel. Tady bylo dobře.
Vysvobodila mne sestřička.
Zavolala, jestli někdo nechce linkovat archy papíru.
„Já chci!“
Přinesla mi stoh čistých listů, pravítko a tužku. Vysvětlila mi, co mám dělat, jak to má vypadat.
Omluvil jsem se Alence a začal jsem pracovat. Čas mi lépe ubíhal.
Tvořil jsem kolonky a Alenka zklamaně podruhé odešla.
Bál jsem se toho, že se na mne upne a nezbavím se jí. Bohužel Alenko, chci být sám.
Rýsoval jsem to pomalu, svědomitě až do večeře.
Když jsem s tím byl hotový, zaklepal jsem na dveře ošetřovny a podal jsem sestřičce celý stoh listů.
Dočkal jsem se pochvaly a poděkování.
„Já to nedělal pro pochvalu, ale abych mohl dělat něco užitečného!“
 Tady se červené body nerozdávaly.
Po večeři jsem objevil v jedné skříňce knihy.
Našel jsem tam jakýsi cestopis o Austrálii. Vzal jsem si knihu na pokoj a vydal jsem se objevovat vzdálený svět. Jo kdybych byl kuchařem na zaoceánském parníku, mohl jsem tam být v přístavu v Melbourne…Mohl jsem…
 Na „kdyby“ se nehraje.
V osm hodin jsem se postavil do řady, držel jsem v ruce skleničku s vodou. Dostal jsem dva prášky, spolkl jsem je a zapil vodou. Ukázkově jsem na sestru vyplázl jazyk. Mirek mi vysvětlil, proč se to dělá.
Stalo se, že někdo schoval léky pod jazyk a na záchodě je vyplivl. Tak zavedli povinné vyplazování jazyků.
Pacient s vypláznutým jazykem byl dobrý pacient.
Umyl jsem se a šel spát. Těšil jsem se na ranní probuzení. Na to, až uslyším příjemný hlas sestřičky.
„Dobré ráno pánové, vstáváme!“
Usínal jsem a věděl jsem, co chci namalovat u té hodné paní v Art terapii, na dalším plátně.
 
Nemohl jsem se dočkat odchodu do pracovní terapie.
Poprosím paní o nové plátno a ještě dnes začnu malovat. 
Otevřel jsem dveře a pozdravil. V ateliéru bylo rušno. U stojanu stál mladý černovlasý kluk.
Tak jsem v háji. Nemám stojan. Můžu si kreslit s ostatními na výkresy.
„Paní doktorko, já…“
„Už jsem vám řekla, že já nejsem doktorka! Jestli chcete, říkejte mi sestro, na to jsem zvyklá.
 Dnes přišel i pan Kašpar. Je z jiného oddělení, ale má cit a fantazii, chtěl by se malování více věnovat.
Vy jste takový rychlík. Tak co, mám vytáhnout stojan a napnout plátno? Mám je pro vás připravené od včerejška.“
„Ano, děkuji. Já vím, co namaluji. Jestli se mi to povede, nic víc už malovat nemusím…“
Postavila stojan u druhého okna. Nasadila plátno a upevnila je.
Pan Kašpar maloval nějaký slet průzračných víl asi u studánky. Každá byla zachycena v jiné poloze. Tančily dokola studánky.
 Bylo to působivé a moc hezké. Nerušil jsem jej raději svými pohledy.
Posadil jsem se před plátno a rozmýšlel jsem.
Včera mi běhal štětec po plátně sám. Dnes mi ruka ztěžkla.
Cítil jsem, že to nebude snadné. Tužkou na výkresu bych byl hotový raz dva.
Ale jaký postup zvolit, když chci malovat portrét někoho, kdo tu není, kdo mi nebude pózovat?
„Sestřičko, potřebuji poradit! Chci namalovat portrét. Jak mám začít, abych se do toho nezamotal?“
„Rozvrhněte si výšku, rozestup očí, bradu, nos a jak bude mít ta osoba vlasy. Každý malíř má svůj postup, jiné vidění. Vy malujte podle sebe.“
To mi nepomohla.
Tak jsem si tužkou načrtl body tváře a pak jsem začal naostro.
Práce mi šla mimořádně pomalu. Spíš mi nešla vůbec.
Odcházel jsem v jedenáct hodin z ateliéru nespokojený. Ale vzal jsem si kartu. Polepšil jsem se.
Obraz jsem vypustil z hlavy.
Po obědě jsem se zeptal Květy, kdy se poprvé dostanu domů. Podívala se na nástěnku.
„Tak až 18. prosince!“
„Ale to není za čtrnáct dnů.“
„Bohužel ti to tak vychází. Ale další týden budeš doma zase. Budou Vááánoce! Všichni pojedeme domů ve středu 23.12. A vrátit se musíme v neděli 27.12. Do 20 hodin.
Tak si domova užiješ až až, ne? Na Silvestra tady. Uděláme si program a pohoštění sami. Bude se ti to líbit, uvidíš.“
Sedl jsem si do křesla a představoval jsem si, co všechno musím udělat doma.
Tak to je dobré. Chtěl jsem jít do pohřební služby, abych se podíval, jak to tam bude vypadat.
A říct mámě, že půjdeme vybrat peníze z knížky.
Jen si budu muset asi sehnat někoho s autem. Potřebuji několik pytlů Malbytu, štětka by měla být ve sklepě, kýble mám, sítko taky. Pak ty naftové kamna a dva kanystry na naftu. Jak bude vymalováno, začnu topit, aby to rychle vysychalo. Vánoce strávím s dědou. Bez stromku. Vánoce už nikdy nebudu slavit. Nic nebudu slavit.
Šáhl jsem si na krk.
Řetízek od Eriky jsem stále nosil. Doma jej ale sundám a už nikdy na krk nedám. Zamknu jej také do té Třinácté komnaty.
 Až to bude suché, tak do ložnice nějaký tmavý koberec. Aby byl praktický. Nakonec šatní skříň, asi trojdílnou a pěknou válendu s úložným prostorem.
 Peřináč nechci, zabere jen místo. Obejdu se i bez nočního stolku. Nad válendu si pověsím jednoduchou poličku.
Na jaře se musí ale natřít rámy oken. To bude taky něco stát. Lak se na nich láme, odprýskává, je starý. Slunce a déšť vykonaly své. A na okna mi máma ušije záclonu a závěsy.
Obývák mít nemusím.
Do ložnice si dám rádio a magneťák.
A co do kuchyně?
Kredenc je nemoderní, tak nějakou obyčejnou kuchyňskou linku.
Bude mi na hovno, když si budu muset nosit v kýblech vodu od studny. Ale jo, půjdeme se podívat do Nábytku. Linku, nový stůl a dvě židle. Nebo čtyři. A nějaké nádobí. Černé smaltované hrnce. A malou pánvičku. A brutvan. Na řízky a kuře. Ten by byl asi nejlepší litinový.
Sakra, to fakt bude na auto…
„Ahoj Tondo!“
Tak, je tady nešťastná Alenka, auto můžu ještě nechat v garáži. Konec mého snění.
„Ahoj Alenko! Jak se máš, co jsi dnes dělala? Kam chodíš do terapie?“
„Mám se dobře, chodím dělat vánoční věnečky. Příští týden se budou věci z terapie prodávat. Koupíš si něco taky?“
„Nekoupím. Já od letošního podzimu přestal cokoli slavit. A neptej se proč, stejně bych ti pravdu neřekl! Nevyzvídej. Jsi zvědavá baba. Jasný?!“
„Dobře, nebudu. Já slavím ale ráda. Ale nepiji alkohol. Beru hodně léků, víš.“
Alenko nešťastná, už to vím.
A přeji ti, abys byla zdravá jako kdysi. Abys nemusela každý den spolykat čtrnáct léků. Každý den vlastně čtrnáctkrát musíš vypláznout na sestry jazyk. A jazyk je sval. Tak ti naroste tak, že jej budeš mít nakonec velký jak mravenečník…
„Nikdy nepij. Můžeš oslavovat, bavit se, ale nepij, i když nebudeš brát žádné prášky!“
Nechtěl jsem jí říct, jak jsou ženy lehce náchylné k závislosti na alkohol. Stačí, když pijí chlapi.
„Tak proč jsi pil ty?“
„Protože jsem blbý!“
Usmívala se jak měsíček.
„Ty nejsi blbý, tak nemluv!“
„Víš co? Já už mluvit nebudu. Zase někdy jindy. Ahoj, jdu na pokoj.“
Potřetí zklamaně ode mne odešla.
Proboha co na mně vidí?
Ale když se nemá s kým bavit, tak se s ní bavit budu. Je jak malé děcko. Asi koupím bonbóny a nabídnu jí. Alespoň zavře pusu. Na chvilku.
 
Do pátku jsem chodil malovat. Až v pátek se mi rozjasnilo. Vzal jsem štětec a najednou to šlo.
Nebyla to Mona Lisa, ale portrét Eriky, který jsem začal malovat.
 Kdybych neroztrhal její fotku, bylo by to snazší. V pátek jsem zavřel oči a viděl jsem ji před sebou. Každý tah štětce dával portrétu její rysy, její tvář.
Jen bez úsměvu. Ten jsem jí vzal.
Dokončil jsem malbu a stoupl jsem si zase kousek od stojanu. Lepší to už nebude.
Sestra se přišla podívat.
„Proč jste tam nezakomponoval nějaké pozadí. Ta dívka je tak příliš smutná. To je také záměr?“
„Nebyl to záměr. Neumím ji namalovat s úsměvem. Já jí radost vzal.“
„Je podobná královně Kleopatře.“
„Jo?“
„No …Trochu ano.“
„Není to Kleopatra. Ale Ona byla mojí královnou!“
Byl to poslední obraz, který jsem kdy namaloval.
Najednou jsem se cítil jako vysvobozený z nějakého zakletí.
Po dlouhé době jsem se psychicky nerozhodil při vzpomínce na Eriku. Konečně jsem se dokázal na náš rozchod podívat racionálně.
Eriko, ty jsi tam a já tady, jdeme každý svojí životní cestou.
 
S klidem v duši jsem se vrátil na oddělení.
Cestopis jsem přečetl a vrátil jej do skříňky s knihami.
Uviděl jsem knihu s názvem Obraz Doriana Greye. Ten název mě zaujal, tu knihu jsem si půjčil.
Přes víkend jsem ji přečetl. Hrdina v ní byl větší ničema, než jsem byl já. Představoval jsem si, že by mě podobně namaloval nějaký malíř.
Co bych uviděl na půdě na svém obrazu já? 
Co bych udělal? Určitě bych vzal také dýku a probodl jej.
Osmnáctého prosince jsem mohl po obědě odjet domů.
Na cestu jsem dostal do sáčku své noční léky. A nezbytnou propustku.
Domů jsem přijel, jako vyměněný.
Máma řekla, že vypadám moc dobře, že jsem asi přibral. To nevím, to zjistím v neděli, až se budeme vážit.
Řekl jsem, že se do večera vrátím, že musím jít ven.
Jasně. V pořádku!
Konečně navštívím pana Janouška, vedoucího Pohřební služby v Brodě. Byla tam ještě jedna, ale Čert mi to domluvil tady. Na Kvítkové.
Našel jsem provozovnu, otevřel jsem dveře a vstoupil dovnitř do kanceláře.
Za stolem seděla docela veselá paní a s někým telefonovala.
Domlouvala čísi pohřeb. Hovor ukončila, odložila telefon a usmála se na mne.
„Máte přání? Někdo v rodině skonal? Potřebujete zařídit pohřeb?“
„Ne, naštěstí jsme všichni živí a zdraví! Mohl bych mluvit s panem vedoucím Janouškem? Já bych měl u vás začít pracovat od února.“
Zarazila se. Zakroutila hlavou.
„Ale …pokud vím, máme plný stav, to musí být nějaký omyl, nebo žert!“
Ztuhl jsem. To snad není možné, vždyť mi to Čert vyřizoval a tvrdil, že je to hotová věc!
„Paní, já si nedělám legraci, pro mne je to moc vážná věc! Tak je tady ten pan vedoucí, chci s ním mluvit!“
„Moment, moment, nezvyšujte na mě hlas, tady to není vhodné, mladý muži. Já mu zkusím zavolat, vydržte, ano?“
Zvedla telefon a vytočila číslo.
„To jsem já, Velísková, pane vedoucí, přišel k nám nějaký mládenec a prý má u nás v únoru nastoupit do práce. Víte o něm, nebo něco o tom, není to žert? Ne? Není? Ale stav je přece plný…
Jak se jmenujete?“
„Antonín Wolf.“
„Tak jmenuje se Wolf! Tak vy o něm víte? Hmmm. Dobře. Rozumím, vyřídím mu to.“
Položila ruku na mikrofon telefonu a zatvářila se zase přátelsky.
„Pane Wolf, pan vedoucí o vás ví. Ale místo pro vás nemá zde, ale jedná se o místo pomocníka v našem Kamenosochařství. Tam nám jeden pán odejde do důchodu. Tam pracovní sílu potřebujeme.
Ale kdyby bylo potřeba, můžete vypomoci i tady, pokud se na to, ehm, cítíte…“
Opět přiložila telefon k uchu.
„ Dobře, já ho tam nasměruji, spolehněte se. Jo, volali z patologie, máme dva kusy. Nashle.“
Telefon odložila do vidliček.
„Je vám něco? Haló, jste v pořádku?! Pane Wolf!“
Hlava se mi zatočila. Kurva Čerte, jen počkej, až tě potkám! Já všude vykládám, jak budu nosit mrtvoly…
A to je práce v kamenosochařství. Žádní mrtví, ale výroba náhrobních kamenů! Páni, já se picnu!
Bože, já se fakt dám na modlení, děkuji ti!
„Paní, to nic, už jsem v pořádku, on to žert trochu je, ale já jsem v tom nevinně. Takže ta práce je mimo pohřební službu? A kde to je, kam mám jít nebo jet?“
„ Pan vedoucí vás čeká v Loukách, je to ta hala u hřbitova. Podíváte se, jak to tam vypadá. Jste mladý a silný, jste vhodný adept. Je to dřina, to víte, kámen něco váží. Tak běžte a hned si tam zajeďte. Zatím nashledanou.“
Zazvonil jí telefon. Asi dostali další kus…
Klusal jsem na trolejbus a prvním, co jel na Louky, jsem tam odjel.
Bylo pozdní odpoledne, pátek osmnáctého prosince.
Začalo drobně sněžit. Já si však říkal, že mi prší z šedivého zamračeného nebe štěstí. Smůly jsem měl dost. Tak bych si přál do kornoutku, jako zmrzliny, malou porci štěstí.
Vedoucí Janoušek na mě čekal. V kanceláři.
V hale byl klid. Zaměstnanci byli z práce dávno doma. Všude samý žulový, nebo mramorový blok kamene. A rozpracované náhrobní desky. A v kolečkách hromada jakéhosi nářadí.
Zaklepal jsem na prosklené dveře.
„Vstupte!“
Otevřel jsem dveře snad od svého prvního zaměstnání.
Vstoupil jsem sebejistě. Vždyť jsem se na tento okamžik tak dlouho připravoval.
„Dobrý den pane vedoucí. Jmenuji se Antonín Wolf. Kamarád mi o vás řekl… ale tvrdil mi, že budu chodit v černé uniformě, nosit a strojit nebožtíky.“
„Jo copak Čert, to je číslo! Je to můj známý, pomáháme si, ale to teď nebudeme řešit.
Místo je volné zde. Pomocníka. Prý nemáš dokončenou školu. Jestli máš dva roky uzavřené, tak mám konexe, tady uděláš praxi, zkoušky a bude z tebe kameník. Když nebudeš chtít, tak se stejně zapracuješ a budeš-li šikovný, povýšíš. Mistr z tebe bude tak za dvacet roků, ale to tu už nebudu.
O platu je předčasné mluvit, ale strach mít nemusíš. Vyděláš si a lidi dávají slušné dýška. Tady i v pohřební službě. Když tu nebude dost práce, tak si tě stáhnu k nám, a budeš se starat o prázdné rakve, kytky, věnce a tak podobně. Chystat prostě věci před obřadem. Tak co, jdeš do toho? Mám s tebou počítat, nebo hledat jiného?“
Podal jsem mu ruku. Stiskl mi ji silně, jak horník.
„Počítejte se mnou prosím od února. Od 5. února. To už budu mít osmnáct roků. Kde se mám hlásit?“
Příjdi ráno, až se vyspíš na Kvítkovou, do sídla. Velísková to s tebou sepíše a můžeš nastoupit. A jak je to s pitím?“
„Pil jsem, ale už nebudu! Věřte mi, nebudu.“






Zařazeno v kategorii Romány, četba na pokračování, Smlouva s Ďáblem







Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička