EXPERIMENT ZAHRADA

„Dobrý večer.“

Poplašeně se ohlédla přes rameno. Právě stahovala roletu krámku, ve kterém prodávala stužky a knoflíky.

„Dobrý večer,“ špitla zaskočeně.

Muž se rozpačitě usmál: „Nechtěl jsem vás vylekat.“

Mírně smekl černý klobouk, který nosil. Bylo v tom něco starosvětského, a přitom milého i smutného zároveň.

Neurčitě potřásla hlavou.

Vypadal, že by rád ještě něco řekl, ale pak jen semkl rty a pokračoval dál po chodníku lesklém podzimním mrholením.

Potkávali se každý večer. Ona zavírala krámek, zatímco on šel na mši, která začínala o půl. Ani nevěděla, kdy přesně ji začal zdravit a proč. Třeba jen proto, že se stala součástí jeho každodenní cesty a on chtěl být slušný. Třeba za vším bylo něco víc.

Jenomže takhle na něj myslet nesměla, ačkoli ošklivý či nesympatický rozhodně nebyl. Dokonce nebyl ani tlustý. Ale i když do kostela nechodila, jisté věci prostě ctila.

Chvíli za ním hleděla, než znovu vzala za mřížovou roletu a se zarachocením ji stáhla.
Na třetí či čtvrtý pokus zamkla ztuhlý zámek.

Nemohla si pomoc, ale její oči se pořád stáčely k nedalekému kostelu. Cestou kolem zaslechla zpěv.

Tichý, vznešený.

Spolu se žlutým světlem, které se rozlévalo z vitrážových oken, se nesl večerní ulicí. Okamžik zvažovala, zda by se neměla vrátit a aspoň nahlédnout dovnitř, ale pak nedokázala překonat ostych.

Pokračovala dál k domovu, kde na ni nikdo nečekal. Věřila, že i to se jednou změní. Stejně, jako nebude nadosmrti prodávat knoflíky v zapomenutém zapadákově.

***

Dělala měsíční soupisku. Počítala zipy a přezky, třídila krabičky a špulky. Řádek za řádkem úhledně zapisovala korunové položky do účetních záznamů. Vše muselo sedět na haléř přesně. Nesměl chybět ani knoflík.

Čas plynul a ona si nevšimla, že denní doba pokročila a mlhavé odpoledne se přehouplo k večeru. Nevšimla si, že on prošel kolem, že na ni krátce pohlédl skrze osvětlenou výlohu, aby s tichým povzdechem pokračoval za svým posláním.

Minul čas, kdy běžně zavírala. Do krámku pronikl vzdálený zpěv a nakonec i ten utichl.

Promnula si unavené oči. Čísla i špulky se jí míhaly před očima. Dnes už soupisku nedodělá.

Zhasla.

Vzala si z věšáku kabát. S cinknutím otevřela dveře. Pečlivě zamkla. Natáhla se po roletě.

„Dobrý večer.“

Lekla se víc, než kdykoli předtím. Asi proto, že tak pozdě ho prostě nečekala.

„Dobrý večer,“ vyhrkla přes rameno. Obrátila pozornost zpátky k těžké roletě, ale ta se, jako na potvoru, právě teď zasekla. Marně s ní lomcovala, ale mříž se nehodlala hnout ani o píď.

„Počkejte, pomůžu vám.“

„To nemusíte, o …“ zarazila se.

Chtěla mu říct otče, protože tak se jim přece říká, ale pak ji napadlo, že bude jen o pár let starší než ona, a tak by to mohlo znít divně.

Chytil roletu a lehce ji stáhl. Měl stejnou sílu, jako kterýkoli jiný chlap.

„Dovolíte?“ vzal jí z rukou klíče. Na jediný pokus zamkl zámek, se kterým ona jindy zápolila.

„Děkuji,“ špitla, když jí klíče zase vrátil. Nemohla si nevšimnout, že se přitom zlehka dotkl její ruky. A i když zůstával vážný, měla dojem, že se jeho oči usmívají.

Rozhlédl se prázdnou ulicí. Sychravé mžení, ve kterém začínal být cítit první sníh, zahnalo lidi z ulic do tepla domovů. Byli zde jen oni dva a nazelenalé světlo městských luceren.

„Smím vás doprovodit?“

„No … já … nevím,“ propadala se do stále většího zmatku. „… ale … stejně musím kolem kostela …“ kývla hlavou směrem, kde bydlela.

Cítila se trapně. Čím to, že ji tak moc zneklidňoval? V krámě se dokázala celý den culit na protivné baby, zato teď by nejradši utekla. Ale on ji vysvobodil. Bez dalších slov vykročil směrem, kterým ukázala, a jí nezbylo než ho následovat.

Srovnali krok. Prošli přes náměstí kolem kostela, nyní tmavého a ztichlého. Všichni věřící se po večerní mši už dávno rozešli domů.

Šli mlčky a sem tam si vyměnili krátký pohled a rozpačitý úsměv. Ticho ji tížilo. Ráda by se na některé věci zeptala, ale měla strach, aby se neurazil.

Vstoupili do úzké uličky, která končila městským parkem. V létě hýřil barvami, zato nyní, stejně jako celé město, působil smutným a opuštěným dojmem.

Mokrý štěrk jim zaskřípal pod nohama. Udělala ještě pár kroků, než si uvědomila, že on ji nenásleduje.

Stál uprostřed cesty a prostě se jen díval. Zvláštně a rozhodně ne tak, jak by se na jeho stav slušelo. Přesto se nebála. On jí přece neublíží, tím si byla jistá. Vrátila se zpět o těch pár kroků, které ušla navíc. Zůstala stát jen malý kousek od něj.

„Měl bych radši jít.“ Ale komu to říkal, jí nebo sám sobě?

„Mám jít přes park sama?“

Přece jí nenabídl doprovod proto, aby ji v tmavém parku opustil.

„Bude to tak lepší,“ vydechl.

Chtěla se otočit na patě a odejít, jenomže to právě teď nedokázala. A on také ne. Nepostřehli okamžik, kdy překonali nepatrnou vzdálenost, která je dělila. Kdy objali jeden druhého a jejich rty se setkali.

Oslepila je bílá záře. Pruhy světla, které vycházely ze tmy mezi keři, jako žiletky rozpáraly černý závoj noci. Muž a žena, stále semknutí v objetí, zírali na těžko uvěřitelný úkaz. Za rámem stvořeným ze světla byla zahrada.

Ale jiná, než zazimovaný park, ve kterém stáli.

Jiná, než jakákoli zahrada, kterou kdy spatřili.

Dokonalá a nadpozemsky krásná.

Mezi zelenými poduškami mechu protékal potůček s malým vodopádem. Na stráních kvetly barevné keře, do výšky se pnuly vzrostlé stromy. V měkké trávě se leskly krůpěje rosy a vysoko nad tou nádherou klenulo se temně modré nebe poseté stříbrnými hvězdami.

Měli utéct, zmizet. Zastavit se až na druhém konci města, ale místo toho si pohlédli do očí. Zračily se v nich strach i okouzlení, ale hlavně touha. Pramálo záleželo na tom, zda onen zázrak pochází z nebe  či z pekla, a co oni dva o sobě vlastně vědí. Slova byla zbytečná. On chtěl ji a ona jeho, a oba věděli, že to bude krásné.

Vzduch vyplnila podmanivá vůně květin.

„Pojď.“

Pevně uchopil ženu za ruku. Bez nejmenšího zaváhání vkročili do zahrady.

***

Svítalo.

Nebe nad městem zešedlo ránem.

Stáli na mokré cestičce v podzimem posmutnělém parku. Stále objímali jeden druhého, jako by se nikdy nehnuli z místa. Nechápavě hleděli do mlžného oparu. Ještě chvíli si chtěli podržet překrásnou chuť nevšední noci, ale sychravá zima byla příliš vlezlá.

Jemně ji zkřehlou rukou pohladil po tváři.

„Tak zase zítra?“ otázal se s obavou, že žádné zítra nebude.

„Zítra?“

Bodlo ho u srdce, předtucha se potvrdila.

Oči jí zazářily jako hvězdy, když s úsměvem vysvětlila: „Přece už dnes!“

***

Večer, jakmile skončil s povinnostmi v kostele, nečekal před krámkem, ale uprostřed setmělého parku, neboť tak se kvůli všetečným sousedům domluvili. Své tajemství museli skrýt před celým světem.

Po celý, zdánlivě nekonečný den se na ni bláznivě těšil, aby vzápětí propadal výčitkám
a beznaději. Pohrával si s myšlenkou nechat vše být a nalézt útěchu v kajícných modlitbách,
a přece přišel. Vždyť každá vteřina bez ní tížila věčností. Bál se, že za ním nepřijde, a jemu nezbyde nic, než úděl, který si zvolil, avšak ona ho nezklamala. Nezpozdila se ani o minutu.

Sevřel ji v náručí.

Stačil jediný polibek a svět kolem se změnil.

***

Zvykli si chodit do parku večer co večer. Polibkem otvírali bránu.

Byli šťastní.

Jen v zahradě byli v bezpečí, dokonale skryti před zraky lidí a možná – jak on doufal – i před samotným bohem. Zde nemuseli přemýšlet, zda jejich láska někoho pohoršuje, zda je smrtelným hříchem nebo čistou přirozeností.

Zpátky se vraceli později a později a zameškaný spánek doháněli až těsně nad ránem.

Město s malým krámkem, kostelem i parkem se změnilo v rozmazané šmouhy beztvarých stínů. Nedalo se v něm žít, jen přežívat. Skutečný život byl jinde. V zahradě pod temně modrým nebem posetým stříbrnými hvězdami.

***

Leželi v měkké trávě, dívali se do vysokého nebe. Někde v dálce, mezi rozkvetlými keři, prosvítala matná skvrna městského parku.

„Musíme se tam vracet?“ hlesla.

Po jediný nádech se zahleděl tím směrem. „Ne, nemusíme.“

Vstali. Otočili se zády k šedému městu i smutnému parku. K bráně, která se zavřela navždy. Netušili, že svět, který znali, přestal existovat, že se zrodila nová nebesa a nová země.

Ani jednou se neohlédli, když ruku v ruce vykročili vstříc vysokému stromu, který rostl uprostřed zahrady.

***

Byli tři.

Bělovlasý stařec s dlouhým vousem.

Muž věkem něco málo po třicítce.

A tichý přímluvce, jehož tvář nemůže být spatřena.

Mladý muž tázavě pohlédl na třetího, avšak Duch zůstával stejně neuchopitelný jako vždy. Měl ve zvyku měnit podoby. Nejvíce si liboval v ohnivých jazycích, ale právě teď nabyl vzhledu bílé holubice.

Stařec s obavami sledoval pár, který došel ke stromu. Snad rozhodl správně, když tentokrát vybral muže, jenž mu v upřímné víře zasvětil svůj život. Veden nekonečným milosrdenstvím, odpustil mu slabost pro ženu, kterou mu konec konců sám přihrál do cesty. Mávl rukou nad tím, kolik vlastních přikázání vlastně porušil.

„Kdepak, člověku není dobře samotnému,“ zabručel a šeptem dodal: „Tolik pokusů a tolik zklamání. Jsme zase na počátku.“

Už ani nepočítal, kolikrát se jeho záměr pokazil, kolikrát mu nezbylo, než je vyhnat ze zahrady do náruče smrti. Avšak mluvil spíš k sobě, než ke svým společníkům. Ani nečekal, že mu odpoví.

Přesto Syn prolomil tíživé ticho: „Neboj se, Otče. Jednou to vyjít musí.“

KONEC (?)