V pátek ráno jsme vyrazili vlakem na Budějovice. V Plané nad Lužnici jsme museli vystoupit z vlaku včetně kol. Nestala se nám však nehoda jako Švejkovi, když před Táborem zatáhl za záchrannou brzdu, a vyvedli ho z vlaku. Dráhy měly výluku na trati, popovezli nás autobusem, kola dodávkou a do vlaku jsme zase nastoupili ve Veselí nad Lužnicí.

Už mi bylo jasné, proč jsem měla takové problémy při nákupu jízdenek online, proč mi to nenabízelo přepravu kol a proč mě nerudná a neochotná paní na informacích poslala, ať si jdu koupit jízdenky na nádraží. Přitom by stačilo, kdyby mi sdělila, že na této trase je výluka a že se moc kol do dodávky nevejde. Nakonec se mi podařilo moje a manželovo kolo rezervovat, přidal se ještě nějaký pán, takže tři kola celkem se ve vlaku svezla.

Budějovice stejně jako Hradec Králové jsou města cyklistům zaslíbená, v pohodě a bez problémů jsme od nádraží projeli městem a napojili se na Vltavskou cyklostezku. Nadchla mě socha mladého českobudějovického sochaře Michala Trpáka, která se jmenuje Humanoidi neboli  Spěchající lidé a která byla instalována na Lannově třídě v roce 2009:

První zastávka Hluboká. Asi teď budou Jihočeši dotčení, ale přiznám se, že jsem tam byla poprvé a že jsem ji znala jenom z obrázků. Překvapila mě její honosnost a velkolepost, východočeské zámky, které jsem jako dítě navštěvovala s rodiči, byly poněkud skromnější. Protože všichni víte, jak vypadá, dám pohled ze zámeckého parku:  

Cyklostezka z Hluboké na Purkarec je vybudovaná nově za pomocí evropských fondů a je moc krásná:

Jsou zde překvapivě velmi kopcovité úseky, místy jsme i slézali z kola a šli pěšky. No, nebyli jsme jediní.

V Purkarci mají pěkný kostelík

a hospodu, kde obsluhovala paní nápadně podobná hostinské Palivcové. Z Purkarce pokračuje celkem nudná trasa po silnici, ale ve vesnici Břehy jsme sjeli k řece

a až do Týna nad Vltavou to byla paráda.

Zde si chceme dát něco k jídlu, a přestože jsem alergická na vývěsky, které oznamují, že se v Čechách vaří česká kuchyně, necháme se nalákat.

Hospoda je totiž přímo u řeky a je zde pěkný výhled

Na jídelním lístku jsou však jenom hranolky s kuřecími plátky na x způsobů včetně Pohlreichova „oblíbeného“ kuřete na broskvi. Prostě pommes frites je typické staročeské jídlo. Rozhodneme se, že si dáme jenom něco k pití a pak se porozhlédneme jinde. Že to byla správná volba, mě utvrdil rozhovor jedné maminky se servírkou. Maminka se ptala, zda v tom jahodovém poháru jsou čerstvé jahody. Servírka odvětila, že všechno ovoce do pohárů je kompotové. Kuchař, který nedokáže v červenci sehnat do pohárů čerstvé jahody, nemá v gastronomii co dělat.

Projíždíme Týnem a hledáme nějakou šikovnou restauraci. Když manžel nahodí dotaz ve stylu „Tak co?“, nejsem schopna rozumně odpovědět, protože jsem před chvílí zahlédla obchod, na němž bylo napsáno Potřeby pro domácí video a foto. A protože mám nepřiměřeně rozbujelé asociace, přemýšlím, zda do potřeb pro domácí video patří také  bičíky, kožená šněrovací body, škrabošky či pouta na ruce. Vytržena ze zamyšlení proto navrhuji, že pojedeme dále a zastavíme u první hospody.

Což jsme dobře udělali, neboť první byla Neznašovská hospoda, kde, přestože neanoncovali česká jídla, měli výborné kachní stehýnko s bramborovým knedlíkem a zelím. A kolorit místních byl úžasný. Nemohla jsem odtrhnout pohled od pána v růžové dámské halence se stříbrnými knoflíčky a dírami propálenými od cigaret a v růžových ¾ kalhotách, na nichž byly rudé květy. Nedovolila jsem si ho vyfotit, jednak mi ho bylo líto, jednak se to nehodilo a vypadala bych jako nějaká bulvární čůza.

U autobusové zastávky Všeteč zahneme doprava

a následuje dlouhý sjezd přes typické malebné jihočeské vesničky. Jeden náš pražský příbuzný říká, že v Sedlčanech je to rurální. Tak ten by teprve koukal! Tady je to nejen rurální, ale i bukolické a já nevím ještě jaké. Prostě nádhera.

Příjemná cyklostezka pak pokračuje lesem až do Albrechtic a zhruba od Kopaniny se úzká silnička začíná zvedat. To o sobě dávají vědět Písecké hory. A cesta nahoru je nekonečná

Vyškrabeme se na rozcestí U Luňáka a odtud je to víceméně pořád z kopce 

V Písku vyprošťovací pivo u Reinerů:

Mirda si našel na netu, že hotel Pod skalami je nejlevnější. 840 Kč za dvoulůžkový pokoj je fakt dobrá cena.

Sprcha a vyrážka do města. Nebrala jsem si s sebou foťák, abych měla co nejméně věcí, když si vše vezeme s sebou. Moje výbava byla: tričko, rejoice, náhradní prádlo a ponožky, kartáček na zuby, vzorek pasty na zuby, malé balení krému, šampón a kondicionér v sáčku na jedno použití, malý hřeben, malou noční košilku – vše se vešlo do malé tašky na zadním nosiči.

Je už šero, proto se většina fotek focena mobilem moc nepovedla.

Později popíjíme Chardonay na zahrádce jedné restaurace a vedle nás sedí pár s velkým věkovým rozdílem. Z rozhovoru, který se nedal neslyšet (znáte ty pozéry, co se baví tak trochu pro své okolí a po očku pozorují, co okolí na to?), usuzuji, že pán je umělecký fotograf.  Slečna svého guru dokonce oslovuje Jene, ale není zdaleka tak hezká jako Sára. A kritizují nějakého mladého umělce, který se zoufale snaží prorazit.  A fotograf to komentuje slovy: „Já mu říkám, že západ slunce umí vyfotit každý.“

Blbost. A já mu říkám, že každý ne. Nakonec posuďte sami:

Určitě tam někde rozpoznáte nejstarší kamenný most v Čechách. Ráno jsem měla příležitost ho ještě vyfotit z cukrárny, kde jsme byli na snídani.

Servírka nám nabídla malinový košíček a mrkvový dort, na který se manžel zatvářil dost vyděšeně. I když on tak kouká vždycky, když se řekne mrkev, brokolice či květák. Já jsem si ho dala a byl moc dobrý.

Ještě notoricky známé pohledy z mostu

a můžeme vyrazit na Zvíkov. Trasu Záhoří – Vlastec – Červený újezd – Oslov – Zvíkov lemuje

pohledná krajina,

okoulující je zejména příjezd k Oslovu

Ve Zvíkovském Podhradí si dáme oběd, na hrad Zvíkov nejdeme, protože jsme tam už několikrát byli. Zde už totiž začíná „náš“ turistický region. Ale pokud se sem někdy dostanete, doporučuji výlet parníkem z Orlíku na Zvíkov či opačně.  Stojí to za to.

Zastavujeme na Zvíkovském mostě, chci si vyfotit výhledy, ale protože nemám ráda výšky, udělá se mi blbě. Vrazím manželovi mobil, ať to vyfotí, a rychle pryč z mostu.

A když už má Mirda mobil v ruce, poprosím ho o zvěčnění

Cestou na Kovářov se mi vybil mobil, takže toto je poslední fotka

Trasa pokračuje – na Vepice – Krchov – Kuní – Červený mlýn – Vletice – Bláhova Lhota – Vysoký Chlumec – Sedlčany.

V pátek jsme ujeli celkem 75 km, v sobotu 65 km, v tom šíleným vedru toho bylo dost. Ale stálo to za to.