Trnkobraní

Na starých listech leží viny

Krusty na polích jmenují syny

V půli cestě zastaveni

Scházíme si navzájem

Skrupule

Značka Dej přednosti v jízdě se zase klaněla až k zemi. Přitom stačila poškrabat Drnážníkovo auto a potrhat vedení na čtyřech hlavách vinné révy, muškátu moravského, které si s láskou v malé předzahrádce pěstoval pan Ryba. Přistěhoval se do malebné uličky teprve nedávno, s nevlídnou světlovlasou paní a třemi rozpustilými dětmi, jež místní starousedlíky vracely svým křikem a smíchem zpět o třicet let. Staříci jim odpouštěli neticho rádi, neboť děti měli většinou daleko. Sem tam jim podali přehozený míč přes plot a návdavkem přidali beleš či přesňák. Rodičům pak s úsměvem tvrdili, že měli děcka také taková. Jen dvě dámy velmi vysokého věku, ale bystrého rozumu a uší jako radary neviděly pustošení tulipánových předzahrádek a salátových záhonků za plotem rády. Často zabouchaly z domu na okno, aby děti vyplašily svým zjevem, před brankou strašily zase ježibabou, čertem, farářem i školou. Pokud se jim podařilo některé z dítek Rybových ulovit, přidaly i pár šťavnatých pohlavků. Rodiče dětem domlouvaly, ať se raději tetičce Kozumplíkové a Horáčkové vyhnou, ale znáte děti, při zápalu ve hře neznají bratry, natož nějaké nevrlé babky, co jim vadí kdejaký kamínek.

Drnážník se před autem škrabal chvilku na zádech, pak na prsou, tahal se za lalůček pravého ucha, kopl do padlé značky, ale nic dalšího nevymyslel. Auto mělo rozbitou kapotu, tvářilo se všelijak, ale nikterak dobře po prožité noci, kdy šla kolem banda kumpánů z místního baru a jen tak z dlouhé chvíle zkoušela, co všechno auto pod značkou vydrží.

„Vandráci!“ zařval Drnážník do uličky. Děti Rybovy instinktivně ustoupily, míč vzala nejstarší do rukou a tiskla jej k hrudníku. Drnážník mávnul rukou, a šel vytočit číslo místní policie. Ryba mezi tím vším litoval poničené muškátové hlavy.

+++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++

Stará dřevěná židle se zarývala pod tíhou starého muže jednou nohou do krtčí díry. Strýc Valkovič se nad ní nakláněl, pokuřoval si a díval se směrem ke kostelní věži. Obraz vesnice, v níž se narodil, oženil se s místní dívkou a kde dosud žil spokojeně životem obyčejného člověka, se mu mlžil, ručičky na sakrálním ciferníku se mu komíhaly před očima. Muž si promnul oči. Zvedl se, židli odsunul a usednul do teplé trávy. Špaček cigarety nedbale zadusil o příbytek slepého nepřítele zahrádkářů. Z kopečku čerstvé hlíny v trnkovém sadu strýce Valkoviče se linul úzký proužek tabákového dýmu.

„Ty si taky nedáš pokoj, potvoro! Lezeš tam, kam nemáš,“ kázal strýc krtkovi, který jistě přemýšlel, proč se mu kouří z komína, když počínající léto shazovalo svou horkostí děvčatům sukénky a hochům dlouhé kalhoty.

„Tady je krásně,“ vzdychl úlevně strýc Valkovič a natáhnul se jak dlouhý, tak široký na zelený koberec. Do podpaždí ho lechtaly sedmikrásky a pomněnky, mezi nohami osiřelý jitrocel nevěděl kam s listy, tak se rozprostřel po stehnech starého muže. Zelené trnky pokyvovaly ve větru, jakoby rozuměly všemu nad údělem starého Valkoviče, který žil spokojeně, v bázni boží a dobře se svojí drahou ženou Cecilíí. Strýc by byl býval usnul jako mimino, kdyby se mu nezdálo, že vůně sadu, tak příznačná slaďounkou cukernatostí bezinkového likéru (to byly čačanky trnky), s příměsí jemné citronové máty a špetky koriandru se nepromíchala s kadidlem a podivným odérem, který Valkovič podvědomě poznává, když se u bývalého starosty otevře stará almara ve sklepě s roztodivnými likéry. To nebyl odér uctivý, to byl smrad zapomenutý, smrad neuctivý. Nejprve otevřel jedno oko, padla mu do něj stará Horáčková, levé zašilhalo na spolusoukmenovkyni Kozumplíkovou. Chodily spolu pořád jako dvě čarodějnice v té pohádce o Kozím vrchu. Všem se chlubily, jaké mají bohaté a úspěšné potomky a že si můžou koupit třeba vrtulník, když budou chtít.

„Lojzo, co tu děláš?“ zeptaly se unisono. Strýc byl rád, že nemusí odpovídat každé zvlášť. Posadil se, promnul si oči, a pravil: „Přemýšlím, kam pojedu s mojí starou na dovolenou.“

„A kam?“ vyštěkly zase obě zaráz.

A strýc Valkovič jim odpověděl, že tam, kde by se nemohla schovat ani myš. Obě tetky za strýcem zahromovaly a obraz malebné dědiny je v tu chvíli vůbec nezajímal.

Doma mu malá hodná paní Valkovičová poctivě vrásčitou rukou oprašovala pudlo kalhot a domlouvala mu, že takto s Horáčkovou a Kozumplíkovou mluvit nemá, vždyť dobře ví, že obě mají děti na vlivných místech a co kdyby je někdy potřebovali.

„Mají prd. Jeden syn má pilu, o kterou se nestará, lebeda mu obrůstá kolem rezavých strojů venku a druhý zase šmelí kdoví jaké hampejzy,“ opáčil strýc a poděkoval za oprašování.

„Cilko, nachystej mně tu pěknou košili, zítra pojedu pro postřik na trnky. Už to chytá pilušu, ať z toho něco máme, když se bude mladý ženit,“ požádal Valkovič ženu. Mladým myslel vnuka, který jim udělal velikou radost. Vystudoval vysokou školu a ještě se chce oženit s mladou doktorkou. Tolik štěstí prožívala celá rodina naplno. Chodila více do kostela, méně do hospody a ukazovala se ráda na veškerých plesech a schůzích v obci a v nedalekém městě. Děda Valkovič měl na starosti svůj trnkový sad a slivovicí z něj oblažoval hrdla nejen rodinných příslušníků, ale dával ji i na okolní košty, z nichž si odnášel i nějaké ceny, jako věnec buřtů nebo Benjamínkovo mládí. Tímto názvem se označovala nějaká zázračná mast na výdrž, ale strýc, přesvědčený o tom, že si z něj štamgasti vystřelili, používal kouzelné mazání na vemeno kozy Esmeraldy, která pak dojila jako kráva, jak říkával chlapům po nedělní mši v hospodě u borovičky. Ti pak sháněli recept od výrobce a přemýšleli i o koze. Jenomže mít doma kozu, to není jen tak. Tak si jen představovali, jak by to bylo, kdyby……

+++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++

Stará Kozumplíková si s hekáním natahovala přes velký břich punčochy na křečové žíly. Když se jí to na čtvrtý pokus s velikými sakry a pánbuodpusť podařilo, konečně sedla k ranní bílé kávě a pozorovala z okna cvrkot v uličce. Před sebou viděla starou pumpu, se kterou i ona trénovala prsní svaly jako mladé děvče, a u níž se každý divil, že jí ještě nikdo neukradl. Neukradl, protože oči Kozumplíkové byly oči ostříží. A Kozumplíková a čert nikdy nespí, jak říkali místní škarohlídi. Po třech hltech a dvojím polknutí škvarkového pagáče jí zaťukala na okno kamarádka od naproti, tetička Horáčková.

Kozumplíková zahulákala do záclon: „Pojď dál, je odemčené!“

A to ráno se jevilo nějak kysele, Kozumplíkové nechutnalo a káva měla nějakou divnou chuť. Pagáče odložila po tom druhém polknutí s nevolí na stůl. Horáčková oproti očekávání neklepala ještě na dveře, ale vtrhla do kuchyně Kozumplíkové jak velká voda a rovnou s pláčem. Usedla na uhlák a bez pozdravu utírala oči do kanafasu.

„Co se ti stalo?“ divila se Kozumplíková.

„Mařenko, jsem na mizině. Mladým všecko sebrali, a já se musím vystěhovat,“ štkala Horáčková do zástěry.

„Ale, vždyť si říkala, že jim pila šlape,“ Kozumplíková se zúčastněně rozplakala také.

„Ale nejde, já jsem to věděla, že to tak dopadne. Půjdu do starobince, ale co oni? Měli zastavený u banky i jejich barák.“

„Ale třeba to nějak dopadne,“ konejšila přítelkyni tetička Kozumplíková.

„Dopadlo. Blbě. Já budu muset jít, Tomáš se má zastavit za chvilku podepsat nějaké papíry. Dojdu až zítra. Opatruj se,“ řekla tiše Horáčková a pomalu odcházela.

Kozumplíková seděla bez pohnutí a přemýšlela, jestli ji také nemá říct o svém neštěstí, stejném neštěstí, které je potkalo mnohem dříve a se kterým se nechtěla svěřit, protože je to ostuda, jak říkala nahlas, když usínala, pronášela modlitbu a poděkování za prožitý den a stěžovala si Bohu, jak na stará kolena dopadla.

A komu by to jinému řekla, než jemu? Stejně už je stará, za chvilku umře, a on to stejně ví, že mladí jsou blbci, když podepsali tolik peněz na směnku nějakému švindléři. Jenomže Bůh je nahoře, a ona pod peřinou, která je sice její, ale dům už má jiného majitele, kterému platí již dva roky nájem.

„Bože, bože, co se mnou bude?“ drmolila pod peřinou každý večer. Usínala každou noc s pláčem. Hlavně, aby se to Horáčková nedozvěděla, furt jí vykládám, jak to mladým šlape, a teď tohle. A teď si přijde Horáčková s tímhle, jako by to bylo jen jejich jediné holé neštěstí na světě, když já to svoje už mám doma zabydlené dávno.

„A říkám to někomu?“ ptala se do prostoru nad umývací dřez, který ji ještě udělal nebožtík manžel Kozumplík. Ten se jistě obrací v hrobě, a vstávají mu vlasy (a co jich měl!) hrůzou na hlavě, co se stalo s barákem.

„Ne,“ odpověděla ji prázdná kuchyně.

 Za oknem voněly rozvařené sobotní obědy a děti Rybovy hopsaly kolem pumpy. Kozumplíková vstala a vší silou zatloukla na okno. Sklo se roztříštilo na kusy. Zorničky dětí se rozšířily do obrovských rozměrů. Nikdy netušily, jakou má ta čarodějnice sílu, když praskalo sklo.

+++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++

Trnkobraní

„Neudělal jsem dobře,“ řekl rozmrzele starý Valkovič a přidával si do čaje pampeliškový med.

„Kdo to mohl tušit?“ pokrčila rameny jeho žena Cecílie.

„Člověk dá klukovi sad a on ho chce prodat, že na něj nemá čas! Kdo to kdy viděl! Na nic nemá čas!“ vztekal se Valkovič, rychle míchaje lžičkou horký nápoj.

„To je těžko, když bydlí až v Brně. Kdy by sem jezdil?“ pokrčila rameny tetička Valkovičová.

„Kruci, vždyť je to kousek! Copak jezdí do Ameriky?!“ zakřičel a bouchl do dubového stolu.  Poté vstal, vzal si slamák z věšáku v předsíni.

„Kam jdeš teď na večer? A slunko nesvítí, zdělej si ten klobouk, ať nejsi pro srandu!“ tahala muže za rukáv žena.

Vytrhl se jí. „Lepší pro srandu než pro ostudu!“ Třískl dveřmi a vyšel do ulice, sousedící s ulicí tetek, co mu stále lezou do sadu radit, jak a kdy má stříkat, střihat a co nemají nic jiného na práci, než být zvědavé, proč jejich mladý nechce obdělávat proslulý a kvalitní Valkovičův sad. Poslední dobou tu ulici raději obcházel, už se vědělo, že obě pobožné ženy dopadly jak hubkaři. Valkovič neměl rád lítost a litování, kdy se seběhnou sousedé, člověka v nesnázích by v nářcích a radách nejraději namáčeli jak ve svěcené vodě, drželi ho za patu a pěkně po hlavě si to užij kamaráde a pěkně mi za to poděkuj, jak s tebou soucítím, vidíš. Valkovič nesnášel tohle falešné poplakávání a říkání, že to bude lepší.

„Hovno bude!“ Rvalo se mu to z prsou ven do nedělního podvečera. „Nic nebude lepší!“ V barácích ty čaramůry sice zůstávaly věcným břemenem (mladí je nechtěli), ale platily nájem novým majitelům, kteří čekali na jejich smrt. Vzpomněl si, když ještě obě ženy byly mladé a líbezné. Jedna uměla krásně tancovat a ta druhá vychystávala na svatby v širokém okolí. Její trdelníky byly proslulé široko daleko. Pamatoval si, jak jim z oken voněl vanilkový krém a těsto jemné jako perleť mořská se rozplývalo na jazyku.

„A ty jejich nohy! A v kostele jak obě zpívaly, i zvučný hlas cimbalisty Křupinky zůstával kdesi pod lavicemi.“ Valkovič se šoupal k obydlí nešťastných žen. Všiml si, že jedna má vysklené jedno křídlo okna, směřujícího ke staré pumpě, kde se taky něco napumpoval, když chodil rodičům pro vodu. Zastavil se. Zrak z okna mu spočinul na štítové zdi. Promnul si oči, znovu se zadíval a nevěřil vlastním očím. Otočil hlavu na druhou stranu, kde bydlela Tonča Horáčková. Kromě povaleného dřevěného plotu, mu oči zamlžil stejný obrázek, akorát, že slečna měla na rozdíl od protějšího domu oči zelené. Reklama se spoře oděnými dívkami říkala jasně: Náš club je otevřen nonstop. Volejte!……A číslo, že by ho viděl i Vítek Skočný s šesti dioptriemi. Strýcovi se zatmělo před očima, sotva došel ke svému trnkovému sadu. Překvapen, že se ho cizí neštěstí tak dotklo, tak urazilo. Modré plody čačanské švestky se nalévaly. Kolem nich kroužily nemoudré vosy. Sladkost plodů přímo omamovala. Obloha jasná s bílými mraky jak kopečky našlehaného sněhu na zákuscích Tonči Horáčkové vytvořily přiměřenou atmosféru nostalgie. Valkovič se k nebi raději nepodíval. Vytáhnul z chatky židli. Usadil se na ní a shlížel dolů na baráky. Zapálil si startku, vyfukoval lehce kouř, který se mísil s dozráváním darů celé úrodné stráně nad vesnicí. Skoro by usnul, nebýt zvuku praskotu větviček za ním. Otočil se, dvě tetky z vedlejší ulice se prodíraly z bůhvíjakého důvodu přímo nad jeho sadem z keřů. Nesly košíky. Scházely přímo k němu. Muž přemýšlel. Nebylo kam utéct. Valkovič zašel do chatky, z harampádí v rohu vytáhl další dvě židle, otřel je cípem sváteční košile, kterou si zase poctivě zastrčil za gatě, aby Cilka nenadávala, že chodí jak vizdohájek a vyšel s úsměvem ven. Tetky mu už ukazovaly záda. Zavolal na ně. Ženy se chvilku zdráhaly, poté vykasaly kanafasky a štrachaly se pomalu zpátky do kopce. A strýc v oparu mlžném viděl dva páry krásných dlouhých nohou a čtyři řady bílých zubů jako korálky.

(Okolky

Paní Rybové se začalo v podnikání dařit. Nevlídnost vyměnila za úsměv a obrovský stres, který ji upoutal až na invalidní vozík. Koupila oba domy od obou tetiček, které záhy smířené zemřely v Domovech důchodců. Poklady, čili kroj tetičky Kozumplíkové a recepty na cukroví Horáčkové uložila na nejdůstojnější místo v celém domě, do malované almary, darované od starého Valkoviče. A  když se ticho a tma po posledním zablikání pouliční lampy snášely na celou ulici a popel z kamen ve starých domech dávno dohasínal, míjely se osudy těchto lidí tak těsně, jako listy čačanské modré.)