Tulipán

22. května 2014, autor Eva,

Víte, že zemí původu tulipánů není Holandsko, jak se většina z nás domnívá? V 16. století doputovaly na vídeňský císařský dvůr z Turecka, kde si je zamiloval sultán Sulejman II a vyzdobil jimi všechny své zahrady. A ze dvora Ferdinanda I. Habsburského se začaly šířit po celé Evropě. Do Turecka je přivezly obchodní karavany z Pamíru a Hindukuše, takže jako zemi původu lze označit Čínu. Holandsko se však stalo jejich největším evropským pěstitelem. V květomluvě vyjadřuje lásku, zamilovanost, obdiv, a to jedno, jaké je barvy.

V poezii není moc autorů, kteří by opěvovali tulipány, přesto jsem nějaké našla.

Jakub Deml: Tulipán

Už nejsem sám; lidé milí mně pučící tulipán na okno postavili. Mně zprvu cizím byl ten plamen jeho květu – až jsem se podivil, jak odumřít lze světu. Však za několik dní se duše má s tím květem spřátelila a třebas to divně zní: s ním i hovořila! Ó květino – tak mluviti se jal můj jazyk dávno odpočalý – jak ty, tak mnohý stvol už rozkvétal pro cizí žaly. Nač prosby? Nač dík? Z nás žádný nevolil, my oba téměř spali; jest krása v moci mé? A cíl? Tebe mně, mě tobě dali. A když si tak dnes představím ty všechny okolnosti, ač v cizině, tož přece vím: jsem šťasten víc než dosti.

„Ten květ se ještě rozvije“, děl pán, co mi tě dával; „to zimou jen tak skřehlý je – byste se neobával!“ Mne, dobrák, asi těšit chtěl, však tmy mé jiná svíce: ten květ že mně se otevřel a nikomu už více. Když jedenkrát mi smutno tak jak chodci ve tmách bylo, můj na tebe se snesl zrak a hned se rozednilo. Z čeho můj smutek vyvěral? Že duše jest neviditelna; ach, odtud prýští její žal, jen v tom jest poranitelna. Však od té chvíle, cos mi ty podobou duše mé v květu, květ mojí duše rozvitý – nežiju světu. Ty z prsti ssaješ život svůj, svou krásu bereš ohni; ó ani mně ji nevzdaluj a k soucitu se pohni.

Co chci? Mých slov se nelekej, jeť duše moje čista; jen v květu svém jí místa přej, jej nezlomí, buď jista. A rosť a kveť tak jako dřív, mé duše vidět není; lze umříti a býti živ a spát až k probuzení. Já věru, věru dlouho spal, v svém jako zaklet bolu; chceš, ustelu si opodál a procitneme spolu? A budu-li jak ty květinou, všechno se rázem změní a mnohé věci pominou, snad také utrpení. Noci svůj kalich uzavřem, bratrsky spolu sníce, že byla kdysi také zem, že však jí není více. A má-li vůbec někdy ráj, co podobá se zlosti: své přátelství mi, chceš-li, taj, ne svoje pochybnosti.

(ze sbírky Moji přátelé)

Vítězslav Jan Švingr: Tulipán

Ze země divů jsem.

Od hranic Lisabonu.

Koho jen potěším

komu mám věřit, komu?

Nevím jak ocit jsem

se v sklepě na stole.

Zeď páchne ztuchlinou

hnilobou cibule.

Vyrostu do květu,

třeba pro rufiána