Živá smrt

(překlad povídky Jurije Mamlejeva)

Jsme čtyři: já řečený Darios, Márius, bytost číslo 8 a Laděnka.

Márius: „Jakpak jsme se sem dostali?“

Já: „Jen tak… prostě jen tak. Nemůžeme přece vědět, jak jsme se sem dostali.“

Márius: „Ano, jistě… ty máš hned nějaké vysvětlení. A že se mi motá hlava a myšlenky se v ní buď honí jak splašení koně nebo krouží jak planety kolem slunce,  to je taky jenom tak? Skončí tohle vůbec někdy?“

Bytost číslo 8: „Kupředu! Vpřed! Baf! Baf!“

Lada (zamyšleně): „Chlapci, něco tady nehraje – věci se podivně mění. Podívejte, třeba tamhle: vypadá to jako mrtvý pták, ale před chvílí to ještě bylo křeslo. Nebo tady: kalamář… pak pero, pak kamenné srdce… Rychle… hodně rychle se všechno mění a mizí.“  (Tleská)

Já (ležím na pohovce, která se postupně mění na tygří kůži, pak na prostěradlo): „Někdy se odsud dostaneme.“

Bytost číslo 8: „Neměli bychom zapomínat, že za dávných časů jsme i my byli pánvičkami…“

Úvodní seznámení máme tedy za sebou. Nyní nás představím podrobněji. Já – to jsem já.  Márius je moje středověké vtělení. Bytost číslo 8 není člověk, ale před desítkami tisíců let jím ještě byla. Laděnka je mladá, zlatovlasá, něžná dívenka, časově neurčitelná. Všechno na světě opustila, aby se k nám tajemně přidala.

Putujeme společně. Nevíme odkud. Nevíme kam. Tím se stalo, že teď jsme tady a hledíme na bizarní svět kolem nás. Všude je tu spousta věcí, které se neustále přeměňují. Výjimkou je obří černá hruška, zavěšená v prázdnotě jako nějaký lustr. Ta jediná se nemění.

Opodál se potulují osamělí, klopýtající lidé, kteří si v obchodech kupují slzy, chléb a vodku. Nás si nevšímají. Máme dojem, že nás ti lidé vůbec nevidí. Vůbec si nás nevšímají. Je to záhada. Nás asi nevidí ani sám pán Bůh.

„Co si o tom myslíš, Laděnko? Možná jsme prostě jenom nemocní… Vzpomínáš, jak se k tobě bytost číslo 8 naklonila (ona tě miluje stejně jako my) a říkala, že z člověka může vzejít dlouhý řetězec nových, duševně patologicky vyvíjejících se tvorů, a že boží tajemství je veliké? Když ses jí s úsměvem zeptala, nejdeme-li snad i my po takové cestě, bytost číslo 8 se skřehotavě zasmála, rozvibrovala svoje divné čtyřstěnné tělo, vyskočila na černou hrušku – na tu v tom našem světě jedinou stálou věc – a mrkala na nás svýma šedesáti očima.  Na to jsme se všichni políbili a vypili trochu vína.  Márius se pak udiveně podíval na své budoucí vtělení, tedy na mne. Ty jsi se usmála a řekla:  „Ještě není zvyklý“. Já jsem měl po tom zas ten známý pocit, že ve vzduchu cinkly zvonky myšlenek…  A zdali pak si, Laděnko, vzpomínáš na blankytný déšť? Na ten déšť, který zčista jasna zkropí celý svět vždycky, když se zasměješ? Ano? Pak také dobře víš, že hned na to se spustí  černočerná, stará a potrhaná opona…  Proč to?  Copak je svět divadlo? Nakonec proč ne, ale čí je ta divadelní scéna? Kdo tomu šéfuje? Kdo to režíruje? Vzpomínáš, jak jsme po spuštění opony nic neviděli? Všechno zmizelo, my jsme všichni zcepeněli a křehli v neměnných pózách jako nějaké sochy. Když to skončilo, ty jsi byla první, kdo se vzpamatoval. V slzách jsi přísahala, že se tím svým blankytným smíchem už nikdy smát nebudeš, aby nás zase to strašné podobenství smrti nezachvátilo. My jsme tě uklidňovali a říkali, že uslyšet ještě alespoň jednou tvůj smích bude stejně lepší…  Jen bytost číslo 8 mlátila do hrany – do naší věčné magické hrany – a pak, s kloboučkem na hlavě, se poroučela…  Ale dost vzpomínek. Hlavní je, že jsme tady.“

Lada: „Podívejte. Podívejte. Nic se nehýbe. Věci se přestaly měnit. I to křeslo, na kterém sedím, vypadá pořád jako mrtvý pták…“

Bytost číslo 8: „Krá! Krá!“

Já s Máriem přistupujeme k obrovskému oknu, ale skrz pletence zmírajících zelených hadů zaklíněných do sebe jako vězeňská mříž nic nevidíme. Odlupují se z nich malé hlavičky… vlastně… mini fotografie lidských portrétů. Jedna za druhou. Při každém odloupnutí zazní divná hudba – jako když myš zapiští. Podlaha pod oknem je těmi fotkami posetá jako zbytky jídla spadanými z bohatého stolu.

„Drazí moji,“ říká Lada, „než se k sobě přitulíme a zdřímneme, dokud je nám spolu dobře, vypijme si trochu voňavého tropického čaje… Brzy přijde první hrůza“.

„Ano, ano, brzy přijde“, vyštěkne bytost číslo 8 a začíná zatahovat své bidloně.

Sedáme si na malinově červený koberec, na který se před chvílí přeměnily vlasy dosud nenarozené gigantické ženy. Bytost číslo 8 si sedá k Laděnce zleva, velmi pozorně, ve snaze nestrčit do ní svým nelidsky hranatým trupem. Márius pak usedá napravo, a to tak, aby Laděnce viděl do tváře. A už sedíme všichni, pěkně těsně vedle sebe. Kruh, který obklopujeme září jako odraz tajemného tvora, tušeného kdesi nad námi. Lada hrouží do toho světla své jemné, jako myšlenka hbité ruce, a nalévá čaj.

Lada: „Vždyť dávno nejsme lidmi. Nic z lidské přirozenosti v nás už není. Co s námi bude?… První hrůza brzo přijde, pak další, další a ještě další…Zdá se mi, že ty pěkné chvíle, kdy houká mechanická sova, hadí hlavy líně padají na podlahu, všechny věci, kromě hrušky, se proměňují, i debaty o tom, jak se odsud dostat, pro nás už brzy skončí… Brzy budou ty pěkné chvíle navždy pryč… Bude jen hůř a hůř…“

Márius: „Ach, jak rád bych znovu byl v mém milém hlubokém středověku… rozhodně bych vás tam všechny chtěl mít. Žili bychom na rodovém zámku, bytost číslo 8 by hrála hindský přelud, seděli bychom společně u okna a dívali se na lesní cestu, po které by rytíři vždy jednou za čas odjížděli chválit Boha…

My ostatní: „Márie, Márie, co je to Bůh?!“

Márius (s úsměvem): „Inu, tenkrát to bývala cesta, po které se rytíři vydávali oslavovat Milenku…  Popíjíme u okna víno, z lesa je slyšet křik pálených kacířů, větřík pofukuje a my si čteme Apokalypsu… Po zádech nám sice běhá mráz, ale nám je příjemně…Staré dobré slavné časy.“

Já: „Ano. Brzy udeří první hrůza.“

Márius: „Všichni mluvíme jedním jazykem – děsivý znak jednoty…“

Bytost číslo 8:  „Já se do středověku nikdy nedostanu… byla jsem člověkem už moc dávno – před desítkami tisíců let…“

Umlkáme a Laděnka vroucně líbá bytost číslo 8 do jednoho z šedesáti očí… o bytost číslo 8 se z té něhy pokoušejí halucinace… Proč, čím více se člověku vzdaluje, je láska bolavější a bolavější?!

Lada: „První hrůza není zas až tak strašná.“

A už je tady! Už útočí! Na náš svět i nám do tváří padá sinalé zelené světlo. Hroutíme se do sebe a trneme. Vtom cítím, že mi cosi, jakási strašná neznámá síla začíná neviditelnými, ale dlouhými a silnými kleštěmi vytahovat z temene mé vědomí:  Raz, dva – a vědomí je pryč. Jsem z toho úplně zpitomělý a skoro mrtvý, strnulý jak sedící Buddha někde na hradbách. Totéž se děje s Máriem i s bytostí číslo 8, jen pobledlá Lada se drží… A co to!? Před námi na truhle najednou sedí tři z nás vytažená vědomí a třískají do kytar. A vypadají navlas stejně jako my. Sedíme tam na truhle, ale nejsme uvnitř sebe samých!

Vidět se a necítit sama sebe – ouvej, ouvej, to hodně bolí! Sami na sebe civíme jako prázdní vykuchaní debilové, zíráme, jak tam brnkáme na kytary, ale vidíme úplně jiné, cizí bytosti.  My sami nejsme nic. Nuly. V očích prázdnota… čučíme sami na sebe jako očarovaní. Proč se ti tam, ta naše odseparovaná „já“ na truhle, hýbají nezávisle na naší vůli? Proč se chovají tak nepochopitelně?

„Já tam na truhle“ kývám nohama, lechtám „Mária“ na břiše, ten se divoce chechtá, „bytost číslo 8 na truhle“ vypadá jako prase z nebe.

My skuteční a opravdoví ztuhle čekáme, zatímco „my nebo ti na truhle“ se pitvoří, přihlouple pošťuchují a trhají si z nebe neviditelné pomeranče.

Kdesi v průzračné hlubině čtyřstěnného těla „bytosti číslo 8 na truhle“ se náhle objevuje nejasná lidská tvář. Ta ale hned mizí a místo ní se v „bytosti číslo 8“ objevuje tvář anděla.

„Dělejte, zabijeme je“, říkáme „my na truhle“, ukazujíc na nás skutečné.

„Ti na truhle“ na nás upřeně třeští oči, my skuteční se vpíjíme zase očima do nás na truhle a s celým naším zavrženým světem vrávoravě tancujeme sedíce na zadnicích. Jako by tu samo na sebe hledělo veškeré bláznovství holé existence a bránilo se rozluštění hádanky.  Ano, ano, vždyť je to jasné, chceme se přece vzájemně obejmout –  ti „na truhle“ se už už chystají skočit. A my se k nim také chceme vrhnout… ale nemůžeme… Možná se znovu domlouvají, že nás zabijí.

V tom se z mrtvého ptáka již ale zvedá bledá, ztrhaná Lada, která jediná zůstala po celou dobu té hrůzy nerozdělená.  Se sklenkou vína nás skutečné pomalu obchází a každého políbí na ústa. Vlivem této nadpozemské něhy „ti na truhle“ blednou a s pištěním se vracejí do nás skutečných. Nám se pomalu vrací vědomí, ale zdaleka zatím ne celé. Sedíme stále zpola v mrákotách. Na truhle vidíme naše vybledlé kontury.

Márius: „Tentokrát to bylo až příliš děsivé…. Proč jsi nás nepolíbila dřív?“

Lada:  „Jaký by to mělo smysl? Sama jsem skoro umřela. Potřebovala jsem sílu a čas, abych vám mohla dát svou něhu a všechny tři vás vroucně políbit… totiž jenom nadpozemskou něhou, hraničící s šílenstvím, jsem ty chmurné síly, které zacházely s těmi na truhle jako s loutkami, mohla uklidnit …

Já (zdrcený): „To ale nebyl polibek ženy!“

Lada (se smíchem): „Pouhý ženský polibek tě nevzkřísí…“

Bytost číslo 8 (mručí): „Ó, ty naše čarodějko… Haf, haf…“

Márius: „Ty přízraky na truhle ale ještě stále sedí.“

Lada: „Nebudeme si jich prostě všímat. Jsou hodně vybledlé… brzy jistě zmizí. Pravda, tamten ještě cosi mrmlá.“

Já: „Ha, cha cha… věci se zas začínají hýbat a převtělovat. Bude tady znovu klid.“

Napětí z nás pomalu padá.  Zbytky přízraků na truhle sebou melou, lížou stěny a jsou slyšet zvuky, jako by po nich lezly.

Někde za hadím oknem se objevují lhostejné postavičky lidí, kteří mluví sami k sobě.

Věci se proměňují jen velmi jemně a opatrně. Laděnka občas zvedne ruce a některé proměny opravuje.

Všude je zatím ale cítit chorobnou slabost, jako po těžkém záchvatu. Zatuchlá věčná neduživost. Přesto cosi znovu začíná, klube se, vzniká… Jakoby kdosi velký a neviditelný neustále vařil svoji věčnou, světovou kaši. Náhle se prostor zaplňuje rozplizlým, sklíčeným a indiferentním polem našeho vědomí.

My jakoby bloumáme krajinou našeho netečného, ohromného rozumu. Ale tam, někde uvnitř nás, bojují s neznámem nejnovější a nejpřirozenější části intelektu.

Občas kolem proletí s pískotem jakési chuchvalce dřívějších myšlenek, nebo se objeví mrštné, slabomyslné, nesourodé a nyní samy o sobě podivně existující chtíče a představy.

„Bijí se,“ řekne Márius dotčeně.

„Nasrat na všechno,“ mávne „rukou“ bytost číslo 8.

Ale protože Lada je vždy nablízku, není to ve skutečnosti tak hrozné.

Dost možná byla láskou Stvořitele… možná z něho byla pro nás oddělena….

Mluvili jsme jen o ní, mysleli pořád jenom na ni, byla s námi i tehdy, když se naše myšlenky zatoulaly jinam. Nic jiného nás nezajímalo. Navíc zde vůbec nebylo žárlivosti – ten fakt pozvedal významně velebnost i vyšší vnější realitu našeho vztahu (z toho plyne, že jsme nebyli z tohoto světa). A hlavně – všude, ve všech zákoutích naší duše, panovala atmosféra vzepjaté něhy. Občas tichý a tajemný, občas bublající a zpívající proud Lásky, nepřerušený ani jedinkrát, ani na vteřinu, hrubým slovem, chladnou úvahou, gestem nebo nepozorností. A ta děsivá nepřerušenost, která znamenala, že nad touto Láskou již nejsou žádné vyšší síly, právě ta vytvářela tuto uzavřenou, věčnou a triumfální duchovní zahradu.  Byl to stav jakési blouznivé zamilovanosti.

Lada: „Zdaleka to ještě neskončilo, moji milí. Podívejte: všude kolem je naše minulost. Minulost je tu s námi… A stále hrozí…“

Márius: „Tak ať hrozí.  Vždyť i my jsme minulost.“

Já: „Cítíš se pohodlně, Laděnko? Kdo se to tam na tebe tlačí?“

Lada: „Ten je už napůl mrtvý.“

Bytost číslo 8.: Mě bolí hlava.“

A mě napadá, že ten stav blouznivé zamilovanosti postavil mezi nás a totální katastrofu reálnou zeď… zeď ale tak křehkou, až z toho mrazí u srdce.

V duši Lady se chtěl schovat každý. Choulit se k ní a hledat záchranu před křečemi zániku. Každý z nás chtěl zemřít v ní, vidět se mrtvý v ní, vidět svůj sinalý trup, pějící v jejím těle svou neslyšnou píseň… Když jsme se dotkli Ladiných rukou, nebo když jsme se ocitli v poli jejích myšlenek a úsměvu, hned naše celá duše ožívala a zářila… Lada nás měla za „Boží hovada“ a také nám tak říkala. A aniž by cokoli udělala, vždycky nás spasila.

Popletení vytrženými myšlenkami, vším tím vřískotem i ustavičným zlem jsme často přemýšleli, jak souvisí náš zánik s naší blouznivou zamilovaností.

„Podívejte, podívejte,“ vykřikla Lada. „Pohrozila jsem jim a hned se schovali… Vaši dvojníci na truhle… Jen z Máriova přízraku tam jedna ruka zůstala a mává na nás… Žijte si blaze, vy neviditelní! Sbohem!“

Já: „Tedy, ten v rohu… ten je ale veliký… Márie, pojď sem…. Měl bys už vědět, že v jeho blízkosti se nedá žít. Stal by ses idolem, který hraje na schovávanou sám se sebou.“

Lada: „Je tu někdo, před kým bychom se měli schovat?“

Bytost číslo 8:  „Beztak jsme schovaní.“

Márius: „Brzy tady už bude druhá hrůza.“

Když druhá hrůza přišla, dost často mne napadalo, jestli to, co se s námi stalo, už je, nebo není úplný konec. Dost možná jsme byli vybráni jen jako nástupiště pro monstrózní hru jiných neznámých sil.

Laděnka se tentokrát zpozdila. Doposud, vždycky když se nějaká hrůza přiblížila, začala zářit. Teď tu ale chodila jako náměsíčná, jako slepá a s podivným úsměvem se ptala: „Ty, ty Darie, tohle jsi ty, Márie, a to… to ty, bytosti číslo 8?“ Snažila ze všech sil uchovat cosi v paměti… pro sebe i pro nás…  Usmívala se, ale nebylo jasné na koho. Víno jsme spolu pili už jen málokdy.

Za nějaký čas jsme už vůbec nechápali, kdo jsme. Jsme zrnka prachu, nebo bohové?

Navenek bylo najednou všechno úžasné, prostě fantastické: proměňující se věci i „ten velký“ zmizely … prostě se sbalily a kamsi schovaly… snad do nás… Tehdy už bytost číslo 8 vyštěkla, spíš zavyla. A my jsme jí nemohli pomoci! „To“ v nás se rozepnulo tak, že jsme tu byli jen my. S vlastní existencí nás spojovala jenom naše dřívější zamilovanost. Kolikrát mne Lada políbila si už ani nevzpomenu. Nespoutaná nepřirozenost jejích polibků, které mi nepřinášely žádné uspokojení, mne vynášela nad pozemské vědomí, měnící se v ruiny.

Kudy se vydat? Je možné lásku spojit s metafyzikou? Taková otázka nedávala smysl, neboť východ z tohoto světa nám ukazovala jenom zářivá láska Lady …

Rozpadali jsme se a hroutili. Nejen že jsem cítil, jak se cévy v mém mozku chystají prasknout…  cítil jsem i jakési podivné, bestiálně laškovné síly, které mne vystrkovaly ze sebe samého… Jiné síly, přicházející z venku, zahalily mé vědomí bílým rubášem, a to se pak pod ním plácalo jako myš v božích rukách. Občas, zřejmě v očekávání vlastního konce, vypouštělo mé vědomí vztekle a nafoukaně kolem sebe cosi jako poslední fluidum. Ano, až tak nepřátelské cizí síly stoupaly ze dna mé duše a jako rozbouřená krev tloukly do stěn mého „já“ ve snaze rozbít ho na cucky.

Jindy, přímo ve mně, ne někde v koutě jako dřív, „ten velký“ povstal a jeho stín pohltil mé bytí…

Blouznivá zamilovanost ale žila dál! Byla tady….Laděnka plula kolem nás jako v mlze… I když v nás samotných běsnily nevysvětlitelné síly, jakoby vypuštěné nemocným bohem, její čarovný úsměv nás znovu obšťastňoval a celý ten hrůzný svět se zahaloval přízračným, nespásným závojem. Podivná metafyzičnost této lásky pozvedala naše vědomí nad bouřící moře nepochopitelného….  Její láska jakoby nám říkala: já jsem také nepochopitelná, ale moje nepochopitelnost činí ze smrti triumf. 

Ale co byla ta… ta druhá nepochopitelnost?

Ta byla naší zkázou. Bohužel…

Podíval jsem se na Mária – jeho poslední síly se ustálily v rovnovážném stavu. Úplně zčernal.

Pojednou se setmělo a veškerá hrůza ztichla. Náš svět se náhle proměnil v zaprášenou staromódní komnatu, v jejíchž rozích stály bývalé přízraky jako vyhaslé chladnoucí halogenové žárovky.  Bez ohledu na tuto nečekaně všední situaci nás pohltil pocit konce: jakoby se v agonii bláznivé zmenšilo na obyčejné a připravovalo se k poslednímu skoku.

Do toho se ozval zlomený hlas Lady:

„Všechno skončilo, moji milí… Jsem na konci sil… Nikdy nedojdete vykoupení… Já končím… Prostě je to tak….  Možná budu sluncem, možná trávou, možná ženou, ale nikdy… nikdy nebudou Ladou, tou vaší Ladou…Ano, i boží lásce ubývají síly… Ten symbol, to znamení, nemá šanci zvítězit… Boží lásku není možné spojit s poznáním, ale i poznání bez lásky je mrtvé… Jsme v kruhu… Láska je neslučitelná – s ničím ji nespojíš… v tom je její zkáza… Je zapotřebí ze všeho nejvíc, ale nedá se polapit… Sbohem, já, Lada, umírám… Pokud mne snad ještě někdy zahlédnete, i kdyby tomu bylo před úplným koncem, to už nebudu já.“

Zmizela.

Zasněně a bez hnutí jsme leželi v temnotě pod těžkým impregnovaným plátnem určeným k zakrývání mrtvol.

Na křesle, místo bytosti číslo 8, ležela pokroucená odřená aktovka s hustě popsanými listy papíru – zápisky šílencovy.