Psí deník XXX.


16. února 2014, autor Tudy,



Snímek 458

Problém se štěkáním

 

Každý máme svého „kostlivce ve skříni“ . I já s Tudy mám svého. Jako malé štěně jsem se snažil za svými lidmi dostat, když odcházeli a zavřeli za sebou dveře. Domlouvali mi, chodili nejdřív jsem na chvíli a potom svou nepřítomnost prodlužovali, abych si zvykl. Tehdy ještě měli staré vchodové dveře a na nich nalepený korek, ten jsem dole, kam jsem dosáhl, rozškrábal, tudy mi za to nikdy nebyla, ale nelibost dát uměla i tak. Časem jsem si zvykl, že se vracejí a nenechají mi jen tak. Přestal jsem vyvádět a dobu čekání prospal. Když mi byl necelý rok, tak si Pája našel děvče a posléze se k ní odstěhoval. Tím pádem jsem zůstával doma častěji sám, protože děda má jen ranní směny, zatímco Tudy chodí na ranní i odpolední. I na to jsem si zvykl. Ne že bych byl tím nějak nadšený, ale musel jsem se s tím smířit. Pak jsem začal u Tudy cítit, že něco není pořádku. Začal jsem si jí při chvílích klidu lehat na břicho svou hlavou a sledoval znepokojeně, jak to postupuje. Potom si toho všimla Tudy a šla k lékaři. Verdikt byl-operace,před vánoci nic příjemného, tak to posunuli až po vánocích. Nebylo to prý zas tak vážné a Tudy byla v pohodě. Po vánocích šla na operaci a po týdnu se mi vrátila. Byla se mnou doma dva měsíce. To bylo pro mne blaho. Měl jsem ji celý den pro sebe a nebyl sám. Ovšem vše pěkné jednou končí. Tudy šla do práce a já zůstával zase sám doma. Ze začátku jsem ji volal a i přiznám se – brečel za ní. Zase se musela na mne zlobit a znovu mne učit být doma a být tiše. Nějak jsme to zvládli. Tehdy mi bylo kolem dvou let a ke konci léta si pro změnu Tudy zlomila ruku a opět byla delší dobu se mnou doma. To už bylo horší. To jsem zase začal vyvádět. Protože jsem si myslel, že když to šlo, být se mnou, tak že si to zas prosadím.Ovšem to jsem se přepočítal.Samozřejmě Tudy na to její sousedi upozornili,(mám docela silný hlas)že dělám hluk a že je to ráno ruší. Tudy uznala, že to nejde a požádala je i strpení, že to samozřejmě řešit bude. Zkoušela všechno možné. Nechala mi rozsvíceno, pouštěla rádio, dala spínač na televizi a ráno mi ji pouštěla-vše marné. Jak odešla, volal jsem jí klidně i tři hodiny, prý i déle. Pod Tudy bydlí její dcera a o to to bylo horší. Měla tehdy nějaké problémy v práci, ale vše hodila na mne, že je to z mého štěkání. Byla na Tudy docela nepříjemná a nechtěla pochopit, že se snaží s tím něco dělat, jen že to chce čas. Vím, že si za to mohu sám, že to není příjemné,ale v té době jsem to nevěděl. Tudy s dědou už z toho byli tak nešťastní, že hledali i výměnu z bytu do domku a doplatili by to. V té době, kolem vánoc, jí nabídla kamarádka půjčku obojku proti štěkání. Moc se do toho Tudy nechtělo, ale už si nevěděla rady. Mne odmítla dát pryč, i když její dcera ji do toho chtěla dotlačit. Tudy s dědou mne nedali ( měli s ní potom jiný problém, ale o tom psát nebudu, dodnes to Tudy na dceru se zetěm mrzí). Obojek mi nejdřív dali, když byli doma u toho a sledovali, co se bude dít. Něco mne rozčílilo venku a já chtěl začít štěkat. Najednou něco divně a hlavně protivně písklo a já byl zticha a nevěděl , co je. Znovu jsem zkusil štěknout a zas to písklo, tak jsem byl raději zticha. Obojek mi zase sundali a já když jsem zaštěkal, zjistil, že nic nepíská-začalo mi to docházet. Ráno mi tudy dala ten divný obojek a odešli. Chtěl jsem začít je opět volat, ale to jsem si dal, písklo to a já byl potom raději zticha. Když přišli, obojek mi sundali a já mohl štěkat  a nic, ticho, žádné písknutí.Co mám na to říct. Druhé ráno odešli, já spustil a děda se vrátil, už jsem ho chtěl vítat, jenže děda se tvářil přísně a dal mi taky ten divný obojek a odešel. Jak jsem zaštěkal, písklo to a já byl zase raději zticha. Zase mi ho sundali, když se vrátili z práce a třetí den už jsem byl raději zticha. Když přišli a od sousedů věděli, že už je klid, tak mne chválili a já viděl, jak jsou šťastný, že je klid. No a tak jsem si dal říct a už to nedělal. Nebylo to vůbec příjemné, cítil jsem se hrozně a ještě skoro půl roku, když něco písklo podobně, jsem znejistěl, stáhnul ocásek a šel do pelíšku. Tudy to moc mrzelo a nebyla ráda, že to muselo dojít tak daleko. Kdykoliv se jí někdo ptá na ten obojek, vždy říká: „ ano, zabere, ale já bych si moc rozmyslela ho použít, jedině, že už opravdu není jiná možnost, a přesto bych to móóc zvažovala“.

Pak si ještě děda za rok přivodil úraz a operaci ruky. Opět byl delší dobu doma a já opět začal zlobit s ranním štěkáním. Byť neradi, když jsem si nedal po týdnu říct, mi jedno ráno obojek dali. Hned jsem věděl, která bije a byl zticha. Další den už nemuseli, připamatoval jsem si to a už dal raději pokoj. Prostě jsem palice teriéří tvrdá a občas si nechci dát říct. Naštěstí mne mají moc rádi a vždy hledají, jak mi to vysvětlit tak, abych to zvládl pochopit a neblnul.







Zařazeno v kategorii Psí deník



Počet komentářů na “Psí deník XXX.” - 3


    Ajaja   (16.2.2014 (21.57))

    Terýsu, to víš, život je občas složitej...


    Eva   (16.2.2014 (22.05))

    To ani nevím, že takový obojek existuje.


    Tudy   (17.2.2014 (22.11))

    Jj, dá se i přes internet,ale moc bych si rozmyslela jej použít, změnilo to povahu psa na delší dobu, než zase získal sebedůvěru.



Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička