Smlouva s Ďáblem 79. díl


13. září 2010, autor tonyend,



Bylo to krásné období, byli jsme spolu šťastní, kdyby svatba nebyla, nic by se zase nestalo. I tak jsme spolu žili jako manželé. Ale termín svatby se nezadržitelně přiblížil.
Lenka byla jako vyměněná.
Veselá a starostlivá, jako nikdy. Uvědomil jsem si, že je ten pravý mateřský typ ženy.
Těšila se na miminko a já také. O tom, že je v jiném stavu jsme věděli jen my dva a moje máma.
Rozhodl jsem to říct i mému otci. Že bude dědečkem.
Já se budu chovat a vychovávat naše dítě úplně jinak, než vychovával on mne. Žádné nadávky, řemen na výprask, klečení na polínkách. Tak to mu řeknu s radostí.
Jsem zvědavý, jak bude reagovat.
Ale už se změnil. Je jiný. Takový měl být vždy. Možná to mohlo se mnou dopadnout skutečně jinak. Ale nikdy není pozdě.
Cestu jsme k sobě asi našli. Pozdě, ale přece.
 
V práci jsem koncem listopadu chlapům řekl, že se budu v prosinci ženit. Byli překvapení.
Rozmlouvali mi to.
„Víš, co tě čeká? Nevíš!
 A my to víme!
Jsme staří zkušení ženáči. Nikam tě nepustí, bude tě omezovat a rozkazovat…“
Smál jsem se.
„Pánové, mně to ale vůbec nebude vadit!“
„No to říkáš teď, počkej po svatbě…
Hlavně nezapomeň něco donést, abychom tě mohli zapít! A taky svatební koláčky a cukroví.“
„ Nebojte se. Sehnal jsem domácí slivovičku.“
 Na svatbu jsem pozval pana vedoucího Janouška i Čaňka a svého parťáka Cyrila. Všichni slíbili, že určitě přijdou, svatbu si nenechají ujít.
Lenka jezdila ke krejčové zkoušet své svatební šaty. Všichni jsme se na svatbu moc těšili a připravovali.
Lenka zajistila svatební oznámení a rozeslala je.
Za svědka si vybrala spolupracovnici z Výpočetní stanice.
Ve čtvrtek 25. listopadu jsem se s Lenkou rozloučil.
„Lenko, nemusíš mít žádný strach a obavy, že bych se na svíci něčeho napil.
 A opil? Kdepak! Nedám si ani kapku alkoholu. Chci žít s tebou, ne s flaškou…Vždyť to víš!“
 Odjel jsem do Brodu s litrem domácí slivovice pro kamarády z čundru.
Na pravidelnou slezinu v hospodě U Plášilů.
Lenka se divila, prý se přece ta svíca dělá v pátek.
„Dělá? Nevím. Žením se poprvé. Ale slezina bývá ve čtvrtek!“
Odpoledne v 17 hodin jsem jel trolejbusem k Plášilům. V hospodě bylo rozsvíceno, ale bylo v ní nezvyklé ticho.
Místo kluků v ní hrálo rádio a kamarádi nikde.
Jen na dveřích bylo napsáno Dnes zavřeno z důvodu malování!
V hospodě hopsal na žebříku malíř a pan vedoucí seděl na židli a sledoval, jak mu to jde. Zatloukl jsem na dveře. Vedoucí vstal a ukázal na dveře. Uviděl jsem v rožku u skla popsanou účtenku.
 SLEZINA SE KONÁ V HOSPODĚ U MÁCŮ
Tak se můžu vrátit zpátky do města a jet k Mácům.
Vystoupil jsem ale o zastávku dříve a zašel jsem pozdravit rodiče.
Vchodové dveře byly dokořán. Sousedka měla úklid. Umývala podlahu a schody.
„Dobrý den!“
Otočila se a zvedla hlavu od podlahy.
„Dobrý, jen aby byl… Co nového Tondo, dlouho jsem tě neviděla? Jdeš k vašim?“
„Ale celkem nic, že tu nebydlím, to přece víte. Ale budu se ženit.“
Pochlubil jsem se.
„Vážně? Už ani nevím, kolik je ti roků, no to to letí…Tak gratuluji. Budou koláčky?“
„To víte, že budou! Máma je napeče. Jen vydržte. Mějte se.“
Zazvonil jsem na dveře našeho bytu. Šáhl jsem na kliku. Neměli zamčemo. Otevřel jsem dveře do chodby.
„Tak jsem tu zase na skok, ahoj mami!“
Máma byla v kuchyni.
„Jen pojď dál, to už je po svíci? Jsi hodný, že nepiješ. Jen to prosím tě vydrž.“
„Na svícu teprve pojedu. Kde je tata, chtěl jsem mu to dneska povědět!“
„Kde by asi byl?
Měl dneska volno, ale přišli pro něj, aby vzal za někoho službu, tak bude do rána jezdit s nákladním vlakem. Je v práci.
Dneska se mu tam ale vůbec nechtělo. Byl takový divný…
 Jo, mám pro vás „Něco“, vezmeš si to!
 Dej to Lence, ona už bude vědět co s tím. A ukažte se ještě před svatbou, tatínek vám taky chce něco dát. Bude to překvapení.“
„Přijdeme, neboj mami. Nepotřebuješ něco?“
„Ne, všechno mám doma. Na, vezmi si tady tu tašku a dej ji Lence. A jeď brzy domů, ať nečeká.“
Podala mi velkou tašku.
Nebyla moc těžká na to, že byla čehosi plná. Nahoře byla zapnutá na zip.
Nebyl jsem zvědavý, co je v ní. Je to něco pro Lenku.
Rozloučil jsem se s mámou polibkem.
„Mám tě strašně rád, mami!“
Ani mámě jsem nedokázal povědět, že ji miluji.
Utřela si slzy v očích.
„Já tebe taky!“
Pěšky jsem šel do hospody k Mácům. Zamířil jsem si to do ní obklikou.
Přes park Kotva.
Chtěl jsem se v něm projít. Pohled na podzimní park byl smutný. S podzimem pokaždé cosi končí.
Přešel jsem přes železniční přejezd a šel po náspu po kolejích k našemu Doupěti. Skočil jsem z náspu dolů.
Doupě bylo prázdné.
Tak tady to také začínalo. V holém křoví zlatého deště ležela láhev od ovocného vína. To je už dávno, co jsem ho s kluky tady pil.
Už se tě, flaško, nikdy nedotknu. Sbohem Doupě! Sbohem minulosti!
 Dnes se jdu rozloučit s mládeneckou svobodou a s minulostí.
Začne mi nový život. Lepší.
Musí být lepší ne kvůli mně, ale pro Lenku a naše dítě.
Jen jsem se divil, že mě nevolají k odvodní komisi.
Čekají mě ještě dva dlouhé roky buzerace na vojně. Vzpomněl jsem si na svého spolužáka ze ZDŠ. Vždyť mi dal ve škole lístek se jménem a adresou. Jak to říkal… „Až tě pozvou k odvodu, zajdi k nám za otcem, je vysoká šarže na místní Vojenské správě, zařídí ti modrou knížku.“
Tak nějak mi to řekl.
Ten lístek s jeho adresou jsem si uložil mezi své věci do šuplíku. Kde ho dnes mám ale hledat? Někde snad bude. Musím si prohlédnout šuplík.
Je v něm kdesi také krabička s řetízkem od Eriky. Ten si už na krk nikdy nevezmu. Bude také spící vzpomínka. Stejně tak mé diáře, už do nich nepíšu.
Tady po kolejích jsem se nachodil za kluky do parku, tady jsme lumpačili. Nedávno jsme si tu hrávali a za pár dnů se budu ženit. To je dobrý…Jak rychle se z kluka stane dospělý mladý muž? Asi jak z koho.
Mohl bych sem chodit po kolejích se zavázanýma očima. Důvěrně to tady znám.
Prošel jsem parkem s divným pocitem u srdce.  
Z parku jsem byl venku. Přešel jsem po mostě řeku Mojenou  a zamířil jsem na cestu vedoucí k hospodě U Máců za kluky. V jedné ruce, v igelitce, jsem nesl litr slivovice a v druhé ruce tašku s čímsi od mámy.
V hospodě bylo plno.
Čundráci měli pro sebe zabránu jednu zadní místnost. Slyšel jsem je. Jak hrají a zpívají. Chyběli mi, stejně jako ta nálada, která se zde vytvářela.
Jak mě uviděli stát ve dveřích, tak mávali, abych si šel sednout.
„Hned přijdu, jen něco vyřídím!“
 Počítal jsem, kolik jich sedí u stolů.
Šel jsem za vrchním a objednal patnáct gulášů, pro kluky. Hned jsem je zaplatil a šel za nimi.
„Ahoj!“
Sborem mě pozdravili.
„Ahoj Sigi! Kde jsi, že tě není mezi námi vidět?“
„Kamarádi moji, časy se mění i já s nimi, objednal jsem vám každému guláš a tady máte pět set korun a propijte je!“
„Sigi, tys vyhrál ve Sportce?“
Dívali se na mě a nechápali, proč mají dostat guláš a pětistovku na propití.
Přišel jsem za Čertem.
„Čerte, kamaráde, na, tady máš peníze a slavte!“
 „Počkej, co máme slavit?“
„Přišel jsem se rozloučit se svobodou. Budu se totiž ženit!
 Chci tě požádat, půjdeš mi za svědka?
Jsem ti za mnohé vděčný. Nejvíc za tu práci. Ale řeknu ti, to s tou pohřební službou, to byl bezva fór!
Každému jsem navykládal, že budu Černý havran. Ale klidně bych ho dělal!
Teď jsem se zaučoval na kameníka a jde mi to. A hlavně, že si vydělám. Děkuji ti.“
Čert byl dojatý.
„No tak nestůj a přisedni si ke stolu…“
Sedl jsem si a objednal jsem si kofolu s ledem.
Čert zavolal na kluky.
„Kluci, hrajte, hrajte! Sigi se nám totiž žení!“
Kamarádi mi to rozmlouvali, co prý blbnu, ženit se tak mladý a nutili mně, abych si s nimi taky vypil.
„Já kluci s pitím… dávno skončil. Děkuji, ale nebudu nic pít. Ani pivko, ani slivovicu.“
 Divili se, ale pochopili, že mě nezlomí, že si fakt nic neobjednám. 
Jen pijte sami! Kamarádi si pochutnávali na gulášku, který jim zanedlouho začal nosit ke stolům číšník. Jen si dejte a zapijte moji svobodu.
Jakmile dojedl poslední, vzali kytary a začali hrát.
Kluci hráli a společně jsme zpívali, jako u táboráku.
Nikomu to z vedlejší místnosti nevadilo. Hosté v hospodě byli spíš rádi, že slyší dobrou muziku.
Povídal jsem si Čertem a čas běžel.
„Čerte, kamaráde, tak s tebou počítám. Budu muset odejít. Musím ještě za otcem na vlakové nádraží a pak pojedu domů za Lenkou, do Vidlákova.
Svatbu máme 4. prosince, tady v Brodě, v 11 hodin v obřadní síni na radnici.
 Přijdi k radnici o něco spíš. Mám bezva holku, bydlíme sami ve Vidlákově.
 Bude se ti líbit. A taky čekáme rodinu, proto se sice nežením, ale bude to tak lepší. To víš, na vesnici je to jiné, místní drbny by si měly o čem dlouho povídat. I tak se tam necím moc dobře. Jsme tam pro ně jako cizí, narušitelé. Asi proto, že jsme se z tama kdysi odstěhovali a já se tam po smrti mého dědy nastěhoval. Ještě musím zajít na to vlakové nádraží a něco říct otci.
Měl být dnes doma, ale bez práce nemůže být. Tak jezdí s lokomotivou i dnes.
Kdy přijdu na slezinu, nevím, ale přijdu. Ale jestli mě Lenka bude pouštět na čundr, to není jisté. Doma bude plno práce s miminem.“
„Sigi, spolehni se, to víš, že přijdu včas. Rád jsem tě zase viděl. Já jen žasnu nad tvou proměnou! Co chceš zahrát na rozloučenou?“
Na rozloučenou. Je tolik písniček, které se mi líbily, které jsem si zazpíval u táborového ohně s kamarády. A teď si mám přát nějakou na rozloučenou…
„Tak tu moji… Montgomery!“
Čert vstal od stolu a šel za kluky. Všechny požádal, aby mi zahráli a zazpívali.
Kluci začali hrát na kytary a začali zpívat.
„V Montgomery bijou zvony…“
Byl jsem dojatý. V očích se mi zaleskly slzy.
Čert se na mě podíval a zakroutil hlavou.
„Kurva Sigi, já si toho už u tebe několikrát všimnul… Co na té písničce kruci vidíš? Teda slyšíš? Vždyť je tolik nádherných písniček, které si společně zpíváme u ohně a ty máš uši jen pro tuto! I u táboráku se ti lesknou oči, když ji uslyšíš…“
„Čerte, to nejde rozumně vysvětlit. To nepochopíš ty, vlastně asi nikdo.
Ta písnička je pro mne jako hlas zvonu na kostelní věži. Jen já vím, že za tím hlasem musím prostě jít…Jsem blbý, co?“
Jak kluci dohráli a dozpívali, vstal jsem od stolu a všem hlasitě poděkoval.
Přáli mi dobrou manželku, aby byla hodná, ať se nedám, ať neskončím pod pantoflem.
„Klucííí, já vám to příjdu za nějaký čas říct, jaký to je, jestli jsem pod pantoflem, nebo jsem šťastně ženatý. Ahóóój!“
Rozloučil jsem se s kluky a chtěl jsem odejít. Náhle jsem ucítil jakousi slabost.
 Čert si toho všiml.
„Sigi, co je ti? Nevypadáš dobře…“
Musel jsem se znovu posadit na židli.
„Prosím tě, Čerte, kamaráde, přines mi sklenici studené vody a vyptej od vrchního pár kostek cukru. Nebo cukr v sáčku. Podobně mi bylo v nemocnici, mám nějaký problém s cukrovkou. Snědl jsem v nemocnici kostku cukru a zase mi bylo fajn…“
Čert mi přinesl sklenici vody.
Na stůl položil tři sáčky cukru.
 Dychtivě jsem vodu vypil.
„Sigi, tak co? Je ti líp?“
Nebylo.
Hlava se mi motala, cítil jsem slabost a kdesi v sobě, nějaký divný, neurčitý pocit. Ale musel jsem jít ještě za otcem na nádraží a pak honem na autobus a domů.
Za Lenkou.
Lenka čekala, nechtěl jsem ji nechat v nejistotě.
Těšil jsem se za ní domů, jak mi dá pusu hned ve dveřích.
Ta první pusa bude stejně jen proto, že si nenápadně přičichne, jestli ze mě neucítí alkohol.
 Neucítí!
Ta druhá pusa bude z lásky.
Ach Leničko, snad se to jednoho dne prolomí a já budu schopný říct to, na co tak dlouho čekáš.
 Miluji tě, strašně moc tě miluji, má nejdražší Leničko!
„Sigi slyšíš, na co se tě ptám?“
Čert se mnou zatřásl a v jeho očích jsem spatřil, že má o mne obavu.
„Jo. Už je mi líp…Čerte… to bude dobré, stačila ta studená voda. Ahoj a nezapomeň přijít včas před radnici!“
„Neboj se, budu tam, přece si nenechám ujít tvoji svatbu! Ahoj, Sigi!“
Podal mně ruku. Pevně jsem mu ji stiskl.
„Tak se tu mějte, musím už vážně jít.“
Vzal jsem tašku od mámy a vyšel ven do tmy.
Na nádraží to nebylo ani kilometr.
Podíval jsem se na hodinky. Na nádraží budu za deset minut.
Když půjdu zase přes park a železniční násep, budu tam ještě dříve.
Otec by měl s vlakem přijet před 20 hodinou do nádraží.
Bude mít přestávku na večeři. Zastihnu ho na šatně, řeknu mu, že bude dědkem. Má se na co těšit…
A hned půjdu na autobus a pojedu domů, za Lenkou.
Přešel jsem přes cestu na nedaleký most.
Z něj kousek po chodníku a pak do parku Kotva.
Zrychlil jsem své kroky, abych byl co nejdříve na vlakovém nádraží.
Tento park byl mým osudem. Mnohé zde začalo a všechno skončilo.
Bylo mi zase najednou tak nějak slabo.
Začal jsem se potit a špatně se mi dýchalo. Hlava se mi začala motat.
Tak zle mi nikdy nebylo. Že by to bylo od té cukrovky?
Spěchal jsem. Na nádraží sním ty cukry a ještě se napiji studené vody.
Šáhl jsem do kapsy kalhot. Hledal jsem v ní sáčky s cukrem.
Krucinál, já je zapomněl v hospodě na stole!
V kapse jsem měl jen ten bílý kapesník od Lenky.
Utřel jsem si s ním studený pot z čela.
Hlavně, že jsem tam nenechal tu tašku od mámy. Co v ní jen je?
Ale mám ji dát Lence, tak dám.
Když jsem vycházel z parku, k nádraží jsem to měl na dohled.
Svítilo do noci. Všechna nádraží mají v sobě jakési kouzlo, že v noci k sobě lákají lidi. Je jedno, jestli chtějí někam cestovat, nebo si jen tak sednou do čekárny, na lavičku na peróně, nebo do nádražní restaurace či bufetu. Nádraží je přitahuje jako magnet.
Přišel jsem k nechráněnému železničnímu přejezdu.
Zatočila se mi hlava a upadl jsem na studenou, listopadovou vlhkou zem.
Taška mi z ruky vylétla nahoru, do tmy a kamsi spadla.
Dopadla na kolejnice.
Zůstal jsem ležet a nehýbal jsem se. Omdlel jsem.
Na chvilku jsem otevřel oči.
Z rozbité hlavy mně tekla krev. Nevnímal jsem to. Nebolelo to. Olízl jsem si rty, na které mi tekl pramínek krve z rozbitého obočí.
Ucítil jsem nasládlou chuť krve. Měla však pachuť smrti.
V dálce jsem uslyšel houkání sovy.
Jen si houkej sýčku, jak chceš! Na pověry nevěřím.
Snažil jsem se zklidnit a postavit na nohy.
Nedaleko mě zarachotily dráty. Vedly z hradla těsně nad zemí až k semaforu.
To ajznboňák, který měl službu na nedalekém hradle před nádražím, zatáhl za páku, napnul dráty a zvedl s nimi nahoru nedaleký semafor.
Zelené světlo se na něm odkrylo.
Volno!
Vlak od Vizovic do Brodu měl volnou kolej. 
Ležel jsem na chladné zemi a z dálky jsem znovu slyšel zahoukání sovy.
Zdálo se mi, že létá někde nad parkem. Připadalo mi to, že se pohybuje nedaleko mne. Zatočila se mi z toho hlava.
Sova houkala do noci a najednou jsem zahlédl její velké žluté oči.
Jak se ke mně blížily.
Chtěl jsem rychle vstát a odejít. Utéct před ní někam pryč, do bezpečí.
S námahou jsem se postavil. Nohy se mi ale slabostí podlomily a ležel jsem opět na zemi.
Omdlel jsem a ztratil vědomí.
Nevnímal jsem chlad země, nic jsem neslyšel.
Jediné, co mě blesklo hlavou, bylo, že podobný pocit jsem už musel někdy prožít.
Ano, bylo to tady…V parku!
 
 
 
 
 
 
V zatáčce nad parkem Kotva, se na železničním náspu objevil nákladní vlak.
Na lokomotivě svítila přední světla a jejich nažloutlé světlo protínalo tmu před ní na pár desítek metrů. Rozjetý vlak duněl do noci. Lokomotiva s námahou supěla.
Mašinfíra zatáhl za páku a píšťala radostně zahoukala do noci.
„Lojzíku, přihoď do kotle a přidej páry, jedu okolo našeho, tak pozdravím moju, určitě sedí u okna a čeká, až projedeme kolem… Pokaždé ji tak na dálku zdravím, aby věděla, že na ni myslím i večer.“
Z komína lokomotivy vyletěl do noci gejzír jisker. Tančily ohnivý tanec, jako noční víly.
Lojzík se potutelně usmál na svého parťáka.
„Tož Tonku, to je láska…Hergot máš s ní být doma v posteli a ne být furt v práci!“
Pomocník strojvedoucího vyhlížel přes okénko na semafor.
„Tonku, vidím, že máme zelenou, jedeme dál. Už se těším na večeři!“
Když se podíval znovu před lokomotivu, na koleje, zdálo se mu, že tam přece jen něco zahlédl.
Zděšeně zařval na mašínfíru.
„Něco je před námi v kolejišti, zatáhni rychlobrzdu, šlajfuj, panebože honem šlajfuj! Ono se to nehýbe, je to pořád tam, jak to, že nás neslyší!“
Sám otevřel zásobník s pískem, aby lokomotiva rychleji ztrácela na rychlosti, písek se sypal pod její kola.
Mašinfíra varovně dlouze zapískal a začal prudce brzdit.
Dlouhý nákladní vlak, naložený smrkovou kulatinou z vizovických lesů, začal brzdit. Ozýval se strašný zvuk, jak se kola blokovala a dřela o kolejnice, jak se naložené nákladní vagóny odrážely od nárazníků a zase do nich s drtivou silou narážely. Příšerný železný zvuk proťal noční klid u Brodu. Kdo byl nedaleko železniční trati, ten zpozorněl.
Co se to tam děje?
Co se tam stalo?
Mnoha set tunový železný kolos brzdil, jiskry létaly od všech kol, ale svojí váhou dál pokračoval v jízdě.
Lokomotiva i vagóny dál klouzaly ve své cestě po kolejnicích.
Celý vlak vlak intenzívně brzdil, přesto ještě ujel hodně metrů.
Vlak konečně zastavil.
Z komína lokomotivy se valil dým a kotel jen duněl.
Ze služebního vagonu, který byl připojen za lokomotivou, vyskočil vlakvedoucí a běžel ke stojící, páru odfukující lokomotivě.
Utíkal a v ruce měl rozsvícenou baterku.
Mašinfíra i pomocník, právě sestupovali ze schůdků lokomotivy na zem.
 „Hergot chlapi, co se děje?!“
„Ale, cosi prý bylo u kolejí… Lojza tam něco, nebo někoho zahlédl a ono se to nepohlo. Tak stojíme… Bude to zase mimořádná situace, zapíšeš si to do knihy jízd.“
Vlak zůstal stát nedaleko nádraží ve tmě. Jen přední světla z lokomotivy mířily na kolejiště. V kuželu nažloutlého světla se v náhlém mlžném oparu objevilo několik nočních můr. Poletovaly sem a tam, přilákány nenadálým světlem.
Mašinfíra poslal svého pomocníka na konec vlaku, aby přinesl z posledního vagónu obě koncové petrolejové lucerny.
„Dej sem tu baterku, ať si posvítím na předek stroje, třeba tam něco uvidím…“
Vzal si baterku od vlakvedoucího a procházel se podél mašiny.
Svítil si na kola, na kolejnice a na nárazníky.
Stále nic neviděl.
Pomocník se vrátil, v každé ruce měl rozsvícenou petrolejovou lucernu.
Vlakvedoucí jej okřikl.
„Lojzku, povytáhni v nich knoty, ať je víc světla!“
Vlakvedoucí si vzal jednu lucernu a řekl, že se musí vrátit zpět za vlak, oni aby šli podél vagónů a všude se dívali.
„Buď se vám to jen zdálo, nebo něco najdeme!“
Mašinfíra se vrátil z obhlídky.
„Chlapi, vepředu jsem na mašině viděl krvavý flek. Tak tam někdo fakt byl…“
Vlakvedoucí nevěřícně kroutil hlavou.
„Do prdele, ti lidi jsou nepoučitelní, snad nemají rozum, co lezou vlaku do cesty? Kurva svět vlak není auto, aby zašlajfoval na fleku, pojďte a sviťte…“
Když přišli k železničnímu přejezdu, zavolal na ně pomocník, že něco našel.
„Chlapi… Tady se povalují myslím dětské plínky. A tady taky, podívejte se! A tady je roztrhaná taška!“
„Je v ní něco?“
„Další plínky. Nepoužité. Do prdele taky flaška s cumlem a chrastítka! Divím se, že je celá, že se nerozbila.“
Přišli k němu.
Svítili si baterkou a lucernami na tašku.
„Kruci snad jsme přejeli nějakou babu i s děckem. Hledejte raději i kočárek!“
Procházeli metr po metru železniční násep.
Vlakvedoucí se náhle zastavil.
„Támhle leží, ježíšimarija, to je strašný, to je strašný pohled! Pokolikáté se už na to musím dívat…“
V kolejišti leželo něco, co připomínalo lidskou postavu.
 Nemělo to však hlavu a nohy.
Ležel tam jen trup s jednou rukou.
Ta ruka pevně svírala bílý kapesník.
Ostatní části těla amputovala, nebo rozdrtila kola lokomotivy a vagónů.
Vlakvedoucí vyhnal pomocníka mašinfíry, aby utíkal na nedaleké hradlo a nahlásil v něm mimořádnou událost.
„Ať k semaforu pošlou doktora, policajty a Černé havrany!“
Sám se dál rozhlížel kolem.
Mezi kolejemi spatřil kus krvavého oděvu.
O kousek dál ležela zkrvavená lidská hlava. Rozbita byla k nepoznání.
Měla jen rozhozené dlouhé blond vlasy.
„Tak to byla nějaká mladá ženská. Ani sem nechoďtě, to je hrozný pohled, já se snad, pozvracím.“
Přes varování přišli k němu.
Vlakvedoucí se zohnul ke kolejím.
Zvedl ten oděv. Byl to kus bundy. Odněkud z ní vypadla peněženka.
Byla nepoškozená. Ruce se mu třásly, když z ní vytáhl červený občanský průkaz.
„Hergot, tož sviťte, podíváme se, kdo to byl…“
Zalistoval v průkazu.
Nevěřícně si několikrát přečetl jméno v občanském průkaze a díval se na fotku.
„To snad není pravda, to nemůže být pravda…“
Dostal šok a odhodil průkazku na zem.
Pomocník mašinfíry to uviděl.
„Co blbneš, nezahazuj ji! Všechno, co tu po ní najdou, si odvezou policajti!“
Pomocník zvedl občanský průkaz ze země.
Podíval se do něj a ztuhl.
Podíval se na svého parťáka, mašinfíru.
„No tak, co je? Co se tak na mě díváš?
Není to první ani poslední, koho jsem lokomotivou smetl na přejezdu, nebo mimo něj, dej to sem…“
„Tonku, nedám, nechtěj to po mně!“
Pomocník mu nechtěl průkaz dát.
„Hergot dej mi ji!“
Pomocník mu ji teda mlčky podal a otočil se, stejně jako vlakvedoucí.
 Nechtěli vidět, co bude následovat, až se mašinfíra podívá a uvidí, koho dnes přejel.
Mašinfíra si vzal lucernu a posvítil si do rozevřeného občanského průkazu.
Lucerna mu náhle vypadla z ruky na zem a sklo se roztříštilo.
Pádem na zem zhasl také její knot.
Podlomila se mu kolena a třásl se hrůzou.
V průkazu spatřil fotografii svého syna Antonína.
 
V Německu, v Rajchu, za války posbíral spousty mrtvých těl po bombardování továren. I těl svých kamarádů, kteří s ním byli nuceně nasazeni pro práci ve zbrojovce.  
Tam, v Německu, tam to s ním nic neudělalo. Viděl prostě mrtvá těla a pod dohledem esesáka s nabitým samopalem je musel uklidit a pohřbít. Když nálet skončil, tak se zase mohl vrátit k rozdělané práci u soustruhu.
Byla válka a nikoho nezajímalo, že v ní umírají také nevinní civilisté. Bomby si nevybíraly, když padaly z letadel dolů k zemi, koho zabijí.
 
Teď se svalil na zem a jeho černé vlasy mu ve vteřině zbělely.
V momentě zestárla jeho tvář a byla stejně bledá, jako když přišel někdy domů a hned bylo jasné, že zase někdo zemřel pod koly jeho vlaku.
Plakal a nebyl k utišení.
„Dobrý Bože!
Proč zrovna já!
Já! Právě teď…
Proč jsi to jen dopustil, proč?!“
 
 
 
 






Zařazeno v kategorii Smlouva s Ďáblem



Počet komentářů na “Smlouva s Ďáblem 79. díl” - 1


    Eva   (13.9.2010 (13.25))

    prosím tě, uprav si všechny příspěvky, které jsou zařazeny do kategorie pokus a přeřaď je do Vaše tvorba, Próza, abys měl román kompletní.. díky Eva



Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička