Smlouva s Ďáblem 77. díl


11. září 2010, autor tonyend,



Řekla, že se rozhodla už tu noc, co spala u mě.
Nebo jestli jsem já změnil názor?
 Ne. Nezměnil jsem ho. Má nabídka platila. Otázkou však bude, co jí na to řeknou její rodiče.
Otevřela vchod do domu.
Přivolala výtah a vyjeli jsme do osmičky. Zazvonila u dveří.
Objevila se její máma s nateklou tváří.
Polekaně si na ni položila ruku. Prý ji rozbolely zuby.
 Lenka jí řekla, ať nechá té trapné komedie. Představila mě, jako svého kluka, s kterým chodí.
Maminka mě pozvala dál. Vyzul jsem se a posadil jsem se v obýváku na sedačku. Lenka se zeptala, kde je otec.
„Kde by byl, šel do restaurace.“
 Sedla si s mámou vedle mě.
Mámě řekla, že se na nějaký čas odstěhuje z domu.
„Kam? Ke mně do Vidlákova.“
 Máma se toho nápadu zhrozila. Lenka si však stála za svým rozhodnutím.
Řekla jí, že si nenechá zničit otcovým pitím život, že už to doma nevydrží. Ale když prý odejde, tak ji otec vyhodí z domu.
Lenka se mě znovu zeptala, jestli jsem si to nerozmyslel.
Nerozmyslel.
Najednou jsem se cítil jako její ochránce.
Mamince jsem řekl, kde bydlím, když bude mít zájem, může za Lenkou přijet. Lenka si šla sbalit do dvou velkých tašek oblečení a své osobní věci.
Máma se rozplakala.
Lenka jí řekla, že se měla s otcem dávno nechat rozvést, že ho měla vyhodit, nebo se mohly spolu od něj odstěhovat.
 Odpověděla jí, že to není tak jednoduché, jak to vidí.
Odsekla jí, že se Hanka vdala taky mladá, hlavně, aby byla pryč z domu, a dnes je šťastně vdaná a má klid.
Hanka byla její sestra.
Zeptala se Lenky, jestli se chce také vdávat.
Lenka se podívala na mě a začala se smát.
„To, že jdu pryč z domu, ještě neznamená, že se budu vdávat!
Tonda je můj nejlepší přítel a chce mi pomoct. No ale kdo ví, co bude později.
Kde budu, víš. Domů se vrátím pro nejnutnější věci. Otci klidně řekni, že jsem z domu odešla. A nerada se sem vrátím.“
Nepoznával jsem ji. Byla energická a sebevědomá na to, že měla devatenáct let. Požádala mě, abych jí vzal tašky, že můžeme jít. Byl jsem trochu nesvůj, když jsem mamince podal ruku na rozloučenou.
Řekla ve dveřích, jen děcka neblbněte…
Ale my jsme asi blbli a odjeli jsme spolu do Vidlákova.
Lence jsem poskytl střechu nad hlavou.
Ložnici měla pro sebe, já obývák. Spali jsme odděleně. Bylo to velmi zvláštní. Bydleli jsme spolu, vedli společnou domácnost, ale jako dva přátelé.
V červenci jsme si koupili také televizor. To byla jediná věc, která jí z domova chyběla.
Oba jsme dojížděli do Brodu za prací.
Když měla Lenka odpolední směnu, čekával jsem na ni u zastávky. Zvykli jsme si jeden na druhého. Ptal jsem se Lenky, jestli se jí nestýská.
Ne. Je tady šťastna jako nikdy.
Ale doma byla. Za mámou. Otec s ní přestal mluvit. Prý ji vydědí. Nic po něm nechce.
V srpnu jsme si vzali dovolenou.
Objednal jsem týdenní pobyt v rybářské chatě u luhačovické přehrady.
Užívali jsme si pěkného počasí, koupali a opalovali jsme se.
Ve čtyři hodiny ráno jsem už seděl u vody a do devíti chytal ryby.
Lenka, jak se vyspala a přišla za mnou se snídaní. Na oběd jsme si zašli do restaurace, po obědě jsme jeli do města.
Chodili jsme městem, zašli si k léčivým pramenům.
Odpoledne jsme lenošili u chaty na sluníčku. Večer jsme chodili k vodě, okoupali jsme se a pak jsem chytal do půlnoci ryby.
Jednou večer jsem seděl u udic a chytal kapry. Lenka seděla vedle mne. Nechtělo se jí samotné jít spát.
Chytla mě kolem ramen a řekla, že jsem hodný kluk.
 Políbila mě. Že je ráda, že jsem ji nezklamal. Že nepiju. Objala mě docela vášnivě. Spadl jsem z rybářské stoličky do trávy na záda.
Lehla si vedle a líbala mne. Nebránil jsem se.
Vzpomněl jsem si na romantické odpoledne s láhví vína Romance u Nadi v Hradišti.
Jak mě líbala.
Tehdy jsem se tomu líbání a mazlení chtěl trošku bránit, chtěl jsem být Erice věrný.
O to líbání šlo hlavně Nadi, ne mně.
Tenkrát jsem si kladl otázku, jak silná či tenká je nit, ta čára, ohraničující a rozdělující přátelství a lásku. Kde začíná a končí polibek na projev přátelství.
Lenka mne líbala a nebránil jsem se tomu. Vědomě jsme oba překročili dosavadní hraniční čáru mezi naším přátelstvím a láskou.
Měl jsem nahozené oba pruty s nástrahou na kapra. Naštěstí jsem zapíchl vidlice dost hluboko a udice byly dobře položené.
Jak mě Lenka z ničeho nic začala líbat, uslyšel jsem, jak zahrčela povolená brzda navijáku, a zabral mi kapr.
Řekl jsem jí, že musím k udicím. Že tam máme určitě pěkného macka, když tak táhne přes brzdu.
Naoko se rozlobila, prý jestli jsou ryby přednější než ona!
Posadila se do trávya dívala se, jak zdolávám na udici rybu.
Točil jsem kličkou navijáku a tah ryby sílil. Za deset minut jsem měl v podběráku krásného kapra, šupináče. Položil jsem podběrák do trávy a vytáhl z batohu metr. Parádní kousek! Kapr měřil 68 centimetrů.
 Z těch, které jsem tam doposud chytil, byl největší. Opatrně jsem ho vyhákl a šel dát zpět vodě. Lenka zavolala, abych si něco přál, že i ona si něco přeje.
„Mně se to vyplní, já jej chytil, ale ty si ho musíš přijít pohladit!“  
Přišla ke mně a pohladila kapra na hlavě.
Položil jsem ho do vody. Pleskl ocasem a zmizel do hloubky.
Složil jsem pruty, sbalil celou výbavu a rybolov zakončil poděkováním vodě.
Pro dnešek rybaření stačilo.
Odešli jsme do chaty.
Před spaním jsme se osprchovali. Měli jsme k dispozici jeden pokoj s dvoulůžkem. Doposud jsme spali vedle sebe.
Ale v tuto noc jsme spali poprvé spolu. Poprvé jsme se doopravdy milovali.
Zase jsem cítil, jak nádherně voní žena.
Lenka mi řekla, že mě miluje, že jsem se jí líbil od prvého okamžiku, co mě viděla v kostele, ale neměla odvahu k oslovení. Když ji měla, tak že jsem ji vyděsil svým přiznáním v tom bazénu…
Řekl jsem, že ji mám také rád.
Zarazila se.
„Proč mi neřekneš, že mě také miluješ?“
„Leničko, já tě mám moc rád!“
Nedokázal jsem tak jednoduché slovo, jako je -,miluji´ vyslovit.
Vždy jsem jí řekl, jak ji mám moc rád. A nelhal jsem. Měl jsem Lenku skutečně strašně moc rád.
A byl jsem šťastný, že jsem ji poznal, že jsme zůstali spolu.
 Lenka mi věřila a já jí.
O mé minulosti jsme se už nebavili. Věřili jsme v přítomnost a budoucnost. Z dovolené jsme se vraceli do Vidlákova jako novomanželé ze svatební noci.
Koupil jsem druhou válendu do ložnice.
Od té noci jsme spolu nebydleli, ale žili jako muž se ženou.
Nespali jsme vedle sebe, ale spolu.
Změnilo nám to život. Lenka se vzdala myšlenky na to, že by se vrátila domů, k rodičům. Domov našla u mě.
Začali jsme docela vážně uvažovat o společné budoucnosti. Starost mi dělalo jen nedokonalé bydlení v domku.
Jednou jsem se o tom zmínil doma. Otec prohlásil, že to nebude problém, udělat rekonstrukci, vybudovat splachovací záchod a koupelnu z dědova výměnku.
 Máma se opatrně zeptala, jestli by nebylo vhodnější, když žiji s Lenkou pod jednou střechou, abychom měli svatbu.
Začali jsme o svatbě uvažovat.
Nakonec jsme přestali uvažovat a začali jednat. Museli jsme.
Někdy na konci měsíce října mi Lenka totiž řekla, že je asi v jiném stavu.
To byla vážná věc. Když se vrátila od lékařky, měla jistotu, že je těhotná.
Svatba být nemusela, ale rozhodli jsme se vzít. Já to doma oznámil a naši to přijali jako fakt, který očekávali. Příjdu i s Lenkou a pozveme vás na svatbu.
Když se žije na Psí knížku…dá se čekat, že budou i štěňata!
Horší to bylo doma u Lenky.
 
V neděli 31. října jsem odjel s Lenkou do Brodu.
Naftová kamna jsme nechali hořet. Přestala být cítit naftou. Přesto jsem před spaním pokaždé vyvětral v místnostech.
Až se vrátíme, bude v ložnici i obýváku příjemné teplo.
S velkou kyticí rudých růží jsem šel požádat její rodiče o ruku Lenky.
Trnuli jsme obavami, jak nás přivítají. Lence šlo hlavně o mámu.
Řekla, že to bude otci stejně jedno. Považovala to za pouhou formalitu, ale já v tom viděl zásadní obrat v životě. Ve svém i Lenky.
Cestou na Družbu jsme se zastavili u našich. Oznámil jsem, že se s Lenkou vezmeme, svatbu plánujeme na začátek prosince. Svatbu chceme skromnou, s rodiči, s rodinou sestry Hanky a dvěmi svědky.  
V tichosti, bez okázalostí. Naši souhlasili.
Odešli jsme na trolejbus a jeli k Lenčiným rodičům. Byla ve mně malá dušička.
Lenka zazvonila dole u dveří. Z reproduktoru u zvonků se ozval hlas její mámy.
„Kdo je tam?“
Lenka naznačila, že ona nebude mluvit, abych se ohlásil já.
„Dobrý den paní Valášková, tady je Tonda. Potřebuji s vámi mluvit, pustíte mě dovnitř?“
„Kde je Lenička?“
V jejím hlase jsem vycítil náhlý strach.
„Otevřete prosím, všechno vám vysvětlím…“
Lenka stála vedle mne a smála se. Podíval jsem se na ni. On nás ten smích přejde!
Zámek zabzučel a dveře se otevřely. Přivolali jsme si výtah a vyjeli do osmé etáže.
Paní Valášková stála vyděšená ve dveřích. Schoval jsem kytici za záda.
Když spatřila Lenku, tak si oddechla.
„Děcka, já myslela, že se něco stalo, Tondo, vy jste mě vylekal!“
Lenka se hrnula do dveří. Mámu tlačila před sebou až do obývacího pokoje. Já šel za nimi. Vyzul jsem se v chodbě a pověsil jsem si bundu na věšák.
Do pokoje jsem stoupil s kyticí v ruce.
Lenčin otec byl doma a díval se na televizi. Nevzal nás na vědomí.
„Dobrý den, vážení rodiče. Přišel jsem vás požádat o ruku vaší dcery Lenky. Chceme se vzít.“
Podal jsem kytici mamince a ta byla velmi překvapena. Otec vyskočil z křesla od televize. Měli jsme asi štěstí.
 Byl naprosto střízlivý.
„Tak vy se chcete vzít? A kde budete bydlet? A co máš za práci?“
Lenka mi pošeptala, abych mluvil já.
„Dobrý den, pane Valášek. Lenka vám o mně jistě řekla. Bydlí u mě na vesnici v domku. Bydlení máme zajištěné. Pracuji v kamenosochařství.“
Otevřel v sekretáři bar a vyndal láhev whisky.
„Tož na takovou novinu se musíme všichni napít!“
„Děkuji, ale já alkohol nepiju.“
Podíval se na mě nechápavě.
Jak, já alkohol nepiju..?
„Táto, dej tu láhev zpátky, prosím! Já nebudu pít a Tondu jsi snad jasně slyšel. Ani on nebude pít.“
Paní Valášková se jen pokřižovala. Měla strach, že se manžel pořádně napije.
„Co jsi to za chlapa, který nepije? Musíš si se mnou dát na tykání, když chceš moji dceru!“
„Děkuji vám, ale nebudu pít. Chcete-li, abychom si spolu tykali, může to být i bez alkoholu, nepřišel jsem na skleničku, ale požádat o ruku vaší dcery.“
Znechuceně vrátil láhev whisky do baru. Bylo na něm vidět, jak rád by se ihned napil. Ale ovládl se.
Posadil se ke stolu a nevěděl, co mi má odpovědět.
Situaci zachraňovala maminka.
Přijala kyticí růží a řekla to, na co jsem s Lenkou čekal.
„Tondo, pokud to myslíš s naší Leničkou doopravdy vážně, tak ať vám ta vaše láska vydrží až do smrti.“
Podala mi ruku a popřála nám hodně štěstí. Otec vstal od stolu a udělal totéž.
„Tondo, já jsem Josef, máš-li být v rodině, tak mi můžeš říkat Pepo.“
Stiskli jsme si chlapsky ruce.
„Hergot ty máš sílu!“
„Mám? Tak to bude z té práce v kamenosochařství!“
Maminka dala kytici růží do vázy z broušeného skla a položila ji na stůl.
„Děti moje, tak si přece sedněte ke stolu. Leničko, uvař nám kávu. Táto, dáš si také?“
Pepa zavrčel, že nechce. Lákala ho láhev v baru.
„Lenko, já kafé nepiju, poprosil bych tě, když, tak mi uvař hrnek čaje. Na zahřátí.“
„Tondo, jestli je ti zima, tak tě sklenka dobrého pití zahřeje!“
Pepa vstal a znovu vyndal láhev z baru. Nemohl prostě odolat.
Když se nemohl napít na naše tykání, tak se chytil toho, že je mi zima.
Odmítl jsem, aby mi nalil.
Pepa si nalil do broušené skleničky na tři prsty whisky.
„Tak na vaše štěstí a zdraví a na to tykání!“
Protože nám přál na štěstí, tak si od samé radosti nalil druhou skleničky.
A třetí na to zdraví a čtvrtou na tykání. Po chvíli byl v opilecké náladě.
Maminka ten pohled na něj nevydržela.
„Prosím tě, zavři tu láhev a dej ji zpět do baru. A už dnes nic nepij!“
Zle se na ni podíval, ale kvůli nám se ovládl a nic neřekl.
Láhev schoval. Posadil se rozmrzele do křesla a znovu se díval na televizi.
Za chvilku pochrapkával a zdálo se, že usnul.
Lenka přinesla ke stolu podnos se šálky s kávou a pro mě hrnek čaje. Maminka mi nabídla cukřenku.
„Děkuju, ale já moc nesladím.“
Ozval se Pepa. Neusnul.
„Co máš ze života, když nepiješ, ani nesladíš…“
„Mám Lenku, ta mi vynahrazuje všechno!“
Byla ode mne pěkná blbost, kterou jsem mu řekl.
Ale myslel jsem to vážně. Lenka mi byla najednou vším.
Povídali jsme si o naší plánované svatbě. Bude bez zásnub.
Lenka si nechá ušít svatební šaty. Já oblek mám.
Půjdeme na radnici objednat termín na začátek prosince. Obřad chceme jen civilní, ale do kostela se půjdeme s Lenkou před obřadem pomodlit. K soše Panny Marie, máme k tomu důvod.
Na svatbu pozveme jen rodiče, svědky a Hančinu rodinu. Svatební hostinu objednáme v salónku, třeba tady vedle v hotelu Družba.
Dopil jsem čaj, Lenka kávu a řekl jsem, děkuji vám za ruku vaší dcery.
Vstali jsme a šli se obléknout, že musíme stihnout autobus na Vidlákov.
Pepa se zeptal, kde tam bydlím.
Že Vidlákov zná.  Vlastně znal každou vesnici široko daleko od Brodu. Každé místní JZD.
„Domek stojí vedle Horní hospody. Budeme s Lenkou rádi, když nás s maminkou navštíví. Doma jsme teď každý den, ale nejlepší bude třeba v sobotu. Zveme je na oběd.“
Paní Valášková to pozvání hned přijala. Příští sobotu přijedou.
Rozloučili jsme se a žádání o ruku bylo za námi.
Ve výtahu mi Lenka řekla, že si myslela, že otec vybuchne a začne křičet. Překvapil ji, že zůstal poměrně klidný. Až na to pití….
Že je v jiném stavu raději zatajila. Že to má svůj čas. Nechal jsem to na ní.
Cestu jsme měli volnou.
Šli jsme pěšky městem na autobusové nádraží. Lenka se do mne zavěsila, jako by měla strach, že jí uteču. Řekla, ať se zastavím. Dala mi polibek.
„Tondo, děkuji, že nepiješ, moc tě miluji a vážím si toho!“
Objal jsem Lenku a tiskl ji na svou hruď.
Líbal jsem ji na rty, na její blonďaté vlasy.
„Lenko, mám tě strašně rád. Nemusíš o pití mluvit. Já nebudu pít. Věř mi.“
„Věřím. Nezklam mě prosím…“
Autobus na Vidlákov jsme tak tak stihli.
Když jsme byli doma, zatopil jsem v kuchyňských kamnech.
Lenka začala chystat večeři.
Nosil jsem od pumpy kýble s vodou. Ve velkém hrnci jsme si museli ohřát vodu na koupel. Plechovou vanu jsme si dali do dědova výměnku. Tam byla naše kouplna.
Lenka řekla, že je to romantika, jak za první republiky.
Musím s otcem vymyslet, jak z výměnku udělat funkční koupelnu. Začalo to spěchat.
Po večeři jsme se vykoupali. Lenka to snášela statečně. Dali jsme se na vojnu, tak musíme bojovat.
Když jsme šli spát, položil jsem jí na bříško ruku. Pak hlavu.
„Co děláš?“
„No co, zkouším a poslouchám, jestli se tam malý Wolf nebo Wolfová nehýbe…“
Rozesmálo ji to.
„To se ještě načekáme, než začne kopat, ale je tam v bezpečí, neboj se.“
„Lenko, mám tě strašně rád, děkuji ti, že jsi se mnou a že se staneš mojí ženou, těším se na mimino.
Budu lepším otcem, než je můj. Postarám se o nás.“
„Proč mi nikdy neřekneš, že mě miluješ, já ti to tak ráda říkám a ty řekneš sice něžně, ale jen- mám tě strašně rád?“
Zhasl jsem lampičku nad hlavou, aby mi neviděla do tváře.
Něco by mohla vytušit.
„Leničko, já říkám mám tě strašně rád, ber to jako bych ti říkal, strašně tě miluji.“
Bylo to pro mě hrozné, ale pro Lenku by to byla velmi bolestná rána, kdybych jí měl říct, proč nikdy nepoužívám to krásné slůvko -,Miluji´.
To by se ozvala z mé Třinácté komnaty Erika.
Skutečně zamilovaný jsem byl jen jednou.
Tu největší lásku jsem zažil jen s Erikou. Jí jsem slíbil, že ji budu jedinou milovat do své smrti a slib jsem nedokázal zrušit.
Dokázal jsem jen mít rád. Strašně mít rád. A Lenku jsem měl strašně rád.
Bylo to ode mě hloupé, ale nedokázal jsem se toho zbavit.
Lenku to mrzelo, ale smířila se s tím, že jsem zvláštní v některých okamžicích. Uklidnil jsem ji tím, když jsem řekl, že naše dítě budu milovat nade vše.
Přitulila se ke mně a usnuli jsme.
 
Probudili jsme se do prvního dne měsíce listopadu. Lenka vstala a chtěla mi nachystat snídani a svačinu do práce.
„Leni, klidně spi dál. Kvůli mně nemusíš vstávat. Víš, že jsem v kuchyni šikovný…“
„Když já už stejně neusnu. Nějak se ty události na mě valí. Musím na všechno myslet.“
„Spi. Máš odpolední, tak jen spi. Já si vyřídím dva dny volna a pojedeme spolu zítra dopoledne dojednat na radnici ten termín obřadu a na hotel salónek.
 U krejčové si objednáš a necháš ušít hezké bílé šaty s vlečkou a závojem. Já oblek mám. Přemýšlej, koho si pozveš za svědka. Já už vím.“
„Jo? Kdo je to, znám ho? Neznáš. Je to Čert!“
„Prosím tě nech toho, napřed ďábel, který ti našeptával… a teď blbneš s čertem, nech toho, mluv vážně. Koho chceš za svědka?“
„Čerta. To je přezdívka mého kamaráda! Vděčím mu za mnohé, ukazoval mi kdysi cestu do života. Ne k pití. To opravdu ne! A zajistil mi tu práci. Tak jsem si vzpomněl na něj.“
„Pane bože, Čert bude ženichovým svědkem, doufám, že má také nějaké normální jméno. Ale jak chceš, vezmi za svědka třeba čerta. Jen, aby nám to nepřineslo nějakou smůlu…Dej mi pusu, zkusím teda ještě zaspat. Počkáš mě večer na zastávce, že?“
Dal jsem Lence velkou pusu a pohladil ji po vlasech.
„Spi… Večer na zastávce počkám, spolehni se jako vždy. Ahoj!“
Oblékl jsem se a šel do kuchyně.
 Uvařil jsem si jen hrnek čaje, na ranní start. Do práce jsem se přímo těšil. Chlapům to ale ještě neřeknu, že se chystám oženit. Bude to tajemství, jedno velké překvapení.
Přemýšlel jsem jen, u koho koupím dobrou domácí slivovici. Litr dva vezmu do práce. Poslední den v měsíci stejně nic neděláme.
 Píšeme výkazy práce, co kdo udělal.
Vedoucí má v ten den zavřené obě oči a ohluchne. Nic nevidí, nic neslyší. Jen nesmí být sakra průser!
Tak si chlapi rychle vypíší pracovní výkazy a otevře se nějaká láhvinka a hrají se taroky. Nepiju, jen koukám, jak hrají a ne a ne tu hru pochopit. Taroky hrají raději, než mariáš. Ten umím, ale nechtějí jej hrát.
To bude do práce. Ale litr dva bych měl zanést na slezinu k Plášilům, pro kamarády.
A tam udělat -,Svícu´, rozlučku se svobodou.
Ideální to bude na konci měsíce 25. listopadu. 
A svatba by mohla být 4. prosince. Pokud bude volný termín na radnici. Páni, to jsou starosti… Ale radostné.
V pět hodin jsem stál v přeplněném autobusu a jel do Brodu, do práce.
Pracovní doba byla do půl třetí. 
Dnes jsem musel udělat přesčas. Nevadilo mi to. Volno jsem dostal od vedoucího až ve čtvrtek a pátek. Taky dobře. Budu mít čtyři dny volna v kuse, se sobotou a nedělí.
Ve tři hodiny odpoledne přijel k hale nákladní automobil, vezl cenný náklad až z Ústí nad Labem.
Když bylo potřeba, jezdil jsem s vysokozdvižným vozíkem.
Jako dnes, když řidič s oprávněním na vozík nemohl zůstat s námi.
Řidič tatrovky zastavil před bránou a vypnul motor. Hledal vedoucího. Když jej našel, na něčem se s ním domlouval.
Gestikuloval, mával rukou a ukazoval na korbu auta. Nakonec si podali ruce.
Řidič přijel z Čech sám, bez závozníka. Divil jsem se tomu.
Otevřel bočnice a na korbě, na paletách byly naskládány zaprášené pomníky z kvalitní černé žuly.
Na první pohled bylo vidět, že už něco pamatují. Nebyly opracované tak, jak jsme žulu zpracovávali my.
Vedoucí poskakoval kolem mne a volal, ať s tím pojedu opatrně, aby se některý kámen nesmekl a při pádu z palety na zem nepraskl. Byla by to nepředstavitelná škoda!
Cyro čekal ve skladu, tam jsem měl palety s pomníky zavézt.
Když jsem přivezl první palety, tak si znalecky hvízdl.
„Fiúúú. Tož to je matroš!“
Zeptal jsem se, co znamenají ty nápisy na pomnících.
„Už nic…
V Čechách zrušili židovský hřbitov. Srovnali jej se zemí. Kameny měly být zavaleny také.
Jenže jsou na kšeft. Kameny se převezly k nám. Vrchnost si namastí kapsy. Z toho budou luxusní pomníky pro zazobance.
Přebrousí se a dokonale vyleští.
Budeš mít na dlouho dobrou práci. A neboj, taky ti z toho něco kápne!“
Odvozil jsem všechny palety s pomníky do skladu. Vedoucí je spokojeně spočítal a dobře zamkl sklad.
Mrkl na mě. Budou prémie!
Měl jsem z toho blbý pocit. Jak bych zuřil, kdyby někdo odvezl třeba z dědova hrobu pomník? Nechal si ho někde přebrousit a udělat z něj pro někoho nový?
Byl jsem ale dávno poučen, že co se děje tady, o tom se nikde venku nemluví.
To by byl ten podraz na vedoucího a to si nikdo nedovolil.
Ani já.
Byl jsem rád, že mám práci, která mě baví, a začínám jí rozumět.
Jen jsem nemohl porozumět tomu, že budu brousit a leštit čísi zaplacené, i když kdysi, pomníky. Ale byl jsem za to placen. A docela dobře.
Z práce jsem šel k našim.
Do večera jsem měl času dost. Mohl jsem počkat na Lenku na autobusovém nádraží, ale nechtělo se mi čekat do 22 hodiny. A pak ještě čekat necelou půlhodiny do odjezdu autobusu.
Doma bude Lenka před 23 hodinou, raději zatopím a nachystám večeři. Půjdu jí naproti k zastávce až doma, ve Vidlákově.
Zazvonil jsem na zvonek. Jen tak.
Klíče jsem stále měl, tak jsem si sám otevřel hlavní vchodové dveře i byt.
„Ahoj, tak jsem na skok zase doma! Mami, kde jsi?“
„Ale, Anteček se nám vrátil!“
Máma vyšla z koupelny s ručníkem na hlavě.
„Zítra jdu k doktorce, tak chci vypadat…“
„Nepotřebuješ něco nakoupit, nebo tak…?“
„Toníku, jsi hodný, všechno doma je. Hlavně, že se zastavíš. Chybíš mi doma. Tatínek je v práci…“
„Alespoň víš, kde je! Já vím, rozumím ti…“
Nemohl jsem tajemství, které mám s Lenkou, v sobě udržet.
„Mami, já ti něco musím povědět. Lenka čeká mimino!“
„Tož to je ten důvod, proč se tak ženeš do ženění? Nemáte rozum, tak mladí…“
„Máme se rádi a chceme spolu být a žít. To je důvod. To dítě je důsledek, že se máme rádi. A těšíme se na ně. Koncem týdne jdeme sjednat na radnici termín. Chtěli bychom se vzít 4. prosince, tady v Brodě v obřadní síni. Zavčasu vám dám vědět. Otci o tom, že je Lenka těhotná, neříkej. Chci mu to říct sám. A něco dodám. Jo?“
„Dobře. Jak chceš. Ale víš co, já se později nedostanu ven. Napadne sníh, bude kluzko pod nohama. Řeknu tady Janičce, aby mi pomohla -něco – odnést z jednoho obchodu domů.
Dám vám to jako předvánoční dárek. Odneseš si to ale domů, nechci to tady mít. Jak to budu mít, řeknu ti.“
Janička byla holka od sousedky, byla starší než já. Mámě někdy prý pomohla s nákupem.
Byl jsem docela zvědavý, co nám chce koupit, čím nás překvapí. Přesto jsem se nevyptával.
Rozloučil jsem se s mámou a poprosil ji, aby před otcem mlčela.
Šel jsem na autobus a jel domů. Domů! To mi znělo jak rajská hudba.
Doma jsme byli ve Vidlákově. S Lenkou.
Zatopil jsem a čekal jsem u televize na příjezd posledního autobusu, kterým přijede Lenka z odpolední směny. Říkali jsme tomu poslednímu spoji – divadelní-.
 Už i já podlehl svítící, zářící obrazovce. Čumění na televizi. Gaučinku.
Návsí se ozval hluk motoru autobusu.
Oblékl jsem se a šel jsem Leničce naproti. Byla celá šťastná, když mě uviděla. Nějak se začala měnit. Zářila spokojeností, štěstím a klidem.
Večeři odmítla. Snědla jen dva jahodové jogurty. Cinkala lžičkou ve skleničkách. Kdyby byl doma ještě nějaký, s chutí by jej snědla.
Začala jíst moc zdravě. Aby bylo i naše dítě zdravé.
Přestávala pít i černou kávu a přidala se ke mně. Pila raději dobrý čaj.






Zařazeno v kategorii Smlouva s Ďáblem





Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička