Jak jsem se nestala obchodnicí s diamanty

Oslovila mě jedna překladatelská agentura, říkejme jí třeba Jouda-Trans, pro niž jsem kdysi překládala, a která se,  nevím z jakého důvodu, odmlčela. Prý zase obnovili činnost, získali velmi atraktivní překladatelský projekt a dávají dohromady překladatele, kteří by se na něm účastnili. Chtějí nám jej však představit osobně a byli by rádi, kdybychom vše přijeli prodiskutovat do Prahy.

Následoval mail se seznamem termínů, které si máme pro návštěvu matičky měst vybrat. Po stanovení termínu se se mnou spojila asistentka z Jouda-Transu a sdělila čas a místo schůzky.

Čas byl v pořádku, ale místo mě praštilo do očí. Valdštejnská 4! Ano, je to ten honosný historický dům, když vylezete z metra na Malostranské, naproti Valdštejnské zahradě. Lokalita, kde se nájmy pohybují v třímístných cifrách. Na to, že obnovili činnost po několika letech a de facto začínají, dost zvláštní.

Optala jsem se dotyčné, zda se nespletla, ale Ms. Jouda mě ujistila, že to je v pořádku, jenom prý nemají na domě tabulku s názvem firmy, protože to je historická budova a žádné takové  cedule se tam nesmí umísťovat. A až budu na místě, mám zavolat, že si pro mě přijdou.

S rozporuplnými pocity jsem odfrčela do Prahy, dorazila do Valdštejnské o něco dříve, obešla budovu, na níž o Joudech nebylo ani vidu, prošla se po Malé Straně a v určený čas jsem stepovala před číslem 4.

Chvíli jsem tam postávala a přemýšlela, že jsem se zřejmě stala obětí nejapného žertu a že nikam volat nebudu, abych ze sebe nedělala ještě většího blbce. Když v tom se vedle mě zjeví muž v obleku a představí se jako jednatel Jouda-Transu – říkejme mu třeba pan Šulda. Tvrdí, že schůzka nahoře se nějak protáhla – myšleno ve vnitřku té architektonické památky – a že tedy půjdeme do kavárny vedle, kde vše projednáme.

V  kavárně jsme si sedli k prázdnému stolku, který zůstal prázdný po celou dobu našeho jednání, protože se mě zástupce firmy, která si údajně může dovolit tak exkluzivní kancelář, ani nezeptal, zdali si dám aspoň kafe. Hned spustil vágní povídání o jakémsi překladatelském projektu, z kterého jsem nepochopila zhola nic. Po skončení jeho monologu jsem proto neměla žádné dotazy, ale to vůbec nevadilo, protože moje návštěva zde, jak se vzápětí ukázalo, byla za zcela jiným účelem. Šulda z Joudy se ke mně naklonil, spiklenecky na mě mrknul a pošeptal, že tu je ještě jeho kolegyně, která má pro mě ještě jeden mnohem zajímavější projekt, a že mě tedy předá do jejích rukou.

Přesedla jsem si k jinému stolku, kde už na mě čekala natěšená kolegyňka. Ihned na to Šulda vystřelil z kavárny vyzvednout si další oběť. Jeho kámoška se představila jako zástupkyně firmy, která v Česku distribuuje investiční diamanty – říkejme jí proto paní Diamantová.  Rozpovídala se o nutnosti do něčeho investovat, neboť měny jsou nestabilní a diamanty jsou to jediné, co ochrání náš majetek před inflací. Patří do skupiny firem, které obchodují s diamanty a mají sídlo v městě diamantů Antverpách. Načež mi vložila do ruky kartičku, která představovala veškerý propagační materiál této mezinárodní firmy, na níž byla zjednodušená mapa Evropy a na ní byla vyznačena spojnice mezi Prahou a Antverpami. Zatímco jsem koukala na mapku jak v Jiříkově vidění, paní Diamantová si všimla, že pořád sedím nasucho a dotázala se, zda si dám něco pití. Skromně jsem si přála vodu a pak se stalo něco, čímž mě zástupkyně koncernu s miliardovými obraty zcela dorazila. Sáhla do tašky, kterou měla položenou u nohy stolu, vytáhla z ní plastový kelímek a nalila do ní vody z PETky, kterou měla připravenou vedle té tašky. Poté pokračovala v demonstraci  té nakašírované bídy. Firma v podstatě funguje na bázi letadla, koupíš si od nich diamant za cca 40 – 80 tisíc, abys mohl jako jejich obchodní zástupce řádně reprezentovat, a nabízíš na stejném principu diamanty dalším pitomcům. Odmítla jsem tuto „skvělou“ nabídku, neřekla nic o zneužití databáze překladatelů, ale vymluvila jsem se, že jako člověk, který není z branže, nemohu poznat ani garantovat pravost těchto kamenů. Antverpská lady se však nevzdávala a udělala mi přednášku o certifikátech a možnostech si vše ověřit u znalců. A začala mi vnucovat školení o tom, jak celý ten báječný obchod funguje. Školení se mělo konat v sobotu za 14 dní a já měla tento den zrovna cestu do Prahy, tak jsem ledabyle prohodila, že bych si to i eventuelně mohla poslechnout. Zajímalo mě totiž, zdali je to stejné vymývání mozků jako Herbalife, nebo to mají o něco sofistikovanější, když počáteční investice – i když nevím, zda se něčemu, co je nenávratné, dá říkat investice – je několikanásobně vyšší. Zapsala si mě do seznamu zájemců a okamžitě vypálila, že na školení bude malé občerstvení, tudíž to bude stát 250 Kč. A zda to zaplatím hned, nebo až na místě. To už bylo na mě moc a raději jsem se rozloučila. Podotýkám, že ve vší slušnosti, nedala jsem na sobě znát, co si o tom všem myslím.

Doma jsem si na internetu vyhledala vše o této firmě včetně nářků zhrzených lidí, kteří takto přišli o desítky tisíc.

V týdnu před sobotou, kdy se měla konat „diamantová nalejvárna“, mě zavolala paní Diamantová, zda se účastním. Když jsem sdělila, že ne, jenom si do telefonu povzdechla: „To je škoda, vy jste vypadala, že byste mohla.“  Doteď mi ta slova vrtají v hlavě, zda nevypadám jako úplný trouba.