Přítelkyně

/jde o starší povídku/

____________________________________________

Četla jsem v mejlu. „Přijeď do Prahy, ztratila jsem tvé telefonní číslo, zítra v Praze u koně, nocleh jsem zajistila. Majka. Připsáno její telefonní číslo. To je celá ona, přijede nečekaně z Mnichova a zítra přijeď. Dodáno – těším se.M

Pf! Honem přijeď. Zavolala jsem jí. Ozvalo se její zvonivé bitte.

„Šnuptychl,“ zasmrkala jsem do mobilu.

„Ty kozo. Si myslíš, že pískneš a já přiletím jako andělíček, ty emigrantko.“

Majka se zasmála. „Vím, že přiletíš. Heleď já tu mám lidi. Večer ti zavolám, jaktože máš zase jiné číslo? Jsem ti volala na to staré a nic.“

„Staré číslo mi spadlo do sněhu.“ Vzpomněla jsem si na své nemožné lyžování v Alpách a ztracený mobil.

„Aha, tak pa,“ dodala má drahá přítelkyně Majka.

Po hovoru jsem zrušila všechny schůzky, zalarmovala babičky na hlídání, a šla do města vybrat dárek pro svoji kamarádku. Něco broušeného a těžkého, ať se milostpaní pronese. Zlomyslnice minule přitáhla ke koni obrovského dřevěného panďuláka s do očí bijícím fallem. Na, tu máš dárek z Německa. Ten je co? No ten je! Jako zkroušená neukojená skoročtyřicátnice co doufá v lepší zítřek jsem svoje zbožné přání tahala s sebou do restaurace, do galerie, po městě. Tak mu to aspoň přikreju kusem hadru. Bóže ty naděláš, stejně tě tu nikdo nezná, popichovala mě Majka, jen si jej nes, to máš za tu kýtu minule. Jsem jí přitáhla pětikilovou uzenou kýtu.

Pobalila jsem si tašku večer, rozdala nařízení a těšila se na ráno v Praze. Dostat se v tomto mumraji včas ke koni je nadlidský výkon. Přišla jsem o hodinu později. Majka seděla na schodech, nohy natažené a zdálo se mi, že potichu nadává.

„Ty kozo jedna,“ objala jsem ji.

„Kde seš tak dlouho? Už mám na prdeli otlaky. Cos mi přinesla?“ a rvala se mi do kabelky.

„Jen popelník, ale krásný,“ rozbalila jsem broušené těžké sklo na chodník.

„Co je ti?“ zeptala se Majka. „Já jsem ti přinesla taky popelník.“ Obě jsme nekuřačky.

„A co se stalo tobě?“ a položila jsem svůj dárek vedle jejího. Lidé nás obcházeli a nakukovali, ptali se, co prodáváme. Pražáci věří všemu a všemu se také diví. Řekly jsme, že chceme zakopat popelníky, a počkáme až nám z něj vyrostou křišťálové lustry. Fakt, divil se postarší pán v ulítlé čepici. To chce hodně zalívat, podpořila pánovu kreativitu zvráceného myšlení paní s dvěma taškami. Majka mě vzala pod paži. „Pojď, někam si sedneme, dáme kafíčko. Tak jsem se na tebe těšila, kamarádko. Sebraly jsme popelníky, zanechaly za sebou udivené Pražany. Majka je ztepilá krásná brunetka. Známe se od svých školních let, bydlela přes dva baráky od mých rodičů. Provdala se za Němce, a je šťastná, má dvě děti.

Vybraly jsme si nejbližší drahou kavárnu. Levnější nemělo cenu hledat. Majka mě pozvala.

„Jak žiješ kamarádko?“ míchala kávu a cukr strčila do kabelky. Totéž jsem učinila i já. Obě nesladíme.

„Tak to víš, tak furt zběsile. Když ty taky za celý rok nezavoláš. Jé, chtělo by to nějaký zákusek,“ dívala jsem se po servírce.

„Ty jíš zákusky? A od kdy? Nikdy si je nejedla. Kvůli linii. Jsi jak chrt,“ divila se má drahá přítelkyně.

„No jednou snad můžu, když sem v Praze. S tebou. Si poručím sama, ty jedna lakomá Němko,“ smála jsem se.

„Hladová Češko,“ Majka se zvedla,“ co ti mám koupit?“

„Harlekýna,“ zaprosila jsem rukama. „Dva Harlekýny nám přineste,“ slyšela jsem ji, jak se naklání k servírce a něco jí šeptá. Chvilku spolu mluvily. Majka si něco psala na papírek.

Když se vrátila, zeptala jsem se, co si špitaly.

„Překvapení, kotě. A nebuď zvědavá, budeš brzy stará.“

Vzdychla jsem a usrkala kávu. „To už jsem.“

Majka otevřela kabelu a vytáhla fotky. Náš obvyklý rituál. Fotečky, dětičky, manžílek, dovolená. Chatičky, domeček a ťuťuťuťu. Nakonec jsme jako trumfy vytáhly naše společné foto odněkud ze spodní sešlapané krabice z půdy a řechtaly se jaká jsme měly vypouklá kolena na teplácích a nemožně nesoutěživé socialistické hadry. Čím hůře, tím lépe. Jéžiš a pionýři na Děvíně. Pionýrský slib.

„Ježiš to je příšerný!“ ušklibovala se Majka.

Naklonila jsem se nad fotku, začínám blbě vidět. „ Proč? Chybí ti zub! Hehe!!“

„Sama si mi ho vyrazila, ty necito. Kvůli tobě, když jsem tančila pod diskotékovou koulí, se mi blýskalo v hubě jak nad Tatrama,“ vzala fotku a strčila si ji úplně před nos.

„Promiň,“ omlouvám se jí za to pokaždé. Vždy mi to připomene.

„Tys mi zlomila ruku zase,“ na oplátku ji vmetu do sličné tvářičky svoji starou zlomeninu levého lokte.

„Promiň.“

Dopily jsme kávu, zecpaly zákusek a vyšly do města. V Praze jsem dlouho nebyla, Majka je tu co chvíli. Potáhala mě po galeriiích, posmýkala po Karlově mostě, naházela do žebrajících klobouků eura, já poctivé české koruny. Pche, řekla. Načuhovaly jsme do krámků ve Zlaté uličce, poobědvaly za tisíc korun českých. Pche! Chlubily se jedna druhá, chválily se, vyzdvihovaly svoje úspěchy až do alelujá. Před půlnocí jsme se dokulily na hotelový pokoj, který Majka zajistila..

„Co jsi chtěla po té servírce v kavárně,“ byla jsem zvědavá.

„Ty budeš brzo stařenka, se furt ptáš. Do té kavárny chodím často. Jednou jsem zaslechla, přišel za tou mladou kočkou takový frajer, hezký kluk. Zaslechla jsem, že dělá pánský striptýz. Měli jsme tu nějaké akce, tak jsem si ho párkrát zavolala. I teď jsem ho zavolala,“ hihňala se.

„Pff, já mám tak náladu na nějakého plejboje, ty si pitomá, to byl lepší ten pajdulák,“ zlobila jsem se. Nechaly jsme si poslat dvě šampáňa. Vzpomněla jsem si na Danielu a její archív vína a tímto silným argumentem jsem přesvědčovala Majku, ať striptéra odvolá.

„Jéžiš, ty si trdlo, ty neumíš využít šance, a přiznívé situce pro tvoje potešení, radost,“ ťukla mě Majka prstem do čela.

„Já sem jedu takovou štreku skrz poskakujícího striptéra, jsem blázen. Kdybych to věděla, tak, tak stejně přijedu. Zruš ho, fakt na to nemám náladu. Tady máš dva tisíce, kolik to stojí?“ vrazila jsem ji do rukou peníze.

„Čtyří a půl, možná i pět, šest, já nevím, teď se všechno zdražuje.“

Vypískla jsem. „Tolik!?“ Tolik nedám. Majka položila peníze na stůl se slovy, že ona ho pozvala. Otevřela šampus a nalila do dvou sklenic z hotelového baru.

„Na! A mlč už,“ sedla si do křesla. Zhluboka se napila.

„Proč jsi přinesla neoriginální popelník?“ podívala se pohledem, že až mě srdce zabolelo.

„Proč ty?“ sedla jsem si naproti ní.

„Protože je všechno jinak, manžel mě podvádí se sekretářkou, která je starší a vypadá jako ochcechule po páté plastice, která se již konečně vydařila, dcera se neučí, kluk chlastá, konec nadějného tenisu, konec ideálů, konec nadějí. V Německu jsem byla celou dobu smutná, víš to?“ Majka si dolila další skleničku. „A pij,“ povzbuzovala moje líné pití.

„Já nemůžu moc,“ řekla jsem.

„No já vím, ty si hned opilá,“ posmívala se má drahá přítelkyně.

„Máme to tady až do zítřejšího večera. Možná si to o jeden den prodloužím. Budu dva dny pít, se striptérem,“ Majka byla zjevně odhodlaná prožít pár dnů v pokoji se skleničkou a s donebevolajícím představením s ujetým chlápkem.

„Vždy si tvrdila, že jsi šťastná. Ty jsi celou dobu lhala. Nekecej, se máš jako prase v žitě, co by za to jiná dala. Chudinko,“ položila jsem ji ruku na koleno.

„Až budu stará, vrátím se do Čech, zařídím si pokojík v nějakém penzionu pro důchodce, hlavně ať je tam masér,“ v očích se jí zajiskřilo. „Můžeš se ubytovat vedle mě.“

„U nás na Moravě, se stařenky doopatrovávají doma, umírají v kruhu rodinném, v rodině, žádný penzion,“ chlubila jsem se.

„Pche, kdo by s tebou doma vydržel. Vždyť teď jsi nesnesitelná a jako stará můra budeš ještě horší. A dej sem tu sklenku, vypij to, cucáš to, jak děcko dudlík,“ drapla sklenku a naplnila. Pěna se přešuměla přes okraj a na moje kalhoty.

„Se vysleč, promiň, jsem nechtěla,“ omlouvala se Majka. Sundala jsem kalhoty a přehodila přes postel. „Moc rychle piješ.“

„Jak vysvětlíš svůj popelník,“ ptala se mě znovu.

„Já..já nic to je z únavy..nic jsem nemohla vymyslet, co ti vzít, prase jsme nezabíjeli,“ pokrčila jsem rameny.

„To je hrozný, jsi vyšumělá, stroj, ráno vstaneš, práce, oběd, práce, dětičky, domů, doma práce, večer manžel,“ komentovala můj život. Neoprávněně.

„Nestěžuju si, jen jsem trochu unavená,“ lhala jsem. Taky chudinka, opotřebovaná blahem a štěstím.

„Popelník, popelník. Jím mrsknu po tom svém na ja na ja, aber….a blablabla..všechno dělám špatně,“ Majka odšpuntovala druhou láhev. Už byla trochu cinklá. Poslala pro další dvě.

„Taky dělám všechno špatně, heleď stařenko, na bilancování máme ještě čas, ne.“ Seděla jsem jen tak, jako slečna rybářka, učesaná neučesaná, oblečená, neoblečená. Vzpomněla jsem na našeho společného kamaráda z dětství, učil nás hrát na kytaru. Ani jedna to nepochopila, tak jsme mu dělaly aspoň vokály… uáuáuá. Minulý týden jsem jej byla navštívit v nemocnici.

„Pamatuješ na Péťu, uáuáuá,“ houkla jsem na přítelkyni.

„Co je s ním?“

„Sprchoval se, a naráz mu praskla cévka v hlavě, jako když se přerve napnutá struna na kytaře. Akorát se rozváděl, měl toho taky dost, stačil se ještě připlazit na chodbu a zabušit na dveře sousedů,“ rychle jsem dopila sklenku. Jako když kytara přestane kvůli jedné prasklé struně hrát. Je konec muziky, a kraválu kolem. Rozhostí se ticho. Smutné ticho, bez hudby.

„Vidiš, a to byl jen o tři roky starší než my, vidiš,“ pohyby Majky jevily se býti nekoordinované. Rukou si stále upravovala pefektní účes.

Majka drcla do stolu, šampáňo se převrhlo a poroučelo se k zemi. Jsme obě přiskočily k letící flašce jako lev po antilopě. Srazily se čely, ale já jsem byla bystřejší, rychlejší. Flašku jsem držela vítězoslavně v ruce. „Nepij hernajz, co já potom tady se striptérem,“ škytnula jsem.

Majka zůstala sedět na zemi. Podala jsem jí ruku. Zvedla ji. Neochotně vstala.

„Ty jsi koza,“ řekla.

„No jo,“ odpověděla jsem. Někdo zaklepal na dveře. Majka radostí poskočila jako divoženka při oblbovacím tanci s hloupým Honzou. Striptér. Obrátila jsem oči k hotelovému stropu. S úsměvem mu otevřela. Stála jsem vprostřed místnosti, v kalhotkách a se sklenkou v ruce. Striptér se na mě zazubil a pronesl:“Dámy už jsou připraveny, vidím.“ A položil na stůl cd přehrávač. „Tak začnem.“

Majka podala urostlému muži mé oblíbené cédéčko, Lisu Stansfield, Change. „Tady pani má za týden narozeniny, tak takový dárek já jí teď dám, pche hloupý popelník.“ A zmáčkla play. Vše se mi počalo vlnit.