Hook 17-05-14

Asi všichni znáte Přemka Podlahu, toho znamenitého průkopníka vyzývavých skleníků sestrojených z lahví od okurek, toho neúnavného propagátora svinovacích pružinových prahů, toho smělého stavitele karcinogeních srubů z železničních pražců, toho oduševnělého glosátora, který dokáže svou větnou skladbou rozplakat celý národ – mnozí si jistě vzpomenou, jak při jedné reportáži seděl na terase venkovského domu, zrovna si doprohlédl model žacího senovazače, přestavěného na jednotku jednotící řepu a v záběru se objevila paní domu s pekáčem přikrytým utěrkou a Přemek Podlaha zahlaholil „Tak tu máme paní Boženku s její voňavou buchtou – paní Boženko, prozraďte nám, jak to děláte, že ta vaše buchta tak krásně voní“  a paní Boženka se zapýřila a špitla cosi o mátě a květu z lotosu a proč o tom píši – v Americe, v té velké Americe, ke které buď vzhlížíme, či jí lajeme, mají nejen Kalifornské vědce, ale i jakéhosi Mela Bartholomewa, který je Podlaha přes kopírák a tento Bartholomew vypozoroval, že v Americe, a samozřejmě nejen tam, se rostliny pěstují tak, že se vyseje řádek a vedle něj se udělá cestička a zase řádek a zase cestička a mrhá se tak půdou a je to náročný na práci a na všechno a milý Bartholomew nejprve ubral cestičky, vymýtil je, zoral a osil, tedy výnosy se zvedly a on si mnul spokojeně ruce a jak byl v ráži, v euforii, jak jel na vlně, endorfiny odkapávající z chřípí a tyhlety píčoviny, zrušil samotné řádky, vyškrt slovo řádek ze slovníku a začal sít do čtverce, který jde mnohem líp obhospodařit než řádek, rozjezdil si kultivátorem zahradu a nalajnoval čverce a sil a plel a zalíval, a pak si to prohlíd a zjistil, že tomu furt něco chybí a šel do pater, tedy čtverce nad čtverci, vztyčené čtvercové falusy žalující nebi a sil a sil a plel a sved vodu z blízké řeky a zavlažoval a od sousedů si vyprosil, že mu darují obsah svých drahocených senkroven, že mu všechna zbůhdarma lelkující hovna vydají v plen a on hnojil a zavlažoval a plel a sil a provzdušńoval a jednou takhle večer stál a koukal na ten monument, co si na svém pozemku vytvořil a čekal, že se dostaví uspokojení a dobrej pocit a vono hovno, jakési nepojmenovatelné soužení svíralo mu hrdlo a on přemýšlel a dumal a namáhal si mozkovnu a pak blik, jak když klepnete do vypínače a bodový reflektor zalil forbínu a tam si laškovně okovanou botkou podupávala myšlenka smělá a on ji s uzarděním vstřebal a šel pod zem, tedy nejen čtverce nad čtverci, o které si rozbíjeli lebky nepozorní ptáci, ale i čtverce pod čtverci a šel do hlubin a vrtal a kopal a vynášel zeminu a za svitu karbidové lampy vytvořil v podzemí zrcadlový obraz toho, co se mu tyčilo na zahradě a zase sil a plel a hnojil a zavlažoval, a pak přišel podzim a on sklidil, v potu tváře a praskající půchýře na dlaních a natažené vazy a on nedbal a bylo toho několik obrovských hromad rozmanitých plodin, z jedné průměrné zahrady a bylo to jen díky tomu, že pan Bartholomew měl ducha a víru a ideu a odhodlání a sílu, tu neuvěřitelnou sílu, která z obyčejného člověka udělá něco jiného, většího a znamenitějšího a on stál mezi těma nekonečnejma hromadama výpěstků, nepatrnej a malej a přehlédnutelnej, ale ve skutečnsoti titán, opravdový titán a karma srovnaná a aura úlevně vlající, a pak se nebe zatáhlo a vítr se zvedl a zjevilo se oko a to oko mrklo a bylo to uragánové oko a tma a boží dopuštění a pak se to přehnalo a úroda byla v prdeli a zahrada srovnaná se zemí a čtverce nad kdesi v hajzlu a čtverce pod taky a věci se vrátily do normálu a abych toto nějak zakončil, z celého tohoto navýsost uvzlykaného příběhu plyne, že člověk by se neměl srát do věcí, na který nemá, měl by sedět na prdeli, měl by lejt, občas zahulit a lehce si zapogovat, páč ať se snažíte jak chcete, vždycky vám to nějakej zmrd rozjebe. Tak.
Tačvúd s Gekonem se mě ráno ptali, co nám to roste v truhlíku. Jsem jim řek, že bazalka a libeček. Věřej tomu. Jsou ještě mladí a nezkažení.
Dnes bude nevalně. Nicméně i přes to, že bude nevalně, budou knajpy otevřený. Jediná jistota v tomto vykloubeném světě.
To je vše.