Hero


14. září 2010, autor tonyend,



Dvoudenní školení na téma " Mezilidské vztahy a zdroje v novém období Perestrojky" se přiblížilo ke konci. Po pátečním skvělém obědě jsem měl s dalšími čtyřiceti účastníky ještě do 17 hodin poslouchat neskutečné pindy lektora. Pak finíto!
Pokaždé se našel ochotný organizátor, který navrhl na závěr školení uspořádat večírek v hotelové taneční vinárně. Kdo nechce může jet domů, kdo se chce pobavit, ten zůstane. Pokoje na hotelu Dukla byly rezervované až do sobotního poledne. Tak kam spěchat, proč toho nevyužít? Ve vinárně bude hrát živá kapela, tak to roztočíme!
V poznámkovém bloku jsem měl řadu fantastických samovolných kreseb, ale žádnou písemnou poznámku k probíranému tématu. Nějaký psychoanalytik by si měl z čeho vybírat a vyptávat se mě, co jsem kterou kresbou zamýšlel, když jsem jen tak vodil tužku po listech. Nevím, netuším. Dokonce nevím a netuším, co jsem zde dva dny poslouchal, o čem byla řeč. Naprosto mi to unikalo. Ani nevím a netuším, co si vymyslím, o čem budu referovat vedoucího a kolegy na pondělní pracovní poradě. Věděl jsem jedno. Na podobná školení jsem byl poslaný, protože jsem byl nejmladší. Starším kolegům z toho nic nekoukalo. Byli už dobře na vedení podniku zapsáni a mohli by si nechtěně udělat před odchodem do důchodu kaňku ve svém profilu. Právě účastí na takovém bujarém večírku.
Málem jsem usnul. Probudil mne hluk škrkajících židlí po podlaze. Všichni jsme se zvedli.
"Děkuji vám za trpělivost a pozornost. Věřím, že získané poznatky a zkušenosti uplatníte ve svých podnicích a…"
Lektor byl vypískán bouřlivým potleskem. Stejně to nepochopil. Znovu poděkoval za naši účast. Tak konec mlácení prázdné slámy, finíto. Odcházeli jsme na pokoje. Za hodinu bude večeře. Na tu jdou všichni. Po večeři si sbalí tašky vzorné manželky, vzorní manželé a budou spěchat na vlak či autobus, aby byli doma. A zůstane tu jen to vzorné zdravé jádro.
Záletné manželky, zahybající manželé, ženáči, kteří si budou mydlit prst prsteníček a budou nesmírně šťastni, když se jim podaří z něj sundat snubní prstýnek, který skončí v kapse. A my, svobodní a rozvedení. Prostě zdravé jádro socialistické společnosti se nepovinně zúčastní večírku na rozloučenou. Moji spolubydlící byli vzorňáci. Bez rozloučení spěchali na nádraží. Pokoj jsem měl pro sebe a přede mnou byla dlouhá noc. V sedm hodin jsem vyrazil do vinárny na zteč, odvážně jsem vyrazil do útoku v první linii z barové židle. Do osmé jsem měl v sobě pět zásahů, pět velkých fernetů. Jenže já vydržím být pod palbou celou noc.
Vinárna byla otevřena i pro veřejnost a tak se začala zaplňovat velmi rychle. Záletné kolegyně mě zvaly k tanci. Odmítal jsem je. Jen se bavte beze mne, můj čas teprve přijde. Až vás u stolů napojí ženáči třeba vínkem. Sledoval jsem dění na tanečním parketu, díval jsem se na ty vrtící se zadky, natřásající se kozy pod halenkami. Všichni byli nejen tance chtiví. Tanec je dobrý nástroj ke sbalení holky, to jo, to je pravda. Tak kterou si vytipovat? Támhle ta vypadá dobře. Hmm. Nebo tato? Stála by jistě za hřích a já hříšný byl. Barmanka mě sledovala.
"Budete mít ještě přání..?"
Trhl jsem sebou. Vyrušila mě ze snění. Podíval jsem se na ni. Třicet? Míň? To je jedno. Koutky úst mi jen cukaly, jak jsem zakrýval náhlý úsměv. Jo holka, měl bych přání! Sbalit tě. Po závíračce skončíš v mé posteli. Chceš…Asi ne. Vypadáš dobře, ale příliš upjatě. Já mám rád uvolnění, legraci.
"Tak co, dáte si ještě něco?"
"Jasně. Dám. Ještě jeden lak na rakve a matonku! Nemáte náhodou pod pultem opravdovou domácí slivovici?" Nemohl jsem jí na sebe prozradit, že když si dám slivovice, tak s ním můžu rozbíjet ořechy…a vydržím sexovat do rána.
"Nemám. My jsme slušný podnik, možná je někde v hospodě, ale dovolte, tady na hotelu…Ne!" Vypadala najednou nasraně, když mi podala mé objednané pití a zasunula účtenku pod popelník.
Usrkával jsem fernet a matonku. Zapálil jsem si spartičku ve tvrdé a dál sledoval vlnící se těla tanečníků. Nikam jsem nespěchal. Ale asi na spěch měla kolegyně, která se mi představila jako Matylda. Bez zeptání se posadila vedle mne. Byla mírně společensky unavená, v hlavě měla kromě griotky nutkavou myšlenku někoho taky sbalit a vyspat se s ním. Už mi stihla říct, jak si doma s manželem přestává rozumět, že je to určitě ta krize středního věku. Až budu mít střední věk, mám se na co těšit taky.
"Tony, to jsem rááda, že jsi zůstal, nechceš si se mnou zatančit, nebo dát něco k pití, zvu tě!"
Flirt jí sršel z očí. Stejně jako nedočkavost. Tak prr, holka, brzdi se. Očima jsem si ji oznámkoval, jako každou, o kterou jsem měl zájem. Matylda byla udělaná čtyřicítka. Na mé stupnici od jedné do desítky byla okolo pětky. Že by..? Nikdy jsem se žádné ženě zbytečně nebránil. Když mě chtěla mít na zádech, ochotně jsem ležel, když jinak, zrovna tak. Raději jsem se vzdal a oddával jejímu zajetí. Matylda a žádná jiná nevěděla, jaké mám životní krédo. Že je pro mne každá žena hezká, krásná jinak. Myslel jsem to naprosto vážně, stejně jako dodatek- Starší, ale báječná!
Zaplatil jsem útratu a nechal se odvést ke stolu, u kterého seděla s kámoškou. Objednal jsem láhev bílého vína pro celý stůl a pražené mandličky. Uctivý pan vrchní za chvilku objednávku přinesl na stůl.Otevřel láhev a nalil mi vzorek vína do skleničky. Nejsem žádný světák, vím, že se to musí, ale nač se zdržovat? Kývnul jsem, že je to dobrý, aby všem nalil. Usmál se a víno nalil do skleniček.
"Tak na zdraví a na sex, Matyldo!" pronesl jsem přiblblý přípitek.
Když jsem zaklonil hlavu, uviděl jsem u zadního stolu sedět dvě úžasné holky. Obě měly vlasy neskutečně černé a jak byly opálené, tak krásně snědé. Bylo to vidět i v přítmí vinárny. Oči jsem mohl nechat zvláště na te vyšší. Byla oblečena do bílého roláku, na sobě uplé džíny a na nohách měla vysoké kozačky v barvě červeného vína. Kočka, jakou svět neviděl! Svět možná jo, ale já ještě ne. Vstal jsem a schválně odcházel na záchod, jen abych si ji mohl prohlédnout. Neznámá byla záhadná, tajemná.
Pod tím rolákem skrývala pěkná prsa. Dvojky. Možná trojky. Měla krásné dlouhé rovné černé vlasy, tváře snědé, už na pohled hebké jak broskvičky a ty její hluboké mandlové oči. Šíthlá, no nádhera. Když jsem procházel kolem jejich stolu, tak něco říkala své kámošce. Mluvila pomalu, ale stejně jsem jí nerozuměl. To nebyla čeština. No jo! Ty vole, to budou místní cikánečky! Ale až tak krásné?  A že tu sedí tak samy? Někomu se líbí, když má v kuli, třebas i hajzlbába. Ale já ještě v kuli neměl, tak se mi to nezdá. Ona je tak krásná…
Bílý rolák si mě všimnul, jak na něj nestydatě civím a rozesmál se. Něco šeptal kamarádce a ukazoval na mne. To jsem už neviděl, byl jsem za dveřmi záchodu.
Vrátil jsem se jako omámený ke stolu za Matyldou. Mluvila na mne, ptala se, jestli jsem na pokoji sám, že ona je a tak. Nevnímal jsem ji. Neuniklo jí, kam se pořád dívám. Ani jsem to nazakrýval. Znovu jsem si nalil vínka do decovky a usrkával je s hlavou zakloněnou, abych na tajemnou krásku dobře viděl. Láhev byla náhle prázdná. Objevil se pan vrchní a zeptal se, jestli budeme chtít ještě jednu láhvinku
"Ale jo! A pane vrchní, přineste támhle té černovlásce, tam té, u toho zadního stolu, jo, té, velký fernet! Napište mi to k účtu."
"Tony…to nemyslíš vážně!" sykla Matylda.
"Hele, Maty, já ti nic neslíbil, bavme se a pijme, o co jde? No tak jsem holce, a pěkné, poslal panáka. Tobě by to udělalo taky radost, kdyby tě někdo pozval na panáka, ne?"
Netrvalo to však dlouho a u stolu stál jak svíčka pan vrchní. Podal mi panáka fernetu.
"Copak, slečna mě odmítla?"
Usmál se. Všiml jsem si, že se podezřele, poťouchle usmívá pořád.
"Vrací vám fernet. Ta dáma totiž u nás pije zásadně stoličnuju vodku a pomerančový džús k ní… Ale děkuje za milou pozornost."
Jaká Dáma? Tož cigoška odmítá fernet, kde to jsme… Cigošce říká Dáma! To jsou mi věci… Nebyl jsem naštvaný, ani uražený. Jen jsem to nedokázal pochopit. Že se mně, lovci, staví na odpor má kořist. Asi byla nad mé síly. Tak ona má ráda džúsvodku?"
"Tak změna.Přineste jí její oblíbené pití. Fernet si nechám."
Napil jsem se fernetu a olízl jsem si rty. Ona si toho všimla a olízla své. Že bych si to její gesto já hlupák špatně vysvětlil? Vchní se před ní skláněl a pokládal na stůl vodku a džús. Něco mu říkala. Ale co? Otočil se ke mně a pokýval hlavou. Ona pozvedla skleničku vodky a na dálku udělala ťuky ťuk. Na zdraví! Páni! Co bude dál?
Večer nabral nečekaný spád. Uražená Matylda se zvedla od stolu a vyrazila na taneční parket, aby někoho ulovila. Já dostal od neznámé na oplátku fernet. Ještě několikrát jsme si takto s tajemnou kráskou vyměnili pozdrav. Já jí vodku, ona mně fernet. Uznal jsem, že má vydrž. To se hned tak nevidí. Fakt je dobrá, umí. Ale řekl jsem si sakra Tony dost, taky se brzdi, brzdi, nikdy nevíš… Navíc fernet není slivovice, tak bacha na to.
Musel jsem zase na záchod. Když jsem míjel jejich stůl něco mi říkala. Nerozuměl jsem jí ale ani slovo. Jo, cigáni to tak dělají, abysme nevěděli o čem se spolu baví, na čem se domlouvají. Ale okamžitě mi stouplo nejen mé sebevědomí. Když jsem se vracel tak mě překvapila. Stoupla si a ukázal na volné místo u stolu. Tak já si mám k vám přisednout? No to mě podrž, to je bomba. To mi kluci věřit nebudou, tohle určitě ne. Její kamarádka jí zase něco tou hatlamatilkou řekla, usmála se na mne a odešla. Řekla mi jen " gůdbaj a báj báj Imy."Už se nevrátila. Zůstal jsem tak s neznámou kráskou docela sám. Vrchní mi přinesl od mého stolu ferneta a účtenku. Zase se pousmál. Chápavě. Sakra, tady něco nehraje. Ale co? Matyldu jsem urazil a teď tady se mnou flirtuje…kdo? Kdo je vlastně ta kráska?
" Tak abych se vám snad představil. Jmenuji se … no Tony."
"Tóny? Achóój… Tóny. Maj name Imen."
Cikáni, někteří fakt mluví česky strašně. Tato patřila k těm strašným, ale porozuměl jsem jí. Něco ne. Kráska mi podala ruku. Aha, je to tady. Za dvacku mi bude hádat z mé dlaně moji budoucnost. Jak chceš, když tě to baví, proč ne, budu vědět co mě čeká a nemine… Stiskla moji ruku.
"Áj my najme Imen. Já jméno Imen!"
Asi toho fakt vypila dost, že tak roztomile žvaní.
" Jo, rozumím ti. Jmenuješ se Imen. To slyším poprvé. Hádal bych tě na Márišku nebo Eržiku…"
Asi mi nerozuměla, nebo se dělala, že to přeslechla. Smála se. Smála se tak nádherně. Jak zvedla rtíky, tak odkryla své bělostné zoubky. Jako perly. Všiml jsem si že kouřila. To se teda vzorně stará o ústní dutinu! Kouřila ameriky. Kentky. Já své oblíbené sparty ve tvrdé. Ukázala na naše pití a gestem mne vybídla, abych se napil. Položil jsem však ruku na nedopitou skleničku s fernetem.
"Ne! Tak rychle nesmíme pít, budeme opilí na to tata…"
Nechápavě hleděla.
" Vhůů?"
Asi to bylo rómsky Co, no myslel jsem si to.
Pan vrchní postával vzadu a zase se usmíval. Sakra, může mi někdo říct proč?
Neznámá otevřela kabelku snad z pravé krokodýlí kůže a vytáhla Anglicko- český slovník! Proboha co blbne? Vzápětí jsem všechno chápal.
" Ja Imen. Bejrút. Libánon. Ou kej Tony? V česzkuslovenzsku studovat céstina i medicína!"
Tak rychle jsem ještě fernet nikdy nevypil, jako teď. Páni, tak to není cíkánka, ale exotka, cizinka a bavíme se, jako bysme se znali. Tak jsme si povídali pomocí slovníku, ruk a pohledy našich očí. Ty vole, vždyť ona tě snad chce sbalit, bacha, nechlastat!
"Jak to, že piješ alkohol? Muslimové to mají přece koránem zakázáno!"
Vysvětlila mi, že je libanonská palestinka, ale křesťanka, ne muslimka. Bible je také proti pití, ale toleruje to. Korán ne. To by muslima čekal přísný trest. Šárija je tvrdý zákon.
Tento večer byl ve znamení šoku. Přišel další. Zeptala se, jestli jsem na hotelu ubytovaný. Jestli ne, tak zaplatí pokoj a … Poprvé za mne zaplatila útratu žena. Odpověděl jsem, že jsem na pokoji sám. Smála se. Tak tam budeme dva. Znělo to slibně, bylo to až neskutečné. Objednala u pana vrchního láhev bílého vína a troje kentky. Na pokoj. Na moji cestu do ráje.
Bylo těsně před půlnocí. Noc zázraků mohla začít. Málem skončila v hale. Recepční nás zahlédl, jak stojíme u výtahu.
"Haló, pane, ta slečna ale tady není ubytovaná, nahoru nesmí, nejsme bordel!"
Strčil jsem mu padesáti korunu a nic neviděl. Cesta na pokoj, do ráje byla volná.
Na pokoji jsem hned otevřel láhev vína a nalil do skleniček, které byly ve skříňce nad umývadlem. Všude jsou kruci ty trapné hořčičáky! Imen to bylo jedno. Byla pěkně rozjetá, stejně jako já. Přestal jsem přemýšlet, jak je to možné, že jsem na pokoji s takovou kočkou. Prostě jsem byl. Oba jsme věděli, co očekáváme. Proto jsme tu spolu, sedíme na posteli a tulíme se k sobě, v ruce hořčičák s teplým vínem. Imen mne vyzvala, abych se vysvlékl a šel se vysprchovat. Jo, já se ženám nedokážu ubránit.
Když jsem ji míjel dole ve vinárně, když jsem šel na záchod, stouplo mi nejen sebevědomí. Ale když jsem vylezl ze sprchy, nejradši bych se  zastřelil. Ručník jsem si raději uvázal kolem pasu a zmlkl jsem.
"Vhúúú…Co Tony..?"
Fernety a víno mě podrazily mé mužství. Pod ručníkem bylo půl šesté. Ano. Půl šesté! Poprvé v životě s takovou kráskou a já tak hanebně selžu, co mám dělat? Imen drcla nataženým prstem do ručníku. Myslel jsem, že se zvedne a odejde. Jen se zasmála.
"Acháá…Alkahol…"
"Průser Imen, moje ostuda, rozumíš mi?"
"Nou drink, nou vajn!" Imen vylila zbytek vína do umývadla. Pohladila mé dlouhé vlasy. Byla naprosto v klidu. Nechápal jsem to. Políbila mne, dlouze a vášnivě. Snažila se ve mně probudit žár, který očekávala, žár, který mě spaloval, až spálil. Bylo to něco úžasného, ale pořád jsem byl ve stavu půl šesté. Hladil jsem její černočerné vlásky a chtěl se omluvit. Dala mi prst na pusu, jako by tomu náhle rozuměla. Stoupla si a šla zhasnout světlo. Do pokoje pronikalo matné světlo z venkovního osvětlení. Přetáhla si přes  hlavu ten dlouhý bílý rolák. Pod ním měla bílé tričko s dlouhými rukávy. Sedla si do křesla a povolila sponu opasku u džínsů. Rukou mi naznačila, abych jí stáhl z noh kozačky. Srdce se mi náhle rozbušilo a ty zatracené hodinky se rozběhly! Pomalu si spustila džíny k nártům, pak pozvedla ty své neskutečně dlouhé štíhlé nožky a odkopla kalhoty bokem. Zůstala v tom triku. Usmála se a otočila mě. No už jsem toho viděl tolik, tak co najednou děláš drahoty? A to nevíš, že ještě chvilku a budu mít pravé poledne!
Otočila mne. Nebyla nahá, jako já. Ručník ze mne spadl a ona nebyla nahá. Měla na sobě "cosi" omotaného přes útlý krk, prsa až po klín. Měla na sobě nějaký bavlněný či hedvábný šál, do kterého byla takto celá zamotaná. Nevěřícně jsem se na ni díval. Vypadala jako zámotek bource morušového!
"Co…co…to mááš na sobě?"
Smála se. Chtěl jsem ji z toho zámotku vyloupnout, mít ji nahou pro sebe. Nešlo to. Nevěděl jsem, kde je ukryt konec toho šálu. Vzala mi ruku a dotkla se jednoho místa. Tam bych konec teda nečekal. Uchopil jsem cíp látky a ono to fakt povolilo! Imen se pomalu otáčela a já odmotával a odmotával pruh látky. Zdál se mi nekonečně dlouhý. Otáčela se přede mnou klidně, jako špulka od nití, až byl šál na zemi u jejích noh.
Byla neskutečně nádherná. Políbila mne a šla do sprchy. Bylo mi najednou tak zima, že jsem si lehl do postele a zahříval ji pro Imen, až se ke mně vrátí. Byla napůl mokrá, ani se neutřela do sucha, když vklouzla pod deku. Zavřel jsem oči a zase je rychle otevřel. Imen ležela na mně. Ne, nezdá se mi to, nejsem na šrot, nemám halucinace. Je to všechno pravda! Pravda, kterou mi nikdo stejně neuvěří. Ale nikde se nebudu chlubit, co jsem ulovil. Já byl uloven! Vzal jsem si ji, něžně, nejněžněji, jak jsem jen uměl. Milovali jsme se vášnivě až do chvíle, kdy uslyšela v rozhlase po drátě noční zprávy.
"Blízký východ. Izraelské armádní jednotky zaútočily na Bejrút. Na to odpovědělo palestinské komando v oblasti Golanských výšin napadením izraelských stanovišť… Praha. Soudruh…"
Imen mě odstrčila. V očích jí plála zloba i nadšení.
"Vivááát Palestýýýnááá!" Křičela to do ticha noci a zopakovala to ještě silněji. Tak ona přece rozumí česky…
"Vivat Palestina! Vivat Palestina! Vivat Palestina!" zařval jsem také.
Strhla mě do postele a vášnivě líbala. Najednou dělala i to, co dělá málokterá žena. Nebránil jsem se o stejně jsem jí orální milování oplácel. Unaveni, šťastni, vysíleni jsme si vlezli společně do sprchy.Rochnili jsme se pod proudem vody a pak dostala nápad, jít si zakouřit.
 Zapálili jsme si  v posteli cigarety a mlčky kouřili. Vím, že Imen křičela zlobou to Vivat a nadšením, že se Palestinci Izraelcům brání se zbraní v ruce. Já myslel na něco, ale úplně něco jiného. Mé Vivat patřilo všem palestinským dívkám a ženám, že jsou tak božsky krásné, ale to jsem si nechal pro sebe. Každopádně jsem si u ní moc šplhl, stoupl na ceně. Možná i pro to, že jsem překonal svůj sexy krizový stav… Típli jsme vajgly a znovu a znovu se milovali.
Ráno se probudila, dala si sprchu a požádala mě, abych jí pomohl zamotat do toho podivného šálu. Na ten do smrti nezapomenu. Vysvětlila mi, proč to na sobě nosí. Aby ji nikdo nemohl znásilnit. Než definitivně odešla z mého pokoje, z mého života, řekla mi něco, čemu jsem nerozuměl.
"Tony… Hero!"
Na svém krku nosila zlatý řetízek, na kterém měla malou zlatou destičku. Na ní byl vyrytý strom. Cedr. Symbol Libanonu. Rozepla si jej a dala na můj krk. Pak je mlčky zapla. Políbila mne a nechala na stole dvě krabičky kentek a krásný zapalovač Ronson. Ve dveřích se otočila.
"Vivat Palestýýna!" A ukázala na řetízek, cigarety a zapalovač.
Chápal jsem to tak, že mi to dává jako dárek, za to moji přízeň její válkou těžce zkoušené vlasti.Nechtěl jsem to přijmout, nejsem žádný gigolo.
Imen ale zavřela dveře a najednou byla pryč. Vyběhl jsem za ní. Výtah už ale odjížděl dolů. Červená kontrolka svítila. Dveře vedlejšího pokoje se pootevřely. Od Matyldy někdo taky odcházel do sobotního rána.
Vrátil jsem se na pokoj. Zavřel jsem dveře a zapálil si kentku. Bylo mi ale líto je jen tak vykouřit. Schovám si je na později… Co blbneš, Tony, Tony, vzpamatuj se! Byla a je pryč! Tak to chtěla, tak na co myslíš? Mysli! Myslel jsem na ni se slzami v očích.Tebe bych miloval jedinou až do smrti, byl bych ti věrný, určitě byl, Imen! 
Pochopil jsem proč se muslimky halí do těch podivných šatů, proč si zakrývají tváře před zraky jiných mužů. Mají ti jejich muži, manželé pro to pádný důvod. Jsou neskutečné nádherné, krásné, mohly by být modelem malířů, sochařů, sedět nad psacím strojem básníkům, jako inspirace a múza. Imen muslimka nebyla a byla božsky, neskutečně nádherná. A je pryč.
V pondělí byla porada. Měl jsem podat zprávu.
"Ale vždyť to znáte,pořád dokola, musíme, zvýšíme… Ale já se zaměřil na otázku Mezinárodních vztahů… A šéfe, když na podobné akce nikdo nechce jezdit, tak já to beru. No když to bude zase v Jihlavě!"
"Sakra Antoníne, já tě nepoznávám! No školení bude, ale ve Vyškově."
"A nevíš, jestli tam jsou taky…ti zahraniční studenti, co se učí základům jazyka českého?"
"Studenti? Jak se to vezme. Nějací Mongoli a Vietnamci tam jsou. Budoucí soustružníci, nastoupí do učení do brněnské zbrojovky!"
"Tak to tam pošlete raději holky…"
Porada skončila. Jeden starší kolega mi na kuřárně pošeptal do ucha, že mě buď za to mé lhaní jednou zavřou, až budu černý, nebo budu jmenován šéfredaktorem Rudého práva.
"Vyser se na mě. Radši mi řekni, co znamená anglicky …myslím, že to zní jak -Hero-!"
"Hero? Toby mohlo být… hrdina, nebo tak nějak. Proč tě to zajímá?"
Pohladil jsem na krku řetízek od Imen. Tak Hero! Díky za krásnou noc, za všechno, Imen!
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 






Zařazeno v kategorii Povídky



Počet komentářů na “Hero” - 2


    Eva   (14.9.2010 (13.55))

    rozjezd, který nám jen dokazuje, že "tančení je začátek kančení", bych hodně pokrátila.. notoricky známou skutečnost, že si ženáči a vdané paničky vyráží na školení užívat, opakuješ několikrát, bych také zredukovala a rychle skočila do toho hlavního, a to, jak Tony ulovil Libanonku... vyprávění je trochu šité horkou jehlou, chtělo by to trochu "odležet" a pak "doladit"... abych jen nekritizovala, povídka se mi líbí, je vtipná a musí se jednat o skutečný prožitek, neboť vymotávání ze šálu je popsáno velmi uvěřitelně:-)))


    kovbojka   (14.9.2010 (14.50))

    Pěkně se Tony proškolil.



Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička