Smlouva s Ďáblem 70. díl


1. září 2010, autor tonyend,



Smál se jako prima vtipu.
„To vykládá každý… Hlavně žádný průser, jasný, Antoníne, topiči elektrárenský?“
„Jasný.“
Panebože, že by byl taky popitý?
A zase slyším co, kdysi. Hlavně žádný průser! Že by i tady byla soutěž o Rudý prapor… 
„Tak mazej domů a trénuj svaly. Dostaneš tu zabrat.“
Nevěděl jsem, co od samé radosti říct. Že bych mu popřál k vánocům hodně nebožtíků?
„Děkuji a přeji vám hodně, ale hodně šťastné a veselé Vánoce!“
Zabouchl jsem dveře a zvedl hlavu k nebi. Líbejte mě nádherné studené vločky!
Spěchal jsem na trolejbus a už se viděl doma.
Tak to je bomba.
 
Domů jsem přišel s dobrou náladou.
Máma seděla v kuchyni. Rozsvítil jsem lustr.
„Zhasni, držím černou hodinku, večeře bude později.“
„ Uvařím si čaj a zhasnu, na co ale sedáváš potmě? Řeknu ti dobrou zprávu! Mami, představ si, že mám tu práci.“
„Potmě je mi dobře. Přemýšlím o životě. A vzpomínám. To tě vážně přijmou k pohřebákům?“
„Já také přemýšlím o životě. A na co vzpomínáš? Máš myslet na to, co bude, ne co bylo. Jsi ještě mladá.“
Podívala se na mne se smutkem a bolestí v očích. Bolest zaháněla léky a zvyšovala si dávky. Všiml jsem si toho.
„Mám pro tebe překvápko. Já budu pracovat v kamenosochařství! Nebudu odnášet mrtvoly. V únoru mám nastoupit. Co na to říkáš?“
„Ale co tam budeš dělat? Na kameníka se musí člověk taky vyučit.“
„Já se tam budu zapracovávat. A možná, že mi vedoucí zařídí po roce praxe zkoušky a měl bych výuční list. Když to nepůjde no tak budu pracovat bez vyučení. Říkal, že by se ty dva roky v Hradišti započítaly. Ale já nevím, jak to myslí. Řekl jen, že má konexe. Známosti. Hlavní je, že tam nastoupím!“
„A kde by to bylo?“
„Tady v Brodě. V Loukách mají provozovnu. Na Kvítkové je jen ta pohřební služba.“
„No alespoň, že tak. Budeš doma.“
„Já budu doma. Ale ve Vidlákově! Já vím, že to myslíš dobře, ale já jsem rozhodnutý. Cestou z práce se za tebou můžu každý den zastavit. Zajdu ti nakoupit, když budeš chtít.
A když mluvím o nákupech, potřebuji peníze. Zítra si půjdu koupit Malbyt a bělobu. Na Vánoce budu doma, ale pojedu za dědou, budu tam malovat. Zatopíme v kamnech, aby to pěkně schlo. Řeknu dědovi, aby mi tam sem tam zatopil, až odjedu. Ale dnes už nestihneme vybrat peníze z knížky. Půjčíš mi prosím? Vrátíš si je, až vybereme.“
„Toníku, neunáhluj se. Rozmysli si to, tobě se to zdá jednoduché, ale není to pravda. Jak se tam o sebe postaráš?“
„Nemám obavy. Vím, co chci. A taky, co nechci. Tak co, půjčíš mi na to? Jen nevím, jestli to odnesu v rukách. Máš nějaké velké tašky? V obchodě mi poradí, kolik pytlíků Malbytu budu potřebovat.“
Peníze mi půjčila. Největší taška byla od vysavače. Strčil jsem do ní ještě jednu nákupní a šel do obchodu Barvy a Laky. Prodavačky jsem se zeptal, kolik budu potřebovat na dva nátěry Malbytu. Rozesmál jsem ji.
„Já vám to ráda řeknu, ale potřebuji vědět, na kolik metrů čtverečních to má být!“
Zarazil jsem se. Představil jsem si, jak je která místnost velká. Rychle jsem počítal a raději pár metrů přidal.
„Celkem asi… na 110…“
„Bude to záviset na tom, jak hodně budou stěny sát, no tak… pět balení. A jen Malbyt, nebo ještě něco jiného? Nějakou tónovací barvu?“
„Jen zinkovou bělobu. Chci to mít bílé. Možná, že mi tam dá navrch kámoš nějaký váleček. Děkuju.“
Zaplatil jsem a táhl se s nákupem domů. Zítra ráno s tím pojedu autobusem do Vidlákova. Pěkně se pronesu.
Po večeři jsem si s mámou dlouho vyprávěl.
O tom, co bylo, ale hlavně o tom co bude. Měla z toho strach, ale řekl jsem, že každý nějak začne žít svůj život. Já začínám takto. Střechu nad hlavou budu mít a peníze si vydělám. Měla ale obavy z toho, abych se nevrátil k pití. Na pití jsem ale nepomýšlel.
V sobotu dopoledne jsem jel autobusem do Vidlákova.
Děda byl rád, že mě zase vidí.
Znovu jsme si prohlédli všechny místnosti. Usoudil, že se původní malba nebude muset škrábat, že to bude stačit namydlit. Hlavně se musí začít s vytápěním. Prohlédl kamna a roury vedoucí od kamen do zdi. Taky dobrý. Šel jsem se podívat do stodoly. Babiččina rozdělaná postel stála opřena o žebřík. Tak tu potřebovat nebudu. Rozštípu ji a spálím v kuchyňských kamnech.
Ve stodole byly ještě piliny. Byly staré a zvlhlé na povrchu. Prohrábl jsem je do hloubky a tam se zdály být sušší. Vrátil jsem se do ložnice a otevřel obruče na kamnech. Vyndal jsem prázdnou patronu a šel ji do stodoly nadusat pilinami. Pak také z obýváku. Děda stál vedle mne a díval se, jestli to dělám správně. Tohle jsem uměl, asi jedinou věc, kterou mě otec v mládí naučil, kterou jsem mohl využít v životě. Nezapomněl jsem to.
Plné patrony jsem odnesl do místností, dal do kamen a zapnul obruče. Děda mi podal noviny a sirky.
Škrtl jsem sirkou o krabičku a zapálil kus novin. Zasunul jsem je do podpalovacího otvoru kamen. Komín dobře táhl, plamen se natáhl dovnitř a zapálil piliny.
Za chvilku se z kamen zakouřilo a pak už piliny pomalu hořely. 
Dědu jsem poprosil, aby se odpoledne podíval, jestli oboje kamna hoří a až budou vyhořelá, aby znovu natloukl patrony a znovu zatopil.
Před odjezdem do Brodu jsem se nakoukl do místností. Kamna fungovala, bylo tam příjemné teplo. Počkal jsem s ním do odjezdu autobusu ve výměnku.
Kořalku mi nenabídl. Stejně bych si nevzal. Pil sám.
Jak říkal, dokud chutná, tak člověk žije.
Já budu žít i bez ní.
Podíval jsem se na hodinky. Za chvilku mi pojede autobus.
Rozloučil jsem se s dědou a řekl, že přijedu na Vánoce. Začnu malovat a připravovat své bydlení.
Aby mi nachystal čistý kýbl a síto.
Vyšel jsem z domku a zamířil jsem na zastávku.
Po ulici šla sousedka. Prohlížela si mne. Teprve když jsem ji pozdravil, tak mne poznala. Prý jsem vyrostl a jak jsem se změnil! No jo, roky nám letí.
K zastávce přijel autobus. Řidič otevřel dveře. Nastoupil jsem sám. Zaplatil jsem jízdenku, zavřel dveře a vyjel do Brodu. Odpoledne jsem byl doma.
Máma se ptala, co jsem tam udělal.
Nic. Jen zatopil v piliňácích.
Ježíšimarija, jen abychom nevyhořeli!
Uklidnil jsem ji, že to děda pohlídá a zítra znovu zatopí.
Otec byl doma, ale by mu to jedno. Na Vidlákov jakoby zapomněl.
Poobědval jsem s chutí. Byl jsem zase plný života.
Napadlo mne, že půjdu navštívit kluky Berkovy.
Dlouho jsme se neviděli, máme si co povídat.
Byli doma. Seděli jsme na verandě, hráli karty a kecali. Alí se mě zeptal, že cosi slyšel…co je na tom pravdy?
Tak jsem začal vyprávět o tom, co se stalo v posledních měsících v mém životě. Co jsem dělal a kde jsem vlastně byl.
Poslouchali s hubou otevřenou. Co prý budu teď dělat?
Řekl jsem, jak si ze mě udělal Čert -Dobrý den´, jak mi nakecal, že pro mě má místo u pohřebáků, ale nebyla to pravda, to místo je u kameníků.
A že odcházím z domu, budu bydlet na vesnici u dědy, že si to tam zařídím pro sebe.
 Na mé pití nepadlo ani slovo.
Ale chtěli vědět, jak to vypadá v té Protialkoholní léčebně.
Tak to kluci raději nechtějte znát. Anebo pijte a jednou to tam třeba sami poznáte. Nadávali jsme na protivnou zimu a těšili jsme se na jaro, až začneme čundrovat. Už aby bylo!
Podíval jsem se z okna. Venku byla tma. Zvedl jsem se ze židle a řekl klukům ahoj, jdu domů.
Zítra se vracím do blázince a za měsíc budu natrvalo doma. Na blázinec se raději moc nevyptávali.
O něm se nedá jen tak mluvit.
To musí každý poznat na vlastní kůži. Mluvil jsem o blázinci, ale ono je to nemocnice jako každá jiná. Jen lidi tam mají jiné nemoci.
Doma jsem se zavřel do pokojíku, pustil jsem si magič a lehl na postel.
Možná má máma pravdu, že jsem do všeho „hrrr“. Ale je přece jedno, jestli se postavím na vlastní nohy v osmnácti, nebo ve třiceti.
Nepřipouštěl jsem si, že by mi „něco“ nohy mohlo podrazit.
Spát jsem šel bez večeře.
Probudil jsem se do nedělního rána.
 Celou noc silně sněžilo. Šel jsem se napít vody do kuchyně.
Díval jsem se z okna. Zahradu přikryla bílá peřina. Na plotě sedělo pár havranů. Čekali, jestli se objevím a pohodím jim něco k snědku. Sýkorkám sypu do krmítka slunečnicová semínka. Havrani si zvykli na krajíc chleba. Ukrojil jsem dva krajíce a vyhodil jsem je z okna do zahrady. Havrani polekaně vzlétli, ale když viděli cosi dopadnout do sněhu, tak si sedli zpět. Dívali se, jestli nehrozí nějaké nebezpečí. Pak slétli dolů a začali se přetahovat o chleba. Zavřel jsem okno a sledoval jsem jejich počínání.
Dostal jsem také hlad. Dal jsem si chleba, jako havrani. Ale namazaný máslem.
Z ledničky jsem vyndal láhev s mlékem. Nalil jsem si do hrnku. Chutnalo mi i studené.
Po snídani jsem se umyl a oholil.
 Oblékl jsem se a čekal, až uslyším z kostela hlas zvonu.
Obul jsem se, navlékl se do bundy a šel jsem zase sám od sebe do kostela.
Hlavními dveřmi, jako všichni věřící.
Tam se naštěstí nikdo neptal, věříš nebo nevěříš?
Já pořád nijak moc nevěřil. Možná, že Bůh je.
Já jej neviděl a nedal mi žádné znamení. Tak jsem nad ním nepřemýšlel, namočil jsem prsty do svěcené vody, pokřížoval jsem se bez pokleknutí.
Cítil jsem, že mám-li jít do kostela, tak mé místo je u sochy Panny Marie.
K ní jsem se modlil a ta jediná mi možná jaksi pomohla. Tak budu chodit za ní. Dnes jsem se chtěl pomodlit, abych v ničem nikdy nepolevil, aby nade mnou držela svou ochrannou ruku. O tu její ochranu jsem stál. Jinak si budu muset vystačit sám.
Protáhl jsem se davem věřících a postavil jsem se pod sochou.
Sklonil jsem před ní svou hlavu.
Zavřel jsem oči a šeptal jsem svoji motlitbu. Kolem mne lidé zpívali a sborem volali aleluja. Nerušilo mě to.
Já nechtěl rušit je.
Nahoře na kůru hrál někdo moc krásně na varhany. Vnímal jsem hudbu, ne zpěv. Bylo to povznášející. Zvuk varhan ke kostelu patřil. Když svého Boha nenajdu, zajdu si sem poslechnout varhaníka.
Zvedl jsem hlavu a otevřel oči. Díval jsem se do tváře Panny Marie.
Byla vlídná, mateřská a chápající.
Tak proč bych se jí nesvěřil? Usmál jsem se a spokojený chtěl odejít z kostela ven a domů.
Pokřížoval jsem se a nahlas jí poděkoval. Otočil jsem se.
Vedle mne stála dívka.
Ruce měla sepjaté a taky se k ní modlila.
Letmo jsem se na ni podíval. Na rozdíl o Světice měla neznámá ve tváři vrytý vyložený smutek. No do kostela nechodí lidi jen veselí.
Podívala se na mne a tak jsem se přestal usmívat. Asi se to v kostele neslušelo.
Zvážněl jsem a protáhl jsem se mezi věřícími ke vratům hlavního vchodu. Když jsem byl venku před kostelem, měl jsem čistou hlavu. Čistou v myšlenkách.
Mámě jsem ani neříkal, kam v neděli dopoledne chodím. Řekl jsem to jednou a moc mi nevěřila.
Znovu začalo sněžit.
 Šel jsem schválně mimo odklizený chodník. Dělal jsem pomalé kroky do sněhu, jako kdysi. Ohlédl jsem se za sebe a díval se na stopy ve sněhu. Byly jen jedny. Moje. Ve vizovickém parku byly tenkrát dvoje…
Sníh padal k zemi a na mne padl splín.
Na krku mě začal pálit řetízek od Eriky.
Hned jak příjdu domů, tak jej sundám a už si jej nikdy nevezmu. Schovám si jej do krabičky a dám někam dozadu, do šuplíku, abych ji neměl na očích.
Otevřel jsem dveře a ucítil jsem nádhernou vůni pečeného kuřátka.
Bylo na oběd s rýží a hruškovým kompotem.
 Máma se zeptala, jestli se mi něco nestalo. Ještě, že neřekla „zase!“ 
Ne, nestalo se nic. To jen vzpomínka na zasněžený vizovický park klepala ve Třinácté komnatě na dveře. Jen si tam buď! Nepustím tě ven.
Nachystala mi jídlo na cestu. To prý je jedno, že tam jídlo budu mít.
Poděkoval jsem a odjel jsem do Šternberku bez tašky. Divila se. Na co bych si tam teď ale měl vézt věci, když budu příští týden zase doma. A doma budu skoro pět dnů!
Do léčebny jsem se vyloženě těšil. Všechno se mi začínalo dařit.
Díky moudru největšímu. Být jiný?
Být střízlivý!
 
Přijel jsem do Šternberku.
Vzpomněl jsem si na Alenku. Mluví, mluví a pusu nezavře. Šel jsem do cukrárny a koupil jsem sáček mléčných karamel. Ty se v puse dlouho rozpouští!
Pacienti se odpoledne vraceli z dovolenky.
Alenka ale ještě nepřijela.
Květa seděla před ošetřovnou u lékařské váhy. V neděli se každý musel zvážit. Sestřičce jsem podal propustku. Podívala se, jestli mám na ní napsanou zprávu, jak jsem se doma choval. Máma napsala stručně- Choval se normálně.
Sestřička se usmála.
„To je jak Normálně?“
„No že jsem snědl léky, vyplázl na ni večer jazyk a nepil jsem alkohol!“
Stoupl jsem si na váhu a Květa mě zvážila a zapsala moji váhu.
Po mně další pacienty.
Sedl jsem si do křesla a čekal jsem, až se objeví ve dveřích Alenka. Když vstoupila do haly, vstal jsem a šel ji přivítat. Byla velmi překvapená.
„Ahoj Alenko, jaká byla dovolenka?“
„Ahoj Tondo, dobrá.“
„Já jsem ti koupil sáček bonbonů, na, vezmi si je…“
 „Jé, děkuji ti. Ale já pro tebe nic nemám.“
„Nic nechci. To ti dávám jen tak, pro radost.“
Nemohl jsem jí říct, že si karamelami zalepí pusu a bude potichu. To bych ji ranil.
Napadlo mne, že řeknu sestřičce, že bych se chtěl objednat na slyšení u pana primáře. Vyslechla mne.
Odpověděla, že to připadá v úvahu až po Vánocích.
 No tak nic. Potřeboval jsem se někomu svěřit, co se mi doma povedlo. Tak třeba na skupině.
Alenka odevzdala propustku, zvážila se a odešla na pokoj.
Raději jsem šel na pokoj za kluky a tam počkal na gong, oznamujícím, že je čas jít do jídelny k večeři.
Večeře byla studená. Šunkový salám, chleba a čaj.
Květě jsem řekl, že bych chtěl mít službu v kuchyni. Příští týden i ten další. Zapsala si mě a od pondělí jsem nastoupil do kuchyně. Na práci jsme byli tři. Já a dvě pacientky.
V osm hodin jsem si šel vzít od sestřičky prášky a na dobrou noc jsem na ni vyplázl jazyk.
Pacienti sledovali televizi.
Já raději spal. Polštář pod hlavou jsem přestal objímat. Nebylo důvodu si něco nalhávat do kachního peří.
V pondělí ráno, jako každý den, jsem uslyšel příjemný budíček. Hlas sestřičk, která chodila po všech pokojích a vítala nás do nového dne.
„Dobré ráno…Vstáváme!“
Umyl jsem se a oblékl.
Šel jsem si sednout do kuchyně na lavici.
 Čekal jsem, až z venku uslyším příjezd náklaďáku, který po léčebně rozvážel jídlo. Snídaně, obědy a večeře.
Závozník vyložil várnice před budovu a já je dovezl do kuchyně.
 Spolu s pacientkami jsme nachystali talířky a příbory na tácy. Sestřičky pak z várnic dávaly jídlo na talíře a ty jsme roznášeli ke stolům. Po každém jídle jsme umyli nádobí, příbory i vnitřky várnic. Nejraději jsem nádobí umýval.
Holky se divily. Z chlapů to nikdo nechtěl dělat. Holky utíraly a uklidily nádobí do skříněk. Já odvezl várnice před budovu. Příjemná práce.
Po ranní komunitě jsem šel do pracovní terapie. Chtěl jsem se podívat na své obrazy.
Otevřel jsem dveře ateliéru a pozdravil.
„Dobrý den, sestro, já se přišel podívat na své obrazy, jen tak…“
„Dobrý den pane Wolf! Ale už je tu jen jeden.“
„Jak to? Namaloval jsem přece dva?“
„Byl tady pan primář Mikulka a představte si, že jej chtěl. Tak už je na Protialkoholním oddělení. Tady se to tak praktikuje. Když někdo namaluje něco hezkého, je o to zájem. Také pořádáme jednou za rok vernisáž a chodí se podívat i lidi z venku. A když jsem mu řekla, že jste to namaloval vy, tak si jej zamluvil a v pátek odpoledne mu jej odnesli na oddělení. Tak se tam můžete jít podívat, jestli chcete.
„A co kdybych ho chtěl ale já sám pro sebe? Mohl bych si jej vzít domů?“
„Bohužel ne.“
„Kdybych si ho chtěl koupit?“
„Ne, to nejde. Všechno, co se zde vytvoří, zůstává výhradně majetkem léčebny.“
„To je škoda. Stál bych o něj.“
„Tak můžete namalovat něco jiného, talent máte!“
„Nemám talent. To byl jen takový výbuch emocí, které chtěly z těla ven. Cítím to tak. Už nic podobného neudělám. Bylo by škoda barev a plátna. A co ten pan Kašpar? Ten maloval parádně!
Co ten jeho obraz, ty Tančící víly? Já si to tak nazval. Ten vám namaluje jistě hezčí věci než já. Pozdravujte ho. Že mu přeji, aby se mu dařilo.“
„Zkuste to, sedněte si, podívejte se do knih o umění, třeba dostanete inspiraci.“
„Ne. Děkuji. Nezlobte se, ale nebudu už malovat. A dívat se do knih na fotky obrazů a pak malovat?
Já nechci nikoho kopírovat. Já tomu umění nerozumím. Nevím, proč mě to napadlo.“
„Ale oba obrazy, které jste vytvořil, jsou krásné, mají to, co obraz má mít. Duši. A to je poslání umělců, zanechat lidem vzkaz k přemýšlení, rozdat krásno…“
„Kde je ta má královna?“
„Ta smutná dívka? Je ještě tady. Ale jistě si ji někdo také odnese.“
„To si primáři odnáší všechno?“
„Kdepak, jen to, co je hezké a vhodné pro jejich oddělení. Tolik místa na zdech není.“
Ukázala mi na stojan. Obraz vysychal.
Ustoupil jsem dozadu a prohlížel jsem si jej. Kdybych byl mistr štětce, namaloval bych jej určitě lépe.
Ale podařilo se mi do obrazu vtisknout Eričinu tvář, její oči.
Dívaly se na mne s výčitkou.
„Tony, proč?“
„Jen se, Eriko, dívej. Vidím tě naposledy. Ať se na tebe dívá někdo jiný.
Také bych ti mohl položit otázku.
Eriko, proč?
Já tehdy nepil, byl jsem v tom nevinně, opilý jen byl Effendy, ne já!
Tak proč, proč to muselo skončit tak, jak skončilo…?“
„Nad čím jste se tak zamyslel?“
„Nad jedním vyneseným rozsudkem… Nezlobte se, ale už sem nebudu docházet.“
Poděkoval jsem a rychle z ateliéru odešel.
Zašel jsem do zahradnictví.
Paní, co to tam měla na starosti, mě přijala. Nebyla to žádná práce. Zalévat kvítka v květináčích, plevelit záhonky. Nejraději jsem chystal kytice. Pořád měl někdo svátek a narozeniny, pacienti odcházeli z léčebny domů a kupovali lékařům kytky, jako poděkování.
Vydržel jsem tam až do konce ledna, do svého propuštění.
Od osmi do jedenácti hodin jsem byl království květin a měl jsem z toho dobrý pocit.
Ale nejhorší to bylo na oddělení odpoledne.
 Čas mě vlekl, nějak to neubíhalo. Asi proto, že jsem se tak těšil na okamžik, kdy za sebou také zavřu dveře oddělení a naposledy projdu bránou léčebny.






Zařazeno v kategorii Četba na pokračování, Smlouva s Ďáblem





Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička