Smlouva s Ďáblem 74. díl


9. září 2010, autor tonyend,



„A to jste chtěl jít pracovat k pohřební službě. To by nebylo pro vás, to pravé ořechové. Smrt je nehezká.“
„To máte pravdu. Smrt není hezká…“
Nemohl jsem se dočkat večeře. Při práci na to nebudu myslet. Sedl jsem si v hale do křesla a zavřel jsem oči. S nikým jsem se nebavil. Venku se ozval motor náklaďáku. Dovezli várnice s večeří.
Přivezl jsem na vozíku várnice a nachystal je v kuchyni na lavice.
Přišly holky a chystaly talířky a příbory na tácky.
Sestřička krájela pecny chleba na krajíce.
Podíval jsem se na jídelní lístek, co bude k večeři. Lečo s klobáskou.
Z pokoje jsem si odnesl kus salámu a dal jej do ledničky. Bude zítra na snídani.
Pacienti seděli u televize. Nevím proč, ale program jsem nesledoval. Televize mě netáhla.
Seděl jsem v křesle a zavřel jsem oči. Stačilo mi, že slyším z televizoru zvuk.
V osm hodin se začala tvořit u ošetřovny řada na noční léky. Postavil jsem se na konec.
Sestra mi podala misku s mými tabletkami. Ale nedala mi je. Zapomněl jsem na sklenici s vodou.
Vzal jsem si jednu sklenici z kuchyně a vrátil jsem se za sestrou.
„Nechcete tu tabletku? Jste roztěkaný, uklidní vás a budete lépe spát.“
„Tak jo, dejte mi ji. Stejně půjdu hned spát.“
Spolkl jsem tři tabletky a ukázkově vyplázl na sestru jazyk. V pořádku. Můžu jít spát.
Ani jsem se nešel umýt. Převlékl jsem se do pyžama a lehl na postel.
Přikryl jsem se až po hlavu a zavřel oči.
Viděl jsem dědovu tvář. Nelekala mne, bylo mi jen líto, že už není mezi námi. A v pátek bude mít pohřeb.
Usnul jsem a tabletka moc nezabrala. Spal jsem neklidně, budil jsem se a poprvé jsem se musel jít v noci napít vody.
Chlapi na záchodě kouřili. Nabízeli mi cigaretu. Odmítl jsem.
„Pánové díky, přestal jsem. Nekuřte nebo dopadnete špatně. Jako můj děda.“
„ Jo? A co se mu stalo?“
 Praskly mu plíce, nebo tepna, žíly, já nevím, ale zemřel. V pátek pojedu domů na pohřeb.“
Neodradilo je to. Kouřili dál.
Ráno jsem vstával jak rozlámaný. Tak špatně jsem ještě nespal.
Sotva sestřička zavřela dveře, vyskočil jsem z postele a šel se umýt. Oplachoval jsem si tváře studenou vodou, abych se po té noci probral. Očistil jsem si zuby a oholil tváře. Den může začít.
Na pokoji jsem se převlékl z pyžama do riflí a trička. Ještě že tady tak dobře topí.
Místo ranní rozcvičky jsem seděl v kuchyni a čekal na příjezd auta s várnicemi.
Do kuchyně nakoukla sestřička a pohrozila mi. Ty ty ty! Ale neřekla nic, že necvičím.
Před budovou zastavilo auto. Závozníci s rachotem dávali várnice na zem. Tak můžu začít pracovat.
 
Po ranní komunitě jsem se nahlásil k paní doktorce. Řekl jsem jí, že potřebuji na pátek volno. Na pohřeb dědy. Řekla samozřejmě, můžete domů odjet ve čtvrtek a vrátíte se v pátek do 20 hodin.
Tak jsem domů odjel ve čtvrtek po obědě.
 Doma byla ponurá nálada. Pohřeb byl zajištěn na pátek v 10 hodin. Pochován bude na hřbitově ve Vidlákově. Tak, jak by určitě chtěl. Vedle hrobů svých dávno zemřelých manželek.
Ve čtvrtek si máma vzpomněla na důležitou věc.
Neměl jsem totiž oblek. Nikdy jsem po něm netoužil, do tanečních jsem odmítl chodit, ale teď jsem jej musel mít. Řekla mi, abych se rychle oblékl. Sama se také oblékla. Vzala si peněženku, strčila ji do kapsy kabátu a v chodbě si sedla na židli. Pomohl jsem jí s obutím, popadla berly a čekala, až si zavážu boty i já. Venku bylo zima a hodně sněhu. Šlo se jí špatně, měl jsem strach, aby jí neuklouzly nohy a nespadla.
Šli jsme na nejbližší trolejbusovou zastávku, trolejbusem jsme se dovezli k Prioru. Výtahem jsme přijeli do etáže, kde prodávali pánskou módu, obleky a košile.
Bylo mi jedno, jaký bych si měl vybrat.
 Ale prodavačka radila, když to má být oblek na pohřeb, tak aby byl i na jinou slavnostní událost. Třeba na svatbu. Zkoušel jsem a zkoušel. Nakonec mi byl jeden akorát.
Prý můžu i trochu přibrat.
Zabalila oblek do igelitového pytle a máma chtěla zaplatit. Prodavačka se zeptala a co ta košile? A černou kravatu?
Poměřila mi délku rukávů a krk. Přinesla sněhobílou košili. K té černou kravatu. To budu fešák… Máma všechno zaplatila. Řekl jsem, že si vezme peníze z knížky. Mávla rukou, to jsou tvé peníze na jiné věci. Prodavačka mi podala motouzem převázaný balík.
„ Máte tam všechno- oblek, košili a kravatu.“
 Poděkovali jsme a sjeli výtahem dolů. Na trolejbus to není naštěstí pro mámu daleko. Šla opatrně. Berle se zapíchávaly do ztvrdlého sněhu.
Když jsme přišli domů, tak si vydechla.
Otec byl doma. Na pátek měl volno. Slyšel jsem je, jak se baví, co všechno budou muset po pohřbu udělat. Nechtěl jsem to slyšet. Stačilo mi, že se pohřbu účastním.
Pohřební služba Janoušek všechno zařídila. I auto, které nás v pátek v devět hodin odvezlo do Vidlákova a zpět do Brodu.
Otec byl v týdnu v domku. Umyl krev na podlaze dědova výměnku.
Okno bylo rozbité, byla v něm zima. Chtěl jsem zatopit nahoře v kuchyni.
 Máma se na mě obořila, jestli jsem se nezbláznil?
„“Na co tam topit? Po pohřbu pojedeme domů.“
„ Až budu z nemocnice doma, tak se sem všichni vrátíme a všechno se musí uklidit, prohlédnout.“
 To prý není moje starost, ale jejich.
Rakev s dědou byla vystavena v místním kostelíku. Sousedé se začali scházet do kostela. Seděli jsme v první lavici. Bylo mi zima. V kostele bylo moc zima. V Brodě v kostele asi topí, je tam chladno, ale příjemné.
Kostelník začal vyzvánět umíráček.
Máma se rozplakala. Otec seděl nehnutě. Já měl slzy na krajíčku také.
Rakev byla otevřená, děda v ní ležel tváří k oltáři, kdo chtěl, mohl se na dědu naposledy podívat. Máma nechtěla, otec také ne.
Vstal jsem a šel se na dědu podívat. K mému překvapení byl děda čistý, oholený a oblečený do svého svátečního obleku. Vypadal, jako by spal. Jen tváře měl nepřirozeně nažloutlé, jako povoskované.
Pohladil jsem mu studenou tvář a řekl sbohem, dědečku. Chtěl si jeho podobu uchovat v paměti.
Někteří sousedé také rakev obešli a pak si sedli zpět do lavic. Někdo z pohřební služby dal na rakev víko a otočil šroubky, aby se neotevřela. Urovnal výzdobu, věnec a pár kytiček. U rakve hořely svíčky. Zádušní mše mohla začít.
Přišel kněz a začal mluvit o dědovi, o jeho pohnutém životě, ale že to byl dobrý křesťan. Pronesl slova útěchy, prokázal úctu k zemřelému, jehož tělo mělo být chrámem Ducha svatého. Vysvětloval, že smrt je jen jisté odloučení, ale že se všichni shledáme, v Království nebeském. Nerozuměl jsem všemu, co říkal. Četl také z Písma svatého a zpíval na rozloučenou a celý obřad zakončil motlitbou. Zapamatoval jsem si jediné.
 „ Pane, náš bratr náhle zemřel. Ukaž nám, že jsi dobrý, a potěš nás. Dej, ať věříme, že jsi ho vzal k sobě skrze Krista, našeho Pána.“ 
O kouření a pití ani slovo.
Máma pořád plakala, otec ji držel kolem ramen a utěšoval ji. Já ani nedutal.
Mše skončila a čtyři černí havrani odnesli rakev do auta. Lidé vyšli ven z kostela a všichni jsme zamířili na hřbitůvek za kostelem. Hrobník musel mít mozoly, než vykopal ve zmrzlé zemi hluboký hrob. Kněz vykropil hrob svěcenou vodou. Mával kolem kadidelnicí, kadidlo silně vonělo. Pak dal kropenku se svěcenou vodou a kadidelnici ministrantům.
Havrani spouštěli po provazech rakev do hrobu, kněz něco kázal, a tři místní muzikanti hráli smuteční hudbu. Lidé poplakávali.
Máma vzala do ruky hrst zmrzlé hlíny a vhodila ji na rakev. Pak otec a já. Byl konec. Smuteční hosté nám vyjádřili hlubokou soustrast. Po posledním rozloučení jsme se všichni rozešli k domovům. Hudba dohrála, otec dal muzikantům peníze. Máma přítomným řekla, že je v hospodě čeká guláš a pití, ale že my pojedeme domů.
Na nic jsem nečekal a odešel jsem před vstupní bránu a vyhlížel jsem rodiče. Nevěděl jsem, jak se na pohřbu chovat. Něco si ještě vyříkávali s knězem a řidičem pohřebního vozu.
U brány na nás čekalo auto, nasedli jsme a odvezlo nás do Brodu. Otec dal řidiči dýško a přišel také domů.
Máma snědla nějaké prášky, prý na uklidnění. Přestala plakat. Vysvlékl jsem se z obleku a košile.
Doufám, že jej dlouho nebudu potřebovat. Pověsil jsem ho na ramínko, stejně tak košili. Kravata se mi prý bude později hodit, řekl otec. No snad nemyslel taky na smrt.
 
Oblékl jsem si zase praktické rifle a tričko. Doma zavládl zvláštní klid. Máma se smířila s tím, že už dědu neuvidí. Já také. Na otci nebylo nic poznat. Pohřeb byl za námi.
Máma se zeptala, kdy mě propustí domů. No až koncem měsíce, tak jsem domluvený s primářem.
Tak až budeš doma, půjdeme nakupovat. Barák nezůstane prázdný. Jen musíme zařídit spoustu věcí.
Neptal jsem se jaké. Myslel jsem spíš na to, jak se tam budu sám cítit.
Začala vařit oběd. Podíval jsem se na hodinky. Stejně nebudu jíst. Neměl jsem chuť.
Oblékl jsem se a řekl, že se vrátím do léčebny. Složila mi do obálky parte, jako omluvenku pro doktorku.
Cestou na vlakové nádraží jsem potkal Neznámou dívku z kostela. Šla proti mně. Zpomalil jsem.
Dívali jsme se na sebe. Také zpomalila a zůstala stát.
Zeptala se, kam jsem v neděli tak pospíchal z kostela.
 Překvapila mě. Podíval jsem se na hodinky. Moc času jsem neměl.
Řekl jsem jí, že spěchám na vlak. A do kostela určitě příjdu v neděli 31. ledna v devět hodin. Že budu mít spoustu času, jestli chce, tak má také přijít.
Odpoledne jsem byl zpátky na oddělení.
Sestřička si vzala ode mne parte, přečetla si ho a vrátila mi je zpět. Paní doktorka i pan primář už odešli domů. Parte, moji omluvenku, doktorce ukážu až v pondělí.
Na pokoji jsem byl přes víkend sám. Kolegové byli doma na dovolence. Zvykal jsem si na samotu. Není to nic příjemného zůstat sám dva dny, dvě noci. Což teprve týdny, měsíce nebo roky. Rozhodl jsem se, že když budu doma, tak se přihlásím do rybářského svazu. Budu jezdit k vodě, tam je samota výhodou, klid je balzám na nervy. A najdu si kamarády mezi rybáři. Sám nebudu.
V pondělí po komunitě jsem šel za doktorkou Kašubovou. Ukázal jsem jí parte.
„Já vám věřila, že jedete na pohřeb.“
Přesto si parte přečetla. Důvěřuj, ale prověřuj.
„Paní doktorko, mám dotaz. Chtěl bych být propuštěný domů. Budu docházet k psychiatrovi na pravidelné kontroly tak dlouho, dokud sám neřekne, že už nemusím. Chci nastoupit do zaměstnání. Potřebuji být mezi lidmi, změnu. Navíc toho mám hodně před sebou, co musím udělat.“
„Domluvím se panem primářem. Nevidím v tom problém. Zítra vám odpovím.“
Poděkoval jsem a odešel jsem do zahradnictví. Míchat zahradnický substrát, prosívat jej na sítu, plevelit záhony a přesazovat květiny. Nebylo to žádné moudro, ale zapamatoval jsem si, jak a co dělat se záhonem, nejen s květinovým. Na Vidlákově změním celý dvůr a zahrádku. Uvědomil jsem si, že tam čeká spousta práce a budu na ni sám.
V úterý jsem dostal dobrou zprávu od doktorky. Ve středu 27. ledna budu propuštěný domů.
Začal jsem si balit věci do tašky.
V kantýně jsem koupil dvě bonboniéry, na komunitě si každý pacient vezme kousek čokoládové dobroty. Na rozloučení se mnou. Poslechl jsem doktorku a s nikým jsem se raději nijak nesbližoval. Alenka si našla kamaráda v jiném pacientovi.
Vrátil jsem se do zahradnictví a nechal si přichystat tři kytičky na středeční ráno. Pro primáře, doktorku a sestřičky.
Po snídani jsem šel pro kytky. Na komunitě jsem je předal. Všichni obdarovaní měli radost.
Popřáli mi, abych v životě obstál a nepolevil ve svém úsilí a přesvědčení. Mohl jsem pronést svoji závěrečnou řeč ke komunitě.
„Děkuji za péči a hlavně za to, že jsem zde mohl být. Kdybych tady byl čtrnáct dnů či jeden měsíc, díval bych se na všechno úplně jinak. Na léčebnu i na lidi, pacienty. Ale já zde byl mnohem déle. Mohl jsem se poznat, poznal jsem více sebe, svá slabá místa. Vím, čeho se vyvarovat a budu na to myslet. Jsem poučený a velmi nerad bych zopakoval stejné chyby. Poznal jsem i pacienty a dívám se i na ně jinak. Když doma někdo řekne něco blázinci, o bláznech, tak mu odpovím, aby tak nemluvil. Neví, o čem mluví. A psychika je tak křehká, že se může tak říkajíc rozbít jednoho dne každému. A objeví se v léčebně. Nemějte mi to za zlé, ale já budu říkat jedno. Tady se může dostat každý.
Mám zajištěnou práci, mám své bydlení, mám život před sebou a dívám se na všechno opravdu jinak.
Budu mít hodně volného času, alespoň si to myslím, práce budu mít dost hlavně na baráku, ale volný čas chci využít tak, že se přihlásím do rybářského spolku a budu chodit k vodě odpočívat a chytat ryby. A co bude dál, to nevím. To nikdo neví. Vím jen to, co určitě nechci dělat. Mějte se hezky a všem přeji, aby vás doma přivítali, až vás propustí z léčebny, aby vás měli moc rádi…“
Rozbalil jsem bonboniéry a nechal je kolovat mezi pacienty.
Popřáli, aby se mi v životě dařilo dobře. To bych teda chtěl.
Rozloučil jsem se a šel jsem se obléknout. Sestřička mně podala zalepenou obálku, kterou jsem měl dát svému psychiatrovi. A s neschopenkou zajít k obvodnímu lékaři.
Mohl jsem jít domů. Po dlouhých osmi měsících.
Mohlo by se zdát, že jsem přišel o osm měsíců svého života. Považoval jsem je spíš jako osm měsíců, které mám navíc. Kdybych neskončil v psychiatrické léčebně, byl bych možná na onom světě. Dřív, než děda.
Ale měl jsem chuť žít a svůj život si uspořádat podle svého nejlepšího přesvědčení. Žít a být jiný. Střízlivý.
Nemyslel jsem na to, jak voní pivovar, na jeho kouzlo, kterému jsem tak podlehl. Nemyslel jsem na to, jakou chuť má to báječné pivo. Snažil jsem se zapomenout na to, jaké to bylo, být opilý.
Přede mnou byl nový život, jak bílý list papíru. Bude jen na mně, co na něj začnu psát.
Cítil jsem se být dál zavázaný slibem, který jsem dal Erice. Budu milovat jen ji a nebudu pít.
Nikomu jsem už o něm neříkal.
 O Erice jsem nemluvil. Rozchod s ní ovlivnil celý můj život.
 Nic jsem jí nevyčítal. Dal jsem jí za pravdu. Co by ji čekalo s alkoholikem dobrého? Nic. Jen jedno jsem považoval za největší nepochopení a křivdu.
 Tenkrát jsem abstinoval, nepil jsem, a přesto si myslela, že jsem byl s Efendym také opilý.
Ale rozhodla se, jak rozhodla. Měj se v životě fajn s někým jiným, lepším, než jsem já, Eričko!
Ve středu 27. ledna 1970 jsem byl doma.
Mohl jsem začít psát novou kapitolu svého života.
 
Doma povolilo napětí, které bylo cítit před dědovým pohřbem. Nastal běžný život. Odpoledne jsem napsal žádost o členství v rybářském svazu, do místní organizace v Brodě jsem poslal dopis na jejich adresu.
Ve čtvrtek jsem navštívil naši obvodní lékařku. Přečetla si propouštěcí zprávu a řekla mi, abych k ní chodil jednou za půl roku na kontrolu cukru.
 A také, kde najdu psychiatrickou ambulanci doktora Klimeše, na kterého jsem se zeptal. Ordinaci měl o patro výš.
Hned jsem za ním šel. Antabus jsem odmítl brát.
Budu docházet na pravidelné kontroly jednou do měsíce. Věřil jsem si, ale on pochyboval. Musel jsem ho přesvědčit, že to myslím smrtelně vážně, že nebudu pít. I bez antabusu. Chci totiž žít!
Po obědě jsem zamířil do pohřební služby na Kvítkové.
Paní Velísková mě poznala a byla moc vlídná. Chtěl jsem podepsat pracovní smlouvu, ale řekla, abych přišel až v únoru. To budu mít osmnáct roků.
Vrátil jsem se domů.
Po obědě jsem šel s mámou do Spořitelny. Vybral jsem si ze spořitelní knížky peníze na postel a šatní skříň. Odpoledne jsem navštívil prodejnu Nábytku.
Líbila se mi válenda s tvrdou matrací a úložným prostorem. A trojdílná šatní skříň. Zaplatil jsem a zeptal jsem se, kdy můžu očekávat dovoz.
Paní řekla, že do týdne. Nadiktoval jsem jméno a adresu.
Ujistila mě, že příští čtvrtek dopoledne budu mít nábytek doma, ve Vidlákově, abych byl doma.
S otcem jsem se doma domluvil tak, že mi nábytek pomůže složit, když tvrdil, že to nebude žádný problém.
Jen aby měl volno a mohli jsme montovat.
Pak nastalo vyřizování na úřadech.
Do občanky jsem si musel nechat zapsat -,Přechodné bydliště´ ve Vidlákově. Trvalé jsem si nechal na radu mámy v Brodě.
Na Energetice jsem si nechal na sebe přepsat elektroměr, protože po dědově smrti se provedlo odhlášení. Stejně tak u Technických služeb poplatek za odvoz komunálního odpadu. Tímto jsem se stal obyvatelem Vidlákova.
Ale nepřijali mě mezi sebe.
Byl jsem pro ně neznámým, podezřelým dlouhovlasým klukem, o kterém nic nevěděli. Navíc jsem nechodil do hospody. Bylo mi to však jedno. Neměl jsem potřebu se s nikým stýkat. Zvláště ne v hospodě.
Zdravil jsem na potkání ze slušnosti sousedy a bylo mi jedno, co si o mně myslí. Chtěl jsem mít jen svůj klid a žít si svůj život po svém.
V sobotu měl otec volný den. Odjeli jsme spolu do Vidlákova.
 Uklidil jsem po malování všechny místnosti, umyl jsem okna a dveře. Zúročil jsem všechny zkušenosti z běžného i generálního úklidu, které jsem během osmi měsíců prováděl v léčebně. Klidně mohla vejít sestra a mít na ruce bílou plátěnou rukavici, se kterou hledala prach na nábytku pokoje.
Rámy oken potřebovaly nový nátěr. Nechám je natřít lakýrníkem, ale až na jaře.
Otec byl v dědově výměnku.
Prohledával znovu dědovu pozůstalost.
Moc toho nebylo. Skládal do tašky dědovy osobní věci. Chtěla je mít máma doma, na památku. Ptal jsem se, co uděláme s ostatními věcmi. Jestli někomu nedáme oblečení a podobné věci.
Vysmál se mi. Kdo by to prosím tě chtěl, kdo by v tom chodil!
Všechno oblečení dáme do sběru. Jak bude akce Zet, tak to dáš před barák a oni si to odvezou. Nebo jestli nebude lepší rozdělat na dvoře oheň a všechno spálit… Šel se podívat na dvůr. Hledal vhodné místo, na kterém by se mohl rozdělat oheň. Všude je sníh, tak je to dobré. Vrátil se, že je tam u zahrádky stará betonová studniční skruž.
Poslal mě do stodoly, abych naštípal třísky na oheň a odnesl je do té skruže.
Štípal jsem smrkové polena na třísky a otec vynášel dědovo oblečení k zahrádce. Byla ho menší hromádka. Děda toho moc neměl.
Do skruže nacpal noviny. Já dal navrch třísky a otec podpálil noviny.
Během chvilky se rozhořelo dřevo. Otec začal přikládat do ohně dědovo ošacení. První spolykal oheň košile, ty hořely rychle. Když do ohně vhodil kalhoty, plameny se dusily. Poslal mě pro další dřevo. Naházel jsem do ohně celá polínka a oheň plápolal vysoko na okraj skruže.
Sníh začal okolo skruže tát. K nebi se valil dým.
Nenapadlo by mne, takto se rozloučit s věcmi člověka, kterého jsem měl rád.
Otci to bylo jedno.
Házel na oheň další a další kusy oblečení. Oheň spálil všechno. Otec dlouhým klackem šťoural do ohně. Vzduchem poletovaly jiskry.
Pomyslel jsem si, že to se na nás zlobí děda…
Všechno oblečení bylo spáleno, zničeno. Otec se na mě podíval a řekl, že to smrdělo tabákem, tak co s tím.
Skříně byly prázdné. Musel jsem uznat, že měl pravdu. Ve výměnku bylo všechno nasyceno pachem z těch milionů cigaret, které tam děda za svůj život vykouřil. Skříně, stůl, židle i postel, všechno bylo dokonale zakonzervované tabákovým kouřem. Nikdy mi to tak nepřišlo, ale dnes jsem si to plně uvědomil, jaký smrad je v místnosti, ve které se kouří.
Ukázal na hromádku dědových bot.
„Spal je v kuchyni, jak budeš topit.“
„Co uděláme s duchnami, jsou z husího peří?“
 Svlékl povlečení z duchny a polštáře pod hlavu a zanesl je na doutnající oheň. Spálil i toto.
„A duchny?“
„ Řeknu mámě, jestli půjde peří vyčistit, tak bych z něj mohl mít nové duchny. Rozbité okno se nechá zasklít.“
 Podíval jsem se na nádobí. Rozhodl jsem se, že si nějaké vezmu k sobě do kuchyně i s talířky. Budu mít na dědu památku.
Výměnek byl vyklizený.
Dostal jsem za úkol rozmlátit skříně a spálit je. Stejně tak stůl a židle. Nakonec postel.“ A co kamna?“
„Ty necháme tak jak jsou.“
„ K čemu tu budou?“
„ Mám v úmyslu to tady jednou předělat na koupelnu. Koupí se čerpadlo a natáhne se ze studny voda. Na stěnu se dá elektrický bojler a bude tu teplá voda. V kamnech se může topit, aby bylo v koupelně teplo. Jen se musí vyřešit jak vyvést odpadní trubky na vodu. Taky by tu mohl být splachovací záchod, ale to by se musel někde dál od studny udělat septik, aby odpad neznečistil vodu ve studni. Ale to má čas. Chceš tu bydlet, tak se musíš smířit s tím, co tu je a jak je.“
Tak co tu je?
Nahoře mám tři slušné místnosti. Kuchyně je malá, ale pro mě stačí. Že si tam budu muset tahat vodu ze studny, to mi nevadí. Ložnici a obývák si postupně zařídím. Místo koupelny plechová vana, do které si budu muset na kuchyňských kamnech ohřívat vodu. Dole nevyužitá chodba se dvěma malými okny a dědův výměnek. Stodola plná dřeva a uhlí. Mám čím topit, později si objednám z Uhelných skladů fůru hnědého uhlí, ořechu, dobře hoří a dává moc tepla.
Dvůr. Dřevěná kadibudka mi radost nedělala, ale co nadělám. Horší to bude v okamžiku, až se bude muset vyčistit.
Studna s dobrou vodou.
U zídky stály dřevěné kotce na králíky. Naštěstí je děda všechny pozabíjel, než zemřel. Nemusel jsem se o micáky starat. Za dvorkem malá zahrádka. Tam si budu pěstovat zeleninu.
Šel jsem se podívat, jestli už ve skruži vyhasl oheň. Popel trochu žhnul. Kolem bylo mokro, jak tál sníh žárem. Naházel jsem do popela rukou sněhu. To se už nerozhoří.
Umyli jsme se pod pumpou a šli jsme na zastávku, počkat na autobus do Brodu.
Doma jsme byli ještě za světla.
Máma se ptala, co jsme tam dělali.
Otec jí řekl, jak všechno likvidoval. Oheň všechno spálil. Zůstalo tam jen pár otřískaných hrnců. Podal jí tašku s dědovými věcmi. Brýle, kapesní hodinky, nějaké deníčky. A ještě cosi.
Raději jsem se nedíval. Máma se rozbrečela. Možná pomyslela na to, jak já jednou budu likvidovat její věci.
 
V neděli jsem šel do kostela. Neznámá dívka stala před vchodem.
„Někoho čekáte?“
Bylo na ní vidět, že měla radost, že jsem přišel.
„Možná, že ano…“
Do kostela jsme vešli spolu a zamířili jsme k soše Panny Marie. Tiše jsme odříkávali své motlitby.
Pak jsme vyšli před kostel.
Nevím, co mě to napadlo, ale představil jsem se.
„Ahoj, jmenuji se Tonda. Všiml jsem si vás, že sem chodíte…“
„Nemusíš mi vykat.“
Podala mi ruku.
„Já se jmenuji Lenka.“
Tak jsme se představili a tykali jsme si.
„Jsi tak věřící, že chodíš každou neděli do kostela?“
Váhal jsem s odpovědí. Ale řekl jsem si, že nebudu lhát. Nalhal jsem se v životě už dost.
„Ne. Nejsem věřící. A jestli, tak jen trochu.“
„Tak proč chodíš do kostela?“
„Hledám možná Boha, ale nenacházím ho, nebo on mne. Proto se modlím u té sochy. To mi stačí.“
„A smím vědět, za co se modlíš?“
„Ale to se neříká! Když to chceš vědět, tak za to, aby byli rodiče zdraví a já měl sílu k životu…“
„Proč sem chodíš ty?“
„Modlím se za to, aby otec přestal pít a trápit nás doma s mámou.“
Zmlkl jsem.
Tak to jsi holka, natrefila na toho pravého.
„Řekla jsem něco špatného? Lidi sem chodí a modlí se za ledacos, tak já za tohle to. Doma máme peklo na zemi, to si neumíš představit.“
Mlčel jsem.
 Lenko, naopak. Naprosto dovedu. Také jsem pekelník…
Řekl jsem jí, že bude lepší změnit téma. Souhlasila.
„Brod není zase tak velké město, jak to, že jsem tě nikdy nepotkala někde na ulici, nebo jinde?“
„Já tady bydlím s rodiči, ale dlouho jsem byl mimo město. A když jsem byl doma o víkendu, tak jsem jezdil s partou na čundr. Tak jsem tu byl i nebyl.“
„Aha, tak to jo. A kde jsi byl?“
„Na internátě, ve škole. Ale to není nic zajímavého.“
Snažil jsem se odvést řeč na něco jiného.
„Když jsme se představili, zeptám se, jestli se ještě uvidíme?“
„Ty nikoho nemáš?“
„Mám kamarády i kamarádky z čundru, ale nemám nikoho, s kým bych si chtěl povídat, zajít do kina a tak…“
„Tak jsme na tom stejně. Já mám jen kamarádky z práce.
„Asi se teď zeptám hloupě, chodíš s nějakým klukem?“
Smála se. Smutek byl z její tváře pryč.
„Nemám kluka. Kdybych měla, tak bych na tebe nečekala a nebavila se s tebou!“
„Ani já nechodím s nějakou holkou, jsem sám.“
„Když ti řeknu, že tě ráda zase uvidím, tak co, odmítneš to?“
„Neodmítnu. Můžeme být kamarádi a vídat se, tak to myslíš?“
Pohodila svojí blonďatou hlavou.
„Proč ne? Budu ráda, když si budu mít s kým popovídat.“
 Z kostela začali vycházet lidé. Podívala se na hodiny na věži.
„Budu muset jet domů. Chceš mě doprovodit k trolejbusu?“
„Ale ano, rád. Stejně půjdu taky domů. Já bydlím nedaleko, v Záhumenní ulici. A kde ty?“
„Já bydlím s rodiči na Družbě. Víš kde to je? Vedle našeho paneláku je hotel Družba, tak tomu domu lidi začali říkat taky Družba. Je to odsud dost daleko, tak jezdím trolejbusem.“
Doprovodil jsem Lenku na zastávku. Čekali jsme na trolejbus.
„Lenko, můžu tě dnes večer pozvat do kina?“
„Do kterého?“
„Třeba do kina Svět.“
„ A jaký film budou promítat?“
„Tak to nevím. Já v kině nebyl hodně dlouho, ani nepamatuji, jak to tam vypadá!“
Zapřemýšlela a otálela s odpovědí.
„Dobře. Začátek promítání je v 19.30 já tam budu u vchodu po sedmé hodině. Neděláš si ze mě ale legraci?“
„Nedělám, proč bych měl?“
„No já chodila jeden čas s jedním klukem a ten si z toho legraci dělal. Nerada bych se zase spálila.“
Tak ty ses kvůli tomu spálila. Já se zase chtěl otrávit.
„Já si z toho legraci dělat nebudu. Pro mě je to vážná věc…“
Možná, že bysme se na toto téma bavili dál, ale přijel trolejbus. Nastoupila a odjížděla ke Družbě.
Sedla si k oknu a zamávala mi.
Píchlo mě na hrudi.
Podobně mi mávala i Erika. Ale co, to je pryč. Kdo ví, komu mává třeba dnes.
Zamával jsem jí také a odešel jsem domů.
Cestou jsem si uvědomil, že jsem rád, že jsem se s ní setkal, že vím její jméno, že ji zase rád uvidím, ale to bylo všechno.
Znovu se mi vynořila vzpomínka na Eriku. Jak jsem doslova hořel nedočkavostí, až ji uvidím, až na mne promluví, pohladí a políbí mě.
 Bylo mi to divné, teď jsem Lence zamával a to bylo všechno. Pokud večer přijde ke kinu, tak ji uvidím. A budu jen rád, že s ní budu mluvit. Možná, že se uvidíme někdy jindy, možná, že mi taky řekne Ahoj a bude konec. Nic jsem si od toho seznámení nesliboval.
Přesto mělo mít nečekané pokračování.
Po večeři jsem si umyl vlasy a oholil jsem se. I knírek pod nosem. Oblékl jsem se a chystal jsem se k odchodu z domu.
„Toníku, ty se někam chystáš jít navečer?“
„Mamí, neměj péči. Jdu jen do kina. Dlouho jsem nikde nebyl. Buď v klidu, do hospody nepůjdu. Vytáhni klíče ze dveří, vrátím se po desáté hodině. Ahoj.“
Po sedmé hodině jsem stál před kinem Svět.
Podupával jsem nohama. Bylo chladno. Zima nepolevovala a únor ještě nezačal. Do jara bylo daleko. Až bude jaro… To bude všechno jiné, veselé. Začnu jezdit na čundr.
 Myšlenky mi přerušilo mé oslovení.
„Ahoj Tony, čekáš dlouho?“
Ztuhl jsem. Otočil jsem se. Tony… Takhle mě říkala Erika.
Byla to Lenka.
„Polekala jsem tě? Nevypadáš dobře…“
„Trošku ano. Lenko, chtěl bych tě poprosit, jestli mi můžeš říkat Tondo.
Ne Tony. Nezvykl bych si na to.“
„Jé, proč ne Tony? To je hezké jméno. Ale když nechceš, tak nemusím. Tak co Tondo, co hrají?“
„Já to nevím, musíme se podívat na program.“
V kině Svět promítali nějakou sovětskou detektivku.
„Chce se ti na to dívat? Nezajdeme si raději někam na kafčo?“
„Lenko, já do hospody nechodím. Raději půjdu do kina na ruskou blbinu.“
„Fakt? Ty nepiješ? A co když nepůjdeme do hospody, ale ani do kina. Tohle já nemusím… můžeme se procházet po městě, chceš? A budeme si povídat.“
„Jsem abstinent… Nepiju žádný alkohol.“
„Ty kecáš. Každý kluk pije, některý málo, jiný víc…“






Zařazeno v kategorii Četba na pokračování, Smlouva s Ďáblem





Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička