Svatba


14. září 2010, autor kovbojka,



„Tady máte napsáno 20. let!“ Bodla protivná, mladá úřednice pěstěným nehtíkem do lejstra.
Podívala se na mě, přes zrzavou kštici, jako by chtěla vyhodit petláhev do sběrného kontejneru.
 „Vy jste 20 let nepracovala? 20 let!“ Úřednice by se měla umět ovládat, ne řvát, jako na lesy.
„20 let!“Pomalu doznívalo ve veliké, ponuré budově úřadu práce.
Lidé se po mě opovržlivě otočili a ulevilo se jim. Paní, co stála za mnou, zašeptala: „Je horší než já.“
„ Ano!“ Špitla jsem zahanbeně. A to není všechno. Nedovedu si představit, jak bych zvládala nějakou, jakoukoliv, práci. Jsem od narození nesmírně tupá. Naprosto blbá. Dokážu snad už jen rozeznávat barvy, a to jen proto, aby mi rezatá lezla na nervy.
Dávno, dávno již tomu, co se mi, jakýmsi zázrakem podařilo udělat maturitu. Snad v pravěku.
Přes 40 let se snažím zastírat fakt, že jsem naprostý idiot.
Při počítání používám prsty a neumím malou násobilku. Neručím za výsledek, pokud sčítám víc než 4 položky. Dělám chyby v pravopise. Neumím pořádně rodný jazyk, o cizím ani nemluvě.
Nevím co je to word a neovládám počítač.
Na druhou stranu, tyto nedostatky úspěšně zastírám. To zase svědčí o mé genialitě.
Dokázala jsem s manželem vydupat ze země solidní podnik. Říká se tomu malá rodinná farma. Neprávem. 300 hektarů není málo. Co jsem se nadřela. Našetřila. Od huby si utrhala.
Pak jsem se nechala vyhodit ze sedla. Prohrála jsem. Vždyť já ani nebojovala.
To je můj největší hendikep. Nedokázala jsem si udržet chlapa.
„ Nebude lehké vám najít práci, to víte ve vašem věku.“
Těžce se zvedám ze židle. Odcházím. Slušně. Mlčky. Zavčas. Jinak bych ji musela zabít.
Neměla jsem sem dnes chodit.
Včera se u nás v dědině konala svatba. Nepozvali mě. Nesluší se to. Nevěstě bych se nelíbila a ženichovi už se nelíbím.
Najednou. Měli  jsme tolik společného. Nedávno třeba postel.
I kdyby mě pozvali, nepřišla bych. Nejsem masochistka.
Měla jsem ji tenkrát probodnout vidlema. Měla jsem ji vyhnat. I s její kobylou, koroptvičku rezavou.
Mladé holky a koně patří k sobě. Tak už to je. V naší stáji nebylo kolikrát, pro samou děvenku kam plivnout. Tato nebyla zdaleka první, ani poslední.
Švitořily, chichotaly se, natřásaly, běhaly sem a tam. Kroutily prdelkama.
Můj manžel mezi nimi chodil jako kohout na smetišti. Děvenky zlatý, hlavně, že pravidelně platily.
Jeden kůň, to máme 3. tisíce měsíčně.
Proto jsme měli nájemné stáje.
Občas jsem zaznamenala zamilované pohledy, nějakou pusu, plácnutí přes zadek a snad už nic. Nežárlila jsem. Ať se mládí vydovádí.
Nepovažovala jsem děvenky za konkurenceschopné. Měli jsme se přece rádi. Tolik jsme toho prožili a dokázali. Jak jsem byla naivní!
Uteklo pár let. Začalo se nám dařit. Koupili jsme nový traktor, lis na kulaté balíky s automatickým počítadlem. Postavili krytou jízdárnu, umořili dluhy, konečně spravili dům, vychovali děti a drobet zestárli.
Děvenky nepřestaly chodit, jen byly najednou mladší, hezčí a štíhlejší než já. Můj muž si toho všiml.
Pak přišla ona. Svině zrzatá. Přivedla ryzou klisnu, aby se to nepletlo.
Když ty dvě klusaly vstříc zapadajícímu slunci, mladé, krásné, zářivé. Rezavá hříva, rezavý ohon a dlouhé rezavé vlasy. Jak z televizní reklamy na Palete Color.
Takové jiskry od nich létaly, bála jsem se, že něco podpálí. A taky jo! Chytil můj muž.
Když hoří stará stodola, to je fajer!  Já to neviděla. Nevšimla jsem si. Já rodila.
Byl ovčí čas. Nesnáším pohled na mrtvé, čerstvě narozené mládě. Beru na sebe zodpovědnost za každou blbou zvířecí matku. V jednom kuse kontroluju vemena a rodidla. Vůbec se nevyspím. Chci být u každého porodu. Prvorodičky jsou roztržité a neví co si s mladýma počít. Kolikrát i zkušené ovce, při mnohačetných porodech tak dlouho dumají, kterému potomku se budou věnovat, až jim jehňata umrznou. Dařilo se mi uhlídat, vypiplat a dokrmovat přes padesát jehňat a kůzlat ročně.
Jenže chlapa jsem neuhlídala. Nejsem koza?
V létě mi, jen tak, z traktoru do traktoru oznámil, že s ní čeká dítě. Senoseč pro mě skončila. Můj život ztratil smysl.
Zrzaté ženské jsou prý hodně vášnivé. Má vášeň, možná, vlivem třech vlastních a mnoha cizích porodů, kapku vychladla. Ale stálo to za to. Není nic hezčího než vítat nový život. Ten okamžik, kdy se mládě vyloupne z placenty a zatřepe ušima. Věčná otázka: „ Kluk, nebo holka a jakou bude mít barvu?“
 I na tvé mládě jsem byla zvědavá. Narodila se malá zrzatá holčička. V pořadí čtvrtá.
Že by boží trest? Katku, naši první, jsi vítal s nadšením. Prostřední Petru, jen přijal. Když přišla na svět Pavlínka, měl jsi pláč na krajíčku a nebyly to slzy radosti. Vždycky jsi chtěl syna, aby převzal grunt.
Budeš to zkoušet znovu? Po padesátce?
Nejde jen akt plození. Čekají tě bezesné noci, v nichž rozhodně nepůjde o milostnou vášeň.
Lidské mládě dá hodně práce. Pamatuješ? Zrzavá krasotinka nebude brát ohledy na tvůj věk.
Budeš hochu makat, až se z tebe bude kouřit. Žádné povalování.  Zase budeš zakopávat o panenky a stavět pokojíčky. Čeká tě psaní domácích úkolů, třídní schůzky a stovky dalších povinností. Pak přijde puberta. Jestli bude ten rezavý zázrak jen trochu po mamince…
Začínám tě litovat. Vlastně na tom nejsem tak špatně.
Kašlu na tebe, kašlu na práci. Konečně si odpočinu. Na jaře se krásně vyspím a v létě budu chodit po loukách, jen tak, pro radost. Pěšky. Bez traktoru. A vidle už do ruky nikdy nevezmu! To bude teprve život!






Zařazeno v kategorii Povídky



Počet komentářů na “Svatba” - 3


    P.F.Zarken   (14.9.2010 (20.52))

    Líbí se mi to a moc***


    fotoeva   (15.9.2010 (21.23))

    dobrý,líbi se mi to...


    Eva   (16.9.2010 (11.59))

    ironický nadhled zvládáš mistrně.. povídka napsaná velmi čtivě a skrývá se v ní životní moudrost.. moc pěkné... ten začátek mi připomněl vtip, jak chtěl být chlapec rabí v Mukačevu a protože neuměl číst a psát, tak ho nechtěli, odešel do Ameriky a vybudoval prosperující firmu a byl velmi bohatý a oni mu říkali: "To je úžasné čeho všeho jste dosáhl a teď si představte, kdybyste ještě uměl číst a psát, co byste byl!" a on jim řekl: "Kdybych uměl číst a psát, tak bych byl rabí v Mukačevu."



Přidat komentář

Pro vložení komentáře je třeba být přihlášen/a




Copyright © 2010 Literární net Sůvička