Dva roky s Tudy

Tak uplynuly ty dva roky jako voda, ani jsem si nevšiml jak a najednou jsem  uměl v základu poslouchat, Tudy mi pouštěla na volno a jako odměnu si se mnou hrála s míčem-to je pro mne odměna největší. Zároveň mi dospěli i někteří mí psí kámoši a tam byl menší kámen úrazu. Oni si to chtěli se mnou vyříkat, kdo bude šéfovat a já si to nemínil dát líbit. Bylo z toho pár rvaček, samozřejmě menších. Tudy obvykle, když se to překlápělo do velké rvačky zasáhla a zavolala mne dost nesmlouvavě, že jsem ji raději poslechl, než bych riskoval její nelibost. Ono, když se jí něco nelíbilo, si mi stále zřejmě pletla se štěnětem a to před ostatními je nepříjemné. Představte si, že si něco vyříkáváte s kámošem a ona vás vezme za kůži za krkem, jako nějaké nezvedené štěně a odnese stranou. Ona to vůbec v tomhle ohledu přehání, když trochu víc lajdám s poslušností, tak mi taky chytí za kůži za krkem, nestiskne, jen podrží a sdělí mi, že jestli nebudu poslouchat, tak to bude přísnější. No uznejte, copak se tohle dělá?

Během mého pátého půl roku, tj. když mi bylo kolem dva a půl roku, vyříkal jsem si to skoro se všemi, jen s jedním jezevčíkem ne. Tím pádem bylo po kamarádství, jako štěně jsem ho učil nebát se vody a on si ke mně dovoloval, no hrůza. Byl bych se s ním vypořádal, ale Tudy se zná s jeho majitelkou a nedovolila to. Když jsme se viděli, to byl řev, nadávali jsme si po našem psím, až se to rozléhalo a každý si myslel, že jsme nepřátelé na život a na smrt. Kdepak, kdyby nás nechali, vyříkali bychom si to jednou provždy a byl by klid. Takhle nám to trvalo dva roky, než jsme se mohli opět potkat a neřvat na sebe. K sobě nás raději nepouštěj, i když já si myslím, že mají zbytečně strach. No nechme je, stejně jim to nevymluvíme. Hlavně, že si se mnou hraje a mazlí se.