Mé čtyři roky

Podle čeho počítám svůj věk? Tak třeba podle očkování. Každý rok na jaře dostanu injekci, potom asi za týden mi dají prášek na odčervení ( ten dostávám dvakrát za rok), nechutná mi, je mi to ovšem houby platný. Tudy ho do mne dostane ať chci nebo ne. Když mi ho schová do masa, tak ho stejně najdu a vyplivnu. Tudy pak řekne, „to nemá cenu“ , zavolá mi, otevře tlamu a nacpe mi ho do krku a zavře tlamu a nepustí, dokud nepolknu. Pak mi dá pamlsek na usmířenou, a protože vím, že to myslí dobře, tak se neurážím a nezlobím se na ni.Ani jsem se nenadál a jsou mi čtyři, mám třikrát štěňata, celkem poslouchám, s dědou i Tudy si rozumíme i beze slov, tak co ještě psát. Třeba to, jak jsme po vánocích potkali krásného černého vlčáka. Bylo na něm vidět, že není dlouho sám, jen chtěl pořád s námi a já se cítil s ním nesvůj. Nechtěl jsem se ohražovat proti němu, a tak jsem byl rád, že Tudy to hned viděla a pochopila.

Zkusila na toho vlčáka povel, docela ostře – a on, poslechl. Tak se otočila, že půjdeme, on za námi. Tak ho posadila, přikázala zůstat, a světe div se, seděl a čekal , co bude. Tudy naštěstí nosí u sebe mobil, tak zavolala policii a počkala na ně. Když přijeli, šla pryč a nechala to na nich. Já už byl celý nesvůj, tak jsem byl rád, že už konečně jdeme. Podobná věc se nám stala ještě jednou na jaře. Taky šel za námi nějaký tmavý, větší kříženec. Nechtěl se od nás odloučit a bylo na něm vidět, že už je naopak delší dobu tulákem. Tehdy Tudy mobil neměla u sebe, tak ho dost nekompromisně poslala pryč. Chvíli otálel, ale po ještě větším důrazu v hlasu, si říct dal a odloudal se. Doma pak Tudy volala znovu na policii, že se u nás potuluje toulavý pes, aby jej odchytli. Je to pro něj lepší, než aby mu někdo ve strachu ublížil. Jinak se celkem nic nového neděje. Na jaře s oteplením vytáhneme kola a trochu protáhneme tlapky v polích. Tam mohu běhat na volno. Tudy prohlašuje, že není sebevrah a psa si ke kolu nebude poutat. Kdybych náhodou zabral, tak že by to mohla  neustát a o pád nestojí. Jsem zvyklý na to, že když někoho potkáme, zavolá ne mne: „ ke straně! Kolo!“ Já uhnu ke straně a počkám, až projedou kolem a zase já běžím a oni jedou dál. Děda má na řidítkách tašku na psy a když je vedro a začnu se mu motat před kolem, zastaví, dá mne do ní a jedeme dál. Jakmile se začnu vrtat v tašce, ví, že jsem si odpočinul a chci zase běžet. Opět zastaví, vyndá mne a jede se dál. Nejlepší je, když se dojede k řece, chvíli počkají a pak mne do ní pustí. Já si do řeky lehnu a lebedím si, až mám dost, vylezu, vytřu se v trávě, chvíli se válím jen tak z radosti a jsem zase připraven na další. Takhle jsme byli i na kolech v Nymburku. Je tam skoro rovina, řeka a krásný kraj. To jsme si docela užili. Ubytování v penziónu, kde byla velká zahrada a mohl jsem tam lítat jak chtěl. Vždy ráno a večer jsem dědu i Tudy ukecal a šli si se mnou zahrát s míčem. Potom se buď jelo na kolech nebo někam autem. Ono to uteče jako voda, je po dovolené, ještě jedna malá, krátká na sousedky chaloupce a zase vše do starých kolejí. Práce a vycházky. Pak se ovšem v mém pátém roce něco přihodilo.Co, to napíšu příště.