Psí deník XXXVII.

Na co jsem zapoměl

Tak třeba jsem zapomněl,jak jsem se odnaučil fandit při hokeji nebo fotbalu.

To jsem byl asi tak půlroční štěndo a hověl si s páníčkem u televize. Slastně jsem se rozvaloval na jeho na něm, on seděl v křesle a nohy měl natažené na cvičebním míči. Já ležel na zádech, rozvalený na jeho nohách a nechával se drbat na bříšku. Dědovi začal fotbal. On ho dříve i hrával, takže je i docela zuřivým fanouškem. To jsem, ale v té době nevěděl. Nic zlého netuše, jsem si užíval pohody. Děda sice chvílemi s sebou šil a pokřikoval, to mne ovšem nechávalo v klidu. V tom dalo jeho mužstvo gól. On vyskočil, zařval  „gól“! Do toho mne vyhodil do vzduchu, jak si neuvědomil, že mne chová a já dopadl najednou na zem a jen zíral. Zmatený, vylekaný, jsem stáhl ocásek a šel za Tudy. Ta hned věděla, co se stalo, dědovi vyhubovala, jeho to taky mrzelo, ale já od té doby už při fotbale nebo hokeji odcházel pryč s výčitkou v oku. Nějaký čas jsem si užíval toho, že Tudy mne bylo líto a chodila si kvůli mně číst do ložnice a já se slastně uvelebil vždy u ní, hezky pod deku, přitulený k ní a spokojeně chrupal.

Jindy jsem zase konečně ukázal, že umím i štěkat. Jako štěně jsem byl dost tichý a ani nevěděli, že umím i štěkat. Už jim to i začínalo vrtat hlavou. Zase to bylo přibližně v půl roce. Tentokrát mne chovala Tudy úplně stejně, jako děda tehdy při fotbale. Dával film: „Vojín Čonkin“. Vše probíhalo v klidu, u Tudy vím, že ona nefandí a tak jsem byl v pohodě. Jenže najednou, se objevil vojín Čonkin v uniformě a já se zvedl, rozčílil a začal na něj štěkat. Tudy na mne zírala a pak se začala smát a říkala mi: „už dost, už nás neokupujou, uklidni se“ . Kdykoliv se vojín objevil v uniformě, tak jsem vždy vylítl a chtěl si to s ním vyříkat. Nevím už, co se mi honilo hlavou, ale Tudy se vždy směje, když si na to vzpomene. Tak takhle jsem ukázal, že umím štěkat.

Jinak Tudy mne brala jako štěně dost často s dědou do města, prý abych se naučil co nejdřív správně chovat ve městě a zvykl si na ten ruch a na dopravní prostředky. Kdykoliv šel s námi děda, tak si při tom dali jedno malé pivo, nejčastěji v hospodě „U Mansfelda“, kde mohli bez problémů se mnou i dovnitř a naopak, personál byl ( a dodnes je) ke mně milý. Vždy mne Tudy chvíli chovala, za vzorné chování jsem dostal i pamlsek a kolikrát mne přišli pohladit i zaměstnanci a ještě mi vždy donesli vodu, abych neměl žízeň. Ovšem to u mne vedlo k tomu, že pro mne jít kolem hospody, znamenalo, chtít jít dovnitř a být chován, obdivován a hýčkán, ne že by to bez toho nebylo, ale tam vám to tááák vonělo z kuchyně, až jsem začal neomylně tahat dovnitř. Někdy mi vyhověli, jindy mi řekli, „ hele, nech toho, jsi úplný hospodský povaleč, to si se teda měl co naučit.“

Tak třeba jsem zapomněl,jak jsem se odnaučil fandit při hokeji nebo fotbalu.

To jsem byl asi tak půlroční štěndo a hověl si s páníčkem u televize. Slastně jsem se rozvaloval na jeho na něm, on seděl v křesle a nohy měl natažené na cvičebním míči. Já ležel na zádech, rozvalený na jeho nohách a nechával se drbat na bříšku. Dědovi začal fotbal. On ho dříve i hrával, takže je i docela zuřivým fanouškem. To jsem, ale v té době nevěděl. Nic zlého netuše, jsem si užíval pohody. Děda sice chvílemi s sebou šil a pokřikoval, to mne ovšem nechávalo v klidu. V tom dalo jeho mužstvo gól. On vyskočil, zařval  „gól“! Do toho mne vyhodil do vzduchu, jak si neuvědomil, že mne chová a já dopadl najednou na zem a jen zíral. Zmatený, vylekaný, jsem stáhl ocásek a šel za Tudy. Ta hned věděla, co se stalo, dědovi vyhubovala, jeho to taky mrzelo, ale já od té doby už při fotbale nebo hokeji odcházel pryč s výčitkou v oku. Nějaký čas jsem si užíval toho, že Tudy mne bylo líto a chodila si kvůli mně číst do ložnice a já se slastně uvelebil vždy u ní, hezky pod deku, přitulený k ní a spokojeně chrupal.

Jindy jsem zase konečně ukázal, že umím i štěkat. Jako štěně jsem byl dost tichý a ani nevěděli, že umím i štěkat. Už jim to i začínalo vrtat hlavou. Zase to bylo přibližně v půl roce. Tentokrát mne chovala Tudy úplně stejně, jako děda tehdy při fotbale. Dával film: „Vojín Čonkin“. Vše probíhalo v klidu, u Tudy vím, že ona nefandí a tak jsem byl v pohodě. Jenže najednou, se objevil vojín Čonkin v uniformě a já se zvedl, rozčílil a začal na něj štěkat. Tudy na mne zírala a pak se začala smát a říkala mi: „už dost, už nás neokupujou, uklidni se“ . Kdykoliv se vojín objevil v uniformě, tak jsem vždy vylítl a chtěl si to s ním vyříkat. Nevím už, co se mi honilo hlavou, ale Tudy se vždy směje, když si na to vzpomene. Tak takhle jsem ukázal, že umím štěkat.

Jinak Tudy mne brala jako štěně dost často s dědou do města, prý abych se naučil co nejdřív správně chovat ve městě a zvykl si na ten ruch a na dopravní prostředky. Kdykoliv šel s námi děda, tak si při tom dali jedno malé pivo, nejčastěji v hospodě „U Mansfelda“, kde mohli bez problémů se mnou i dovnitř a naopak, personál byl ( a dodnes je) ke mně milý. Vždy mne Tudy chvíli chovala, za vzorné chování jsem dostal i pamlsek a kolikrát mne přišli pohladit i zaměstnanci a ještě mi vždy donesli vodu, abych neměl žízeň. Ovšem to u mne vedlo k tomu, že pro mne jít kolem hospody, znamenalo, chtít jít dovnitř a být chován, obdivován a hýčkán, ne že by to bez toho nebylo, ale tam vám to tááák vonělo z kuchyně, až jsem začal neomylně tahat dovnitř. Někdy mi vyhověli, jindy mi řekli, „ hele, nech toho, jsi úplný hospodský povaleč, to si se teda měl co naučit.“